cestopis Ivany Harantové
Otevřela jsem internet s rozhodnutím najít si na něm dovolenou. Kamarádka mě odkázala na CK Mundo. Uviděla jsem nabídku zájezdu do Maroka a bylo jasno. Mému odjezdu předcházely pečlivé přípravy. Pročítání průvodců a cestopisů, nastudování historie a místních tradic, detailní soupis všeho co je třeba s sebou od kolíčků na prádlo po ultralehký stan pro dva.
Vše se mi podařilo nacpat do jedné krosny. Batoh jsem hodila na záda a vyrazila k nástupnímu místu. Přijel malý autobus pro dvacet lidí. Vyfasovala jsem místo téměř na konci. Začala jsem si vyčítat sklerózu, protože prášek na nevolnost zůstal doma...
Maroko je přece jen daleko a cesta byla opravdu dlouhá. Po nočním přejezdu jsme dorazili do Barcelony. Autobus nás vysadil na nábřeží u sochy K. Kolumba. Zde jsme dostali rozchod. Vydala jsem se po rušné hlavní třídě La Rambla k symbolu tohoto města – k Sagrada Família. Na programu prohlídky s průvodcem nebyl park Gúell, tak jsem se k němu vydala sama.
Nutno uznat, že je poměrně stranou od centra. Pokud se rozhodnete ho navštívit, rozhodně jeďte metrem. Po návštěvě místního trhu, kde mají vše od mořských potvor, přes nejrůznější ovoce, po tu nejsladší čokoládu, jsem se opět přidala ke skupině a společně jsme se šli podívat na tzv. zpívající fontánu, která se rozeznívá každý večer.
Poté následoval další noční přejezd a druhý den byla krátká návštěva Malagy. Malaga je přístavní město na Costa del Sol a je také rodištěm velkých osobností. Tou nejznámější je kubistický malíř Pablo Picasso. Ve městě můžete navštívit jeho rodný dům, či muzeum s jeho prací. Nad promenádou se tyčí pevnost s vyhlídkou na moře a také na zrekonstruovaný amfiteátr, kde se dnes konají známé býčí zápasy.
Po prohlídce malebného městečka jsme odjeli do campu u moře. Zde se konala naše první karimatka párty. Pod tímto pojmem si představte příjemné posezení s ostatními účastníky zájezdu.
Brzy ráno jsme dorazili do přístavu. Po hodinovém čekání na trajekt konečně sedím na prosklené palubě a dychtím spatřit skákající delfíny. Bohužel mi to nebylo dopřáno. Po příjezdu na hranice jsme zjistili, že jsou zavřené. Důvodem byl konec Ramadánu.
Naštěstí jsme měli „kouzelného“ průvodce, který průjezd hranicemi zajistil. Vítejte v Maroku. Naše první kroky vedly k bankomatu. Z Maroka není možné měnu odvést, a tudíž není ani možné si ji přivést. Vyměnili jsme tedy eura za dirhami a hurá za krásami této země.
Ubytovali jsme se v městečku Asilah na pobřeží Atlantiku. V podvečer jsme se šli projít a z bývalé portugalské pevnosti jsme se dívali na západ slunce. Následoval útok na obchůdek s dželabami. Dželaba je základem místního šatníku. Pokud se to tak dá říct. Nosí ji zde každý. Koupíte ji ve všech možných barvách, různě vyšívané, s krátkým i dlouhým rukávem, s kapucí i bez ní. Stačí si jen vybrat a pak smlouvat.
Po nákupech nám vyhládlo, tak jsme si zašli do místní restaurace. Hlavními hity zdejšího jídelníčku jsou kuskus, tajin, kebab a ryby na všechny způsoby. Ovšem největší zájem vzbudil mátový čaj. Postupem času jsme se na něm stali závislí. Arabové si hodně oslazují život, proto do správného čaje patří osm kostek cukru na jednu skleničku, v které by měl být čerstvý stvol máty.
Na druhý den jsme se jeli podívat na zříceniny římského města Lixus. Poté jsme se schovali ve stínu vzrostlých stromů v zahradě Jardins Exotiques. A po poledni jsme konečně dorazili do hlavního města, Rabatu.
