Enver Hodža (1908–85)

Enver Hoxha (Hodža) byl vůdcem komunistické Albánie od roku 1944 až do své smrti v roce 1985. Čtyřicet let jeho vlády bylo krutou diktaturou, kdy byla likvidována opozice za pomoci trestů smrti, mnohaletého vězení či vyhnanství celých rodin z jejich bydlišť do odlehlých vesnic. Život všech obyvatel byl striktně kontrolovaný tajnou policií Sigurimi. Hodža využíval stalinistické metody, když odstraňoval z cesty také své spolustraníky, kteří by mohli potenciálně ohrozit jeho moc. Mezi popravenými se ocitl např. i jeho švagr.

Hodžovo mládí

Hodža se narodil v roce 1908 v historickém městě Gjirokastër v jižní Albánii, která byla tehdy pod vládou Turků. Byl synem bohatého muslimského obchodníka s látkami. Rodina byla oddaná islámskému řádu Bektaši. V mládí Hodža několikrát studoval ve Francii, učil se francouzský jazyk, historii, filosofii atd. a také vstřebával myšlenky marxismu a komunismu. Vedle francouzštiny solidně mluvil italsky, chorvatsky, anglicky a rusky. V roce 1939, když mu bylo 31 let, obsadil Mussolini Albánii a založil zde loutkový stát. Hodža byl v tu dobu propuštěn ze svého místa učitele, když odmítl vstoupit do fašistické strany, a otevřel si v Tiraně obchod s tabákem.

Druhá světová válka

V roce 1941 byla založena albánská komunistická strana, nazvaná Albánská strana práce, a mladý Enver se stal jejím členem. V roce 1943 byl potom Hodža zvolen generálním tajemníkem strany. Byly vytvořeny partyzánské oddíly, které se účastnily odboje proti okupantům. V roce 1944 byl Enver Hodža zvolen premiérem. Po válce byla zrušena monarchie, komunisté vyhráli volby (kterých se poprvé v historii mohly účastnit i ženy), protože byli jedinou povolenou kandidující stranou, a v roce 1946 vznikla Lidová republika Albánie. Hodža získal současně post premiéra, ministra zahraničí, ministra obrany a vrchního velitele ozbrojených sil.

První léta vlády

Po válce byla ekonomika Albánie v troskách. Komunisté sebrali půdu velkým vlastníkům bez náhrady a rozdali ji rolníkům. Zároveň ale téměř odstranili negramotnost obyvatel, která byla ve venkovských oblastech v roce 1939 mnohdy 90procentní, ale v roce 1985 byla už minimální, srovnatelná se stavem ve vyspělých západoevropských zemích. V roce 1957 byla v Tiraně založena první státní univerzita v zemi. Byla zakázána krevní msta a k úspěchům vlády lze zařadit také eliminaci malárie s pomocí DDT a vysoušení bažin (do té doby měla Albánie největší počet nakažených touto nemocí v Evropě). V roce 1970 byla země prohlášena za kompletně elektrifikovanou.

Mezinárodní vztahy

Po válce se však začaly výrazně zhoršovat vztahy s ostatními zeměmi. Vzrůstala vzájemná podezřívavost ve vztahu s Jugoslávií Josipa Broze Tita, která byla zpočátku velkým spojencem. Albánští partyzáni dokonce pomáhali při osvobozování Jugoslávie, po válce dostávala Albánie od Jugoslávie hospodářskou pomoc a v roce 1947 dokonce Albánie z vděčnosti zavedla povinnou výuku srbochorvatštiny na základních a středních školách. Albánie se však brzy začala obávat snahy Tita o začlenění Albánie do jugoslávské federace, či dokonce vojenského napadení. Jugoslávie se navíc rozešla ve zlém se Sovětským svazem, přičemž Albánie zůstala na straně Stalina a s Jugoslávií přerušila veškeré styky.

Země se přeorientovala na přátelství se Sovětským svazem, který Hodža velmi obdivoval. Sověti poslali do Albánie velké množství peněz ve formě hospodářské pomoci, na ostrově Sazan nedaleko Vlory vznikla sovětská ponorková základna. Ve školách byla pro změnu zavedena povinná výuka ruštiny. Po smrti Josipa Stalina v roce 1953 bylo v Albánii nařízeno 14 dní smutku, tedy více než v samotném SSSR. Hodža nechal shromáždit všechny obyvatele hlavního města Tirana na hlavním náměstí u sochy Stalina, kde museli všichni pronést přísahu věčné věrnosti a vděčnosti „milovanému otci“, jemuž vděčí za všechno. Po Stalinově smrti však začal jeho nástupce Chruščov politiku SSSR měnit a odsoudil kult Stalinovy osobnosti. To začalo vážně poškozovat i vztahy s Albánií, protože Hodža s tím naprosto nesouhlasil. Způsobilo to i rozkol v albánské komunistické straně. Hodža vyhnal své odpůrce ze strany, upevnil svou moc a odmítl Chruščovovy reformy.

