cestopis Luďka Výkruty
23 denní zájezd s CK Mundo
Mgr. Luděk Výkruta + syn Jakub (13 let)
Jen kratičký úvod:
Maroko je nesmírně pestrá země. Při jeho návštěvě máte šanci navštívit mediny, vesničky, města, kasby, hory, poušť, lesy ochutnat národní speciality (kus-kus, tajine, kebab, rajíb, mořské plody...) a také poznat místní lidi (Araby, Berbery, Nomády, Tuaregy) a jejich zvyky. Nebudu zde podrobně popisovat nebo opisovat to, co lze vyčíst v bedekrech nebo na internetu, ale vlastní zážitky a postřehy z našeho putování ze zájezdu do Maroka s CK Mundo. Takže jdeme na to.
1. den – 28.08.2010 – sobota
Hradec Králové je začátkem naší cesty. Na autobusové zastávce se nestačíme ani rozkoukat a už je tady autobus, jenž nás přes Německo, Francii a Španělsko doveze až na africký kontinent a zpět. Z autobusu se vyloupne jeden človíček, který si s námi podá ruku na přivítanou a s pevným stiskem ruky se představí jako „Oroň.“ Myslím, že ani po dobu celého našeho putování mu nikdo neřekl jeho občanským jménem a pro všechny to byl náš průvodce „Oroň,“ který dokázal na každou otázku o Maroku s přehledem odpovědět. Ale to už předbíháme dalším dnům, takže zpět do autobusu v HK. V jeho útrobách rychle mizí naše bágly a my rychle odjíždíme (v 11:00 hod.) pro další cestovatele, kteří na nás čekají na zastávkách v Praze a v Plzni. V Plzni je pohromadě již všech 45 cestovatelů, dva průvodci (Hanka a Oroň) a autobus se dvěma řidiči (Roman a Karel) vyráží směr Rozvadov k česko-německé hranici. Ještě k těm našim řidičům; sám nevím, zda to byl záměr, vtípek nebo jen nějaké popletení, ale občas pro nás byli oba řidiči Karel a Karel, takže ten jeden Ne-Karel z toho měl trošičku trauma. Časem se ale vše tzv. usadilo, takže „makain muškil“ (pro ty co nebyli v Maroku: „žádný problém“) a jedeme dál.
Projíždíme Německem, kde se občas zastaví na nějaké té benzince, kde je možno koupit kafe, něco k jídlu nebo provést osobní hygienu. Sociálky jsou všude čisté a bezproblémové, stejně tak jako ve Francii. Na některých se musí ale počítat s tím, že je třeba mít po ruce nějaký ten půlcent, takže nějaký ten drobáček raději hned s sebou.
Po cestě nám pouští Oroň film o Maroku, který natočil na své poslední expedici. Po kolikáté, že už vlastně jede do Maroka? Myslím, že říkal 26x, ale to není až tak podstatné. Je večer a my docela v pohodě usínáme v sedadle pohodlného autobusu. Čeká na nás Katalánsko a Barcelona.
2. den – 29.08.2010 – neděle
Barcelona je impozantní a kouzelné město s prvky svérázné architektury (Gaudího stavby), které kontrastují s gotickými památkami (katedrála sv. Eulálie). Autobus zastavuje u jednoho z kruháčů v centru města, odkud se vydáváme ke sloupu Krištofa Columba a dále pak na známou ulici La Rambla, kde je možné obdivovat „živé sochy,“ které na vás vybafnou právě ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Za tyto „atrakce“ nebo focení u nich je vhodné hodit něco do kasičky. Bohužel se zde dá narazit i na chmatáky, kteří vás o peníze připraví i nedobrovolně, jak se to stalo v případě našich spolucestovatelů. Ti zaplatili za svou chvilkovou nepozornost 150 Eur.
Rušnou třídou La Rambla se dostáváme ke stavbám Antonia Gaudího, jež jinde nenajdete. Na prohlídku interiéru je zapotřebí zakoupit vstupenku, ale pohled na ně je zajímavý i z venku. My jsme peníze na vstupné použili raději při návštěvě Egyptského muzea, které bylo takřka po cestě ke katedrále, symbolu Barcelony. Další vstupné jsme zaplatili za návštěvu akvária na pobřeží, kde jsme museli vystát chvilku i frontu na vstupenky, protože jeho návštěva je skutečnou a nezapomenutelnou atrakcí pro všechny jeho návštěvníky. Na návštěvu je potřeba si rezervovat alespoň dvě hodinky.
