Historie Maroka

Berberské kmeny

O původních obyvatelích Maroka (resp. celé severní Afriky – Maghrebu) v dobách pravěku není známo téměř nic. Pravděpodobné je, že tito lidé, později známí jako Berbeři, byli hlavně pastevci. V průběhu historie nebyli v podstatě nikdy zcela podrobeni. Do Maroka přicházeli postupně nejrůznější dobyvatelé, ale domorodé berberské kmeny se vždy stáhly do nehostinných oblastí saharské pouště, kam nemohla dosáhnout ani velmi silná centrální moc.

Féničané a Římané

Prvními vetřelci byli Féničané, bohatí obchodníci a mořeplavci, kteří měli své základny po celém Středomoří. Nejmocnějším z fénických měst se stalo Kartágo, které leželo na území dnešního Tuniska. Jeho bohatství vyvolalo závist Římanů a po dlouhých a vyčerpávajících válkách Římané Kartágo porazili a zničili. Následně ovládli i fénické přístavy v Maroku, kam dosadili svoje vojenské posádky.

Římanům patřily nejprve jenom základny na pobřeží, ve vnitrozemí Maroka a v severním Alžírsku existovalo království nazývané Mauritánie. V roce 33 před Kristem ale poslední mauritánský král odkázal své dědictví Římanům. Jedenáct let poté vznikla nová provincie s hlavním městem v Tingisu (dnešní Tanger). Byly také založeny nové římské kolonie, např. LixusVolubilis, které se stalo místním centrem řecko-římské kultury.

Severní Afrika zásobovala celou Římskou říši obilím, olivovým olejem a dalšími produkty. Ve 3. století ale Římané moc znovu ztratili a proti domorodým kmenům si už udrželi jen město Tingis, které střežilo úžinu mezi Španělskem a Afrikou. Ve 4. století se i sem dostalo křesťanství, ale už v oslabené podobě.

Vandalové

Pohroma se přihrnula v roce 429 n. l. Tehdy se král Vandalů, Geiserich, bezuzdně plenící jižní Španělsko, rozhodl převést svůj lid do Afriky. Brzy pobil všechny Římany a postupně ovládl celé západní Středomoří. I v Maroku dokazovali Vandalové, proč se jejich jméno stalo později symbolem ničení. Jejich vláda ale nikdy nebyla pevná, protože proti nim stáli berberské kmeny útočící z nepřístupných pohoří Ríf a Atlas. Nakonec byli Vandalové o sto let později vyhnáni byzantským císařem Justiniánem, který snil o obnovení Římské říše. Ale ani on neohrozil nezávislost kmenů Maghrebu. Daleko mocnější síla se teprve měla utrhnout ze řetězu.

Příchod Arabů a islámu

Mocnou silou, která se dostala až na území Maroka, se stal islám, který se zrodil na vzdáleném Arabském poloostrově. Během několika desetiletí se Arabové přehnali přes Egypt, Libyi, Tunisko a Alžírsko, i oni však narazili na mohutný odpor berberských kmenů. Teprve vojevůdce Musa získal na konci 7. století pevnější půdu pod nohama i v Maroku. Dosáhl toho moudrou politikou, snažil se s Berbery spíše spřátelit. Jejich kmenové prostředí oslovilo i nové náboženství, islám měl kořeny v prostředí drsné pouště.

V roce 710 považoval Musa svoje dílo v Maroku za dokončené a jeho zájem se soustředil na Evropu. Muslimská vojska, v čele s mužem jménem Tariq, překročila roku 711 gibraltarskou úžinu a vydala se dobýt Španělsko. Dnešní název Gibraltar je zkomoleninou „Jebel Tariq“, tj. Tárikova hora.

Vznik marockého státu

Islám v Maroku pevně zakořenil, ale Arabové si oblibu dlouho neudrželi. S Berbery, přestože ti přijali jejich víru, zacházeli jako s druhořadými občany. Do roku 740 byli všichni arabští vládci z celé oblasti Maghrebu vyhnáni, i když tu zůstala početná arabská populace. Tunisko a Alžírsko bylo poté znovu dobyto nejprve Araby, poté osmanskými Turky, ale Maroko už nikdy vládci z východu nezískali.

