Cestopis Ondřeje Petřišče ze zájezdu Maroko
Kapitola 1: Cesta tam
Poslední srpnové odpoledne jsme sbalili vše potřebné a vyrazili do Plzně. Autobus z Hradce Králové dorazil k autobusovému nádraží, byli jsme ti poslední, kdo nastupovali. Usměvavý chlapík s culíkem nás přivítal a představil se jako Oroň, byl to náš průvodce. Člověk, který Maroku naprosto propadl. Pravidelně tam jezdí už téměř 20 let a zná tu zemi jako svoje vlastní boty. Všude měl spoustu kamarádů. Druhým naším průvodcem byl Standa. Optimista v každé situaci a vždy zodpovědný a starostlivý. V Maroku byl podruhé. Svoje pravomoci měli rozdělené. Standa byl průvodce do hor, kdežto Oroň byl průvodce nížinný. Tato kombinace byla ideální. Oroňova nátura a zkušenosti nám dovolili ochutnat to nejlepší z marocké kuchyně. Vždy věděl kde se nejlépe najíst za rozumné peníze, kam zajít na čaj, kde mají čisté záchody a kde co nakoupit za nejlepší cenu. Standa a jeho GPS nás vedli hlavně při všech větších túrách.
Za volantem autobusu se střídali pohodáři Vlasta a Vlasta, kteří měli vždy připravené chlazené pivko, pokud se někomu zastesklo po domovu a dlouhé přejezdy nám zpříjemňovali promítáním filmů nejrůznějších žánrů.
Vyrazili jsme na cestu, na Rozvadově jsme se naposled ohlédli za domovinou a po přejezdu Německa a Francie jsme druhý den v poledne dorazili do Barcelony.
Katalánská metropole nás přivítala slunečným počasím, s mapkou v ruce jsme se vydali obdivovat nejen Gaudího výstřední výtvory, ale i další památky a zajímavosti. Byly jsme předem varováni před kapsáři a taky, že se může stát, že za jeden den v Barceloně může člověk utratit víc, než za 14 dní v Maroku. Na konci dne se nedalo než souhlasit. Navštívili jsme park Güell, prohlídli si katedrálu Sagrada Família i domy casa Milà a casa Batlló. U obrovské Magické fontány před Národním katalánským muzeem nás Vlasta a Vlasta naložili a čekal nás druhý noční přejezd, tentokrát do andaluské Malágy.
Třetí den po poledni se před námi objevila Malága. Z vyhlídky nad městem jsme měli vše jako na dlani. Celý přístav i historické centrum. Po prohlídce města jsme zaskočili nejprve na místní tržnici. Všude plno čerstvého ovoce, ryb a sýrů. Místní specialitou je chobotnice s černým pepřem jen tak za syrova. My radši zašli do jedné zdejší jídelny na paellu a kalamáry. Nakonec jsme vyrazili odpočinout si na místní pláž. Baštili jsme hroznové víno a plody opuncií a v dálce za mořem už vyhlíželi Afriku a těšili se na první kontakt s Marokem. Večer jsme dorazili do kempu poblíž Gibraltaru. Konečně jsme mohli strávit noc jinde než na sedadle autobusu. Udělali jsme si naši první, seznamovací karimatka párty.
Nadcházejícího rána jsme z Algeciras vyrazili prvním trajektem do Ceuty. Opustili jsme Evropu a přes Gibraltarskou úžinu jsme mířili na černý kontinent. Teprve teď začínalo to pravé dobrodružství. Jiný kontinent, jiní lidé, jiná kultura. Úplně jiný svět.
Kapitola 2: První krůčky Marokem
Projeli jsme Ceutou, španělskou enklávou na Africkém pobřeží. Po příjezdu na marockou celnici, které nepatří zrovna mezi nejmodernější – je celá smontovaná z lešenářských trubek a překrytá plachtou, nám nemohly uniknout davy pašeráků vozící jen pár metrů od hraničního přechodu plná kolečka materiálu ze španělské Ceuty do Maroka. Tak to tu prý je od brzkých ranních hodin až do večera. Ačkoli je celnice plná mužů zákona, pašeráci jsou klidní, protože policie je uplacená.
Celníci, kteří nás měli odbavit, nám oznámili, že jsou z neustálého razítkování pasů tak unaveni, že si budeme muset počkat na další směnu. Ta prý bude jistě plná sil a razítka nám vyřídí v rekordním čase. A tak jsme čekali. Oroň nám oznámil, že doba strávená na marocké celnici se nedá přesně odhadnout. Doufali jsme, že překonáme dosavadní rekordní čas 1:12:00. Úsměvy nám poněkud ztuhly, když jsme zjistili, že autobus tu onehdy stál i šest a půl hodiny. Když jsme se ptali jak je to v Maroku s časovým posunem, Oroň nám vysvětlil, že hodinky si máme posunout o hodinu zpět, ale ať se nedivíme, pokud zdejší lidé budou mít o hodinu více nebo méně než my. To je tu prý běžné, poněvadž před pár lety zavedený letní čas uznávají pouze někteří Marokánci, k jiným se tato zpráva ještě nedonesla a někteří dokonce na protest proti letnímu času posouvají hodinky také o hodinu, ale na opačnou stranu. Na zdejší průvodce se prý člověk může vcelku spolehnout, mívají stejný čas jako my. Problém nastává, má-li zdejšího průvodce budit do práce jeho žena, která má hodinky zpravidla přeřízené jinak. V Maroku se říká, že Evropani mají hodinky, ale Marokánci mají čas. To mluví za vše.
Po půl hodině čekání na celnici nám Oroň přinesl zprávy, jak probíhá odbavení. Nová směna plná síly se rozčílila, že naše pasy vyřizovat nebude, že to je práce směny předešlé. Ta se ale ohradila, že pokud by odbavovali náš autobus oni, nemohli by skončit na čas a přišli by pozdě domů. Našemu autobusu tedy byla přidělena zvláštní celní úřednice. Té však do kukaně, kde seděla, svítilo slunce tak, že neviděla na monitor svého počítače. A tak musela hledat jinou. Když už se zdálo, že máme vyhráno, žena seděla spokojeně v jiné kukani a nic jí nebránilo začít dávat razítka, přinesli celníkům k svačině grilovaná kuřata, takže úřednice všeho nechala a pustila se s ostatními do jídla. Dál jsme čekali.
Po další čtvrt hodině náš autobus o kousek popojel. Stáli jsme za celnicí a vedle autobusu stála usmívající se skupina celníků a vesele pokuřovali cigarety. Kolony aut před celnicí nemohli narušit tuhle jejich pohodovou chvilku. Úřednice, která nás dostala na starost, mezi nimi nebyla. Předpokládali jsme, že kouří někde opodál…
Konečně jsme měli pasy zpět i se vstupním razítkem do Marockého království. Byl tu však další problém. Celníkům se nezdál náš autobus. Asi tento typ neznali a přišel jim podezřelý. Pokud prý není homologovaný, nemohou nás pustit přes hranici. Po další chvilce domlouvání se však neuvěřitelné stává skutečným a za 52 minut jsme byli odbaveni a z celnice jsme odjeli vlastně o osm minut dříve, než jsme k ní přijeli. To ten časový posun.
Po průjezdu celnicí nás zanedlouho čekal další zážitek. Zastavili jsme v prvním městečku za hranicí a následovala výměna eur za dirhamy, které člověk jinde než v Maroku nezíská, protože peníze se nesmějí ze země vyvážet. Rozdělili jsme se do tří skupin, aby vše probíhalo co nejrychleji. První šla s Oroňem kamsi do města, druhá rovnou do banky, u níž zastavil autobus a třetí k výměnnému bankomatu před bankou, který bohužel nefungoval. Takže skupiny dvě a tři se v bance sešly a vyvolaly mezi místními možná pocit, že kurzy měn se propadly a že jsou najednou výrazně výhodnější. Zřízenec banky nás musel umravnit a z našeho hloučku vytvořil hada, který se klikatil celým prostorem banky a jeho konec postával téměř až na ulici. Když v bance viděli tenhle dav Čechů lačnících po dirhamech, okamžitě přivolali opraváře bankomatu. Opravář se pustil do práce se slovy, že za pár minut bude vše zase fungovat. Oprava opravdu proběhla vcelku rychle a začalo plnění bankomatu penězi. Opravář jen tak rozložil na zemi hned vedle nás hromady bankovek. Peníze přepočítával a postupně ty desetitisíce dirhamů vkládal do jednotlivých přihrádek bankomatu. Jak už to tak bývá, ve chvíli kdy poslední člen zájezdu vyměnil svá eura a nesl si spokojeně velký svazek marockých stovek ven z banky, bankomat byl zprovozněn. Skvělé načasování. Skupina jedna již čekala před bankou a všichni se těšili z paklíků stovek nebo dvoustovek. Marokánci totiž větší bankovky nemají, a tak jsme všichni měli pěkně nadité peněženky. Od Oroně jsme dostali na uvítanou ještě teplý marocký chleba, který pekl jeden z jeho mnoho místních kamarádů. Nyní už jsme mohli vyrazit dál, čekal nás přístav Asilah a koupání v Atlantiku.
Po cestě jsme si všimli, že z většiny domů trčí ocelové dráty. Z jediného prostého důvodu. Vlastník rozestavěného domu nemusí platit daň z nemovitosti a ta je zde prý dost vysoká. A tak většina lidí své domy prostě nedostaví. Dostavené domy patří jen těm nejbohatším a ti si mohou dovolit platit vysoké daně a dávají tak všem ostatním najevo, že oni na to mají.
Naše druhá marocká zastávka, Asilah. První opravdový kontakt s Marokem a zdejšími lidmi. Po ubytování v bungalovu pro pět, kam se kromě pěti postelí vešel už jen stoleček, který jsme museli téměř přeskakovat, jsme se vydali okusit vody Atlantiku. Pláž plná Marokánců na dovolené nebyla zrovna z nejčistších. Na písku mezi odpadky leželi dva velbloudi a sledovali skupinu muslimů hrajících na pláži fotbal. Při pohledu do písku jsem musel ocenit jejich nadšení a zápal pro hru. Jejich výkřiky souviseli pouze s hrou samotnou, nikoli s povrchem, na kterém se pohybovali. Zdatně kličkovali mezi střepy z rozbitých lahví. Odhodlali jsme se i ke koupeli, kdy zas bude mít člověk možnost smočit se v oceánu. Chladná voda nevalné vůně nám ale k srdci tak úplně nepřirostla. Naše další kroky vedly k vlnolamu. Naneštěstí jsme zjistili, a to vcelku rychle, že toto místo nedaleko pláže nahrazuje chybějící toalety. Ale co, nepřijeli jsme se válet na pláži, ale poznávat Maroko. Kousek dál jsme zahlédli několik pouťových atrakcí, Oroň nás však před nimi varoval a vše nám rychle objasnil. Jde o pouťové atrakce, které v Evropě neprošli technickou a jejich provozovatel je místo opravy raději prodal do Maroka. Ne výjimečně se prý stává, že se nějaká ta houpačka utrhne nebo kolotoč převrátí. Vydali jsme se prohlédnout si medinu – staré město. Při prohlídce se nám hned několikrát pokusili prodat hašiš. Nechtěli jsme, jelikož jsou to většinou právě turisti, koho místní policisté v přestrojení za prodavače hašiše lapí a potrestají. Zdejším lidem tuto kratochvíli nechtějí odpírat. Obchod s hašišem řídí královská rodina a většinu produkce odesílají v diplomatických kontejnerech, které nepodléhají kontrolám, za Atlantik do Spojených států.
