Prehistorie - Megalitické památky - Piktové a Římané - Slavné zdi - Svatý Kolumba - Kenneth MacAlpin - Konstantin II. - Alexandr II. - William Wallace - Bitvy u Stirlingu a Falkirku - Robert The Bruce - Bitva u Bannockburnu - Marie Stuartovna - Unie s Anglií - Masakr v Glencoe - Zteč horalů - Náboženské války - Vyklízení Vysočiny - 18. a 19. století - 20. století
Minulost Skotska, jako ostatně každé země, je velmi spletitá a každý její moment by nejspíš vydal dostatek materiálu minimálně na knihu, ne-li na celou knihovnu. Historie je plná slavných vítězství i tragických porážek, skutečných příběhů i tajemných legend a při vaší návštěvě na ni narazíte takřka na každém kroku.
Prehistorie
Kdysi byl na území dnešního Skotska jen ledovec. Ten z pohledu archeologie roztál vcelku nedávno a první lovci a sběrači se sem z Evropy dostali před méně než patnácti tisíci lety. Začali v době kamenné, což dnes víme díky jedné obzvláště silné bouři na Orknejských ostrovech. Ta totiž odvála písečnou dunu a odhalila dokonale zachovalé obydlí jak vystřižené ze seriálu o rodině Flintstonových.
Jeďte do Skotska v dobré partě
Dnes nese jméno Skara Brae a je mezi turisty velmi populární. Kámen jako materiál může znít primitivně, ale návštěva tohoto místa rozhodně vypovídá o značné zručnosti pravěkých řemeslníků.
Pokrok a noví osadníci postupně přinesli technologii bronzu a později železa. Co ale citelně chybělo, bylo písmo. To se na území Skotska začalo používat až s příchodem křesťanství z Irska kolem 5. století našeho letopočtu. Předtím se tedy historici odkazují pouze na archeologické vykopávky. Písemné odkazy samozřejmě existují už z počátku novodobého letopočtu, ale psali je římští dobyvatelé, takže jejich objektivita je lehce zpochybnitelná.
Kamenné dědictví
Nejvýznamnějším dědictvím zanechaným pradávnými obyvateli jsou megalitické památky - stojící kameny a kamenné kruhy rozeseté po celém území dnešního Skotska. Nikdo samozřejmě přesně neví, kdo a proč si s nimi dal tak obrovskou práci a o to víc je pohled na tyto monumenty fascinující.
Pokud vás podobná místa přitahují, je potřeba trocha snahy při jejich hledání. Slavné a dobře zachovalé jsou například kruhy na ostrově Arran a opravdovou perlu je pak možno vidět na ostrově Lewis v souostroví Vnější Hebridy, kde stojí megalitická skupina kamenů Callanish přezdívaná také skotský Stonehenge.
Dalším hmotným svědectvím o dávných časech je nespočet pevností a pohřebišť, ale z těch většinou moc nezbylo. Podrobnější mapy OS Explorer jsou dobrým pomocníkem amatérských archeologů při toulkách skotskou krajinou, neboť tyto (dnes fyzicky takřka neexistující) místa stále značí.
Začátek novodobého letopočtu
Do Británie dopochodovala neporazitelná římská vojska. Anglií ještě prošla jako nůž polotuhým máslem, ale severní cíp, jimi označovaný Kaledonie, byl spíš jako máslo právě vyndané z mrazáku. Narazili zde totiž na místní válečné kmeny Piktů, kteří díky partyzánské taktice a skvělé znalosti hornatého terénu úspěšně decimovali ostřílené římské legie.
Právě z římských zdrojů také máme první psané poznatky o místním obyvatelstvu. A také prvního hrdinu, vůdce piktské armády, která se Římu postavila v bitvě u Mons Graupius v roce 84 našeho letopočtu. Údajně se jmenoval Calgacus, bojovník s mečem, a tuto slavnou bitvu prohrál. Do jaké míry ale můžeme brát římské kroniky vážně, je samozřejmě otázka.
Na jedné straně byli Piktové popisováni jako krvelační barbaři. Na straně druhé i jejich pojmenování znamená pomalovaní či potetovaní lidé (potetovaní zvířecími symboly). Dalo by se tedy spekulovat, že byli úzce spjatí s přírodou a měli čas na umění. To už nezní tak krvelačně a barbarsky. Přeživší římský voják ale doma těžko řekne, že jeho obrněnou jednotku v noci překvapila banda hipíků. Ponižující porážka, ale i slavné vítězství přece vyžaduje hrůzostrašného protivníka. A tak je dnes charakter Piktů zahalen v rouše tajemství a romantizaci se meze nekladou.
Na jezeře Loch Tay kousek od Perthu byl rekonstruován takzvaný crannog, tradiční obydlí Piktů stojící na kůlech nad vodní hladinou. Kdysi jich stálo po Skotsku mnoho a dokazují pokročilou kulturu těchto pradávných lidí. Dnes vidíme Pikty jako hrdé bojovníky za svobodu. Jejich umění se dochovalo na kamenných deskách a je jasným důkazem, že to rozhodně nebyli naprostí barbaři. V malém městě Brechin kousek od Dundee leží muzeum Pictavia, kde je možné dozvědět se o nich víc.