Večer ještě jdeme všichni společně na fontánu (neplatí se), resp. show vody a světel. Nejlepší místečka na vrchu jsou zcela zaplněná, ale my se dokážeme ještě natlačit mezi početné davy přihlížejících. Po ukončení tohoto představení jdeme svižnou chůzí zpět, asi dvacet minut na zastávku, odkud si nás opět vyzvedne náš autobus. Loučíme s hlavním městem Katalánska a ve 23:00 hod. odjíždíme směr Málaga. Čeká nás druhá noc v autobuse, ale i tuto noc zvládáme bezproblémově.
3. den – 30.08.2010 – pondělí
Probouzíme se ráno v autobuse a prohlížíme si krajinu, kterou projíždíme. Oproti Katalánsku je to obrovský rozdíl. Země je přeci jenom vyprahlá, kamenitá a šedivá. Jsme v Andalusii. Ráno hledáme vhodné místečko, kde bychom mohli provést osobní hygienu a chvilku se protáhnout. Řidič zastavuje u opuštěné pumpy, kde však chlapík v ošuntělém oděvu dává jasně najevo, že tady u něho se nikdo umývat nebude. Vybíháme tedy do krajiny, abychom... však víte co. Od pumpy vybíhá velký, černý pes, který asi dlouho neviděl tolik lidí pohromadě a začíná být více jak přítulný. Sem tam tu svou náklonnost projeví tím, že cvakne svými čelistmi trošku víc do nohy nebo ruky, takže je lepší jít raději přeci jenom víc stranou. Objevujeme zajímavý strom a rozlouskáváme jeho plody. Je to mandloň, takže si pochutnáváme na mandlích. Fakt dobrý, lepší jak ze sáčku koupeného v nějakém krámku.
Vjíždíme do Málagy, města které se stává naším dalším cílem. Procházíme si pevnost nad městem (vstupné 2 Eura) přičemž se nám naskýtá krásný pohled na moře, koridu, uličky města i dominantní katedrálu, ke které následně zamíříme. Vstup do katedrály je zpoplatněn (5 Eur), ale když už jsme tady... V místní restauraci, kousek od katedrály, si objednáváme jídlo. Oběd pro jednoho s malou colou přijde asi na 10 Eur. Byť jsme si objednali docela srozumitelně – ukázali jsme obrázek :-), mladá ruská servírka však přinesla na talíři úplně něco jiného. Nechala si vše vysvětlit znovu, takže jsme se posléze dočkali toho našeho jídla. Toto zdržení nás však stálo prohlídku Picassova muzea a jeho domu. Z časových důvodů jsme již bohužel nestíhali; museli jsme spěchat na autobus, který nás zavezl na naše první přenocování v kempu. Kvůli riziku požáru se však nesmí vařit, natož rozdělávat nějaký oheň.
Protože je před námi brzké vstávání, vytahuje většina z nás pouze karimatky a spí se pod širákem. Ještě před tím, než ulehneme, jdeme na tzv. karimatka párty. Posedáme si přitom na naše karimatky rozestavěné do kruhu a je konečně čas na nějaké seznámení. Každý o sobě řekne pár vět typu kdo jsem, co dělám, proč právě Maroko... a snaží se přitom pochytit alespoň pár jmen těch ostatních, se kterými si v dalších dnech užije spoustu legrace a zážitků. Oroň s Hankou nám povykládají, co nás v Maroku čeká, na co si dát pozor a důrazně varují před prodejci drog a jakémkoli kontaktu s nimi. Ještě než se jde spát „dezinfikujeme“ naše útroby tím, co jsme si vzali na cestu, abychom srovnali naši vnitřní mikroflóru. Tato neformální část večera a vzájemné seznamování bylo docela příjemné, ovšem ráno to bylo trošku těžší...