Dostali jsme pomalu hlad a zamířili jsme do restaurace na něco místního k snědku. Usedli jsme v ulici plné restaurací. Jedna vedle druhé. Posadili jsme se na terasu a objednali jsme si. V tu chvíli začalo překrásné představení. Každá z restaurací má svůj jídelníček a svoje ceny. Kuchyně je však ve skutečnosti společná. Aby se vše urychlilo, každá restaurace vaří něco jiného. V jedné restauraci dělají tajin, jinde hariru, vedle třeba pečou ryby. Takže obsluha se s objednávkou rozbíhá do jednotlivých kuchyní a hlásí kuchařům počet porcí. Na náš stůl tak snášeli jídlo a pití opravdu z celé ulice. Nesmí vás překvapit, že obsluha občas přinese jiné jídlo, než si člověk objednal nebo že zamění vaši objednávku se sousedním stolem. Případně pokud si objednáte třeba rybu a obsluha ji nesežene ani v jedné restauraci, vypraví se na moře nějakou ulovit. Dokud něco nechytí, nevrátí se. Jak už víme, Marokánci mají čas. Jídla se člověk nakonec vždy dočká. A pokud náhodou musíte někde čekat, často vám dají něco navíc nebo druhou porci zdarma, aby se revanšovali.
Asilah je město velice kulturní, jednou do roka se zde koná festival, kdy velká část zdejších domů (typicky modrobílých) změní svoje fasády. Umělci z celého Maroka malují po stěnách domů uvnitř mediny a vznikají tak velice pěkné grafity, které sem lákají turisty. To se ale týká opravdu jen mediny, ostatní části města tak upravené nejsou. Odpadky se zde na místo do košů často házejí k obrubníku, a proto taky turisty navštěvované ulice každou chvíli splachují místní vodou z hadice.
Kapitola 3: Rabat a Casablanca – metropole na pobřeží
Naším dalším cílem je Rabat, hlavní město Marockého království. Ačkoli není největší, ani historicky ani kulturně nejvýznamnějším centrem. Po cestě děláme ještě zastávku v zahradách Jardins – obrovská botanická zahrada s expozicemi subtropických a tropických rostlin z celého světa. A zároveň vivárium se vší tou havětí, kterou můžeme v Maroku potkat – včetně pavouků, štírů, ještěrů a hadů. Oroň jen s úsměvem prohlásil: „Pořádně si je prohlídněte, od příštího týdne se s nimi budeme setkávat běžně při naší cestě.“ Arab původně sedící u vchodu do vivária se nám věnoval. Ačkoli on uměl jen francouzsky a my jen anglicky, udělal nám výklad o vší té zvěři v teráriích a dokonce nám přinesl jednoho z ještěrů, abychom si s ním mohli udělat fotku a pochovat si ho.
Ze zahrad už jsme se vydali rovnou do Rabatu. Po návštěvě mauzolea Mohameda V. a ruiny starých římských lázní Chéllah, kde si dětíchtivé dámy mohly nakrmit kočku a zdejší úhoře vejcem. Pokud zvířata vejce snědla, žena do roka zaručeně otěhotní. Podle našeho průvodce je to stoprocentní a tak jsme odtud vyráželi se dvěma matkami čekatelkami. Uvidíme za rok, prý se ozvou, jak to dopadlo.
Pak nás ovšem čekal zlatý hřeb celého Rabatu, vyhlášená jídelní ulice Mohameda V. plná neuvěřitelných vůní a chutí, ne vždy však příjemných. Kromě tradičního chleba, klasických marockých jídel, různých druhů oříšků, spousty oliv, různobarevných a vonících druhů koření a také tureckého medu, jsme zde viděli i fastfoody evropského typu, ale také hovězí a skopové nožičky a pečené skopové hlavy, které vážně nevypadaly vábně. Prý je to ale pochoutka. My jsme vsadili na jistotu. V typické marocké jídelně jsme ochutnali hariru a poprvé a vlastně i naposled zdejší kuskus. K tomu samozřejmě čaj s mátou a to vše v přepočtu za 70 korun. A to porce kuskusu byla opravdu obrovská (to byl taky asi hlavní důvod, proč jsme ho měli poprvé a naposled). Na talíř s velikým kopcem kuskusu posadil kuchař pečenou kuřecí čtvrtku a mísu s omáčkou, kde plavala i pečená zelenina, nám položil vedle talíře, ať si naléváme jak je libo. Po už tak obrovské porci jsme se rozhodli ochutnat ještě zdejší jogurt – rajib. Podporuje střevní mikroflóru a je to nejlepší prevence proti cestovatelskému průjmu. My si ale vybrali rajib s kopcem čerstvého ovoce. Vypadal úžasně. Ale jelikož čerstvé ovoce a zejména melouny, které v jogurtu také byly, jsou největším spouštěčem průjmu, zakončili jsme naši hostinu v Rabatu takovouto ruskou ruletou. Ještě jsme si prošli místní suku a pak už nás čekala jen cesta do kempu a následující den Casablanca.
Další zastávkou nám bylo největší město celého Maroka. Casablanca byl původně název města ležícího více ve vnitrozemí, ale francouzským kolonizátorům se líbil natolik, že si takto pojmenovali svoji nově vznikající metropoli na pobřeží Atlantiku. Dnes zde žije 3,5 milionů obyvatel a doprava ve městě podle toho taky vypadá. Bylo nám stále divné, proč jsou všechny křižovatky plné aut, až do chvíle než jsme si uvědomili, že až na několik málo (ale opravdu několik málo) výjimek jsme nepotkali semafor. Zdejší řidiči se řídí právem silnějšího. Vypadá to, že se trumfují, kdo projede křižovatkou důvtipněji. Jízda na červenou, v protisměru nebo jednosměrkou nikoho nepřekvapuje. V rámci udržení plynulosti provozu na sebe tito králové silnic neustále potrubují. Taxikáři, ti jsou nejotrlejší, ti jezdí tam, kde je zrovna trochu místa a přechod, ostrůvek nebo chodník je nemůže rozhodit. Ale i když stojí všichni v zácpě, nikdo se nerozčiluje, protože jak už dobře víme: Marokánci mají čas. Údajně to byla první zácpa, kterou tady Oroň za necelých 20 let, co sem jezdí, zažil. To nám při velikosti Casablancy přišlo dost zvláštní. Všichni jsme se těšili na návštěvu největší mešity na světě, která leží právě zde, předpověď hlásila 42 °C ve stínu, tak jsme doufali, že se ukryjeme před sluncem. Nakonec jsme na teploměrech ve městě zahlédli pouhých 29 °C, takže nebylo tak zle. Vyrazili jsme na prohlídku mešity. Byla obrovská. Pojme 100 tisíc modlících se muslimů (25 tisíc uvnitř, 80 tisíc na prostranství okolo), její minaret měří celých 200 metrů a pod mešitou se krom velkých lázní nachází taky 25 tisíc parkovacích míst. Je to jedna ze dvou mešit v Maroku, kam smějí vstoupit bezvěrci.
Marocká průvodkyně, která nám byla přidělena, se během pár chvil stala pouze běžnou účastnicí prohlídky. Jelikož po tom, co jsme se zuli a vstoupili dovnitř, se slova chopil Oroň. Alespoň tak odboural jazykovou bariéru anglického výkladu slečny průvodkyně. Vždy když nám vyložil vše důležité k danému místu v mešitě, oznámil průvodkyni, že můžeme popojít dále. Na závěr prohlídky nás už jen milostivá dovedla do poslední části mešity – dolů do lázní, rozloučila se s námi a smutně odešla, asi si přišla trochu zbytečná, když sledovala Oroňovo nadšené vyprávění. Samotné lázně byly také zajímavé. Jsou dostavěné, hotové a připravené k užívání, ale marocký král je osvícený a velmi ekologicky smýšlející. Protože lázně by byly příliš energeticky náročné, neustálé ohřívání vody elektřinou by bylo neekologické, musejí obyvatelé Casablancy počkat až bude zajištěn ohřev vody nějakou jinou, šetrnější cestou, například solárními panely. Po zastávce v supermarketu, kde jsme koupili nejnutnější zásoby, jsme už vyrazili do marockého vnitrozemí. Čekal nás berberský svět.
Kapitola 4: Kaskády Ouzoud
Otevírali se nám první výhledy na Atlas. Přesouvali jsme se k vodopádům Ouzoud. Po cestě jsme ještě udělali krátkou zastávku u přírodního mostu Imi-n-Ifri, který vznikl pádem stropu několik desítek metrů vysoké vápencové jeskyně. Všichni už se těšili na první skutečnou berberskou večeři. Jen několik kilometrů před kaskádou Ouzoud se nám poštěstilo něco zřídka vídaného. Při průjezdu jednou z vesniček jsme se přichomítli ke slavnostem La Fantazia – tradiční soupeření mezi berberskými kmeny ve střelbě a jízdě na koních. Jako by na nás dýchla historie – krásní koně, zdobené koňské postroje, tradiční oblečení a staré zbraně, ze kterých ovšem Berbeři stále stříleli. „Šlo pouze o zahájení slavností, soutěže budou probíhat až následující den,“ prozradil nám jeden z místních. Oroňovi se podařilo domluvit, že se smíme na slavnosti zajít podívat, což se obyčejně cizincům nepovoluje.
Pokračovali jsme ale k vodopádům. Teprve tam jsme poznali, co to je „Africa system“. Oroň nám objednal k večeři slíbené menu. Klasické se ale skládalo ze zeleninového salátu, hlavního jídla (kebab nebo kuskus) a dezertu, což je ve většině případů meloun. Takže ze tří chodů dva velmi rizikové co se týče cestovatelského průjmu. Proto Oroň domluvil na místo salátu hariru a místo melounu marockou palačinku. Pro majitele restaurace to však nebylo k pochopení. Snad si myslel, že chceme ušetřit či co. A tak nám přesně podle „Afrika system“ donesl hariru, k hlavnímu chodu navíc zeleninový salát zdarma, pak palačinku a protože měl zrovna úžasnou dodávku melounů, nechal nám na stůl nakrájet i tuto pro nás nebezpečnou pochoutku. Abychom neurazili hostitele, vše jsme snědli a pak už jen doufali, že naše střevní mikroflóra už se přizpůsobila zdejšímu prostředí. Vše jsme završili sklenkou berberwhisky - tak zde říkají svému čaji, aby pobavili turisty. Celá naše hostina probíhala v úžasném prostředí. Jen několik desítek metrů od nás hučela kaskáda Ouzoud, největší vodopády Maroka, které byly v noci krásně nasvícené. Oko nejedné romantičky by dozajista nezůstalo suché při pohledu na tu krásu, já ovšem seděl k vodopádům zády, a tak jsem se jimi nenechal rozptylovat a přecpal se k prasknutí.