Slavné zdi
Hlavní problém pro Římany nebylo Kaledonii dobýt, ale udržet. Piktové se vyhýbali otevřenému konfliktu a vystopovat je v hornatém terénu bylo téměř nemožné. Po několika pokusech o podmanění to Římané radši vzdali a v místech novodobé hranice s Anglií v roce 122 postavili od pobřeží k pobřeží Hadriánův val, aby divochy ze severu alespoň snadněji kontrolovali.
Tato na svou dobu monumentální stavba byla dlouhá 120 km a její zbudování trvalo víc než šest let. Dnes podél ní vede turistická stezka. Méně známý je Antoninův val, postavený později na úrovni dnešního Edinburghu a Glasgow. Ten ale Římané udrželi pouhých 20 let. Obě opevnění jsou částečně zachovaná a rozhodně vzdávají hold stavitelům a dělníkům, kteří je kdysi budovali, vojákům, kteří je bránili, a hlavně pak tajemným Piktům, na nichž si samotný Řím vylámal zuby.
Svatý Kolumba, šiřitel božího slova
Římané byli z Británie vyhnáni na konci 5. století. Skotsko bylo v té době obýváno Pikty na severu a východě, ale západ byl osídlen nově příchozími Galy. Ti přijeli na lodích z Irska a přinesli s sebou svůj jazyk, umění a hlavně křesťanství. Přišel s nimi také Svatý Kolumba (521-97), který je považován za nejvýznamnějšího šiřitele křesťanství mezi obyvateli severu Británie.
Kolumba založil na skotském ostrově Iona klášter, který se stal náboženským centrem své doby a dodnes je vyhledávaným poutním místem. O jeho životě byla později napsána kniha, ve které najdeme příběh popisující jeho výpravu hluboko do teritoria pohanských Piktů. Ti stále raději uctívali své moudré druidy a mnichům s oblibou usekávali hlavy. Ani písmo, velká to deviza křesťanských misionářů, je nijak neuchvátilo. Jejich ústní tradice byla stále silnější.
Kolumba zde dle legendy svedl spirituální souboj s dvorním druidem piktského krále. Přivedl ho na pokraj smrti a pak se jako pravý křesťan nad druidem smiloval a nechal ho žít. Ačkoliv zvítězil, tvrdohlavým Piktům trvalo ještě hodně dlouho, než uvěřili v jednoho Boha a výhody, které to přináší. Při zpáteční cestě se Kolumba ještě setkal s podivnou příšerou v jezeře Lochness, první to zmínka podporující teorie o existenci Lochnesky.
Sice to trvalo ještě několik generací po Kolumbově smrti, ale křesťanství se nakonec stalo dominantním náboženstvím severu Británie a přineslo mír, prosperitu, psané zákony a také koncept milosrdenství. Svatý Adamnan (627-704), životopisec Svatého Kolumby, se zasloužil o přijetí takzvaného „práva nevinných“, chránícího ženy, děti a kněze v době války. V době temného středověku to byl jasný důkaz civilizujícího vlivu křesťanského vyznání.
Kenneth MacAlpin, první král Skotska
V polovině osmého století byl Piktland mocným královstvím, kterému podléhali jak Galové na západě, tak Britoni a Anglové na jihu. Oceán historie ale obývala ještě jedna dravá ryba. Po moři do Británie přijeli nepřátelé z nejobávanějších: Vikingové. Dnes o nich můžeme mít romantické představy, ale v kontextu tehdejší doby jejich příjezd znamenal masové vraždění místního obyvatelstva, zotročování a neustálé drancování všeho, co mělo nějakou hodnotu.
Jejich brutální nájezdy nenarazily na žádný účinný odpor, a tak byl nakonec severozápad Skotska dokonce trvale osídlen vikinskou populací, která si podmanila okolní národy Piktů a Galů. A právě z této beznadějné situace se zrodil další hrdina, legendární první král Skotska, Kenneth MacAlpin (? – 858).
Tento vojevůdce se spojil s Galy a někdy kolem roku 840 zbavil Piktland a galské království Dalriadu vikinské nadvlády. Podle historiků nikdy nebyl králem celého Skotska, ale pouze zakladatelem královské linie. Jeho intervencí potíže s Vikingy neskončily. I po jeho smrti okupovali sever země a sváděli bitvy s budoucími piktskými králi.