Ve stejném roce 1956 cestoval Hodža na návštěvu Číny a jejího vůdce Mao Ce-Tunga, a to právě v době čínsko-sovětského rozkolu. V důsledku této přátelské návštěvy výrazně vzrostla hospodářská pomoc Albánii ze strany Číny. Naopak vztahy se Sovětským svazem se stále zhoršovaly a v roce 1960 snížili Sověti dodávky obilí do Albánie právě v době hrozícího hladomoru. Na sjezdu albánských komunistů v roce 1961 byl Sovětský svaz odsuzován a Čína chválena. Hodža začal zdůrazňovat nezávislost Albánie. Téhož roku všechny státy východního bloku přerušily své styky s Albánií a neoficiálně vyloučena byla i z vojenského bloku Varšavský pakt (přestala být zvána na summity paktu).

Začala nová éra, kdy se Albánie orientovala na Čínu, která jí poskytovala půjčky i hospodářskou pomoc. Geografická vzdálenost však situaci komplikovala a Číňané nezasahovali do záležitostí Albánie tolik, jako před nimi Jugoslávci a Sověti. Albánie se v tuto dobu stala druhým největším producentem chromu na světě. Pro Číňany byl vítaný přístup k Jaderskému moři. Jak Čína, tak Albánie odsuzovaly nejen „americký imperialismus“, ale také sovětský a jugoslávský „revizionismus“ a prosazovaly čistotu marxismu. V roce 1966 prohlásil Mao Ce-Tung Albánii za jedinou marxisticko-leninskou zemi v Evropě. V době tzv. kulturní revoluce v Číně dosáhly vzájemné vztahy svého vrcholu. V roce 1968 odsoudil Hodža invazi Sovětského svazu do Československa a Albánie oficiálně vystoupila z Varšavského paktu.

Izolovaná země

V roce 1971 však navštívil Čínu americký prezident Richard Nixon a její politika se začala měnit. Hodža se cítil zrazen a uražen tím, že jeho spojenec, Čína, s ním tuto návštěvu nekonzultoval. Vztahy se začaly zhoršovat a proud peněz z Číny začal slábnout. Albánští studenti museli opustit čínské vysoké školy. V roce 1976 sice navštívil Hodža pohřeb zemřelého vůdce Číny Mao Ce-Tunga, ale nové vedení se k přátelství s Albánií příliš nemělo. V roce 1977 navštívil Čínu také jugoslávský prezident Josip Broz Tito. Hodža v reakci na to prohlásil, že i Čína se stala „revizionistickým státem“ podobným Sovětskému svazu a Číně a že Albánie je již jediným marxisticko-leninským státem na světě. V roce 1978 oznámila Čína ukončení hospodářské pomoci Albánii, která tak poprvé v historii neměla žádného spojence nebo významného obchodního partnera.

Albánská ústava z roku 1976 zakázala zahraniční dluh, pomoc a investice a Albánie se stala zcela samostatnou soběstačnou jednotkou, ačkoliv jí chyběly moderní technologie. Soběstačnost začala být zdůrazňována více než kdykoliv jindy. Obyvatelstvo bylo cvičeno v zacházení se zbraněmi, které se učilo i ve školách. Bylo nutné zvyšovat zapojení občanů do řešení hospodářských problémů formou brigád. Byla zavedena všeobecná manuální pracovní povinnost pro duševně pracující (pro muže na měsíc a pro ženy na 14 dní za rok).

Albánie neměla žádný zahraniční dluh. Byla však v tuto dobu nejen nejizolovanější, ale také nejzaostalejší zemí Evropy, i když s některými zeměmi zahraniční obchod v omezené míře existoval. K těmto zemím patřilo i Československo, např. v 80. letech byly do Albánie dodány československé diesel-elektrické lokomotivy, které tam jezdí dodnes. Motorová vozidla byla ovšem v Albánii s výjimkou motocyklů pouze ve vlastnictví státu a společenských organizací. V zemi byly zakázány dokonce i psací stroje. Maximálním povoleným soukromým vlastnictvím byly čtyři slepice.

Lidská práva a náboženství

Komunistická vláda v Albánii eliminovala opozici působením tajné policie a vytvořením pracovních táborů, kde byly vězněny tisíce lidí. Časté bylo mučení i tresty smrti. Některé zdroje uvádějí, že v určitých obdobích byla až třetina obyvatelstva buď vězněna, nebo přinejmenším vyslýchána tajnou policií Sigurimi. Justice degenerovala a probíhaly zinscenované procesy, v nichž se obviněný neměl šanci hájit. Po roce 1968 bylo zakázáno cestovat do zahraničí, s výjimkou vybraných oficiálních představitelů. V umění byl prosazován socialistický realismus.