4. den – 31.08.2010 – úterý
Ráno vstáváme v 05:00 hod. a rychle balíme, abychom se dostali co možná nejdříve na trajekt, kterým se máme dostat přes Gibraltarský průliv na africký kontinent. V 05:40 hod. odjíždíme do přístavního města Algeciras, kam jsme dorazili brzy ráno. Náš průvodce Oroň obstaral vstupenky na trajekt a my jsme se vydali na odbavení před vyplutím, které svou procedurou připomíná odbavení na letišti. Naše příruční zavazadla projela detekčními scanery a my procházíme detekčními rámy a čekáme na trajekt na africký kontinent. Po překonání Gibraltarského průlivu se ocitáme v přístavním městečku Ceuta na severním cípu Afriky, který patří ještě Španělsku. Odtud už je to jen kousek na španělsko-marockou hranici.
Na hranici přijíždíme v 08:45 hod. Řidič po zastavení autobusu posunuje čas o dvě hodiny, takže je najednou 10:45 hod. V Maroku je o 1 hod. více, ale protože je ještě hodinový posun s ohledem na letní čas (Maročané jej nemají), musí se nastavit právě ty dvě hodiny navíc. Náš průvodce vybíhá s pasy a vstupními kartičkami (vyplňují se ve francouzštině) z autobusu, aby se urychlil náš průjezd hranicí. I když je takřka nulový provoz, nikdo si nás nijak nevšímá. Zato my si všímáme... na kopci hned vedle hraničního přechodu je čilý ruch. Pašeráci přenášejí před našimi zraky, celníci jako že nic nevidí, zboží ze Španělska do Maroka a naopak. Na druhé straně jsou připraveny dodávky a osobní auta, kterými se vše rozváží dále od hranice. Směrem z Maroka do Španělska jde zejména hašiš, opačným směrem do Maroka pak alkohol, cigarety, elektronika apod. Na rozdíl od celnice, kde je mrtvo, to na kopci opravdu žije a pašeráci jsou se svými napěchovanými taškami jako mravenečci. Máme ale štěstí, po 1,5 hod. čekání opouštíme hraniční přechod a vjíždíme do Maroka. Proč štěstí? Prý není problém, abyste strávili na hranici v autobuse i osm hodin :-).
Kousek za hranicí zastavujeme, abychom si vyměnili v bance peníze. Banka má kurz 9,70 marockých dirhamů za 1 Euro, takže 1 dirham vychází zhruba na 2,60 Kč. Na naše otázky, kolik si tak vyměnit peněz, odpovídá náš průvodce Oroň, že je dobré vyměnit v přepočtu na naše peníze tak za 10–12 tis. Kč (tedy asi 400–450 Eur) s tím, že je to na jídlo, vstupy a dost slušné dárky pro naše blízké doma. Kdo však nechce moc utrácet a nakupovat, může vyměnit samozřejmě méně nebo směnit peníze později.
Konečně máme marocké peníze – dirhamy (DH). V Maroku je potřeba peníze neustále měnit, abyste neměli moc velké nominální hodnoty, protože na tržišti nebo v malých krámcích byste s velkou bankovkou sotva uspěli. První nákup, do kterého se pouštíme je litrovka coca-coly (7 DH) a placka chleba (2 DH). Vychlazená kola chutná v tom teple báječně a chlebová placka se dá jíst jen tak. Další placku dostáváme ještě od Oroně v autobuse na přivítanou s Marokem.
Cestou do našeho prvního kempu na africké půdě zastavujeme u prodejkyně opuncií. Je dobré dát si tak dva plody denně, abychom se nepo... no, abychom naše střeva přivedli do běžné pohody. Za 1 DH si každý kupuje dvě opuncie, které prodejkyně obratně vyloupne ze slupky a připraví k okamžité konzumaci. Přijíždíme do kempu u Atlantického oceánu v Asilahu, kde na nás čeká ubytování po čtyřech ve zděných bungalovech o rozměru zhruba 3x3 m. Konečně si můžeme dát sprchu a kompletně se umýt. Začínáme si vařit první jídlo z našich zásob. Asi 3 minuty chůze od kempu se rozprostírá písečná pláž a Atlantik. Je úžasný. Velké vlny budí respekt, ale stejně se do něj vrháme a užíváme si chvilky v oceánu. Je třeba si dávat pozor na velké vlny, které dokážou člověka smést a pobouchat po mořském dnu.