Následující ráno jsme se vydali na první opravdovou túru. Místní průvodce nás měl zavést do typické berberské vesnice, kam se člověk nedostane jinak než pěšky nebo na oslu a poté soutěskou pod vodopády. Túra měla trvat šest hodin. Říkali jsme si, že v horku, které toho dne panovalo, to bude asi dost náročné. Když nám ale náš zdejší průvodce po dvou hodinách oznámil, že jsme na konci trasy a že jestli chceme jít ještě někam, musíme připlatit, raději jsme ho propustili a vydali se dál soutěskou sami. Túra se nám stále zdála nenáročná ve srovnání s tím, na co jsme byli zvyklí, ale zdejší silné slunce udělalo své a po návratu do kempu jsme byli rádi, že si můžeme sednout a dát si něco studeného k pití, třeba zdejší Fantu, která vážně chutná jinak než u nás. V Maroku opravdu chutná po pomerančích nebo citrónech, protože zdejší potravinářské směrnice jsou v tomto směru dosti přísné.
Cesta kolem vodopádů je lemovaná samozřejmě velkou spoustu stánků. Obchodníčci z nich vykukují a lákají kolemjdoucí dovnitř. Neubránil jsem se a s jedním z nich jsem se dal do řeči. Hned mě pozval dovnitř. Kromě toho, že mi předvedl celý svůj stánek, dožadoval se čehokoli na výměnu, bohužel jsem u sebe neměl nic, co by ho zajímalo a zároveň bych to mohl postrádat po zbytek našeho putování. Když pochopil, že spolu asi obchod neuzavřeme, zamyslel se a udělal mi poslední nabídku. „Tohle je moje sestra.“ Ukázal dozadu do stánku. „Nechceš si ji vzít za manželku?“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že už mám přítelkyni, ale Islám dovoluje muslimům mít až čtyři manželky, takže to nebyl argument, který by mohl bránit uzavření dohody. Po krátkém rozhovoru jsme se dohodli, že jedna žena je pro jednoho muže až dost a s životním moudrem „One woman, one problem; two women, two problems.“ jsme si podali ruku a rozloučili se.
V podvečer nás čekala návštěva slavností La Fantazia. Je to velká kulturní událost pro místní. Možná stovka koní připravených k zápolení mezi sebou ve zdobených postrojích a na nich berberští jezdci v tradičních šatech a se zbraněmi v rukou. Strhující podívaná. Nejprve jsme se však zašli podívat na střeleckou soutěž. Střílelo se brokovnicí na umělé holuby. Každý ze soutěžících vložil do banku 200 dirhamů a vítěz bral vše. Lidé vytvořili půlkruh kolem střelce v uctivé vzdálenosti. Několik Berberů dohlížejících na bezpečnost stále upozorňovalo oba konce půlkruhu, aby ustoupili do bezpečnějších míst. Střelci se střídali v rychlém sledu, jeden za druhým. Rána a zásah. Rána a zásah. Holubi se rozlétali na malé části. Zajímavá situace nastala ve chvíli, kdy se v zorném poli střelců objevil nejprve pasáček s oslem a poté dvě berberské ženy, které zabrané do družného hovoru vůbec netušili, že zde něco jako střelecká soutěž probíhá. Muži samozřejmě okamžitě přestali se střelbou a nejprve začali pokřikovat na osoby pohybující se v potenciální dráze letu střely. Když osoby nereagovali, začali pokřikovat jeden na druhého, až vybrali malého chlapce, který jako rychlá spojka vyrazil pasáčkovi s oslem a oběma ženám vysvětlit, co jim hrozí. Po vyklizení střeleckého prostoru soutěž pokračovala. My jsme se ale přesunuli do jednoho z berberských stanů, kde jsme přijali pozvání na čaj. Po čaji jsme se šli podívat na zápolení na temperamentních koních. Odvážnější z nás se mohli na jednom z nich dokonce vyfotit.
Po návratu do kempu u vodopádů nás čekala další večeře ve stylu „Afrika systém“. Poprvé jsme ochutnali tajin, podle mě to nejlepší, co nám marocká kuchyně nabídla. Směs kousků masa, zeleniny a brambor vyskládaná do speciální mísy. Celý pokrm se pomalu a velice dlouho (několik hodin) připravuje na žhavých uhlících, čímž vzniká v nádobě vynikající sos. Místní jedí tajin stejně jako většinu jídel bez příboru, jídlo nabírají kousky zdejšího chleba.
Poslední dva dny jsme se nesprchovali, jelikož sociální zařízení (jestli se tomu tak dá říct) na tomto překrásném místě je pro Evropana a věřím, že i pro spoustu Afričanů, dosti nestandardní. Ze tří toalet byly střídavě jedna nebo dvě stále ucpané, a pokud se člověku poštěstilo a narazil na tu fungující, byla všude kolem voda. Vypadalo to jakby uživatelé splachovali tak, že prostě vezmou kýbl plný vody stojící přede dveřmi a prostě ho chrstnou mezi tři stěny. Bylo to tu trochu divočejší. Místo sprch byly na plácku před záchody tři hadice, ze kterých nepřetržitě tryskala voda. Tuto možnost koupele jsme vynechali a čekali na další kemp.
Kapitola 5: Výstup na Toubkal
Následující den nás čekal první kontakt s legendárním Marrákešem. Doprava v Marrákeši byla neuvěřitelná. I ve srovnání s Casablancou ještě bláznivější. Mezi automobily a spoustou motorek a skútrů kličkovaly koňské povozy a davy lidí, semafory zde sice byly, dokonce i při vjezdu na kruhový objezd by měli řidiči počkat na zelenou. Ale celé tohle mraveniště bez problému fungovalo jako by žádné dopravní předpisy neexistovaly.
Marokánci nepovažují nic za odpad. Vše má svoji cenu a dá se recyklovat. Zdejší lidová tvořivost je obdivuhodná. Kromě vodních mlýnků z plechovek a petlahví (viděli jsme u kaskády Ouzoud), ze kterých dokážou vytvořit obrovská soukolí, či různých nádob a rozbitých bubnů, ze kterých dělají odpadkové koše, nás vážně překvapilo, jak se zde zpracovávají pneumatiky. Zdejší umělci z nich vyráběli krásné kousky, od dekorací až po plně funkční věci. Například nůše, hrnce, vázy, opasky, různé jiné popruhy, kýble nebo dokonce rámečky a spoustu dalších unikátů. Prohlídli jsme si Saadské hrobky a palác El Badi. Největším zážitkem při obou prohlídkách pro nás byly všudypřítomné hladové kočky, které se nám neustále snažily vetřít do přízně a čekaly na něco k snědku. Některé byly roztomilé, na jiných byl vidět život plný šrámů, ale všechny byly vlezlé.
Následovala naše první návštěva věhlasného náměstí Djemaa el-Fna. Ta proběhla zatím jen za světla. Za těch pár chvil, které jsme zde strávili, jsme jen přičichli k atmosféře, kterou toto místo překypuje. Nás ale nejprve čekala výprava do nejvyšších hor Maroka. Měli jsme před sebou výstup na Jebel Toubkal.
Přejeli jsme autobusem do městečka Asni, na jehož okraji jsme se ubytovali ve zdejším hotelu. Na vojenských palandách v pokojích pro šest, osm i deset osob jsme si rozložili svoje věci a do batohů sbalili jen to nejnutnější na dvoudenní trek. Konečně jsme mohli do sprchy. Voda tekla pouze studená, ale bylo to o poznání lepší než hadice u vodopádů. Následující den brzo ráno jsme vyrazili do Imlilu, odkud už nás čekal zhruba kilometr a půl převýšení k horské chatě, kde jsme měli přespat a ráno se odtud pokusit dobýt Toubkal. Cesta byla klidná, nenáročná, stále po vyšlapané pěšině, kterou chodila spousta oslů a mul s nákladem. Dokonce i my jsme si je mohli pronajmout, aby nám vynesli část bagáže nahoru. Drželi jsme se stále pohromadě za zdejším průvodcem, který nenasadil nějak zvlášť vysoké tempo a navíc zastavil u každé občerstvovny při cestě, aby dal něco přivydělat svým kamarádům, kteří krom nápojů prodávali zkameněliny, krystaly a ve vesnici v půli cesty dokonce oblečení, šperky a další místní výrobky. Zde jsme zastavili na čaj a obchodníci zasekli drápek. Za výhodnou cenu prodali pár věcí s příslibem, že cestou zpátky se musíme ještě zastavit. Já neodolal a koupil jsem si typický modročerný berberský šátek. Samozřejmě té nejlepší kvality a za „strašně výhodnou“ cenu – na Sahaře se tyto šátky daly koupit za třetinovou cenu. Někteří se ale do obchodování pustili směleji. Třeba Kubovi se podařilo doplnit si svůj takřka výhradně letní šatník o kabát a pletenou čepici, takže na vrchol mohl stoupat spokojeně v teple. Druhá polovina cesty, ačkoli nebyla obtížnější než ta první, pro mě byla tím posledním, co jsem dokázal pod Toubkalem ujít. Těsně pod chatou už jsem jen sunul jednu nohu před druhou a doufal, že už to skončí. Po příchodu k chatě ve 3 200 m jsem usínal ještě venku na lavičce. Přemohla mě teplota, která mne trápila již od předešlého dne. Výstup na moji první čtyřtisícovku musel být odložen na neurčito. Terka se cítila dobře, a tak se s ostatními mohli pokusit o zdolání vrcholu.
…Terka a výstup…
Na brzký ranní výstup (4:30) jsem vyrazila bez Ondry, který zůstal s některými dalšími členy výpravy na chatě. Večer před výstupem jsem byla předána do opatrovnictví Danovi, s kterým jsme sdíleli batoh a on jako pravý gentleman ho nesl celou cestu. Spolu s Danem se o mne „starali“ i ostatní kluci, se kterými jsme před výstupem spali na pokoji. Měla jsem se jako v bavlnce.
Ráno zazvonil komusi budík, ale jelikož většina členů výpravy vstává zbytečně brzo, ještě jsem se válela. Když nastal správný okamžik, začala jsem se oblékat (čekali jsme zimu), rychlý čaj a chleba s nutelou na chatě a už jsme stáli seřazeni venku se zapnutými čelovkami. Řadili jsme se podle fyzické zdatnosti, tak jsem usoudila, že patřím na začátek. První šel berberský guide, který udával tempo. Mně nepřišlo nijak ostré, ale někteří si stěžovali, že jdeme moc rychle. Provedlo se přeskupení. Méně zdatní dopředu. Dostala jsem se do středu celé skupiny. Když začalo svítat, už jsme za sebou podle našeho průvodce Standy měli to nejhorší stoupání. Začala jsem hodně fotit a přidala se k poslední skupině, která se skládala z mých opatrovníků a Standy. Za sedlem na nás čekala sněhová pole, která jsme hravě překonali, jelikož tempo celé skupiny se snížilo na šnečí (noha nohu mine bylo moc rychlé). Zhruba v polovině cesty, když už jsme mohli vidět a fotit vrchol Toubkalu, jsme udělali delší pauzu, neboť některým členům výpravy se udělalo trošku špatně z vysoké nadmořské výšky. Snědli jsme balíček rozinek a pomalu ale opravdu pomalu jsme vyrazili vstříc vrcholu. Cestou nebyla žádná velká zima, trošku pofukovalo, ale rukavice se snesly (možná to bylo způsobeno tempem naší chůze, která se opravdu nedala označit za turistickou).
