Dějiny Albánie

Než přišlo křesťanství - Skanderbeg a Turci - Osmanská vláda - Nezávistlost - Komunismus - Dnešní Albánie

Než přišlo křesťanství

Dodnes je možné na území dnešní Albánie nacházet pozůstatky ilyrské civilizace. Kmeny Illyrů obývaly Balkán již v době bronzové. Někdy se jim přezdívá také národ hadích lidí, protože pro ně byly typické náramky s hadími hlavami nošené na rukou a nohou. Illyrové hodně obchodovali s Řeckem a byli také pod vlivem jeho kultury.

Jeďte do Albánie v dobré partě

Jedním z opevněných illyrských měst bylo místo dnešní Škodry (Shkodër). Nad městem se tyčí středověká zřícenina Rozafa s částí obvodového zdiva, které je datováno právě do doby Illyrů. Zde na tomto opevněném místě žila poslední velká illyrská královna Teura, která byla nakonec poražena Římany. Od roku 168 př. n. l. připadlo území dnešní Albánie Říši římské.

Římská vláda přinesla do země na několik století mír a prosperitu. Byly budovány cesty a kvetl obchod. Z této doby se do dnešních časů zachovalo město Butrint na jihu země, které je od roku 1992 zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO. Další podobné památky, i když menšího rozsahu, můžeme nalézt po celé Albánii, ať již stavby (Apollónie, Antipatra, Amantia, Bylis a další) nebo artefakty v historických muzeích (například ve městě Durrës, Sarandë, Tirana).

Skanderbeg a Turci

V době, kdy bylo albánské území součástí Byzantské říše, o ně probíhala řada bojů. Tak se část území stala na nějakou dobu Bulharskem, Srbskem a na jihu rozvíjel své mocenské plány francouzský Karel z Anjou, který se nechal prohlásit "albánským králem".

Během 14. století se začala albánského území zmocňovat turecká vojska. Proti nim se postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg, syn jednoho z významných albánských rodů se sídlem ve městě Krujë. Skanderbegovi se podařilo sjednotit vůdce albánských klanů, do jejichž čela se postavil, a společně pak po 25 let vzdorovali tureckým přesilám. Slavná je například bitva u Krujë, která byla v roce 1450 obležena stotisícovými vojsky Murada II. Přestože město bránilo jen asi 1500 bojovníků, museli se Turci po čtyřech a půl měsících obléhání vzdát. Albáncům napomohly pro Turky kruté přírodní podmínky i výhodná poloha města.

Každý, kdo navštíví Krujë, které svou polohou ve skalách připomíná orlí hnízdo, musí uznat, že dobytí tohoto místa je téměř nemožné. Dnes si v Krujë můžeme prohlédnout zbytky Skanderbegova hradu a v minulém století zde bylo vybudováno historické muzeum. Dnes už je pouze Skanderbegovo, ale za minulého režimu vyzdvihovalo muzeum podobnosti tohoto historického hrdiny s komunistickým diktátorem Enverem Hodžou. Skanderbeg nakonec pravděpodobně zemřel na malárii, v době, kdy byl jeho dědic ještě dítětem.

Klidné časy pod dozorem Istanbulu

Albánské území se tak postupně dostalo do područí Turecka a tento stav trval až do roku 1912. Turecká nadvláda měla za následek decentralizaci území, místní vládci – pašové – spravovali svá území, ale zároveň podléhali Turkům. Turecká kultura přinesla do Albánie řadu pozitiv týkajících se hygieny (například známé turecké lázně), byly budovány cesty a mosty, přes Albánii putovalo mnoho obchodních karavan. Mnoho mostů z 16. století se zachovalo dodnes a řada z nich je stále používána.

S Turky přišel do Albánie také islám. Do té doby bylo obyvatelstvo většinou vyznání katolického nebo pravoslavného. Konverze na islám znamenala pro obyvatele řadu výhod (týkajících se například daní, možného kariérního postupu apod.). Nicméně obyvatelé nebyli násilně nuceni konvertovat, a tak se v Albánii zachovalo vedle sebe jak křesťanství, tak islám.