Večer vycházíme s plánkem města v ruce na společnou prohlídku Asilahu a drobné nákupy. Ulice jsou prázdné, protože je ramadán a lidé věnují čas motlitbám. Teprve po 19. hodině se ulice začínají zalidňovat a městečko začíná ožívat. Procházíme si pevnost na pobřeží i úzké uličky s modrobílými domky a zákoutími. V uličkách plných krámků se nakupují první pochoutky, suvenýry a také džalaby, sváteční to oděv místních. Někdo z nás sice řekl, že v tom vypadáme jak černoch v kroji, ale džalaba do Maroka prostě patří. Nakonec usedáme ve venkovní restauraci a dáváme si naše první marocké jídlo. Napoprvé volíme přeci jen trochu konzervativně kuřecí maso s rýží a hranolkami, ale vše chutná znamenitě. Marocká kuchyně a marocké koření i v dalších dnech pohladí naše chuťové buňky.
5. den – 01.09.2010 – středa
Vstáváme raději o chvilku dřív, abychom si užili ještě před odjezdem koupání v Atlantiku. Odjezd autobusu je naplánován na 08:30 hod., takže je čas na koupání i na uvaření snídaně, což vyřeší instantní polévka a chlebová placka. Naše cesta vede do hlavního města Maroka, do Rabatu. Kousek před Rabatem zastavujeme na prohlídku zahrad Jardins Exotiques (vstupné 10 DH). Je to taková dlouhá „nudle,“ ale opravdu stojí za to. Zahrady jsou členěny na několik oblastí, přičemž je možné vstoupit i do vivária (vstupné 5 DH), kde si můžeme za sklem prohlédnout marocké plazy, štíry, pavouky a další živočichy, na něž můžeme v Maroku narazit ve volné přírodě. Při procházce zahradou nemůžeme minout obrovskou voliéru s poletujícím ptactvem. V zadní části zahrady stojí za to, projít se kolem jezírek a pozorovat přitom různé druhy žab.
Po prohlídce zahrad přijíždíme do Rabatu, kde navštívíme Chellah – staré římské sídlo s náhrobky (vstupné 10 DH), pevnost Oudaia, mauzoleum Mohammeda V. a prohlédneme si monumentální stavbu – Hassanovu věž. Chellah je pro nás nejenom retrospektivním pohledem do časů velkého Říma a jeho architektury, ale je zde k vidění i mnoho čapích hnízdišť, jenž jsou položená vysoko v korunách stromů nebo na věžích starých římských staveb. Po prohlídce tohoto starého sídla římského impéria jedeme k mauzoleu Mohameda V. a k Hassanově věži. Mauzoleum hlídané královskou stráží je volně přístupné, takže si tuto, téměř pohádkově vyzdobenou stavbu, můžete projít opravdu důkladně.
Před odjezdem autobusu jdeme ještě na místní tržiště. V medině (staré město) si kupujeme něco k snědku a chlebovu placku (2 DH) s vodou (1,5 lt za 6 DH) na další den. Nelze odolat plackám se zapečenými olivami a cibulí, které se pečou přímo na ulici. Výborné jsou i rybičky (1 ks za 2 DH), které umí místní opravdu výborně připravit na rozpáleném oleji na pánvi. Zpočátku zkouším jednu, ale za chvilku se vracím zpět, abych měl i s sebou na cestu.
Rabat opouštíme v 19:40 hod. Do našeho dalšího kempu se jede zhruba hodinu a půl. Přijíždíme do kempu na pobřeží atlantického oceánu, jehož sociální zázemí čítalo jednu sprchu, čtyři turecké a jeden evropský záchod pro pány a to samé z druhé strany pro ženy. Málokomu se chce navečer rozdělávat stan, takže vytahujeme karimatky a spí se ve spacáku pod širákem. Tentokrát to ale není nejšťastnější volba. Je těžké uniknout komárům, kteří pravda nebzučí jak u nás, ale bodají, píchají a pijí krev jak hrabě Dracula. Každý se zavrtává do spacáku tak, aby nenechal ani kousek svého těla venku. Tuto noc jsme opravdu prolili nějakou tu kapku krve.
6. den – 02.09.2010 – čtvrtek
Ranní odjezd je naplánován na 7:20 hod. Protože není ani co balit, vydávám se ještě před odjezdem s ručníkem a plavkami k oceánu. Bohužel se v těchto místech nedá ani smočit, takže se otáčím a vracím se zpět do kempu. Čeká nás Casablanca, kde si prohlídneme mešitu Hassana II.; věž minaretu dosahuje úctyhodných 210 m. Od mešity odjíždíme v 10:30 hod. Za čtyřicet minut zastavujeme u supermarketu, kde si kupujeme něco k snědku. V supermarketu je i mekáč, takže není co řešit. Nákupní koše se poté naplňují potravinami na zítřejší den. Na cestu si kupuji ještě celé grilované kuře (45 DH), které však nejde spořádat, takže se stává posléze „putovním“ kuřetem v našem autobuse a každý si může uždibnout a ochutnat. Bylo výborné, ale raději to moc popisovat nebudu, protože bych na něj dostal znovu ukrutnou chuť.