Hned při výstupu z autobusu mě nemile překvapily místní ženy, které mě chytily za ruku a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem ji měla pomalovanou henou. Nic naplat, musela jsem zaplatit. V Maroku se vás nikdo neptá, zda stojíte o tetování henou či o opici za krkem. Jakmile ji tam máte, už je pozdě na nějaké protesty. Berte to s nadhledem, tohle prostě k Maroku patří.
V Rabatu je k vidění čtyřboký minaret, věž Hassan, postavený ve 12. století a poblíž se také nachází mauzoleum krále Muhammada V. Za zmínku stojí také královský palác a kasba Oudaia.
Příštího dne byla na programu Casablanca. Dominantou tohoto velkoměsta je mešita Hasana II. Je to moderní stavba, kde se snoubí maurské umění s nejnovější technikou. Samotná mešita je postavena na částečně umělém výběžku, má otevírací střechu a titanové dveře. Je to skutečně krásná podívaná.
Bohužel nám nevyšlo počasí, bylo zataženo a mlha. Celou výšku minaretu jsem si tedy mohla pouze domýšlet. Samotná prohlídka trvá zhruba hodinu. Vyfasovali jsme od slečny průvodkyně sáčky, zuli botky a hezky ťapali po kobercích naboso. Mluvila plynulou jednoduchou angličtinou a výklad byl srozumitelný. Návštěva rozhodně stála za to.
Rozloučili jsme se s městským ruchem a namířili jsme si to k nejvyšším vodopádům Maroka, ke Cascades d´Ouzoud. Dorazili jsme tam již za tmy, takže vodopád jsem neviděla, ale slyšela. Usínat ve stanu s hukotem padající vody bylo skutečně kouzelné. Ráno jsme vyrazili na takovou odpočinkovou vycházku po olivovém háji proti proudu řeky. Tam jsme se svlékli do plavek a vyloženě si rochnili při koupání v říčce.
Poté jsme usedli na deky, usrkávali mátový čaj a ukusovali arabský chléb, který jsme si máčeli v čistém olivovém oleji. Na zpáteční cestě nás překvapila místní fauna. Koukla jsem se pod nohy a přímo vedle tenisky jsem měla kudlanku nábožnou. U nás to člověk na vycházce jen tak nepotká. Kromě kobylky jsme u vodopádů pozorovali také kolonii volně žijících makaků.
Po ránu přišli do restaurace, zkontrolovat, jestli jsme jim tam nenechali něco k snědku. Předcházející večer jsme totiž měli společnou večeři. Tady tento pojem nabývá úplně jiných rozměrů. Objednali jsme si kuskus. Bylo nás osm, ale dostali jsme obrovskou mísu tak pro dvacet lidí. Neměli jsme šanci to sníst. Mimochodem s příborem nepočítejte, vše se jí rukama. Ale nikdo si nestěžoval.
Maročané mají dva nedostatky. Neumějí počítat a neumějí odhadnout porci jídla. Ta druhá vada na kráse ale není na škodu. Člověk se alespoň pořádně nají. Večer nám svou přítomností zpestřila smrtelně jedovatá stonožka scoleopendra, a ze zdi nás celou dobu hlídal malý gekon. Pozdě večer dorazili také berbeři s bubny a začala ta správná berberská zábava. Jídlo, čaj, bubny a zpěv.
Město Marrákeš jsme navštívili dvakrát. Prvně jsme tam byli za denního světla. Chtěli jsme navštívit Saadské hrobky, ale bohužel byly zavřené. Jak jsem tam postávala, přiřítil se ke mně nějaký Maročan a ať se jdu podívat tam a tam. Byl to naháněč. Jejich prací je odchytávat turisty a posílat je právě do jejich krámku, pro to zaručeně nejlepší zboží.
Dala jsem přednost památkám a šla jsem se podívat na mešitu Koutoubia. Samozřejmě není přístupná pro veřejnost, takže jsem se spokojila s pohledem zvenčí na 77 metrů vysoký pískovcový minaret. Pokud se v Marrákeši ztratíte, tak se orientujte podle této mešity. Její minaret je prý vidět odevšad. V ulicích můžete také narazit na stánky s opunciemi. Opuncie jsou plody kaktusu. Prodavač jej rozkrojí přímo před vámi a na místě ho musíte sníst. Není možné si celý plod vzít domů, protože jeho slupka je pokryta malými trny.