Konstantin II., ochránce skotského království
Konstantin (879–952) byl vnukem Kennetha MacAlpina a dá se označit za prvního opravdového krále Skotska. Jeho život je jak okopírovaný z historického románu. Konstantinův otec, piktský král Áed, byl zavražděn a on musel za mlada uprchnout do Irska. Tam přebýval u své tety, než dosáhl dospělosti. Pak se vrátil do Skotska pomstít otcovu smrt. To se mu podařilo, když dobyl pevnost Dundurn, zabil uzurpátora Girika a v roce 900 se stal králem. Za své sídlo si zvolil nedobytnou pevnost Dunnottar na východním pobřeží Skotska.
Jeho vláda byla sice provázena neustálým soupeřením s Vikingy, ale nakonec se s tímto odvěkým nepřítelem musel spojit proti ještě větší hrozbě. Na jihu totiž vzniklo nové království, Anglie. Její vojenská moc byla se skotskou nesrovnatelná a Konstantin byl nucen uznat anglickou nadvládu nad svým královstvím. V roce 937 se ale rozhodl vzdorovat. Společně s Vikingy a Britony vytvořil Severní alianci a v bitvě u Brunanburgu se střetl s anglickým vojskem. Následovala obrovská bitva, kterou ale Severní aliance prohrála.
Konstantin II. svým odporem ovšem ukončil ambici Anglie připojit Skotsko ke svému území a tím ho z dnešního pohledu vlastně zachránil. Se zbytkem armády se vrátil domů a na sklonku svého života přenechal vládnutí svému synovci. Sám se potom stal mnichem v St Andrews. Začal v nuceném exilu, pomstil otcovu smrt, stal se králem, zúčastnil se největší bitvy své doby, ochránil budoucnost Skotska a nakonec se oddal bohu. Rozhodně zajímavý charakter.
Alexandr II., skotský král, který dobyl Anglii
Anglie si vždy myslela, že Skotsko je jejím vazalem a skotský král podléhá tomu anglickému. To ale nepočítali s ambiciózním zrzkem jménem Alexandr (1198-1249), který v roce 1214 usedl na skotský trůn. Ten se rozhodně necítil nijak podřízený anglickému králi, a tak se rozhodl vyřešit letité spory o území na hranicích s Anglií, na která si dělal anglický král Jan nárok.
A osud mu hrál do karet, král Jan totiž čelil povstání svých nespokojených baronů. Alexandr využil situace, postavil se do jejich čela a udělal něco neslýchaného. Dopochodoval se skotskou armádou až do Doveru na jihu Anglie. Bylo mu přitom pouhých 17 let. Tam se setkal s francouzským králem Ludvíkem VIII., který měl od baronů slíbenou anglickou korunu.
Do hry se ale vložil osud, král Jan zemřel. Angličtí baroni se na milého Alexandra i Ludvíka vykašlali a rychle přísahali věrnost Janovu synovi, Jindřichu III. Poslední kapku do poháru hořkosti přilil papež, který se postavil za Jindřicha a Alexandr musel osmiletému králi Anglie přísahat věrnost a odtáhnout zpátky do Skotska. Nárok na sporná území, který chtěl původně obhájit, nakonec uznán nebyl.
To ale není konec jeho příběhu. Skotsko v té době bylo velmi rozdrobená země. Zatímco jih byl pod kontrolou krále a jeho normanského dvora, sever byl pod nadvládou galských náčelníků a Vnější Hebridy se dokonce hlásily k Norsku. Pokud tedy Alexandr neuspěl s rozšiřováním území směrem na jih, rozhodl se dostat pod kontrolu alespoň vzdorovitý sever. Nejdříve nabídl galským pánům ze severu posty u svého dvora výměnou za jejich loajalitu a bojovníky. Kousek po kousku si pak vojensky podmanil skoro celé Skotsko, jak ho dnes známe. S anglickým králem Jindřichem III. se v roce 1237 dokonce domluvil na oficiální hranici s Anglií.
Jako člověk byl Alexandr naprosto nekompromisní. Při podrobování Skotska jeho nepřátelé nemohli počítat s žádným smilováním. A podobně se choval i k vlastní krvi. Známý je příběh o čerstvě narozené holčičce, kterou nechal demonstrativně usmrtit, neboť v jejích žilách kolovala trocha královské krve. Tento šokující čin byl výsledkem Alexandrovy chladné logiky. Dnes nevinné nemluvně mohlo totiž za pár let usilovat o skotský trůn. Její smrt odstranila potenciální problém a byla pro všechny jasným signálem, co se stane, když mu někdo zkříží cestu.
Ačkoliv za Alexandrovy vlády proteklo mnoho krve, sjednocením Skotska a dobrými vztahy s Anglií Alexandr přinesl mír a prosperitu. Zemřel při pokusu o podmanění Vnějších Hebrid na zimnici a je pochován v opatství Melrose.
William Wallace, terorista nebo hrdina?
Skotský král Alexandr III. zemřel bez přímého následovníka a vlády se ujali takzvaní ochránci Skotska, patrioti z řad církve a šlechty. Uchazečů o trůn bylo totiž několik a hrozila občanská válka. Spravedlivou volbu bylo potřeba posvětit uznávanou autoritou, a tak byl pozván anglický král Eduard I., zvaný Dlouhán. Nikdo ovšem nečekal, že za nejlepšího nástupce skotského vládce Eduard považuje sám sebe.