Další naší zastávkou je přírodní most Imi-n-Ifri. V jeho okolí je něco jako naučná stezka, po které se následně vydáváme. Krásné přírodní scenérie jsou odměnou všem těm, co vytáhli nohy z autobusu. Asi hodinová, pohodová procházka nabízí mnoho příležitostí pro pořízení fotografií. Z jednoho úhlu pohledu lze vidět ve skalním průchodu otvor připomínající africký kontinent.
Opouštíme krásnou přírodní scenérii Imi-n-ifri a vyrážíme směr – vodopády Ouzoud. V podvečer zastavujeme v tzv. mexickém městečku, což je něco jako malé náměstíčko s jedním krámkem a domky po jeho obvodu. Je potřeba vzít si věci z autobusu a sejít do tábořiště k vodopádům – zhruba 10-15 min. chůze. Rozděláváme stany a jdeme na večeři, kterou jsme si předem objednali. Berberští „domácí“ připravili vskutku chutný kus-kus i tajine. Vše se tady servíruje na velkých talířích pro skupinku čtyř až osmi lidí. Večeři zakončujeme tradičním mátovým čajem. Po zkušenostech s tímto klasickým marockým nápojem si objednáváme raději neslazený. Ale jsme v pohodovém Maroku, kde si nikdo s ničím nedělá zrovna moc velké starosti. Čaj přinesený ve sklenicích se snítkou máty na velkém podnosu je sice neslazený a slazený nebo lépe řečeno přeslazený, ale obsluhující si fakt neláme hlavu s tím, jaký vám právě podá.
Po večeři jsme se chtěli ještě podívat k vodopádům, ale kvůli tmě jsme se raději po několika desítkách metrech raději vrátili zpátky do našeho tábořiště. Nevím, zda to bylo únavou z cesty nebo hukotem vody Cascades d´Ouzoud, ale usnuli jsme hned, jak jsme zavřeli oči.
7. den – 03.09.2010 – pátek
Bum – prásk... Co se děje? Venku v tábořišti je nějaký povyk. Ještě rozespalí rozepínáme stany a vykukujeme ven. No jasně... náš tábor obklopily opice (makak magot) a začaly zkoumat nové vetřelce ve svém teritoriu. No, spíše měly zájem o to, co by jim mohly uloupit a následně spořádat. Ne, tyhle opice nebyly nebezpečné. Žijí volně ve skalách a lesích u vodopádů a na návštěvníky této krásné krajiny jsou již zvyklé. I když byli mezi nimi loupežníci, kteří si ukradli a odnesli z nějakého stanu chlebovou placku, byli jsme rádi za jejich přítomnost. Ti odvážnější jim dali piškot, jablko nebo nějaký jiný pamlsek tzv. přímo z ruky do ruky. Jejich přítomnost zpestřila naše ráno a nám, krom otisků jejich tlapek na našich stanech, přibylo opět pár hezkých snímků na památku.
Po snídani vyrážíme ve dvou skupinkách na pěší túru po hřebenech hor nebo na procházku k pramenům vodopádů. My jsme raději zvolili tu méně náročnou variantu v podobě relaxační cesty k pramenům. Ve stínu olivovníků jsme došli k řece a dále proti jejímu proudu až k pramenům vodopádů, kde jsme se mohli hezky osvěžit. U pramenů vodopádů jsme si nechali připravit tajine místními. Času bylo dost a zážitků z dosavadní cesty spousta, takže tři hodinky čekání na jídlo utekly docela rychle.
Cestou zpět do našeho táboru se musíme opět přebrodit přes řeku. Most, který tu snad ještě loni stál, vzal díky velké vodě za své. Míjíme koupající se děti v řece, ale když vytahujeme naše fotoaparáty, dávají nám jasně najevo, že si nepřejí, abychom „kradli“ jejich tváře. Vyfotili jsme si tedy alespoň kouzelnou přírodu v údolí řeky, oslíky, muly, ovce a také chameleóna, který se vyhříval na cestě u řeky na sluníčku.