Před pronásledováním kalifa, který sídlil v Bagdádu, utekl do Maroka arabský šlechtic Moulay Idriss. Povedlo se mu získat respekt mnoha berberských kmenů a na konci 8. století založil dominantní dynastii. Tato událost se všeobecně považuje za vznik prvního marockého státu. Věří se, že Idriss založil město Fés. Nakonec byl odstraněn vrahy, které vyslal bagdádský kalif, ale dynastie Idrissidů se nějaký čas v severní části země udržela.

Středověké dynastie

V dalších staletích se na trůnu vystřídalo několik dynastií, z nichž každá měla svůj význam jak v dějinách, tak při vzniku mnoha kulturních památek, které můžeme dodnes obdivovat. Prvními v řadě byli Almorávidé (Al-Murabitin = „lidé kláštera“). Šlo o konfederaci saharských berberských kmenů, které se inspirovaly novým a přísnějším náboženským učením. V roce 1062 založili Almorávidé Marrákeš jako své hlavní město a začali s dobýváním obrovského území, které na vrcholu moci sahalo od afrického Senegalu až po město Zaragoza v severním Španělsku. Ale jak rychle své panství nastolili, tak rychle se také zhroutilo, tváří v tvář nové dynastii.

Almorávidé se s rostoucí mocí stávali nábožensky chladnější a laxnější, a tak byli ve 12. století svrženi novými vládci, dynastií Almohadů. Almohadé (Al-Muwahaddin = „ti, kteří vyhlašují jednotu Boha“) byli v náboženských otázkách striktně konzervativní. Možná právě proto byli také vojensky silní a během 30 let získali nejen celé panství Almorávidů v Maroku, ale také Alžírsko, Tunisko a část Libye a také muslimskou část Španělska (Al-Andalus).

Když v roce 1199 zemřel nejslavnější almohadský vládce Yacoub Al-Mansour (Vítězný), byla dynastie na vrcholu moci, imperiální města kvetla a Maroko dosáhlo vrcholného kulturního rozkvětu. Almohadé ale zacházeli se svými poddanými jako s poraženými nepřáteli, obírali je o jejich bohatství, z čehož pak nejvíce těžil Marrákeš. Velké impérium se nakonec zhroutilo pod vlastní tíhou. Celá oblast Maghrebu se rozdělila na tři části. I když vládci se od té doby střídali a hranice se měnily, dá se říci, že zhruba od té doby existují tři samostatné státy, dnešní Maroko, Tunisko a Alžírsko.

Území Maroka ovládla dynastie Merenidů. Vrchol jejich vlády spadá do 14. století. Potom se začala hroutit a následoval chaos, boj o moc a rostoucí zásahy evropských mocností. Symbolickým začátkem této éry se stal rok 1415, kdy Portugalci dobyli Ceutu. O sto let později už ovládali mnoho základen na pobřeží Atlantiku. Španělé obsadili roku 1497 Melillu.

Boje s Evropany

Srdnatým bojem proti Portugalcům se proslavili Saadovci, další dynastie, která se dostala na marocký trůn. Jejich hrobky z 16. století si dnes můžeme prohlédnout v Marrákeši. Podařilo se jim nejen odrazit Portugalce, které porazili v roce 1578 v bitvě, v níž dokonce zemřel portugalský král Šebestián, ale také odolat tlaku osmanských Turků. V této době už ale křesťané znovu ovládali celé Španělsko. Protože katoličtí králové nebyli tolerantní k muslimům ani k židům, muselo se mnoho obyvatel vystěhovat, a tak přišlo do Maroka mnoho islámských i židovských uprchlíků. Někteří se usadili v městech Salé a Rabat, kde získali autonomii a korzáři odtud vyráželi na neblaze proslulé pirátské výpravy.

Konečně poslední dynastií, která vládne Maroku dodnes, jsou Alawité. Podobně jako Saadovci jsou arabského původu a svůj původ odvozují od proroka Mohammeda. Jejich sultanát byl nastolen někdy po roce 1660. Za hlavní město si zvolili Meknés, z něhož chtěl Moulay Ismail vytvořit něco jako marocké Versailles. V této době už patřila Portugalsku jen El-Jadida, Španělé měli čtyři malé základny na severu. Ale po smrti Ismaila nastal znovu chaos, rostly vnitřní problémy a rostoucí vliv evropských mocností nebylo možné zastavit.