Jako nového krále sice vybral Johna Balliola, ale pomocí chytré diplomacie dosáhl nad Skotskem naprosté nadvlády. To mu nyní muselo odvádět daně a také vojensky pomáhat v jeho válce s Francií. Když pak Eduard odhalil tajné spojenectví mezi Skotskem a Francií, tak se pořádně naštval. Jeho hněv byl vykoupen potoky krve a loutkový král John Balliol byl vyhnán do francouzského exilu. Skotsko se ocitlo bez vůdce a Eduard I. si udělal z jeho podmaňování hobby. Asi ale nikdy neslyšel přísloví, jež by se dalo parafrázovat: tak dlouho se chodí s armádou do Skotska, až se místní obyvatelstvo utrhne.
Malá povstání přerostla ve vlnu odporu proti anglické nadvládě a do jejího čela se postavil rebel a psanec William Wallace (1273-1305). Ten za podpory skotských patriotů shromáždil armádu prostých lidí a pomalu ji vycvičil k boji. V roce 1297 byl připraven. U Stirlingu se připojil k vojsku Andrewa Morayho a zaujal pozice na skalnatém kopci, kde dnes stojí jeho monument. Zatímco anglická vojska té doby se tradičně skládala z jízdy, pěchoty a lučištníků, skotská armáda byla tvořena převážně pěšáky. Jejich hlavní zbraní bylo kopí.
Taktika pak byla silně defenzivní a trochu připomínala římskou želvu zkříženou s dikobrazem, formaci nazývanou shiltron. Vojáci stáli těsně vedle sebe chráněni štíty proti šípům. Okraje formace pak tvořil neprostupný les kopí, na která se napíchlo vše, co chtělo projít skrz. Skvělé na obranu, ale schopné jen opravdu pomalého pohybu vyžadujícího dokonalou souhru. Dnešní představa, že Skoti bojovali oblečení pouze v kiltu, je samozřejmě nesmysl. Většina používala přinejmenším lehké kožené brnění, rukavice a helmu. A rozhodně se nerozebíhali přes široké louky proti nepříteli, jak to bylo vyobrazeno ve filmu Statečné srdce (Braveheart).
Bitvy u Stirlingu a Falkirku
Svého slavného vítězství nad asi pětinásobně větší anglickou armádou dosáhl Wallace hlavně díky skvělému využití terénu a nepřítelově aroganci. Angličané prostě nebrali jeho skupinku vesničanů vážně. Vesele napochodovali přes dřevěný most do záhybu řeky, netuše, že jdou do pasti. Cestu ven totiž skotská armáda uzavřela a začala lisovat všechno před sebou.
Angličtí pěšáci byli nuceni ustupovat pod kopyta vlastní těžké jízdy a Wallacovo vojsko v sevřených formacích pomalu postupovalo vpřed a nelítostně zabíjelo všechny, kdo nestačili utéct. Utéct ale nebylo kam. Kromě skoku do vody totiž cesta ze záhybu řeky vedla buď skrz les skotských kopí anebo po úzkém mostě, který ale při nastalé panice neudržel váhu prchajících rytířů a zřítil se. Více než polovina neporazitelné anglické armády byla ten den nelítostně vyhlazena. Stupeň násilí je ilustrován smrtí anglického velitele Hugha Cressinghama, který byl zaživa stažen z kůže, ze které si pak William Wallace udělal opasek.
Potupná porážka u Stirlingu byla pro Eduarda I. naprostý šok. A není potřeba dodávat, že se opět pořádně rozzlobil. Jeho neprůstřelný plán na podmanění Skotska byl zničen hrstkou sedláků, příslovečné ucho se utrhlo. William Wallace byl po vítězné bitvě skotskými šlechtici jmenován rytířem a ochráncem Skotska. Se svou armádou pak vyrazil do Anglie trochu ji vyplenit, ať Eduard ochutná svou vlastní medicínu. Teď už to bylo opravdu osobní. Eduard I. se postavil do čela armády a šel si pro Wallace. Ten před ním uplatňoval taktiku spálené země, aby narušil zásobování a morálku jeho vojáků. Skoro se mu to povedlo, ale Eduard nakonec Wallacovu armádu v roce 1298 dostihl u Falkirku.
Sebevědomí angličtí rytíři opět bezhlavě zaútočili, skotské vojsko bylo ale na útok těžké jízdy připraveno. Mnoho Angličanů zahynulo, než je Eduard stačil stáhnout. Pak ale povolal velšské lučištníky. Ti statickou skotskou armádu postupně rozložili deštěm šípů z jejich dlouhých luků. Formace se rozpadly a mnoho Wallacových vojáků začalo utíkat. Velitelé nepočetné skotské jízdy, která měla zničit lučištníky, údajně z boje utekli jako první. Těžké kavalérii pak nic nebránilo dílo dokonat.