Těsně před vrcholem se celá výprava rozpadla na několik menších skupinek. Já šla s Kubou a Danem. Těsně před vrcholem jsem pocítila menší dýchací potíže způsobené nadmořskou výškou. Po malé zastávce na vydýchání jsem vyrazila vzhůru, kde se otevřela neuvěřitelná panoramata. Kuba prohlásil: „Tady je tak krásně, nemáte někdo po ruce toaleťák?“ Nafotili jsme spoustu fotek včetně společné vrcholové i s berberským guidem, dali jsme si vrcholového panáčka a pomalu jsme začali sestupovat na chatu. Sestup již nebyl organizovaný, šli jsme v menších skupinkách, ta naše si cestou zpívala. Byli jsme tak spokojeni a okouzleni Vysokým Atlasem, že jsme se nestačili ani ohlédnout a už jsme byli dole, kde na nás čekal Ondra, kterého si nikdo nevšiml. Na chatě mě kluci předali Ondrovi (trošku ho poškádlili, že nešel s námi), dali jsme si oběd a probrali zážitky ze zdolání čtyřtisícovky. Většina z nás se shodla na tom, že výstup, co se týče terénu, nebyl zase až tak náročný. Od chaty až na vrchol byla vyšlapaná úzká cestička, nešli jsme žádnými suťovými poli ani jsme nemuseli lézt po skalách. Na to konto Kuba prohlásil, že zdoláním této čtyřtisícovky by se raději ani nechlubil a přirovnal to k výstupu na Sněžku. Ondra na to konto prohlásil, že na Kubu musejí být jiné tabulky (celou cestu šel v sandálech, před výstupem zjistil, že nemá mikinu – ta zůstala v autě v Čechách – situaci ale vyřešil u obchodníků po cestě nahoru, kde si koupil kabát). Po sestupu průvodce Standa povídal: „Všem jsem zkontroloval, jestli mají funkční čelovku, ale podívat se lidem na boty mě nenapadlo.“
Svoje limity jsem posunula zase o kousek výš a dokázala sama sobě, že nejsem ořezávátko. Stejně si to ještě jednou zopakujeme, aby to viděl i Ondra. Kdo může říct, že byl v Africe, měl na sobě nepromokavé kalhoty, obě moirové vrstvy, bundu, rukavice a šátek a chvílemi mu nebylo nejtepleji…
[image:left:9626]Na horské chatě, kde jsme se ubytovali, funguje vše přesně tak jako ve zbytku Maroka, vše se zde strašně rychle mění. Chata se přestavovala, vyměňovaly se všechny dveře a futra. Než se naše výprava stihla dalšího dne vrátit z vrcholu, byla předsíň, kde si ještě ráno všichni obouvali boty, pryč. Namísto ní tu stál úplně nový stánek s občerstvením a kuchyně zde přijímala objednávky na večeři. Z místnosti, která měla ještě ráno funkci bufetu, se nyní stalo skladiště všeho možného. Botníky a šatna se přesunuly do úplně jiné místnosti. Takže někteří navrátivší na chatu si nebyli jistí, zda náhodou při sestupu někde špatně neodbočili a teď nestojí u jiné chaty. Seděl jsem před chatou, pozoroval vracející se horaly, občas to byla vtipná podívaná. Kolem druhé hodiny se začala vracet naše skupina. Všem, kteří ráno vyrazili, se podařilo dosáhnout vrcholu. Čekal nás zdlouhavý sestup dolů k autobusu po stejné cestě. Cestu jsme si krátili zážitky z ranního výstupu. Hlavně já byl zvědav, jak to vše probíhalo.
Ve chvíli, kdy jsme se přiblížili k vesnici v půli cesty, už jsme zahlédli lačně se tvářící obchodníčky. Tušili výdělek. Jak jsme se trousili do vesnice, zdejší čajovník odevšad snášel sklenky na čaj, aby nás dokázal všechny obsloužit. Do toho všeho se začali netrpělivě přibližovat obchodníci a předháněli jeden druhého se sliby o nejlepším zboží a výhodných cenách pro přátele z Čech. Začali jsme tedy obchodovat. Jen návštěva naší skupiny jim vydělala více než je roční daň pro obchodníky v Maroku – jednorázově zaplatí 1000 dirhamů a pak už nemusí státu odvádět nic víc. Někteří z nás se drželi strategie, že smlouvat se má tak dlouho, dokud vám obchodník nespílá a nevykřikuje nadávky typu „čeko bandito“, pak teprve dosáhnete té správné ceny, za kterou se vyplatí nakupovat. Zdejší obchodníci byli výborní herci, stejně jako mnozí další ve všech koutech Maroka. Nakonec si ale s každým podali ruku na znamení dobře uzavřeného obchodu. Pokud bychom zůstali déle, věřím, že by nás svlékli i z věcí, co jsme měli na sobě. Když už jsme nechtěli nakupovat, strašně rádi by s námi vyměnili naše oblečení, boty a batohy (nebo cokoli jiného, co jsme měli u sebe a mělo nějakou hodnotu) za nějakou z věcí z jejich obchůdků. Raději jsme vyrazili dolů.
Sestup se vcelku protáhl, takže dole v Imlilu jsme byli s posledním světlem. Našli jsme restauraci s údajně nejlepší harirou ve vesnici a objednali si ji. Polovina polévek byla před námi během okamžiku. Zbytek z nás musel počkat, až se seženou další mističky, protože všechny byly zrovna špinavé. Když jsme se hariri dočkali všichni, poprosili jsme ještě o chleba. Obsluha nezaváhala a prohlásila (přesně podle pravidel „Afrika system“), že to hned bude. Když jsme si po chvíli vzali pár kousků chleba vedle od stolu, dostavil se berberský číšník s informací, že chleba už se peče, ať ještě chvíli vydržíme. Se smíchem jsme se pustili do polévky ještě dřív, než úplně vystydla a těšili se na výborný čerstvě upečený chleba. Měli jsme jen trochu strach, aby kuchyně byla rychlejší než poslední členové naší skupiny, kteří sestupovali už za tmy. Jak už to tak bývá, poslední skupinka dorazila dříve, než nám ještě teplý chléb přistál u nohou (jedli jsme na koberečku na zemi). Průvodce Standa už nás všechny obíhal, ať platíme a odcházíme. Horší to měli kamarádi, kteří si objednali berberské omelety, a podle jejich výrazů to vypadalo, že berberský kuchař teprve sháněl slepici, která by mu snesla tolik potřebná vejce… Chlapec však překvapil a vše donesl během pár okamžiků, takže autobus nemusel na nikoho dlouho čekat a mohli jsme vyrazit do kempu, podělit se o naše zážitky s těmi, kteří si místo plahočení v horách zvolili alternativní program a raději navštívili opravdové marocké kino, kde shlédli pravou berberskou komedii a zajeli se podívat do vesnice s jediným oficiálním veřejným domem v celém království.
Kapitola 6: Legendární Marrákeš
Následujícího rána, ačkoli vůdce očekával jen pár nejzdatnějších, se nás většina sešla a vypravili jsme se na geologickou expedici do nedalekého říčního koryta sbírat vzácné nerosty (acháty a kdejaké jiné barevné a lesklé kamení). Až u naleziště nám Oroň prozradil, že se jedná o místo s poměrně vysokým výskytem jedovatého druhu zmije. Ať tedy prý dobře koukáme, kam saháme. Už jsme ho ale prokoukli a podobné informace dělíme koeficientem Or (1 Or [Oroň] = cca 2, – ale postupem času narůstá). Po necelé hodině sbírání měla naše skupina téměř plné igelitky zaručených drahokamů. Na kraji vyschlého řečiště už čekal Oroň a okem geologa profesionála prováděl selekci jednotlivých kamenů na: špatné, dobré, velmi dobré, nejlepší kousek dne (téměř každý nějaký měl) a kousky pro příbuzné (většinou neměli velkou cenu, ale nálezci se tuze líbily). Po redukci nalezených kamenů zhruba na desetinu jsme vyrazili k dalšímu z Oroňových známých, který obchodoval s nerosty a kde si úspěšní i neúspěšní hledači mohli své igelitky opět doplnit. Předváděl nám všechny ty poklady, které tahle země vydala. Kousky z jeho obchůdku musely zaujmout každého.
Odpoledne nás čekala druhá návštěva Marrákeše. Vyrazili jsme rovnou na Djemaa el-Fna. Kolem páté odpolední tu bylo příjemně rušno. Vydali jsme se do mediny, která patří mezi to nejzajímavější v Marrákeši. Jednotlivé tržnice (říká se jim tady suky) navazovaly jedna na druhou, takže vytvářely jeden obrovský trh. Úzké uličky byly po krajích lemovány obchůdky se vším možným. Mezi nimi se valily proudy lidí v obou směrech. Vše bylo zastřešeno, takže i když je venku vedro k padnutí, zde bylo příjemně. Suky byly plné typických obchůdků s kořením, šperky, oblečením, ale i s běžnými potravinami. Pokud měl člověk tu výdrž a prokousal se mezi davy lidí a stále se opakujícími stánky do zadní části mediny, naskytl se mu neskutečný pohled přímo pod ruce zdejších kovotepců, kovářů, barvířů látek, ševců, švadlen a dalších řemeslníků, kteří bez ustání vyráběli další a další předměty, jimiž plnili obchůdky v přední části. Celá medina je jeden velký labyrint. Ve spleti uliček člověk snadno ztratí orientaci, a tak je často lepší nechat se za dirham nebo dva vyvést ven některým z místních dětí. My jsme to dokázali sami. Samotné Djemaa el-Fna se v průběhu večera promění v jednu obrovskou restauraci. Zaklínači hadů se stáhnou do ústraní, cvičení makakové se svými pány také zmizí, berberští tanečníci zatančí posledních pár tanců a i se svými bubeníky také odchází. Naopak zůstávají prodavači citrusové šťávy, kteří se stejně neúnavně jako celý den snaží přetáhnout zákazníky jeden druhému. Na jižní straně náměstí se vytvářejí hloučky kolem vykladačů koránu, zde bývá dost živo a ti, kteří mají raději než náboženství něco drsnějšího, tvoří kroužek o kousek vedle, kde se pořádají boxerské souboje. Ale to jen dokud na sebe boxeři vidí, protože tahle část náměstí není osvětlená. Mezi tím posedávají zcela zahalené muslimky a nabízejí tetování henou. To vše dokreslují místní muzikanti, jejichž rytmy a melodie se nesou celým náměstím. To nejdůležitější se ale odehrává uprostřed náměstí před samotnou medinou. Již od páté odpolední se k těm pár jídelním stánkům, které jsou tu celý den, pomalu sjíždějí další pojízdné restaurace. Grily se rozpalují, peče se, smaží se, vaří se a před očima kolemjdoucích vznikají místní speciality. Každý stánek má své místo. Do setmění se náměstí naplní tak, že mezi restauracemi jsou jen úzké uličky, kudy procházejí lidé a vybírají, kam zasednou k večeři. To vše je umocněno noční atmosférou a tisíci žárovek rozvěšenými na stáncích. Každý ze stánků má jednoho nebo několik „náhončích“, kteří lákají kolemjdoucí, aby se u nich posadili. Chlapíci se o nás vyloženě přetahovali. Každou chvíli vám někdo skočí do cesty a nabízí to zaručeně nejlepší jídlo za rozhodně nejnižší cenu. Proměnu náměstí si člověk nejlépe vychutná ze střešní terasy některého z hotelů na kraji náměstí. V restauracích si člověk kromě klasických tajinů, kuskusů, kebabů a hariry mohl dát i jiné speciality. Například skopové vnitřnosti, hlavy, mozeček nebo dokonce vemínko. My se drželi při zemi a ochutnali jsme jen vařené a kořeněné šneky. Ještě než jsme dosedli na stoličku u stánku, kuchař už nabíral misku šneků a hned ji podával. Každý jsme dostali párátko a pustili se do vytahování plžů z ulit. Byli vynikající. Zapili jsme je šťávou z čerstvě vymačkaných pomerančů a grepů. Takovouhle večeři jsme ještě neměli. Ani v Maroku ani nikde jinde. Na noc jsme se přesunuli na hotel, kde jsme podle arabských mravů spali odděleně, muži měli spodní patro a ženy to horní.
