Základní informace o Kosovu

Oficiální název

Republika Kosovo (albánsky Republika e Kosovës, srbsky Република Косово)

Hlavní město

Priština (albánsky Prishtinë)

Rozloha

10 908 km2 (velikost zhruba na úrovni Libanonu a Jamajky, o málo větší než třeba ostrovy Kypr či Korsika)

Státní zřízení

republika

Administrativní členění

37 municipalit (albánsky jsou nazývané komuna, srbsky opština). Žádné vyšší správní jednotky neexistují, státní správa je jednostupňová.

Podnebí

Kontinentální s horkými léty a studenými zimami, kdy je zde spousta sněhu. Klima odpovídá poloze mezi Středozemním mořem a hornatým vnitrozemím.

Reliéf

Většina území Kosova je hornatá. Střed země vyplňuje pánev s nadmořskou výškou mezi 400 a 700 metry, která zahrnuje dvě planiny – západnější Dukagjin (srbsky Metohija) a východnější Kosovské údolí. Tato centrální část je obklopena více než dvoutisícovými horami na hranicích s okolními zeměmi. Na jihu se Kosovo dělí s Makedonií o pohoří Malet e Sharrit (Šar Planina), na jihozápadě najdeme nejvyšší vrchol Gjeravica (Đeravica), který je součástí Prokletých hor (Bjeshkët e Namuna, Prokletije). Na severu zasahuje do Srbska pohoří Kopaonik. Nejzajímavějším geologickým úkazem v zemi je kaňon Rugova v Prokletije na hranici s Černou Horou. Jediným národním parkem je Šar Planina.

Nejvyšší hora

Đeravica (srbsky) neboli Gjeravica (albánsky) – měří 2 656 metrů a je druhým nejvyšším vrcholem pohoří Prokletije. Leží na hranicích s Albánií.

Nejnižší bod

Hladina řeky Drini i Bardhë/Beli Drim (297 m), rovněž na hranici s Albánií.

Největší řeky

Kosovo je vnitrozemský stát, ale má dostatek vodních zdrojů. Největší řekou je 122 km dlouhý Bílý Drin (Drini i Bardhë/Beli Drim), který teče na jih do Albánie a Jaderského moře. K dalším významnějším tokům patří Jižní Morava (Morava e Binçës) a Ibar (Ibër, Ibri), jehož přítokem je i druhá nejdelší řeka Sitnica.

Jezera

Na území Kosova se nachází pět vodních ploch větších než 2,5 km2. Jsou to Battlava (Batlava) a Badovc (Badovac), která leží nedaleko hlavního města Priština (Battlava je hlavním zdrojem pitné vody pro metropoli Kosova), Gazivoda (přehrada na řece Ibar částečně zasahující do Srbska) na severu u Kosovske Mitrovice, Radoniq (Radonjićko) na západě u města Gjakova a Vermicë na jižní hranici s Albánií nedaleko Prizrenu. V horách narazíte na menší ledovcová jezera.

Obyvatelstvo

1,9 milionů (srovnatelné např. s Makedonií a Slovinskem, kde žijí více než 2 miliony lidí)

Etnické složení

Albánci 90 %, kosovští Srbové 7 %, zbývající 3 % tvoří Turci, Bosňáci, Chorvati, Gorané, Romové, Aškali/Egypťané. Čísla jsou spíše orientační, protože po válce v Kosovu nezůstal kámen na kameni. Srbové mají většinu v několika municipalitách, především na severu země. Etničtí Albánci v Kosovu však mají nejvyšší míru růstu populace v Evropě a jejich podíl na celkovém počtu obyvatel se tak zvětšuje. Naproti tomu hodně Albánců ze země stále emigruje.

Původ Turků usazených v Kosovu lze vysledovat až do doby příchodu Osmanů ve 14. století. Většina z nich je dnes bilingvní, mluví turecky i albánsky. Odlišit Turka od Albánce je někdy těžké, protože za vlády Osmanské říše se mnozí Albánci výrazně poturčili.

Etničtí Slované vyznávající islám se v počtu několika desítek tisíc osob hlásí k bosenské národnosti, v počtu několik tisíc osob potom k etniku Goranů, kteří žijí v hornaté oblasti Gora na jih a na východ od Prizrenu.