Večer jsme se ubytovali v campu. Šla jsem brzo spát, protože na druhý den na nás brzy ráno čekala dodávka, která nás odvezla do vesničky Imlil. Zde jsme se seznámili s naším průvodcem Ibrahimem a společně se vydali na dvoudenní výstup na Jebel Toubkal, nejvyšší horu Maroka s úctyhodnými 4 168 m.
Jde se po úzké horské cestičce a sem tam se musíte vyhnout nějaké mule. Tu je možné si také najmout, pokud se vám nechce šlapat s batohem na zádech. Odpoledne jsme došli do horské chaty, kde jsme se ubytovali na jednu noc. Noc byla skutečně krátká. Již ve 4 hodiny ráno jsme vstali, oblékli na sebe vše, co jsme měli s sebou a s baterkou na čele a s hvězdami nad hlavou jsme se vydali k vrcholu.
V Maroku je o dvě hodiny méně, slunce tedy vychází kolem šesté. Na vrchol jsme se vyškrábali kolem deváté. Východ slunce jsme nestihli, ale i tak byl ten pohled kouzelný. Všude kolem jenom skály, nad námi blankytně modrá obloha a vrstva mraků pod námi. Povinné společné foto, nějaké to panorama a pak už jen cesta dolů. Ta byla podstatně příjemnější. Došli jsme k chatě, sbalili spacáky a ještě téhož dne se vydali dolů, zpátky do vesničky Imlil. Rozloučili jsme se s Ibrahimem, já šťastná, že jsem to ve zdraví přežila, ale můžu říci, že už nikdy více.
Po náročných dvou dnech jsme si ráno přispali, dopoledne jsme proflákali a navečer jsme vyrazili opět do Marrákeše. Náměstí Jemaa el-Fna ožívá právě večer. Je zde spousta restaurací, stánků s kořením, sušenou mátou či šneky. Za 5 dirhamů, což je v přepočtu asi 12 korun, jsme dostali mističku vařených šneků. Na stole jsou volně k dispozici párátka, kterými se šnek vytahuje z ulity. Chuť to byla vskutku zajímavá, nevím k čemu bych to přirovnala.
Poté jsem si šla spravit chuť něčím sladkým. Bakláva s ořechy a jakýsi perník s pistáciemi skvěle posloužily mým cílům. Arabové dělají opravdu výborné sladkosti. Kromě požitku z jídla se na náměstí můžete také nechat tetovat henou, zaposlouchat se do vyprávění místního lidového vypravěče, nebo se podívat na zaklínače s hady. Noční život na Jemaa el-Fna vás prostě vtáhne do víru dění.
Dalšího dne jsme dojeli ke známé marocké filmové kulise – ksar Aït-Benhaddou. Zde se natáčely takové filmy, jako Ježíš Nazaretský, Gladiátor, či Honba za klenotem Nilu. Ksar je částečně zrestaurovaný díky podpoře UNESCA. Zaplatili jsme vstup 10 dirhamů a šli jsme se projít. Kasba je postavená na úbočí skály, klikatými uličkami jsme tedy vystoupali nahoru na vyhlídku. Foukal ostrý vítr, ale otevřel se nám pohled na nádherně zbarvenou poušť osvětlenou zapadajícím sluncem.
Ráno ještě poslední foto a pak do autobusu směr soutěska Todra. Ubytovali jsme se na hotelu. A tím myslím doslova, protože jsme si rozložili stany na střeše hotelu. Ráno jsme vyrazili na procházku. Řeka Todra se vine kaňonem vysokým 300 metrů. Ten se potom dále rozevírá v poklidné údolí. Opět jsme využili samoty a svlékli se do plavek. Voda byla v poledním horku osvěžující. Kluci se rozhodli, že vytvoří bazének. Začali tahat kameny a stavět hráz. Jejich práce byla odměněna, měli jsme jezírko, kde nám voda byla téměř po kolena. Večer jsme se sešli na večeři a poté nám majitel hotelu připravil vodní dýmku, kterou jsme zapíjeli poctivou českou slivovicí.
Po celodenním přejezdu jsme dorazili do campu na okraji písečné duny. Rychle jsme postavili stany, na hlavu si uvázali šátky a nasedli na velbloudy. Jeli jsme asi půl hodiny. Poté se karavana zastavila u velké písečné duny. Vylezli jsme nahoru a hromadně jsme se vyfotili. Počkali jsme až do západu slunce, poté opět nasedli na naše velbloudy a vrátili jsme se do campu. Byl to jediný camp, ve kterém byl bazén, což jsme náležitě ocenili.