Kapitola 7: Cesta přes Atlas
Následující den byl ve znamení velkého cestování. Vydali jsme se dál na jih. Překonali jsme Vysoký Atlas a přiblížili se k Sahaře. Cesta byla dlouhá a úmorná, zpříjemnili jsme si ji několika fotozastávkami včetně jedné snídaňové, kde jsme se ze střechy kavárny mohli kochat hornatou krajinou ozářenou teplými dopoledními paprsky a k tomu popíjet co jiného než čaj s mátou. Když jsme dosáhli nejvyššího bodu dnešního dne – průsmyku Tizi-n-Tichka v nadmořské výšce 2 260 m zastavili jsme. Oroň nás varoval. Zdejší obchodníčci se na nás prý budou vrhat a vtahovat nás do svých obchodů a svlékat nás z oblečení, které se jim na nás bude líbit. Prý jsou jedni z nejdrzejších v celém Maroku. Tuto informaci jsme vydělili koeficientem Or a doufali jsme v klidný průběh naší zastávky. Vystoupali jsme na nejbližší kopec, abychom udělali pár fotek průsmyku, přičemž obchodníci se dali slušně ignorovat. Většina z nás si vůbec nic nekoupila – prý další překonaný rekord zájezdu. Jeden z obchodníků však přece jen získal skalp. Za svou oběť si vybral Kubu, který se neubránil a pustil se s ním do řeči. Obchodník mu nabízel malou sošku, která údajně představovala Berbera (ztvárněného ale dost surrealisticky). Zahajovací cena 300 dirhamů Kubu pobavila. Aby obchodníka odbyl, nabídl 25. Sošku nechtěl. Marokánec se však nedal, dolézal a hučel tak dlouho, až cena klesla k 50 dirhamům. Nastupovali jsme do autobusu a pomalu chtěli vyrazit dál, když ode dveří na Kubu volal Oroň, že obchodník přistoupil na 25, ať pošle peníze a sošku už držel ve svých rukou.
Naše další zastávka nás zavedla do výrobny arganového oleje. U vstupu do obchodu seděly čtyři ženy, z nichž tři vyloupávaly jádra argánie trnité a čtvrtá je v kamenném ručním mlýnu mlela na kaši. Z té se následně získával samotný olej. Jeho využití je zejména v kosmetickém průmyslu. Další místnost také byla plná lahviček s tímto pokladem, a to nejen ve formě klasického oleje, ale hlavně ve formě krémů a mastiček, které i z čarodějnice dokážou během několika týdnů udělat královnu krásy. Samozřejmě, že dámy odcházely s taškami plnými těchto přípravků.
V odpoledních hodinách jsme dorazili ke ksaru Ait Benhaddou. Ubytovali jsme se na plácku před hotelem. K dispozici jsme měli i hotelový bazén za krásných 50 dirhamů na hlavu. Něco málo jsme snědli a vyrazili si prohlédnout ksar (pevnost), která stála kulisou mnoha světovým filmům. Natáčeli se tu takové hollywoodské trháky jako Indiana Jones, Gladiátor, Prince of Persia a mnoho dalších. Procházka to byla nádherná, člověku by se ani nechtělo věřit, jak velké stavby se dají postavit jen z kamení a jílu. Všudypřítomní obchodníci v úzkých uličkách pevnosti nabízeli stále stejné zboží, jen čím více jsme byli na jihu, tím byly ceny nižší. Například cena berberských šátků tady byla poloviční ve srovnání s vodopády Ouzoud. Po návratu do hotelu nás čekala večeře. Objednali jsme si Berber omelet za 40 dirhamů. Dostali jsme hariru, omeletu a nakonec ještě čaj. To vše za 50 dirhamů. „Africa system“ prostě nezklame. Po večeři jsme zůstali, k nám se přidalo i osazenstvo zdejšího hotelu a strhla se bubenická párty. Byl to rachot. Poslední rytmy jsme si doposlechli už venku ze spacáků.
Dalšího dne jsme si opět sbalili saky paky a vyrazili na cestu do Údolí růží. Udělali jsme zastávku ve městě El Kelaa Mgouna, které je proslulé pěstováním růží a produkcí růžové vody. Průvodce píše, že na jaře tu můžete obdivovat perské růže, které mají sytě růžovou barvu. Bohužel jsme tu byli v půlce září, tak jsme si alespoň ve směnárně vyměnili peníze a došli si na záchod. Tím jsme ukončili prohlídku města a vyrazili směr Tinerhir.
V Tinerhiru jsme se rozdělili na dvě části. První skupina šla do hammamu – arabských lázní a ta druhá navštívila s Oroňem zdejší velkoobchod, kde se za výhodné ceny dalo koupit koření, čaj, čokoláda a tak. Háček byl v tom, že ve velkoobchodu prodávají vše po kilech a kilo čaje, to už je pořádný pytel. Po nákupu jsme vyrazili na místní rajib, který je podle Oroňě, ten nejlepší, co si můžeme na naší cestě dát. A k tomu jsme si objednali i nejlepší džus v celém Maroku – zvolili jsme kombinaci avokádo, banán, pomeranč, takže po rozmixování nám do sklenice měl prodavač ponořit spíš lžíci než brčko, ale i tak jsme si s touhle pochoutkou poradili. Jeden rajib a jeden tenhle ovocný koktejl a byli jsme po obědě. Centrum Tinerhiru není moc velké, byli jsme tu zrovna v době, kdy velká část stánků a obchůdků byla zavřená, ale i tak jsme nakoupili, co jsme potřebovali. Doplnili jsme zásoby vody a chleba a koupili jsme si i olivy, které tu byly opravdu za hubičku. Po hodině a půl se vrátila první skupina z hammamu a Oroňě čekalo druhé kolečko do velkoobchodu. My jsme zastavili u stánku se spodním prádlem, kde jeden z obchodníků prodával módní italské oblečení známých značek. Kluci se rozhodli, že takovou příležitost si nemohou nechat ujít. Luxusní trenky, kus za 15 dirhamů, tam prostě nemohli nechat. Dohodli se mezi sebou, kdo kolik kusů chce, a předpokládali, že začnou smlouvat. Jenže prodavač, který neuměl ani anglicky, ani francouzsky a chvílemi se tvářil, že neumí ani mluvit, nechtěl jít s cenou dolů. Vypadalo to, že zná jenom násobky patnácti, a tak dokud chlapci nevysázeli částku do posledního dirhamu, nebyl obchod uzavřen. I tak ale byly obě strany spokojené a to je hlavní. Vydali jsme se ještě hledat zdejší vyhlášené placky s cibulí, ale bohužel jsme nebyli úspěšní. Nastoupili jsme do autobusu a mířili k vysokým stěnám soutěsky Todra.
Kapitola 8: Soutěska Todra
Kousek před soutěskou jsme zastavili, abychom si udělali pár fotek zdejší nádherné palmárie. Evidentně je to místo turisty vyhledávané, jelikož i zde jsme narazili na obchodníky. Jeden z nich měl s sebou velblouda. Když jsme vystoupili a zamířili objektivy fotoaparátů na tu krásnou scenérii, Berber nechal velblouda velbloudem a začal nám nabízet vše, co měl. Zvědavé zvíře přišlo až k autobusu, strčilo hlavu do předních dveří a začalo loudit. Velbloud se dočkal lahve s kolou, kterou ochotně vypil. Ale jak se říká: podáš prst… Všichni už seděli na svých místech, připraveni k odjezdu a čtyřnožec ne a ne vycouvat ze dveří. Chtěl ještě. Nakonec, co je to taky trocha koly pro takové zvíře. Berberovi se po chvíli podařilo vytáhnout toho žíznivce z autobusu, takže jsme mohli zavřít dveře a ujíždět k hotelu.
Ubytovali jsme se na střeše. Postavili jsme stany, ale kolíky jsme zatloukat nemohli, abychom nenadělali díry do hliněné střechy. Do hotelu by pak mohlo zatékat. Celá střecha se pod našimi kroky otřásala. Vprostřed se tyčily dvě datlové palmy, které prorůstaly celou stavbou. Seděli jsme pod nimi a zralé datle padaly kolem nás. Příjemná pozornost podniku…
K večeři jsme si objednali kebab. A jak už jsme zvyklí, podle „Africa system“ nám jednotlivé části menu nosili v průběhu celého večera. Nejprve salát, po chvíli kebab, a když už jsme měli maso téměř snězené přinesli k němu hranolky, zanedlouho meloun a nakonec samozřejmě čaj.
Ráno jsme vyrazili na túru soutěskou Todra. Kolem vysoké vyprahlé skály. Prošli jsme nejužším místem, kde výška skal dosahuje 300 metrů a poté jsme stoupali po stěně kaňonu výš a výš. Otevřel se nám úžasný výhled na do dálky se táhnoucí koryto. Kus pod hřebenem jsme se otočili, výhledů už bylo dost, a vydali se stejnou cestou zpět. Po cestě jsme potkávali berberské dívky vedoucí naložené osly dolů do vesnice. Chtěly dirham. Jih Maroka je o poznání chudší než sever. Cestou dolů jsme nejprve zaslechli a poté i v dálce spatřili berberské děti, které si hrály ve skalách daleko od vesnice. Jejich hlasy se nesly mezi skalami. Běžely dolů korytem vyschlé řeky a zpívaly si.