Eduard I. sice u Falkirku vyhrál, ale finanční náročnost celé operace ho donutila začít se skotskou šlechtou vyjednávat. Jednou z podmínek dohodnutého příměří bylo vydání Williama Wallace. Tomu se nějaký čas dařilo unikat. Údajně byl dokonce ve Francii, kde se snažil získat diplomatickou podporu. Nakonec byl ale v roce 1305 dopaden poblíž Glasgow. Souzen byl v Londýně za zradu a samozřejmě odsouzen. Jeho argument, že Eduardovi věrnost nikdy nepřísahal a tudíž ho nemohl zradit, mu asi moc nepomohl. Byl umučen a rozčtvrcen. Jeho hlava skončila na londýnském mostě a čtvrtky byly rozeslány do čtyř skotských měst.
Tím ale Wallacův příběh v mnoha ohledech vlastně teprve začal. Ačkoliv prohrál a skončil neslavně, jeho legenda žila dál a rostla. Stal se symbolem boje za svobodu a nezávislost. Jeho poselství se zapsalo hluboko do podvědomí skotského národa a dodnes inspiruje vlastenecké cítění místních lidí, kteří stále sní Wallacův sen o samostatnosti Skotska.
Robert The Bruce, osvoboditel Skotska
Skotský král John Balliol byl ve francouzském exilu a tajně se hledal někdo, kdo by ho nahradil. Uchazeči byli dva, Robert the Bruce (1274-1329) a Jan Comyn. Oba měli královskou krev, vladařskou ambici a silné zázemí. Robert se nakonec stal preferovaným kandidátem, ale cesta ke skotskému trůnu pro něj byla zatraceně trnitá. V Anglii stále vládl Eduard I., kladivo na Skoty, a tak trochu se čekalo na jeho smrt, než se rozjedou plány na Robertovu korunovaci.
Tajné spiknutí skotských patriotů ale prasklo, když se Robert setkal s Janem Comynem a během výměny názorů ho probodnul dýkou. Byla to vražda, která se navíc odehrála v kostele. V zoufalé situaci, která tím nastala, ale skotské církvi nezbylo nic jiného než pořádně přimhouřit obě oči, a tak byl Robert I. o pár týdnů později v Scone kousek od Perthu jmenován králem.
Na oslavy ale nebyl čas, neboť Eduard I. poslal do Skotska armádu, aby tuto rebelii potlačil. Zároveň vyvěsil zástavu rudého draka, která rušila veškerá pravidla rytířské fair play. Robertovo vojsko tak nebylo schopné vyprovokovat Angličany k regulérní bitvě. Místo toho bylo přepadeno pod rouškou noci a nemilosrdně zmasakrováno. Robert vyvázl s hrstkou nejvěrnějších a byl ještě jednou poražen u vesnice Tyndrum. Jeho žena, dcera a sestry byly zajaty, jeho bratři postupně popraveni. Jeho pozemky zabaveny a rozdány anglickým šlechticům.
Jeden by si řekl, že to možná za tu skotskou korunu ani nestojí. To ale nebyl Robertův případ. Dle legendy se nechal inspirovat pozorováním pavouka v jedné jeskyni na ostrově Arran. Pokaždé, když pavoukovi zničíte síť, tak ji začne budovat od základů znova. A to samé udělal Robert. S hrstkou bojovníků ze skotských ostrovů začal svou pomalou a krvavou cestu zpět. Tentokrát už neprohrál ani jednou. Projevil se jako geniální stratég a vybudoval si hrozivou pověst.
Jeho rostoucí armáda bojovala tak brutálně, že když nepřátelé viděli ten masakr v první linii, tak se kolikrát v panice rozutekli. Osud Robertově návratu trochu napomohl. Anglický král Eduard I. totiž v roce 1307 zemřel při tažení do Skotska a na trůnu ho vystřídal jeho syn Eduard II. Ten ale po tatínkovi, naštěstí pro Skotsko, nebyl. Anglickou armádu stáhnul a nechal Roberta Bruce a celé Skotsko nějaký čas na pokoji.
To se Robertovi hodilo. Vraždou Jana Comyna si doma nadělal spoustu nepřátel a bylo na čase jim podřezat krky. Prošel tedy se svou armádou půlku Skotska a kdokoliv se mu postavil, toho pozabíjel. Jeho strategie byla až neuvěřitelně krutá. Některá území náležící klanu Comyn byla doslova srovnána se zemí. Smrt potkala nejen muže, ale i ženy, děti a veškeré zvířectvo. Nespočet hradů Robert The Bruce vypálil, aby nemohly být použity proti němu. Po zlikvidování veškerého odporu na rodné půdě přišel čas na konfrontaci s Anglií.