Druhý den jsme nasedli do jeepů a jeli na vyjížďku. Byli jsme v lokalitě, kde každý druhý kámen byla zkamenělina. Navštívili jsme olověné doly, zajeli jsme si do berberské vesnice, kde jsme si poslechli ukázky jejich tradiční hudby a nakonec jsme zastavili u jezera.
Občas tam prý bývají plameňáci, ale my jsme tolik štěstí neměli. Pak jsme se vrátili do campu a zbytek dne vegetovali u bazénu. Nemohla jsem si odpustit nepřivést domů alespoň trochu písku ze Sahary, takže jsem k večeři snědla přesnídávku od Hamé, skleničku vypláchla a písek mi teď doma slouží jako dekorace.
Opustili jsme poušť a vyměnili ji za cedrové lesy. Odpoledne zdravotní procházka po dni stráveném v autobuse a večer lov škorpionů. Kolem desáté večer jsme vzali baterky a vyrazili do terénu. Měli jsme štěstí, hned pod druhým odkopnutým kamenem jsme našli škorpióna. Z našich foťáků si nic moc nedělal. Možná byl dezorientovaný kvůli světlu z blesků. Nicméně tato skutečnost hrála pro mě, protože jsem si ho mohla prohlédnout zblízka. Je to něco jiného, než když na ně koukáte v Zoo přes sklo.
Posledním velkoměstem, které jsme navštívili, byl Fés. Centrum tohoto města tvoří dvě hlavní ulice. Jedna vede pořád z kopce, tudíž ta druhá pak zase pořád do kopce. Obě se sbíhají u brány Bab Boujeloud.
To bylo také naše výchozí místo. Dostali jsme samostatný rozchod, ale ještě předtím jsme se šli společně podívat do barvíren a koželužen. Vchází se přes prodejnu. Každý z nás dostal snítku máty. Nechápala jsem proč. Vystoupali jsme na střechu budovy a pod námi byla barvírna. Když jsem se naklonila, abych lépe viděla, praštil mě do nosu neuvěřitelný zápach. Pochopila jsem, k čemu je ta máta.
Poslední den v Maroku jsme ještě navštívili rozvaliny Volubilis. Kdysi to bylo správní sídlo římské provincie. Navečer jsme přijeli do městečka jménem Chefchaouen. Tady si dejte pozor na pouliční prodavače hašiše. Vůbec se s nimi nebavte a razantně odmítněte. Jinak se Vám může stát, že skončíte na policejní stanici. Z naší skupiny naštěstí nikdo nepodlehl. V campu jsme na pár hodin ulehli a ve tři čtvrtě na čtyři už mi zvonil budík.
Sbalili jsme saky paky a jeli na hranice. Tentokrát už byly otevřené. Podél hranic proudila spousta lidí tam i zpět. Nejspíš pašeráci. Průjezd proběhl bez problémů. Se všemi věcmi jsme se naložili na trajekt, v autobuse nesmělo vůbec nic zůstat. Ani na zpáteční cestě lodí jsme bohužel delfíny neviděli.
Na španělské straně proběhlo taky vše bez komplikací. Buď jsem měla štěstí na celníky, nebo jsem vypadala jako hromádka neštěstí. Vůbec jsem nemusela sundávat batoh ze zad, rentgen jsem hezky obešla.
Na Gibraltaru jsme měli rozchod, opět kvůli povinné přestávce pánů řidičů. Samotná skála patří Britům, takže při vstupu musíte prokázat totožnost, alespoň občanským průkazem.
Na Gibraltaru je jedna z nejkratších přistávacích ploch na světě. Měli jsme štěstí a zrovna před námi jedno letadlo vzlétlo. Pak se závory otevřely. Cesta pro pěší i pro cyklisty vede napříč přistávací dráhou. Je to, jako byste se ocitli ve Velké Británii. Jezdí tam dvoupatrové autobusy, dopravu řídil policajt v té jejich vysoké čepici a na rohu stála červená telefonní budka. Se západem slunce jsem došla až na konec výběžku, a naposledy se zadívala směrem k „mama Africe“.
Autorkou cestopisu je Ivana Harantová