Po návratu k hotelu jsme si nechali vymačkat šťávu z pomerančů na osvěžení, chvíli jsme si odpočali a pak jsme s pár kamarády vyrazili projít zdejší palmárií. Ta zblízka zas až tak pěkná nebyla. Z vrchu a z dálky je vidět jen krásný pás zeleně mezi palmami. Kromě datlových palem a olivovníků zde jsou malá políčka a na nich si místní pěstují zeleninu. Malými koryty je sem přiváděná voda z řeky, aby měla políčka dostatek vláhy. Potkali jsme se se dvěma Čechy, a tak jsme s nimi prohodili pár vět. Za nimi přicházel Berber, který když zaslechl češtinu, hned se začal ptát, odkud jsme a s kým jsme přijeli. Jmenoval se Hassan a byl to další z Oroňových kamarádů. Pozval nás všechny na čaj. Palmárií nás dovedl ke svému domu. Myslel jsem si, že má třeba restauraci nebo čajovnu. Když nás malými zadními dveřmi zavedl do temné místnosti a my vystoupali o dvě patra výš, pochopili jsme, že vše je jinak. Byli jsme ve výrobně pravých berberských ručně tkaných koberců. Zuli jsme se a posadili. Místnost byla koberců plná. Byly na zemi i po stěnách. Hassan nechal uvařit čaj a mezitím nám jeho kolega začal vysvětlovat, jak se koberce vyrábějí, jaké se na to používají materiály, jak je to vše náročné a s prvním šálkem čaje začali hoši přinášet i další koberce. Začala předváděčka zboží. Znejistěli jsme, vypadalo to, že budeme muset nakupovat. Cítili jsme se trochu v pasti. Ve chvíli, kdy berber končil svoji přednášku slovy: „Můžete platit dirhamy, eury, dolary, ale také různými druhy platebních karet jako mastercard nebo visa,“ naše panika vrcholila. Když se Míra zeptal, kolik stojí ten koberec na stěně, Berber s klidem v duši prohlásil, že 1500. Říkali jsme si, že když bude nejhůř, tak se na některý malý za 100 nebo 200 dirhamů složíme. Hassan nám ale objasnil, že ceny nejsou v dirhamech, nýbrž v eurech. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Naštěstí byl Hassan kabrňák a věděl, že ceny jeho koberců jsou pro Čechy, kteří jedou na dovolenou pod stan, až příliš vysoké. Celou situaci si užíval a myslím, že jsme nebyli první česká skupina, kterou si pozval a pak sledoval jejich obličeje při výkladu svého kolegy. Byli jsme moc rádi, že jsme si mohli prohlédnout jeho výrobnu, dozvědět se, jak se tyto koberce vyrábí, a ještě si při tom dát výborný čaj. Stejně tak Hassan byl rád, že se může pochlubit svojí krásnou prácí.
Na večeři jsme zašli do hotelu k Hamouovi. Byl to dobrý Oroňův přítel, který nás doprovázel už od vodopádů Ouzoud a tady měl svůj hotel. Kromě klasických tajinů, kuskusů a kebabů nám k jídlu nabídl buršugu, což je zdejší imaginární zvíře, které nikdo nikdy pořádně nespatřil, ale kolují o něm mýty. Něco jako čupakabra v Mexiku nebo Jeti v Himalájích. Několik odvážlivců to zkusilo. Když Hamou přinesl tajin z buršugy strhla se zajímavá a dlouhá debata na téma: Co to vlastně jíme? Tipy se různily. Od obyčejného, i když pro arabský svět exotického vepřového, přes divočáka, muflona dokonce až k medvědovi. Na konci večera Hamou prozradil, že šlo o maso z mladého býčka, což věřím, že skupinu dohadovačů možná trochu zklamalo. My jsme si pochutnali na jehněčím tajinu na kdoulích.
Ranní probuzení bylo vzhledem k tomu, že se stále přibližujeme největší poušti světa, poněkud překvapivé. Společně s Terkou hlásající, že je čas vstávat, mě budil klapot dešťových kapek na stěny stanu. Jak jsem se pomalu probíral a rozhlížel kolem sebe, zjišťoval jsem, že náš nevykolíkovaný stan situaci jaksi nezvládá. Podlážka propouštěla vodu téměř po celé ploše. Karimatky byly mokré, spacáky byly mokré, téměř vše co bylo ve stanu, bylo mokré a pršet nepřestávalo. Museli jsme se sbalit i tak. Čekal nás přejezd k písečným dunám Ergu Chebbi. Všechny věci jsme snesli dolů pod střechu a zabalili. Zbýval už jen stan. Vrátil jsem se pro něj na střechu hotelu. Poponesl jsem ho o kousek dál a za ním se objevilo jedno z odtokových koryt, která odváděla vodu z celé střechy. Jen jsem se pousmál a dál se nepozastavoval nad svým tak prudce inteligentním nápadem, postavit stan zrovna na tomhle místě. Majitel hotelu nás popoháněl. Voda si na hliněné střeše vybírala své a otřesy pod našima nohama sílily. Dokonce i my jsme měli občas strach, že dalším krokem, bychom mohli propadnout o patro níž. A tak jsme opatrně ale rychle zpakovali všechny věci a vyrazili dál dřív, než začnou houkat sirény a hladina vody v soutěsce se nebezpečně zvedne. Při pohledu na okolní, ještě včera suché skály, jsme viděli malé vodopády valící se dolů z několikasetmetrové výšky. Za necelou hodinku po našem odjezdu volal Hamou. Odjeli jsme na poslední chvíli. Přes brod, který jsme přejížděli, se už teď valí voda ze skal a nedá se přes něj dostat. Hamou za námi dorazí, až voda zase opadne.
Jednou ze zajímavostí Maroka, kterou nám po cestě Oroň pověděl je, že nejčastější datum narození je zde 1.5. Z jediného prostého důvodu. Datum narození není v Maroku tak důležitý osobní údaj jako u nás. Na všech úřadech chtějí po místních lidech znát kromě jména ještě rodné příjmení jejich matky a její místo narození. Lidé zde často ani neslaví narozeniny, takže prostě datum svého narození znát nepotřebují. A tak ho mnozí prostě neznají, zejména ti starší. Když se v Maroku zaváděli doklady totožnosti bylo lidem, kteří den svého narození neznali, úředně přiděleno datum 1.5. a lékař podle zdravotního stavu zhruba určil i věk. Mladší generace už své datum narození samozřejmě zná.
Kapitola 9: Saharské písky
Směřovali jsme dál na jih. Palem a sukulentů kolem cesty ubývalo a krajina stále více černala. Projížděli jsme hamadou, kamenitou pouští, která nebrala konce, až jsme dorazili do města Erfoud. Zde jsme kromě nejlacinějších šátků, které jsme v Maroku mohli sehnat, viděli i další zajímavost. Celá tahle oblast je významným nalezištěm zkamenělin z období prvohor a druhohor. Člověk zde může najít trilobity, amonity, různé druhy pramušlí, prachobotnic a prašneků, ale také stopy po životě dinosaurů, jejichž koster jsou tu plná muzea.
Protože Marokánci jsou od přírody obchodníci a snaží se vyhovět všem, tak pro ty, kteří nemají ani chuť, ani náladu hrabat se někde v suťovišti na úpatí skály trčící uprostřed rozpálené pouště, mají zkamenělin už vyleštěných a krásně upravených plné stánky. Ale ani některé marocké obchodníky nebaví hrabat se v rozpálené a již dost přebrané suti. Už více než 200 let se zde zkameněliny vyrábí. Někdo by mohl namítnout, že je to podvod. No on to taky je podvod. Ale za ty roky tak povedený, že oko běžného člověka nic nepozná. Turisté tu tak mohou nakoupit krásné kousky za několik desítek dirhamů. Nechci ale vzbudit dojem, že Marokánci jsou podvodníci. Většinou se netají tím, že „zkameněliny“ jsou vyrobené v místních dílnách. Výrobny zkamenělin člověk potká na spoustě míst. Brusiči zde vyrábějí kousky takřka na přání. Existují dokonce sběratelé, které nezajímají skutečné zkameněliny, ale sbírají pouze tyto jejich napodobeniny, které jsou svým způsobem uměleckými kousky. Stejně tak to funguje i s nerosty. Krystalická jádra achátů jsou obchodníci schopni vytvořit z kusu kamene a z nalepených kousků sirek, které pak přebarví na požadovaný odstín. Často jsou barvy až neuvěřitelné, ale turisti to kupují, tak proč to nevyrábět.
Pokračovali jsme do městečka Rissini, odkud už před několika staletími vyrážely karavany přes Saharu do dalekého Timbuktoo. A tak jsme i my překročili Bránu Sahary a směřovali do písečných dun Ergu Chebbi, na nejjižnější místo našeho putování nedaleko hranice s Alžírskem.
Ať mi nikdo neříká, že na Sahaře neprší. Postavili jsme stany vedle hotelu, kousek od písečných dun a první, čím nás tohle místo přivítalo, byl déšť. Pršet naštěstí zanedlouho přestalo, a tak jsme se mohli trochu projít po dunách. Jemný písek nám protékal mezi prsty a hleděli jsme na majestátné hory písku před námi. Objektivy fotoaparátů dělaly jeden obrázek za druhým. Byli jsme tu. Před námi byla jen poušť a nic jiného. Teprve, když jsme zahlédli siluety osob na vrcholku jedné ze vzdálenějších dun, uvědomili jsme si, jak jsou obrovské.
V podvečer nás čekal výlet na velbloudech spojený se spaním na poušti mezi Berbery. Karavana třiceti velbloudů, které prý museli shánět ze všech oáz v okolí, byla připarkována za hotelem. My, připraveni se spacáky a vodou, čekali na povel velbloudářů k nasedání. Berber zavelel a my si rozebrali velbloudy. Někteří byli větší, jiní menší. Jedni světlí, druzí tmaví. Silnější i slabší. Někteří klidní a jiní s pěnou u huby a hýkající, když po nich velbloudář chtěl jakýkoli úkon. Terka měla velblouda, který nerad nosil náklad, můj vypadal vcelku dobře, ale i přesto jsem se modlil, aby se mu pod mojí vahou nerozjeli v písku nohy a abychom zvládli cestu v sedle tam i zpátky bez komplikací.
Velbloudi navázáni jeden na druhého a rozděleni na několik skupinek vyrazili k berberskému táboru. Terka jela hned za mnou. Její velbloud byl navázán tak nakrátko, že se na toho mého neustále lepil a mně celou cestu olizoval a oždiboval kraťasy. Jediná vážnější situace nastala, když jeden z korábů pouště zaškobrtnul při sestupu z jedné z dun. Krom toho, že Míra sedící v sedle už se viděl zapíchnutý hlavou v písku, ale nakonec vše s bravurou ustál, utrhl se velbloudovi pytel se zásobami. Velbloudář chvíli divoce gestikuloval a vykřikoval něco berbersky, pak se ale uklidnil a se slovy: „Take this.“ rozdal utržený náklad mezi lidi vezoucí se na hřbetech dromedárů. Mohlo se pokračovat dál. Po tři čtvrtě hodině jsme dorazili k táboru. Ležel v ďolíčku mezi dunami, ze všech čtyř stran chráněn před větrem. Velbloudy jsme nechali za dunou, aby nám nesmrděli v táboře. Zatažená obloha byla na západě roztrhaná, měli jsme štěstí, vydali jsme se fotit kýčovitý západ slunce na poušti. Obzor hrál všemi barvami. Stáli jsme na vrcholku jedné z dun a sledovali, jak se obloha postupní barví do oranžova, pak do ruda a když už žhavý kotouč téměř mizel, byla obloha modrofialová. Slunce zapadlo poměrně rychle a zanedlouho opět začalo drobně pršet. Seděli jsme na studeném písku a mokli jsme na Sahaře. V berberském stanu už se připravovala večeře. Trvalo to už dost dlouho. I Berbeři mají čas, zatímco my Evropani hodinky. Výsledek ale stál za to. Večer zakončili tři místní výrostci halekáním zdejších písní, při kterých mlátili do tamtamů jako smyslů zbavení. Naštěstí je to zanedlouho přešlo a my si mohli užít ticho noční pouště. Hvězdná obloha prosvítala mezi mraky a my se pod ní ukládali ke spánku.