Naopak úspěchem Hodžovy vlády bylo zlepšení postavení žen, které měly v tradičně patriarchální společnosti velmi podřízené postavení. Za Hodži se mnoho žen dostalo i na nejvyšší místa vládní hierarchie. Diktátor také prosazoval politiku vysoké porodnosti. Žena, která porodila nadprůměrný počet dětí, získávala finanční odměnu a titul Matka – Hrdinka. Naopak potraty byly výrazně omezeny, i když ne zcela zakázány. Mezi lety 1945 a 1985 proto vzrostl počet obyvatel z jednoho milionu na tři miliony. Albánie měla největší přirozený přírůstek obyvatelstva po 2. světové válce v Evropě. Po vzoru Číny a její strategie lidové války byly v armádě zcela zrušeny vojenské hodnosti.

Hodža neměl rád náboženství a jeho vláda prosazovala ateismus. Projevovalo se to především ve školství. Např. v době svátků jako islámský ramadán nebo křesťanský půst bylo ve školách (ale také např. v továrnách) distribuováno jídlo, které věřící o těchto svátcích nesmějí jíst. Kdo odmítal jíst, byl obviněn z reakčního chování. Tato politika byla úspěšná, zvlášť proto, že se rodilo hodně dětí a mladí zpracovaní ve škole tak tvořili velkou část populace. Bylo zakázáno nosit plnovous, aby se snížil vliv islámu i pravoslavného náboženství.

V roce 1967 strana přitvrdila a brzy bylo zavřeno 2 169 kostelů a mešit. Církevní budovy byly zachovány jako památky, nebo se z nich staly kulturní kluby, kina, sportovní sály, zemědělské objekty apod., některé byly srovnány se zemí. Oficiální politikou se stal státní ateismus a Albánie byla prohlášena první ateistickou zemí na světě. Všichni kněží byli postaveni mimo zákon a za svou činnost stíháni. Byla zakázána také jména související s náboženstvím, dokonce vyšel slovník 3 000 povolených sekulárních jmen.

Náboženství bylo nahrazeno nacionalismem. Stát zdůrazňoval slavnou historii Albánců, zejména jejich ilyrský původ. Vyzdvihována byla přítomnost Ilyrů na území Albánie (i jugoslávského Kosova) už ve starověku.

V době, kdy se Albánie orientovala na Čínu, se na ulicích po vzoru čínské kulturní revoluce začaly objevovat tzv. „bleskovky“, jakési nástěnky, na kterých lidé mohli popisovat negativní chování svých nadřízených, kolegů či sousedů, které se pak prošetřovalo…

Poslední léta vlády

Stárnoucí Hodža trpěl stále silnější paranoiou a panickým strachem ze ztráty svého postavení. V roce 1981 proběhla nová čistka ve vedení strany, několik stranických a vládních představitelů bylo popraveno. Mehmet Shehu, druhý nejmocnější muž v zemi a po 40 let nejbližší Hodžův spolubojovník, spáchal sebevraždu (nebo byl také zabit, dodnes není jeho skutečný osud jasný), poté byl prohlášen za zrádce a zahraničního špiona.

V tuto dobu psal Hodža také spoustu knih, kde formuloval svoje „velké“ myšlenky, výsledkem jeho psaní bylo celkem 65 svazků jeho sebraných spisů. V posledních dnech svého života byl Hodža nucen využívat invalidní vozík, trpěl cukrovkou a nedokrvením mozku. Zemřel v roce 1985. Na jeho náhrobek vytesali jen datum narození, datum smrti chybělo, protože Hodža přece „nikdy nezemřel“.

Hodžovo dědictví

Hodža měl syna a dceru. Jeho dcera Pranvera je architektka, která společně se svým manželem navrhla budovu Hodžova muzea v Tiraně ve tvaru pyramidy pokryté bílými dlaždicemi. Pranvera Hodža je také autorkou budovy Historického muzea v Krujë.

Výrazným Hodžovým dědictvím bylo na 750 tisíc bunkrů postavených po celé zemi, která měla přitom jen tři miliony obyvatel. Kult Hodžovy osobnosti dosáhl obřích rozměrů a byl srovnatelný s kultem Stalina nebo také Kim Il-Sunga v KLDR. Hodža byl zpodobován jako génius komentující téměř všechny oblasti veřejného života, od kultury přes ekonomii až po vojenské záležitosti. Dostával také přízviska jako Velký učitel, Nejvyšší soudruh, Jediná síla apod.

Na hoře Shpiragu nedaleko města Berat byl v roce 1968 vytvořen obrovský nápis „ENVER“, každé písmeno bylo vysoké 100 metrů a široké 60 metrů. Nápis zůstal na svém místě i po pádu komunismu. V roce 2012 však místní farmář s pomocí svého synovce a vápna zaměnil první dvě písmena a změnil tak nápis na „NEVER“. Byla to součást projektu filmaře Armanda Lulaje.


Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.