Bitva u Bannockburnu
V roce 1314 totiž Eduard II. přivedl do Skotska obrovskou armádu s úmyslem ukončit Robertovu vládu. Ten se mu postavil kousek od Stirlingu v místě zvaném Bannockburn. Robert si vybral dokonalé místo pro boj proti anglické přesile a pečlivě se na bitvu připravil. Jeho armáda sice používala stejný styl boje, jako William Wallace, ale dokonalý výcvik učinil shiltrony mobilnějšími a schopnými i efektivně útočit.
Celé to začalo opravdu dramaticky. Těsně před začátkem samotné bitvy totiž anglický rytíř Henry de Bohun, který jel v předvoji těžké jízdy, náhodou zahlédl osamoceného skotského krále a rozjel se proti němu s kopím. Robert seděl na jezdeckém koni, neměl brnění a v ruce držel jen válečnou sekeru. Ačkoliv mohl utéct, tak zůstal stát. Všem přihlížejícím se zatajil dech. Smrt jejich velitele by znamenala skoro jistou porážku. Robert ale věděl, co dělá. Na poslední chvíli se před rozjetým rytířem ladně uhnul do strany a postaven ve třmenech mocným úderem válečné sekery rozpoltil Henryho lebku.
Tento legendární souboj svým způsobem shrnuje celý konflikt. Střetla se tu anglická neohrabanost se skotskou obratností a ochotou riskovat. Přihlížející Robertova armáda si musela pořádně oddychnout a její morálka stoupla do nebes. Sám Robert na výčitky svých velitelů o zbytečném hazardování reagoval jen litováním zlomeného topůrka. Následující slavná bitva trvala celé dva dny a anglický král Eduard II. se projevil jako špatný vůdce a strategický packal. Jeho nedisciplinovaná armáda byla paradoxně příliš velká a on nad ní v členitém terénu ztratil přehled. Robert měl naopak dokonalou kontrolu nad svými vojáky a to se ukázalo být rozhodujícím.
Svým vítězstvím se stal Robert The Bruce legendou. Rozhodně zde ale svou dráhu válečníka neskončil. Po Bannockburnu ještě připojil ke Skotsku část Anglie a pak se dokonce vydal osvobozovat Irsko. Nejslavnější skotský král je rozhodně hodně kontroverzní postava a musela to být opravdu silná osobnost. Ke konci života ho ale určitě pořádně hryzalo svědomí, neboť na cestě ke své slávě prolil opravdu hodně krve. Sám zemřel přirozenou smrtí a jeho tělo je pochováno v opatství Dunfermline. Robertovo srdce, dle jeho přání, jelo na křižáckou výpravu do Svaté země. Dorazilo ale jen do dnešního Španělska, odkud bylo přineseno zpět a dnes je zakopáno v opatství Melrose.
Slavná Deklarace z Arbrorath z roku 1320 žádala papeže o oficiální uznání suverenity skotského království. Tento dokument byl tak převratný, že se jím inspirovala například i ústava Spojených států amerických. Nejslavnější věta ve volném překladu praví: „Dokud nás je alespoň sto naživu, nikdy se dobrovolně nepodvolíme anglické nadvládě, neboť my nebojujeme pro slávu, bohatství ani pocty, ale za svobodu a svobodu samotnou, za kterou každý dobrý člověk položí svůj život.“
Marie Stuartovna, skotská královna
Skotský trůn byl tradičně děděn v mužské linii a Marie Stuartovna (1542-1587) se stala královnou jen proto, že žádný mužský potomek nebyl k dispozici. Korunována byla už šestý den svého života a okamžitě byla velice žádanou nevěstou. Anglický král Jindřich VIII. chtěl skrze manželství Marie a jeho syna zajistit strategického spojení Anglie se Skotskem.
Katolická skotská šlechta ale spojení s protestantskou Anglií nebyla nakloněna a Marie se před Jindřichem doslova schovala. Ten se ale nenechal jen tak odbýt. Poslal do jižního Skotska armádu a naprosto ho zdevastoval, což je dnes označováno termínem „drsné námluvy“. Skotsko proto požádalo o pomoc Francii, která mu přijela na pomoc s podmínkou, že Marie se provdá za francouzského nástupce trůnu, Františka II. A tak se také stalo. Marie odjela v pěti letech do Francie a tam byla vychována jako katolická královna.
Sluší se podotknout, že to byla okouzlující a velice inteligentní žena, která měla obrovský potenciál. Pokud by jí osud hrál do karet, stala by se vládkyní Francie, Anglie a Skotska zároveň. Bohužel jí ale stála v cestě její víra a také neuvěřitelná smůla na muže. Anglický trůn v roce 1558 připadl protestantce Alžbětě I., nelegitimní dceři Jindřicha VIII., a Mariin manžel František, francouzský král, zemřel o dva roky později na ušní infekci. Tím se sny o vládě nad Anglií a Francií rozplynuly a Marie se v roce 1561 vrátila do Skotska.