Ráno jsme vstali brzo, ještě před úsvitem. Čekala nás třičtvrtěhodinová procházka v sedle zpátky do hotelu a tam snídaně. Kuchař připravil chléb a zdejší palačinky, dva druhy marmelády, nugetu, sýr a olivy. Dokonce i kousek buchty. A také míchaná vajíčka. Mísa s nimi byla prázdná dřív, než ji stihl postavit na stůl k ostatním pochoutkám. Kolem snídaňového stolu to během okamžiku vypadalo jako na Strahově při koncertu bratří Nedvědů. Když se všichni se svými talířky opět posadili, stůl byl téměř prázdný. Jen oliv, na které nejsou Češi asi o snídani zvyklí, zbylo dost. Kuchař jen zakroutil hlavou a pustil se do další várky míchaných vajec. Následovalo druhé kolo. Vejce pryč. Nugeta jakbysmet. Marmelády snězené a když už nezbyly ani olivy, mohli jsme vyrazit k dalšímu programu.
Čekala nás projížďka jeepem po hamadě okolo Ergu Chebbí. Náš řidič neuměl moc anglicky, ale povely FASTER, JUMP, DRIFT a VOLUME reagoval dobře, takže jsme si užili vcelku divokou jízdu pouští i s typickou berberskou hudbou. Cestou jsme navštívili dvě lokality, kde jsme si mohli prohlédnout a dokonce najít zdejší zkameněliny prvohorních hlavonožců. Po hodinovém hrabání v suti zkouknul Oroň vše okem zdatného paleontologa a provedl selekci stejně jako u achátů. Naší další zastávkou bylo město duchů uprostřed pouště. Před lety tu bývaly olověné doly, nyní tu žilo jen několik rodin, které těžily nerosty a prodávaly je turistům. Na hliněných domech se podepsal zub času. Z většiny z nich zbývalo jen obvodové zdivo. Za pár let je poušť pohltí úplně a nezbude z nich nic, jen hromada kamení kdesi v hamadě.
Další zastávku jsme udělali v jedné ze zdejších vesnic. Užili jsme si kulturní zážitek při poslechu hudby gnawa, která pochází ze Senegalu a do Maroka ji přinesli přistěhovalci z jihu. Údajně se při poslechu této hudby může člověk dostat až do tranzu, v tomto stavu se zde léčí psychické choroby. Nás do tranzu nepřivedla. Posadili jsme se do místnosti, dostali jsme čaj a oříšky a za rachocení bubnů, kytary a zvláštních plechových kastanět se nám podařilo usnout. Na konci hudební produkce zavelel Oroň k odchodu, což nás probralo. A následovala nejlepší zastávka dne. Zastávka u jezera s plameňáky. Když jsme zastavili uprostřed pouště, trochu jsme znejistěli. Náš vůdce nás ale ujistil, že jsme tu správně. Informaci, že plameňáci odletěli na sever a u jezera nebudou, jsme ještě zachytili, ale ta další, že jezero je v tuhle roční dobu úplně vyschlé, ta nám utekla. Tak jsme stáli uprostřed pouště, rozhlíželi se kolem a alespoň si představovali plameňáky stojící na jedné noze a nořící svoje zobáky pod vodní hladinu.
Po návratu z vyjížďky nás opět zastihl na poušti déšť. Zvykáme si, že to co říkali ve škole o Sahaře, není pravda. Večeři jsme toho večera měli na naše poměry dosti exotickou. Hamouovi se podařilo sehnat velbloudí maso a udělal nám z něj vynikající špízy. Tak jsme si na zemi vedle hotelu užili velbloudí grilovačku. Pochutnali jsme si.
Kapitola 10: Hurá do Fésu
Následujícího dne nás čekal dlouhý přejezd k Fésu. Přejezd trval celý den. Krajina se nám mění před očima. Krom rychlé fotozastávky v údolí řeky Zíz a u cedrových lesů, kde jsme mohli pozorovat tlupu makaků, jsme zastavili až v městečku Azrou ve středním Atlasu. I kolem něj se rozkládají cedrové lesy. Je to také sídlo Collège Berbère – berberské vysoké školy. Zde nás čekalo čiré obžerství. Podle Oroňových doporučení jsme kromě mediny měli navštívit hlavně zdejší kavárny, kde jsou k dostání místní zákusky, dortíky a jiné cukrářské speciality, a potom samozřejmě zdejší restaurace, které jsou vyhlášené svými nadívanými kuřaty. Ochutnali jsme všechno. Nejprve čokoládový croissant, jakousi pizzu s krevetami a olivami, rajib, výtečné kuře nadívané směsí rýže a bylinek s hranolkami a omáčkou a to vše jsme završili dvěma druhy dortíků ze zdejší cukrárny. Není mi jasné, jak jsme tohle všechno mohli sníst, ale moc jsme si na tom pochutnali.
V podvečer jsme dorazili do Fésu. Kemp vypadal takřka evropsky. Nově postavená budova se sprchami a toaletami v nás vzbudila očekávání. Prý teče i teplá! Rychle postavit stany a hurá pod horkou sprchu. Ale ten šok, když po otočení červeného kohoutku začala ze sprchy tryskat ledová voda, to bych nikomu nepřál. Tak tedy zase ve studené…
Správce kempu nás ujistil, že vše dá do rána do pořádku, že teď jim bohužel chybí jakási součástka v ohřívači vody, ale ráno si budeme moct dát tu vysněnou horkou sprchu. Pokud vím, podařilo se to pouze některým. Alláh dal a chvíli tekla teplá voda.
Hned po snídani jsme vyrazili na prohlídku Fésu. Nejprve nás čekala brána královského paláce, což je podle mého názoru jen past na turisty. Místo, které když navštívíte, nenadchne vás, ale známé tam pošlete taky, abyste nebyli jediní, kdo naletěl, když si v průvodci přečetl, že je to fakt bomba a zaručeně to musíte vidět. Naše zastávka taky trvala jen 20 minut. Před bránou se to hemžilo seniory z Německa a každý z nich si chtěl na bránu pro štěstí zaklepat velkým kovovým madlem na vratech. Tak jsme si udělali pár fotek brány, před níž se tlačí němečtí důchodci, a mohli jsme vyrazit dál.
Dojeli jsme na pahorek k jižní pevnosti Borj Sud, odkud je nádherný výhled na celou medinu Fes El Bali. Na ploše několika kilometrů čtverečních tu žije zhruba 850 tisíc lidí, takže staré město praská ve švech. UNESCO dokonce půjčilo Fésu miliony dolarů, aby mohli medinu zrekonstruovat a aby Marokáncům nespadla na hlavu dřív, než si ji stihnou prohlédnout turisti z celého světa. Hleděli jsme na domy nalepené jeden na druhý a představovali jsme si, jak budeme zanedlouho bloudit ve více než 9 tisících uliček.
Ještě před tím, než jsme se vydali dolů do města, jsme přejeli podívat se na keramické dílny na okraji Fésu. Mohli jsme si na vlastní oči prohlédnout, jak vznikají ty neuvěřitelné mozaiky z titěrných dílků dlaždiček. Vše se vypaluje v pecích, pod kterými se nově topí plynem. Ještě před rokem se pod nimi topilo dřevem a olivovými peckami. Král dle svých ekologických názorů usoudil, že bude lepší používat plyn, a tak se do celé velké keramičky dovážejí zhruba sedmikilové bomby s plynem. Spotřeba musí být veliká. Ale větší bomby jsme nikde neviděli.
Vypalují se zde malé dlaždičky o velikosti zhruba 10x10 centimetrů, ze kterých zdejší dělníci vysekávají potřebné drobné dílky, jeden jako druhý. A to všechno jen za pomoci velkého kladiva s ostrou hranou a brusného kotouče. Dílky se poté vyskládají na zem barevnou stranou dolů a zalijí vrstvičkou betonu. Denní mzda tu činí asi 50 dirhamů na den, což je asi 120 korun. Ve fabrice, která vydělává miliony ročně, protože vyrábí exkluzivní kousky pro bohatou klientelu. K smíchu je, že stejné výrobky stojí na tržnici desetinu ceny.
Z keramičky jsme se už vydali do spletitých uliček mediny Fes El Bali. Dovnitř jsme vstoupili skrz krásnou modrozelenou bránu Boujeloud (z jedné strany modrá – barva Fésu a z druhé strany zelená – barva islámu). Ještě než jsme vyrazili mezi obchodníky, nechali jsme se od Oroně dovést na vyhlášená pečená holoubátka v listovém těstíčku se skořicí a cukrem. Čekala nás další hostina. Před holoubátkem nám na stole přistála fazolová směs, pečený lilek a papriky, ostrý zeleninový salát a po hlavním chodu ještě rajib a pečená sladká taštička. Vše jsme zapili čerstvou šťávou z pomerančů. Podle „Africa system“ jsme se při účtování složili na jakousi částku, ke které netušíme jak vrchní a kuchař v jedné osobě došel, ale byla vcelku přijatelná.
Když nám trochu slehlo, mohli jsme se vydat do labyrintu uliček. Ve zdejších uličkách najde člověk obchůdky úplně se vším, co se dá v Maroku sehnat. Vyhlášené jsou zdejší kožené výrobky. Kabelky, bundy, peněženky, opasky a mnoho dalšího vzniká přímo v útrobách města. To jsme si chtěli prohlédnout. Uprostřed starých domů v zadní části mediny se nacházejí koželužny, kde většinou chudí přistěhovalci od rána do večera za 10-50 dirhamů na den barví vydělané kůže. Kůže se máčí v louhu, jehož hlavní přísadou je holubí trus a pak se barví za pomoci přírodních a samozřejmě i chemických barviv. To ale žádný z obchodníků turistům nepřizná, protože pak už by nemohli říkat, že jejich výrobky jsou „100 % natural“. Dělníci celý den stojí po kolena ponoření v různobarevných kádích a šlapou po kůžích, aby se obarvily. Obarvené kůže se pak vyskládají nebo rozvěsí po okolních střechách, kde na slunci schnou, tohle se opakuje i několikrát, než se docílí požadované barvy.