Významně zastoupen je zde islámský mystický řád Bektaši, který se na dnešním území jižní Albánie rozšířil hlavně za vlády Ali Paši Tepelenského. Tento paša nechal vystavit řadu teqe – chrámů řádu bektaši, podporoval vzdělanost, stavěl hrady, akvadukty i mešity. Kolem roku 1820 už byla jeho moc tak velká, že se Turci rozhodli ho svrhnout a nakonec byl roku 1822 zavražděn. Zbytky jeho působení můžeme nalézt v jižní Albánii a severním Řecku dodnes.

Samostatná Albánie

Na konci 19. století se v Albánii začalo formovat národní hnutí. V roce 1909 byla zavedena latinka jako společná abeceda a albánština byla prohlášena za oficiální jazyk. Vznikaly školy, kde se vyučovalo v albánštině a vznikly také školy pro dívky. Vše vyvrcholilo 28. listopadu roku 1912, kdy byla vyhlášena nezávislost. Ta ale netrvala dlouho, protože s příchodem 1. světové války se země rozpadla do menších provincií ovládaných okolními státy.

Teprve v roce 1924 se vlády chopil Ahmet Zogu, který svrhl dosavadní vládu a prohlásil se za prezidenta, o čtyři roky později dokonce za krále Zoga I. V té době již byla hlavním městem Tirana. Byla zvolena díky své strategické poloze uprostřed země (do té doby se jednalo pouze o malé město bez významné historické minulosti).

7. dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a král Zogu I. uprchl do Řecka. Albánie se stala formálně nezávislou, ale ve skutečnosti spolupracovala s Německem.

Část obyvatelstva ale německou okupaci odmítala, což mělo za následek například to, že se v Albánii zachránilo jak místní židovské obyvatelstvo, tak zde byl prostor pro ukrytí židovských uprchlíků ze střední Evropy. Uvnitř státu docházelo k řadě bojů a postupně se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V čele hnutí stál Enver Hodža, který získal velkou oblibu, a tak se vzápětí jeho Albánská strana práce (PPSH) chopila moci.

Ve znamení komunistického budování

Za vlády PPSH ukončila Albánie styky s Jugoslávií, Británií i USA a koncem 50. let i styky se Sovětským svazem. Roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy. Pod vlivem čínské kulturní revoluce byla zakázána všechna náboženství a Albánie prohlášena prvním světovým ateistickým státem. Albánie se postupně zcela uzavřela před okolním světem.

Během tohoto období byla zničena řada historických památek a míst, města byla nešetrně přestavována ve znamení komunistického budování a řada starověkých kostelů a mešit byla zcela zbourána nebo přestavěna na účelové budovy. Lidé, kteří byli režimu nepohodlní, byli posíláni do pracovních táborů nebo věznic. Většina duchovních řádu bektaši byla během tohoto období zavražděna. Jen málokomu se podařilo přejít přes přísně střežené hranice.

Po celém území Albánie byly vystavěny různě velké betonové bunkry, které měly zajistit bezpečnost země proti pozemní okupaci. Dodnes na tyto bunkry narážíme doslova na každém kroku, protože jejich odstranění je dlouhodobě a finančně náročné. Jsou jich statisíce...

Otevřená Albánie

V roce 1990 začaly propukat demonstrace, 11. 12. 1990 vznikla Demokratická strana a postupně byla zřízena pluralitní demokracie. Roku 1996 selhala pyramidová investiční schémata, do kterých své úspory vložila většina obyvatel a to vyústilo v pouliční demonstrace, vykradení skladů se zbraněmi a celkový kolaps země.

Albánie se po letech odloučenosti a tvrdého režimu vzpamatovává jen pomalu a bojuje s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu a roztříštěnou politickou opozicí. Stav země se ale zlepšuje velmi rychle, a tak každý rok můžete vidět nové silnice, rozvoj velkých měst, sledovat rychlý politický vývoj směrem k politice EU i zvyšující se životní úroveň obyvatelstva.

Autorkou textu je Ilona Bittnerová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Jeďte do Albánie v dobré partě