Mostar

Mostar můžete navštívit v rámci zájezdu Bosna a Hercegovina

Hlavní a největší město Hercegoviny leží na řece Neretvě. Pojmenování města je dle jedné verze odvozeno od jeho nejznámější památky Stari most, resp. od věží po stranách tohoto mostu, které ho chránily („mostari“). Podle jiné verze byli mostari muži, kteří most chránili. Populace města se po válkách v 90. letech a poválečných změnách jen odhaduje, a to na cca 70 tisíc obyvatel, včetně aglomerace kolem 130 tisíc. Drtivou většinu populace dnes tvoří Bosňáci a Chorvati. Srbové, kterých žilo v Mostaru před válkou 19 %, jsou dnes zanedbatelnou menšinou.

Historie Mostaru

Až do středověku byl Mostar jen malinkou osadou u řeky Neretvy, využívaly se spíše pevnosti v okolních horách. Pod vládu osmanských Turků se osada dostala v roce 1468 a tehdy začala výstavba nového, do značné míry orientálního města. Tak jako v jiných tureckých městech zde vznikly čaršija, centrum obchodu a řemesel, a mahaly, okolní obytné čtvrtě. Mostar se tehdy jmenoval Köprühisar, v překladu pevnost u mostu. Od konce 16. století se stal hlavním administrativním centrem říše v Hercegovině.

Koncem 16. století a po celé 17. století zde vznikalo mnoho nádherných islámských staveb, mešit, medres (islámských škol), hamamů (lázní), mostů atd. Mostar se stal klíčovým obchodním centrem mezi bohatým Dubrovníkem i jinými pobřežními městy na straně jedné a vnitrozemím na straně druhé. Žili tu v míru vyznavači tří náboženství – islámu, katolického i pravoslavného křesťanství. V 18. století už Osmanská říše upadala, neustále propukaly sociální nepokoje a povstání, přesto Mostar ekonomicky i kulturně prosperoval.

V roce 1878 ovládlo Bosnu a Hercegovinu Rakousko-Uhersko, byly postaveny železnice, silnice, školy, další mosty a mimo historické centrum několik budov v  architektonickém stylu připomínajícím Vídeň. V časech Titovy Jugoslávie byl Mostar pevnou baštou socialismu a dařilo se mu i díky továrně na produkci hliníku (Akuminij, existuje dodnes), tabáku i vína.

Mostar za války v 90. letech

Mostar byl těžce zasažen válkou v letech 1992-95. Po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny v roce 1992 zaútočila na město Jugoslávská lidová armáda ovládaná Srbskem a jeho prezidentem Slobodanem Miloševičem. Mostar byl obléhán 18 měsíců, spojeným silám bosenských Chorvatů a muslimů se ale povedlo Srby z města vytlačit.

V roce 1993 se však bývalí spojenci, kteří měli za úkol společně bránit město, pustili do sebe navzájem. Bosenští Chorvati podněcovaní z Chorvatska nacionalisty pod vedením Franjo Tuđmana vyhlásili vlastní republiku Herceg-Bosna a v Mostaru napadli Bosňáky (bosenské muslimy) s cílem získat celé město pro sebe. Mostar se stal rozděleným městem, západní břeh Neretvy ovládli Chorvaté, východní břeh Bosňáci. Ostřelování změnilo východní část města v hromadu suti, zničen byl i symbol jednoty Mostaru, Stari most.

Ze západní části byli násilně vyhnání všichni muslimové. Mnoho bosensko-chorvatských vůdců se dnes zpovídá ze svých zločinů u mezinárodního trestního tribunálu v Haagu, jedním z obviněných je i Slobodan Praljak, který dal rozkaz ke zničení mostu. Teprve v březnu 1994 se povedlo dojednat příměří mezi oběma stranami a vznikla dnešní volná Bosensko-chorvatská federace, která tvoří společně s Republikou srbskou stát Bosna a Hercegovina.

Současnost

Oficiálně znovu sjednocené město je podvědomě stále rozdělené na chorvatskou a muslimskou část. Dokonce i dva místní prvoligové fotbalové kluby, Zrinjski Mostar a Velež Mostar, jsou rozdělené podle etnik (Zrinjski chorvatský, Velež bosňácký) a jejich zápasy jsou velmi vypjatým derby. Mnoho obyvatel zůstalo po válce v Evropě či Americe a do Mostaru se odmítá vrátit.

Od roku 1995 začala probíhat rozsáhlá rekonstrukce města s vydatnou finanční pomocí cizích zemí. V roce 2004 byl po rekonstrukci znovu otevřen Stari most. O rok později byl most i s bezprostředním okolím konečně zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podobně jako v Sarajevu i v Mostaru si můžete na mnoha místech dát tradiční tureckou kávu, u které obvykle prosedí místní lidé dlouhé hodiny.