Po návštěvě koželužny nemohlo následovat nic jiného než návštěva obchodů s koženými výrobky. Ceny nám přišly neuvěřitelně nízké, než jsme zjistili, že jsou v eurech. I tak se ale člověk po chvíli smlouvání dostal na cenu, která byla výrazně lepší než u nás doma. Terka se rozhodla, že si koupí kabelku. Přesně věděla, jak by měla vypadat. A to byl ten problém. Obchodníci nabízeli jeden kousek za druhým, ale žádný nebyl ten správný. Po prohlídce několika obchodů, prohlédnutí několika desítek kabelek a v době, kdy už zbytek naší skupiny byl někde na druhém konci mediny a pochutnával si také na pečených holoubatech, se nás ujal jakýsi chlapec z posledního z krámků a tvrdil, že má zaručeně to, co hledáme. Ať prý jdeme s ním do jiného obchodu. Šli jsme. Hned zkraje nasadil svižné tempo, kterému jsme nejprve stačili. To se ale stupňovalo tak, že se z cesty do dalšího obchodu stala honička jak z hollywoodského filmu. Chlapec kličkoval klikatými uličkami a my za ním sotva vláli. Stále nás pobízel, ať přidáme. Ke konci cesty vždy už jen vykukovala hlava zpoza rohu a ruka, která naznačovala, ať jdeme touhle cestou. Byli jsme ztraceni, netušili jsme, kam jsme se dostali. Chlapec nás dovedl do druhého patra domu plného kabelek. Zase jsme si nevybrali. Klučina chvíli zapřemýšlel a poté přivedl staršího upraveného pána. Byl to návrhář, který tvořil design kabelek. „Řekněte mu, co hledáte, on vám to přinese,“ znělo z úst chlapce. Po krátkém popisu vysněné kabelky jsme vyšlápli ještě jedno patro a opravdu tam byla. Ta pravá! Ta nejlepší a vysněná. Podle mého názoru téměř stejná jako deset předešlých, ale já se v kabelkách nevyznám. Nu ale měli jsme ji. Došel čas na smlouvání. Návrhář s klidem v hlase prohlásil, že se jedná o prvotřídní kvalitu, stejně jako to říkají všichni ostatní obchodníci, ať už jsou ve značkovém obchodě nebo v tom nejzapadlejším stánku na ulici. Základní cenu stanovil na 900 dirhamů. Z našich pohledů pochopil, že to ani náhodou. Chlapec se za nás přimluvil, že jsme ze skupiny, která přišla s Oroňem a cena rázem klesla na 700. I to bylo pro nás moc, v našich peněženkách nebylo dohromady víc než 500 dirhamů a muselo nám ještě něco zbýt na další den. Terka vytáhla svojí peněženku a nabídla, že může dát 300, že jsme studenti. Návrhář se zhrozil, že to je strašně málo a že nebude mít žádný zisk. Šel se poradit s šéfem. Když se vrátil, chtěl vědět, kolik máme peněz. Terka vytáhla z peněženky vše, co měla, (390 dirhamů a průkazku ISIC) obchodník viděl, že má víc než 300. Už se natahoval po penězích a bral si od ní celých 390 dirhamů, které držela v ruce i se studentskou průkazkou. My kontrovali tím, že musíme ještě taky za něco jíst a průkazku ať hned vrátí. Vzali jsme si zpět 40 dirhamů. ISICa nám vrátil a cena se ustálila na 350. Klučina i návrhář lamentovali, že je to pro ně nevýhodné, ale nakonec, když viděli, že z nás víc nedostanou, jsme si podali ruce a obchod byl uzavřen. Kabelku jsme ale museli hned schovat do batohu a slíbit, že nikde neřekneme, kolik nás stála. Chlapec nás totiž odvedl ke konkurenci a měl strach o svoje místo, proto taky ten spěch. Měli jsme vyhráno, kabelka byla naše. Byl tu ale jiný problém, vůbec jsme netušili, kde jsme a jak se dostat zpátky. Naštěstí se nám klučina nabídl, že nás vyvede. Tak jsme podstoupili honičku v úzkých uličkách ještě jednou. Chlapec už se jen smál, nezpomaloval a volal něco v tom smyslu, abychom přidali. Naštěstí se mu nepodařilo nás setřást ani napodruhé, jinak bychom mezi koželužnami bloudili ještě teď.
Jak jsme tak bloumali dvěma hlavními třídami El Kabira a El Seghira, okukovali zdejší výrobky a bránili se neustálému náporu neodbytných obchodníků, potkali jsme Araba, který se nabídl, že nám ukáže koželužnu, kde pracuje, jen tak, zdarma, ať prý si uděláme pár fotek, že má Čechy rád. Žádný problém. Oproti první prohlídce byla tahle druhá o poznání drsnější. Arab nás táhnul přímo mezi kádě s louhem, kam jsme si s Terkou netroufli. Hromada ovčích kůží u vstupu nás odradila. Kusy masa na kůžích se pomalu rozkládaly. Vypadalo to, že člověk, který ovce stahoval, se to asi teprve učil. Smrad tlejícího masa se linul uličkami. Potom nás vzal ještě na terasu prohlédnout si koželužny shora a do vedlejšího slumu, kde nás předal dalšímu Arabovi, který ve výkladu pokračoval. Jeho kamarádi tu vyráběli hudební nástroje, hlavně bubínky a kytary. Druhý z průvodců za svoje „free“ služby chtěl samozřejmě zaplatit. Po chvíli dohadů jsme mu každý dali 10 dirhamů a odcházeli jsme. V tu chvíli se vrátil první průvodce, že nás dovede zpět, odkud jsme vyšli. Nechtěli jsme. Chtěl po nás taky peníze. Odpálkovali jsme ho a vydali se městem dál sami.
Večer jsme si udělali poslední zastávku v marockém supermarketu, dokoupili zásoby. Už jsme dost počítali peníze, abychom vyšli. A zpět do kempu, kde mě překvapivě čekala další studená sprcha. Po menším naléhání na správce kempu nakonec byla i teplá, ale to mě nedonutilo jít do sprchy podruhé během jednoho večera.
Kapitola 11: Poslední chvíle v Maroku
Ráno jsme pokračovali dál k severu. Zastavili jsme až ve Volubilisu, někdejšího hlavního města oblasti, z dob, kdy ještě tohle území ovládali Římané. Dnes jsou z Volubilisu jen ruiny, město je odkryté jen z poloviny. Vykopávky stále pokračují. Je to prý unikátní památka. Pro milovníky Řecka a Říma snad. Po pár minutách jsem měl jasno. Tyto haldy kamení, zčásti oplocené a zčásti kolem střežené místními hlídači (asi došlo pletivo…), mi zas až tak úžasné nepřišly. Jediné rozptýlení mezi ruinami nám zajišťoval jeden z hlídačů s píšťalkou, který na vše dohlížel z kopečku uprostřed. Každou chvíli na někoho pískal a strašlivě gestikuloval. Vždy když někdo vylezl na některý ze zbytků zdí, hned se do něj pustil. Asi měl strach, že jim ty ruiny zboříme ještě víc. Jeho sledování nám tak ukrátilo dlouhou chvíli.
Poslední naše marocká zastávka nás zavedla do severomarockého Chefchaouenu. Malé městečko v horách, které kdysi bývalo centrem odboje proti Evropanům. Tahle nenávist k Evropanům zůstala mezi místními dlouho. 1. Evropanem, který město navštívil (a dokázal se vrátit, aby o tom mohl podat zprávu), byl jakýsi novinář až v roce 1920. Dalších pár evropských návštěv tady otrávili nebo jinak zlikvidovali a ještě v padesátých letech zde bylo pro cestovatele nebezpečno. Dnes už je situace jiná a místní si na turisty zvykli. Zdejší medina hraje modrobílými barvami ještě více než ta v Asilahu. Naposledy jsme načerpali atmosféru nočních marockých uliček, za poslední dirhamy jsme si v kempu dali čaj s mátou a strávili poslední noc v Africe. Brzy ráno jsme už seděli v autobuse a mířili k marocké hranici. Celnici se nám podařilo překročit opět v rekordním čase a bez jakýchkoli problémů. Koeficient Or opět o něco narostl. V tomto případě jsme za to byli rádi. Po deváté ranní už jsme seděli na trajektu. Před námi se tyčila Gibraltarská skála a za ní už ležel zbytek Evropy. Černý kontinent byl za námi a spolu s ním i naše putování po Marockém království. Ta země nás překvapila, pohltila nás a okouzlila svojí pestrostí a nenapodobitelnou atmosférou. Třeba se ještě někdy vrátíme, ale jak se v Maroku říká: inšálláh.
Kapitola 12: Už jen cesta zpět
Po příjezdu zpět do španělského přístavu Algeciras nás Vlast a Vlasta popovezli jen několik kilometrů a vysadili nás před Gibraltarskou celnicí. Vzali jsme si pasy a pár nejnutnějších věcí a vyrazili do tohoto malého kousku Velké Británie na jihu Evropy. Jen jsme prošli celnicí, stála před námi anglická telefonní budka a na zastávce vedle nás nastupovali lidé do doubledeckeru. Hned po sto metrech nás zastavil semafor. Čekali jsme na zelenou, společně s námi čekaly i automobily. Předpokládali jsme, že křižovatkou budou projíždět auta v opačném směru, ale stále nic nejelo. Po chvíli se z dálky začal přibližovat rachot. Poznali jsme burácení motorů. Před námi nebyla silnice ale ranvej. Pouze několik desítek metrů od nás přistávalo letadlo. Když přistálo, rozsvítila se zelená, zvedly se závory, kterých jsem si všiml až v tuhle chvíli, a mohli jsme přejít na druhou stranu přistávací dráhy. Jak jsme procházeli zdejšími ulicemi, bylo to pro nás zvláštní, po více než dvou týdnech v Maroku jsme potkávali úplně jiné lidi, byli jsme zpět v Evropě.
Vydali jsme se nahoru na Gibraltarskou skálu podívat se na město shora. Šli jsme pěšky. Kolem nás se proháněla jedna turistická dodávka za druhou, naprostá většina lidí se nahoru nechá vyvézt. Už po cestě k vrcholu jsme potkávali makaky. Na rozdíl od těch marockých, na tyhle si člověk musí dát větší pozor. Opice jsou tak drzé, že běžně turistům kradou jídlo nebo jejich věci a jak jsme mohli vidět, běžně skáčou otevřenými okýnky i do automobilů. Snažili jsme se být ostražití. Když jsme se vyškrábali nahoru, mohli jsme na obzoru vidět obrysy afrického pobřeží. V gibraltarském zálivu byl poměrně hustý provoz. Trajekty kotvily po obou stranách skály a další každou chvíli přijížděly a odjížděly. Zastavili jsme na jedné z vyhlídek, abychom si udělali pár fotek. Byli jsme tam sami. Sundal jsem si batoh, položil ho na zem a vyndal lahev s vodou. Užíval jsem si výhled na záliv, když jsem uslyšel, že za mnou cosi šustí. Otočil jsem se a spatřil makaka zalezlého v mém batohu. Netušil jsem, kde se tam najednou vzal. Ohnal jsem se po něm. Opičák vyskočil z batohu a vyhoupnul se na zídku poblíž. V rukách držel igelitku s naším chlebem a tvářil se, že se ho nevzdá. Vzpomněl jsem si na babičku, která mi říkala, ať si na ty potvory na Gibraltaru dáme pozor. Nechali jsme opici opicí a vydali se zpátky dolů koupit si k obědu něco jiného. Strávili jsme posledních pár chvil na nejjižnějším cípu Evropy a večer už nás čekal noční přejezd do katalánské Girony.
Prohlídku středověkého jádra jsme zakončili sklenkou chlazeného San Miguela a pokračovali jsme dál do Francouzského kempu. Večer jsme si udělali poslední karimatka párty. Všem bylo jasné, že už jsme na konci naší cesty a zítra už budeme všichni doma.
Do Plzně jsme dorazili brzo ráno. Venkovní teplota nás ujistila, že jsme opravdu doma. Se všemi jsme se rozloučili a už pomalu přemýšlíme, kam se podíváme příště. Ale víme, že první věc, kterou si dopřejeme po návratu domů, bude konečně horká sprcha.
Naše cesta:
Plzeň – Barcelona – Málaga – Algeciras – Ceuta – Asilah – zahrady Jardins exotiques – Rabat – Casablanca – skalní most Imi-n-Ifri – vodopády Ouzoud – Marrákeš – Imlil – chata Neltner – Jebel Toubkal – Imlil – Marrákeš – průsmyk Tizi-n-Tichka – ksar Aït Benhaddou – Tinerhir – soutěska Todra – Erfoud – duny Erg Chebbi – údolí řeky Zíz – cedrový les u Azrou – Azrou – Fés – Volubilis – Chefchaouen – Ceuta – Algeciras – Gibraltar – Girona – Pont du Gard – Plzeň