Romové, Aškali a „Egypťané“ jsou příbuzná etnika uznávaná dnes oficiálně jako tři odlišné etnické skupiny (někde dohromady označované „RAE“). Někteří Romové mluví albánsky a přijali islám, jiní mluví srbsky a přijali pravoslavnou víru. Aškali a Egypťané mluví albánsky a jsou mnohými považováni za poalbánštěné Romy. Egyptský původ, od něhož je odvozen název jedné z těchto skupin, není prokázaný. Malá chorvatská menšina žije v městečkách Janjevo a Letnica.

Židovská populace Kosova nepřežila druhou světovou válku, její příslušníci se stali buď obětí holocaustu, nebo následně odešli do Izraele. Další menšinou, která už prakticky neexistuje, byli Vlaši (Arumuni), kteří byli asimilováni Srby.

Náboženství

Rozložení náboženského vyznání odpovídá etnickému složení. Zhruba 90 % obyvatel jsou muslimové (většina albánské populace, menšiny Turků, Bosňáků, Goranů a Romů), 7 % pravoslavní křesťané (Srbové) a 3 % katolíci (část etnických Albánců). Počtem spíš zanedbatelné jsou skupiny protestantů.

Pokud budeme uznávat Kosovo jako nezávislé, je zemí s nejvyšším poměrem muslimů v Evropě. Ti se řadí k sunnitské větvi islámu, pouze malá část preferuje víru řádu Bektaši. Země je relativně sekulární, Albánci byli vždy nábožensky tolerantní, ostatně i jejich národní hrdina Skandërbeg se narodil jako pravoslavný, byl vychován v islámské víře v Turecku a domů se pak vrátil jako katolík.

Doba nedávných válečných konfliktů ale přinesla vyplenění mnoha pravoslavných kostelů a mešit. Právě z náboženského pohledu je ztráta Kosova pro Srby tragédií, protože srbská pravoslavná církev zde v minulosti měla své sídlo a Kosovo je jejím duchovním centrem, leží tu celá řada posvátných kostelů a klášterů.

Jazyk

Kosovo má dva úřední jazykyalbánštinusrbštinu. Na jihu v oblasti kolem města Prizren je oficiálním jazykem také turečtina. Většina Romů mluví srbsky, ale mají také vlastní dialekty. Svůj jazyk mají také etnika Goranů, Bosňáků a další.

Albánština je indoevropský jazyk, ale podobně jako řečtina nebo arménština nevykazuje podobné rysy s žádným jiným indoevropským jazykem a  tvoří tak samostatnou větev. Je jedním z nejstarších evropských jazyků (pravděpodobně se vyvinula z jazyka starověkého kmene Ilyrů) a je ovlivněna turečtinou, řečtinou i italštinou. Albánština má dva dialekty: severní ghegský a jižní toskický. Ghegským dialektem hovoří Albánci v Kosovu, Makedonii a severní Albánii, toskický dialekt se používá v jižní a střední Albánii. Pro zápis se používá latinka.

Srbština patří k jihoslovanským jazykům a pro její zápis se tradičně používá cyrilice, v Kosovu však srbská menšina v praxi používá jak cyrilici, tak latinku.

Města

Prishtinë (Priština – 215 tisíc), Prizren (193 tisíc), Ferizaj (Uroševac – 104 tisíc), Pejë (Peć – 99 tisíc), Gjakovë (Ðakovica – 95 tisíc), Gjilan (Gnjilane – 79 tisíc), Mitrovicë (Kosovska Mitrovica – 69 tisíc).

Vlajka

Státní vlajku přijalo Národní shromáždění v roce 2008 ihned po vyhlášení nezávislosti země a byla výsledkem veřejné mezinárodní soutěže, kterou platila OSN. Jako druhá země světa po Kypru použilo Kosovo na vlajce mapu svojí země. Mapa je žlutooranžová na modrém podkladě a nad ní je ještě šest bílých pěticípých hvězd, které symbolizují šest hlavních etnických skupin Kosova – Albánce, Srby, Turky, Gorany, Romy a Bosňáky. Zlí jazykové tvrdí, že hvězdy mohou znamenat také šest teritorií, ze kterých plánují extrémní nacionalisté vytvořit tzv. Velkou Albánii. Barvy a motivy vlajky jsou podobné vlajce Bosny a Hercegoviny.

Geografické informace o dalších zemích