To ale za dobu její nepřítomnosti prošlo náboženskou reformací. Hlavní postavou tohoto hnutí byl kazatel John Knox, který otevřeně vystupoval proti navrátivší se katolické královně. Vláda jí byla umožněna pouze pod podmínkou, že uzná protestantismus jako oficiální náboženství. Svou katolickou víru mohla vyznávat pouze v soukromí a i to se mnohým nelíbilo.
Marie ale svým pověstným šarmem začala upevňovat své postavení. A také se vdala za lorda Darnleyho a porodila syna Jakuba. Pak to ale začalo jít z kopce. Lord Darnley, de facto skotský král, byl hulvát a opilec. Svůj neblahý osud zpečetil vraždou Mariina milence, Davida Rizzia, přímo před těhotnou královnou. Ta se dohodla s šlechtou a nechala Darnleyho odstranit. Jeho dům byl vyhozen do povětří a on uškrcen a pohřben bez náhrobku. Podezření padlo samozřejmě na Marii. Proběhl loutkový proces s hrabětem Jamesem Hepburnem, který údajně dodal použitý střelný prach, ale ten byl osvobozen. Marie si ho pak dokonce vzala za muže.
To ale už skotská šlechta nevydýchala. V roce 1567 byla královna zajata, uvězněna na hradě uprostřed jezera Loch Leven a donucena k abdikaci ve prospěch svého syna Jakuba. O rok později sice ze zajetí unikla, ale pokus o převrat se jí nezdařil, a tak byla nucena uprchnout do Anglie. Tam jí pro změnu uvěznila anglická královna Alžběta I. za podíl na vraždě Lorda Darnleyho. Marie byla ale stále respektována pro svůj nárok na anglický trůn. Pak se ale prokázala její účast na spiknutí, které zahrnovalo atentát na Alžbětu I.
Proběhl soud a Marie byla odsouzena za velezradu. Trestem byla smrt. Popravena byla roku 1587 a kat tehdy údajně potřeboval dva pokusy, než Marii sťal. Její syn Jakub, skotský král, se zachoval jako diplomat a smrt své matky nepomstil.
Unie s Anglií
Anglická královna Alžběta I. byla nejspíš neplodná a v roce 1603 zemřela bez potomka. Shodou okolností byl jejím nejbližším příbuzným skotský král Jakub, který se tak ze dne na den stal králem jak skotského, tak anglického království. Toto sjednocení samozřejmě neproběhlo úplně hladce a následovaly spletité mocenské šachy.
Proběhly tři občanské války (1642-51), vyhlášení republiky (1649), obnova monarchie (1960), zkrátka bylo rušno. Nakonec se ale tato unie nerozpadla a tak bylo v roce 1707 možné sjednocení skotského a anglického parlamentu v jeden, čímž vznikla dnešní Velká Británie. Fakt, že Anglie se po staletí snažila o podmanění Skotska, a nakonec to byl skotský král, kdo převzal vládu nad Anglií, je vcelku paradoxní.
Masakr v Glencoe
Právě sjednocování ostrovního království bylo příčinou tragédie, která se odehrála v roce 1692 v jednom z nejkrásnějších údolí Skotské vysočiny. Zdejší klan MacDonaldů se totiž opozdil s přísahou loajality novému králi Vilému III. Oranžskému a to bylo využito jako záminka k vykonání temného plánu pomsty a exemplárnímu potrestání.
Vojenský regiment s převahou příslušníků klanu Campbell přišel do Glencoe na návštěvu pod záminkou výběru daní. Celých čtrnáct dní se těšili místní pohostinnosti. Pak ale vstali uprostřed noci a začali spící MacDonaldy systematicky vraždit. Pouze pár jich uniklo před smrtí útěkem do kopců. Tato děsivá událost otřásla skotskou historií a dodnes dává návštěvě Glencoe pochmurný ráz. A potomci rodu Campbell zde své příjmení asi moc nerozkřikují.
Zteč horalů (Highland charge)
Skotská vojska tradičně bojovala v sevřených formacích. Střelné zbraně ale naplno odhalily slabinu této taktiky. Šíp se ještě dal zastavit štítem, ale kulka nebo koule z děla těžko. Byla potřeba změna strategie proti liniím vojáků s mušketami, a tak byla vyvinuta takzvaná zteč horalů. Ta pro svůj úspěch vyžadovala skoro sebevražednou odvahu. Lehce oděná jednotka ozbrojená meči a pistolemi se při ní střemhlavě rozeběhla proti nepřátelské linii za účelem jejího prolomení. Salvám z mušket se snažili vyhnout zalehnutím a hned pokračovali dál sprintem proti nepříteli.
A dařilo se. Přebíjení mušket totiž trvalo dlouho a množství vyprodukovaného kouře znesnadňovalo míření a tak se tyto bleskové útoky staly velmi efektivní skotskou taktikou. Je lehké si představit, jakou paniku musel vytvářet pohled na blížící se bandu řvoucích horalů. Když pak došlo na boj muže proti muži, bajonety proti mečům a štítům neměly valnou šanci.