Kolonizace Maroka

V roce 1830 se sousední Alžírsko stalo francouzskou kolonií a tlak na obsazení země vzrostl. Otázka Maroka přivedla dokonce Francii a Německo už na počátku 20. století na pokraj války. Nakonec se na základě smlouvy z Fésu z roku 1912 stalo Maroko francouzským protektorátem. Severní pruh země připadl Španělsku a Tanger byl v roce 1923 vyhlášen mezinárodní zónou. Sultán se stal jen figurkou a kontrola země spočívala pevně v rukou francouzského guvernéra, jímž se nejprve stal generál Lyautey.

Do čela odporu proti okupační vládě se postavily samozřejmě znovu berberské kmeny z pohoří Ríf a Atlas. Španělé už stáli na pokraji ostudné porážky a problémy měli i Francouzi. Úplně pacifikovat odbojné skupiny se jim povedlo teprve v roce 1934. Příspěvek koloniální mocnosti nebyl jen negativní, Francouzi stavěli silnice a železnice, nově vystavěli přístav Casablanca a politické hlavní město přenesli do Rabatu. Vedle starých měst (medin) vznikala nová města (villes nouvelles).

Cesta k nezávislosti

Za druhé světové války se stala Francie kořistí nacismu, což mělo za následek vzrůst nacionalismu v Maroku a požadavky na větší nezávislost. Francouzi ale odmítli ustupovat a po válce chtěli vše vrátit do původního stavu. Dokonce deportovali v roce 1953 sultána Mohammeda V. na Madagaskar, protože s nacionalisty sympatizoval. Tím z něj ale v lidových očích pouze udělali hrdinu. V roce 1955 museli připustit jeho návrat a začaly rozhovory o nezávislosti.

V roce 1956 francouzský protektorát skončil. Krátce nato se ze svých území stáhli i Španělé, dodnes si ale ponechali dvě města: Ceutu a Melillu. Mohammed V. zavedl v optimisticky naladěné zemi absolutistickou vládu. V roce 1957 se stal králem, v roce 1960 zároveň premiérem. O rok později náhle zemřel a nahradil ho Hassan II.

Vláda Hassana II. a Mohammada VI.

Král Hassan II. vládl 38 let. Přes snahu o některé demokratické reformy, schválení nové ústavy a vznik dvoukomorového parlamentu zůstalo rozhodování o důležitých otázkách v jeho rukách. Mnoho politických odpůrců skončilo ve vězení. Zároveň byl Hassan jedním z nejvýznamnějších spojenců západu mezi arabskými vůdci. V době války v Zálivu v letech 1990–91 stál na straně Spojených států.

Král Hassan II. zemřel v roce 1999 a na trůn nastoupil tehdy teprve 35letý Mohammad VI. Je to poslední vládce v řadě dynastie Alawitů. Nárokuje si dvojí roli: je světským vůdcem a také náboženským a morálním vůdcem. Mohammed VI. je liberálnější než jeho otec a při svém nástupu na trůn slíbil budování moderního státu, ekonomické a politické reformy. Atmosféra strachu se vytratila nebo alespoň zmírnila, byl propuštěn nenáviděný ministr vnitra a vyhlášena amnestie.

Král se také rozhodl bojovat s korupcí a přebujelostí státního aparátu a poskytnout ženám více občanských práv. Nadále je legální polygamie, ale je velmi vzácná, protože reformy schválené v roce 2004 stanovily velmi přísná kritéria pro to, aby si muž mohl vzít druhou ženu. Změny jsou ale velmi postupné a král si stále udržuje v podstatě velkou moc. Jeho popularita u obyvatelstva se bude do značné míry vyvíjet v závislosti na tom, jak se vypořádá s hospodářskými problémy, především s vysokou nezaměstnaností a migrační krizí.

Maroko udržuje stále pevné vazby se západem. Jeho žádost o členství v EU byla sice zamítnuta, získalo ale zvláštní status v rámci tzv. Evropské politiky sousedství. V roce 2004 pak Spojené státy americké označily Maroko za významného spojence NATO díky jeho boji proti mezinárodního terorismu.


Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.

Vážíme si vašeho soukromí

Pomocí cookies analyzujeme návštěvnost, přizpůsobujeme obsah a reklamy podle vašich potřeb. Kliknutím na „Přijmout“ vyjadřujete souhlas s tím, že cookies používáme.