cestopis Petra Holečka ze zájezdu do Albánie
Albánii ujel vlak, ale pro nás dobře. Prokletější a zapadlejší ráj v Evropě nenajdete. Liduprázdné pláže se tu ztrácí v stepi a na hromady odpadků v údolích shlíží z hor staří pastevci, kteří unikli krevní mstě. Místo ní jim koluje v žilách pálenka raki.
„Já dobrý autista,“ kňourá vyzáblý alkoholik v kostkovaném svetru v domnění, že se mu vrhnu k nohám, protože je jediný řidič náklaďáku na tomto konci světa. Popravdě, mám strach. Při představě, že mě s tímto dobrým autistou čekají více než hodinu dlouhé serpentiny nad kilometr hlubokou propastí, se mi kroutí prsty u nohou. Jsme v albánské vesnici Böge, asi padesát kilometrů od hranic s Černou Horou. S partou, kterou dala dohromady cestovka Mundo. Jedeme do Prokletých hor, které už od tří odpoledne běsní a mračí se jako Mordor. Do vesnice Theth v údolí malebném jako Tolkienova Roklinka, ale drsném jako smirkový papír. Stále tu platí krevní msta a turisty mají u zadku.
Vyrážíme. Lozu s sebou
Ta guma má už hodně za sebou. Zírám z korby na průhledný vzorek pneumatiky našeho náklaďáku DAF 1300 Turbo z roku 1986 a zapaluju si cigáro, chytám mdloby. Už vidím, jak jí ostrý šutr pitvá jako Jack Rozparovač děvečku v Londýně, my se kutálíme ze strmého srázu a už nikdy neuvidím svůj rodný dům. Ale kdepak. Gabriel, můj anděl na cestách balkánským peklem, mi vrazí pod nos láhev lozovačy. Chutná, jako kdyby jí vypálili Křemílek a Vochomůrka. Je snad z mechu a kapradí? Už nepočítám pomníčky kolem cesty, dokonce mraky ustupují a vykresluje se nádherné údolí, které hlídá 2 692 metru vysoká hora Jezerce. Jsme tady, v dějišti románu Krvavý duben jediného albánského spisovatele Ismaila Kadareho. Život na severu Albánie, „tam za věčnými mlhami“, se totiž striktně řídí přísným zvykovým pravidlem kanun. Příjemné je, že jako pocestného vás nesmí odnikud vyhodit, musí si s vámi potřást rukou a v nouzi nabídnout pomoc, jídlo a nocleh. Horší je, že když tady někoho smrtelně urazíte, dostanete se do pasti krevní msty, ze které se nevyhrabou ani vaše děti a ani děti jejich dětí.
Zkulit se u kully
Jak msta funguje? Chci se na to zeptat chlapíka ve vesnici Theth, ale nemám odvahu. Albánci o kanunu neradi mluví a pak, každá správná domácnost má doma koktavé železo, kalacha. Tak si raději objednávám pivo Norga za 200 leků, což je asi 30 korun. Je teplé. Ve vodě v sudu, která plechovky ohřívá, by se mohly koupat miminka. Ale nevadí. Jdeme si prohlédnout kullu - rodovou věž na pomezí domu a pevnosti, kam se chlápci schovávali před krevní mstou. Tedy nelítostnou povinností mstít smrt smrtí, po mnoho generací. „Potoky krve mladých i starých lidí a celých generací se valily přes celou plošinu již desítky a stovky let,“ píše Kadare. Radši si dáváme panáka zdejší pálenky z hroznů raki. Msta je totiž v tomto horském kotli stále aktuální a kanun, třísetstránkovou knihu pravidel nepokořili ani Turci, ani náckové, ani komunisté. Když bych třeba něco provedl chlápkovi za to, že mi prodal teplou Norgu, odsoudil bych šmahem všechny muže v mé rodině. Dostali by varování a museli se schovat v horách (asi v Krkonoších) nebo se zabarikádovat doma. Pokud by někoho zabili včetně mě, musel by můj rod vyslat do Albánie někoho, aby se pomstil. A tak dokola. Naštěstí se to netýká žen ani dětí, takže v klidu mohou obdělávat půdu, pást dobytek a starat se o domácnost, zatímco chlapíci nasávají raki v kulle. Zlehčuju to, ale násilnou smrtí zahynulo v Albánii za posledních deset let na sedm tisíc lidí a nejméně osmkrát tolik jich uteklo do ciziny nebo se dlouhodobě skrývá v domácím vězení.
Pro nepřátele měli agáve
Mercedes je tu král silnic, ale už tak nevládne. Začínají sem pronikat i golfy a další německá auta. Kodrcat se po albánské silnici je zážitek. Počet smrtelných nehod je tu největší v Evropě. Vždyť Albánci se jezdit teprve učí. Během komunistického režimu tu skoro nikdo neměl auto. A tak místní lidé nemají řidičáky starší dvaceti let. Řídit se učili sami, ti bohatší od Řeků nebo Italů, kteří mají také k disciplíně na silnicích vztah jako koza k petrželi. Navíc tu nikdo nekontroluje alkohol za volantem. Komunisté tu vůbec napáchali hodně zvláštních věcí. Jejich vůdce Enver Hodža se z Albánie po válce snažil udělat první ateistický stát na světě, proto tu sice jsou mešity, ale všechny vypadají zavřené. V rámci své choré izolované politiky rozesel po zemi staticíce bunkrů, které měly chránit Albánce před narušiteli. Nesmyslné betonové houby ale místní používali a používají jako seníky a sklady brambor. Pokud někde zakopnete o obří agáve, tak bude také Hodžovo. Pichlavé a pevné „kaktusy“ nechal sázet kolem bunkrů jako přírodní zátarasy. Byl to frajer. Ale neříkejte to tady nahlas. Stejně jako se nemazlil s krajinou, nemazlil se s lidmi, kteří nechtěli žít jako on. Jako magoři.
Ještě raki? Jo! Vlastně ne
Albánci neumí pít pivo. Zmíněná Norga, Tirana nebo Korca se pít překvapivě dá, ale většinou mají jen plechovky. Na čepované si moc nepotrpí, maximálně ve velkých restaurantech nebo u nějakých fajnšmekrů (zdravíme do vesničky Drenovë, kde měli v obývákové hospodě setík v podobě velké Korčy a panáka raki za 25 korun). Když si v Albánii objednáte páté pivo, začnou číšníci zmateně pobíhat a kmitat očima, kde seženou tolik plechovek. Albánci pít umí, raki klopí jedna báseň, ale chybí jim pověstný český tah na branku. Když jsme s lidma od Munda přepadli jednoho místňáka u kláštera v Apollonii, nevěřícně kroutil hlavou, když jsme během hodiny vyrobili horu flašek. Mluvil s námi anglicky, což mladí lidé většinou zvládají, pro styk se světem je totiž albánština nepoužitelná. Jen obyčejné děkuji se řekne faleminderit. Jinak se tu zdraví do 11:00, jinak po zbytek dne a motanici v hlavě vám udělá i obyčejné ano. Je to horší, než v Bulharsku. Když něco nechcete nebo nesouhlasíte, musíte kývat hlavou nahoru dolů a říkat „jo“. Raději tedy všechno chtějte a nedělejte s hlavou nic. V tak krásném ráji tím nic nezkazíte. Když kolem vás v noci na horách projede náklaďák a chlápek na korbě zamává kalachem nad hlavou, budete rádi, že nevíte, zda loví medvěda nebo někoho z jiné rodiny.
Autorem cestopisu je Petr Holeček.