Náboženské války
Problémem při sjednocování Velké Británie v 18. století byl konflikt protestantského a katolického náboženství, který se stal katalyzátorem obrovského společenského a hlavně mocenského tření. Samotné Skotsko bylo tehdy názorově rozděleno na zaostalou Skotskou vysočinu a civilizovaný jih. Mnoho bitev bylo svedeno mezi zastánci různých stran, aniž by bylo cokoliv rozhodnuto. Do toho celého byla ještě zamotaná Francie a později Španělsko a pak zase Francie, prostě zmatek nad zmatek.
Celé to alespoň pro Skotsko skončilo v roce 1746, rok poté, co sem z Francie dorazil uchazeč o britskou korunu, samozvaný Karel III., zde známý jako Bonnie Prince Charlie. Klany horalů se pod jeho vedením vydaly na válečné tažení, kterému (trochu překvapivě) došel dech až kousek od Londýna. Vyčerpaná armáda zde byla nucena začít ustupovat a potom rovnou utíkat zpátky. Její definitivní konec byl zpečetěn v poslední otevřené bitvě na britské půdě, která se odehrála u Cullodenu, kousek od Inverness. Tam nebojácní horalové naposledy použili svou slavnou zteč, než byli nemilosrdně zmasakrováni vládním vojskem vedeným Vilémem Augustem, přezdívaným Řezník.
Sám Karel III. vyvázl a podařilo se mu utéct zpátky do Francie. Ačkoliv prohrál a zanechal za sebou ruiny, tak je ve Skotsku dodnes oslavován jako hrdina. Jeho památník najdeme na cestě z Fort Williamu do Mallaigu v údolí Glenfinnan. Na tomto ikonickém místě Karel III. poprvé vztyčil svou standartu a shromáždil svou slavnou armádu horalů.
Vyklízení Vysočiny
Skotská vysočina nebyla tak liduprázdná odjakživa. Silně se na tom podílely právě události 18. století. Po prohrané bitvě u Colludenu to s místním lidem šlo z kopce. Zbídačené obyvatele podlomilo několik hladomorů a začalo hromadné a často nucené vysídlování a emigrace buď na industrializovaný jih, nebo do Severní Ameriky a později Austrálie.
Z někdejších vůdců jednotlivých klanů se stali chamtiví majitelé pozemků, kteří se rozhodli místo lidí osídlit krajinu výnosnějším a hlavně nenáročným savcem zvaným ovce a místní obyvatelstvo prostě vyhnali. Když ovce přestaly vynášet, tak byly velké části Skotské vysočiny přeměněny v gigantické lovecké revíry pro boháče. Polorozpadlé pozůstatky opuštěných obydlí z té doby najdeme napříč skotskou krajinou jako tichou připomínku způsobu života, který musel ustoupit pokroku a neviditelné ruce trhu.
18. a 19. století - Skotsko vynalézavé
V 18. a 19. století se Skotsko stalo průmyslovou mocností. Místní loděnice a ocelárny byly známé po celém světě. Skotští vynálezci stáli u zrodu mnoha revolučních myšlenek a mnozí emigranti hráli důležitou úlohu při zakládání Spojených Států, Kanady, Austrálie i Nového Zélandu. Ze slavných Skotů můžeme zmínit např. tyto osobnosti:
- Sir Alexander Fleming (1881-1955), vynalezl první antibiotikum, Penicilin, za což obdržel Nobelovu cenu.
- James Hutton (1726-1797), otec moderní geologie.
- Alexander Graham Bell (1847-1922), vynalezl telefon.
- Adam Ferguson (1723-1816), otec sociologie.
- James Clerk Maxwell (1831-1879), je považován za jednoho z největších fyziků po boku Newtona a Einsteina. Položil základy kvantové fyzice.
- Adam Smith (1723-1790), významný ekonom.
- James Watt (1736-1819), nastartoval průmyslovou revoluci vylepšením konceptu parního stroje.
- John Logie Baird (1888-1946), vynálezce televizoru a optického vlákna.
20. století
Uplynulé století bylo charakterizováno silným vojenským zapojením Skotska ve světových válkách a také zhoršující se ekonomickou situací místních lidí, způsobenou poválečným krachem tradičního těžkého průmyslu a následnými občanskými nepokoji. Až objev ropy v Severním moři přispěl k určitému zlepšení finanční situace. V posledních desetiletích se místní průmysl soustředí na nejmodernější technologie. Před ekonomickou krizí bylo Skotsko také centrem mnoha významných finančních institucí.
Právě ropa se stala jednou z hybných sil hnutí požadujícího větší politickou nezávislost Skotska. Argument, že zisky z těžby skotské ropy jdou do Anglie, přispěl k popularitě Skotské národní strany a nepřímo vedl k založení skotského parlamentu v roce 1999. V nedávných volbách pak Skotská národní strana dokonce získala legislativní většinu a nyní plánuje referendum o nezávislosti na Velké Británii.
Autorem textu je Josef Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.