Mostar – zajímavosti a památky

Staré turecké město (čaršija)

Kriva ćuprija (Křivý most) – malý jednoobloukový most přes přítok Neretvy, řeku Radbolju. Byl postaven v roce 1558 tureckým architektem. Oblouk mostu je široký 8,5 metru.

Turecké lázně (hamam) – byly postaveny v 16. století a těžce poškozeny za války. Dnes jsou oblíbeným místem na posezení u kávy.

Stari most – přesná replika mostu, který stál 400 let, než byl v roce 1993 zničen Chorvaty. Původní most byl dílem Hajrudina, žáka slavného osmanského architekta Sinana. Jeho jediný oblouk je široký 28,7 metrů a tyčí se 21 metrů nad hladinou vody (v létě). Věže Halebija a Tara na okrajích mostu byly vždy sídlem jeho strážců a za tureckých časů se tu skladovala munice. V létě se z mostu konají skoky do vody.

Mešita Cejvan Ćehaj – nejstarší mešita ve městě z roku 1552, vedou k ní schody. Dodatečně přistavěna byla k mešitě přistavěna i medresa (islámská škola).

Ulice Kujundžiluk (starý bazar) - ulička, která je srdcem starého tureckého města. Najdete tu tradiční krámky a dílny řemeslníků, kteří své povolání stále předávají z otce na syna. Prodávají se tu obrazy, výrobky tepané z mědi a bronzu, koberce, tradiční oblečení, starožitnosti, granátová jablka (symbol Hercegoviny) a slavné stećaky (zdobené středověké kamenné náhrobky). Jméno kujundžiluk pochází od zlatníků, kteří zde dříve prodávali své výrobky.

Koski Mehmed-Pašova mešita – stavba z roku 1617 je dnes otevřená pro návštěvníky. Přístupný bývá i minaret se závratným spirálovým schodištěm, který nabízí pěkný výhled na město.

Tržiště tepa – tržiště nacházející se v sousedství mešity Koski Mehmed-Paša, prodává se zde mj. čerstvé ovoce, med a další místní produkty.

Dům Bišćevića – turecký dům ze 17. století na východním břehu Neretvy. Je tu k vidění vybavení domácnosti v osmanském stylu včetně nádvoří a shromažďovacího prostoru (divanhan).

Karađoz-begova mešita – nejvýznamnější a nejposvátnější budova islámské architektury v Hercegovině. Mešitu z 16. století navrhl velký turecký architekt Kodža Mimara Sinan, stavbu však prováděli dalmatští zedníci. Také tato mešita byla za války těžce poškozena, její minaret byl zničen zcela. Vedle mešity stojí osmanský Muslibegovićův dům.

Most Musala – tvoří severní hranici starého města, místní mu většinou říkají Titův most. Postaven byl v časech Rakousko-Uherska.

Památky mimo staré město

Kajtazův dům – dům z konce 18. století chráněný zákonem a zapsaný na listině UNESCO jako příklad tradičního tureckého domu ve městě. Je stále obydlen, ale přesto je možné si s hostiteli domluvit jeho prohlídku. Jako ve všech tureckých domech měl místnosti pro ženy oddělené od místností pro muže. Leží na jihovýchod od starého města.

(Nový) pravoslavný kostel – kostel v byzantském stylu zcela zničený Chorvaty za války v 90. letech a dosud neopravený. Hned vedle něj jsou k vidění zbytky starého pravoslavného kostela a starý hřbitov. Leží na východ od starého města. Ke stavbě nového pravoslavného kostela se váže příběh.

Podle legendy přišel srbský kněz za tureckým vládcem města (begem) se žádostí o povolení postavit nový kostel, protože starý už pravoslavné komunitě nestačil. Beg souhlasil za podmínky, že mu dá kněz svou dceru. Ten odmítl a odešel s nepořízenou. Totéž se opakovalo i podruhé, a když přišel tvrdohlavý kněz se svou žádostí potřetí, beg povolil. Řekl však, že půda vyhrazená pro kostel nesmí být větší než vlněný svetr, který kněz nosil. Kněze napadlo svetr rozmotat, vlnu rozplést a roztáhnout. Beg byl tak ohromený jeho nápadem, že stavbu kostela opravdu povolil.

Katolický kostel – nedávno renovovaný kostel je nepřehlédnutelný díky své 30metrové věži. Leží na západ od starého města.

Carinski most, Lučki most – další mosty postavené v časech rakousko-uherské vlády.