Druhý večer jsme strávili v táboře tím, že jsme se šli podívat ještě za světla dolů k vodě a pořídili si pár snímků. Makakové vykukovali ze skal a korun stromů a užívali si teplý podvečer, stejně jako my. Uleháme do stanů a s rytmickým zvukem padající vody kaskád usínáme.
8. den – 04.09.2010 – sobota
V 8:00 hod. je naplánován odjezd autobusu z „mexického“ městečka nad vodopády, takže musím vše zavčas sbalit a cestu nahoru odnést na stanoviště autobusu. Naše zavazadla nám najednou připadnou při cestě nahoru o hodně těžší, než když jsme scházeli dolů k vodopádům. Vše sbaleno, vyrážíme. Za cíl dnešního dne máme bájnou Marrákeš.
Cestou zastavujeme v supermarketu na nákup potravin a dáváme si i výborné grilované kuře, které není opravdu žádným drobečkem, jako z našich marketů. Autobus nám potom zastavuje takřka v samém centru Marrákeše. Necelé 3 minuty chůze a jsme na hlavním náměstí – Djemma el-Fna, které je jedním obrovským tržištěm. Komu je to málo, může jít do mediny a dalších uliček v nichž se dá koupit snad úplně všechno, na co si jen pomyslíte. Marrákeš, to je ale pro nás všechny především čerstvě vylisovaná šťáva z pomerančů. Prodavači Vám ji vymačkají z čerstvých pomerančů do sklenice za 3 nebo 4 dirhamy. Byť ručička teploměru šplhá ke čtyřicítce, dáváme si ho bez ledu, protože nechceme riskovat nějaké „běhavé“ problémy. Krom šťávy z pomerančů ochutnáváme i grapefruitovou šťávu a šťávu z citronu. Jsou sice dražší, ale za ochutnání to určitě stojí.
Marrákeš nejsou samozřejmě jen trhy, ale i poznání kultury a památek místních. Asi 15 minut chůze od Djemaa el-Fna se nachází Saadské hrobky, memento královského rodu Saadů, jež objevili Francouzi na svých leteckých snímcích v roce 1916. Platíme vstupné 10 DH. Vstupenku nedostáváme, takže spíše jak na údržbu těchto památek přispíváme někomu jinému... Za shlédnutí stojí ještě 70 m vysoký minaret, mešita Koutobia ze 12. století. Tuto hnědo-červenou stavbu, která koresponduje s barvou zdejší půdy, samozřejmě nemůžeme minout.
Město opouštíme v 15:15 hod. a míříme dále do podhorského městečka Asni, kde strávíme tři noci. Ubytovat se můžeme asi ve čtyřech místnostech s poschoďovými palandami pro zhruba 8 lidí nebo ve vlastních stanech. Někdo volí variantu stan, někdo zase nosí své bágly do bungalovu a zabydluje se tam. Navštěvujeme prodejnu minerálů a zkamenělin Mohammeda Derviše, kde máte jistotu, že koupíte stoprocentně originál. Na památku zde kupujeme trilobity, minerály a nějaké zkameněliny pro případ, že bychom neměli štěstí a nic nedokázali sami v dalších dnech najít. Potkáváme se zde i s účastnicí loňské výpravy, která našla zalíbení nejenom ve zdejším prostředí...
V podvečer, ještě předtím než se každý na vlastní pěst rozběhne do uliček Asni, proběhne společná schůzka. Domlouváme se, kdo udělá výstup s naší průvodkyní Hankou na nejvyšší horu severní Afriky – Jebel Toubkal (4 167 m n. m.) a kdo zase zvolí alternativní program, tzv. nížinou variantu. Většina (asi 2/3) jde na Jebel Toubkal, zbylá patnáctka volí raději tu méně namáhavou variantu a zůstává dole, aby více poznala město a jeho okolí. Já zůstávám, takže další postřehy budou zejména z té dolní varianty.
9. den – 05.09.2010 – neděle
Ráno v 6:00 hod. odchází ta početnější skupinka z našeho kempu, aby nastoupila na korbu náklaďáčku a vydala se do městečka Imlil (1 740 m n. m.), odkud začíná jejich výšlap na Jebel Toubkal, který je organizován tak, že první den vystoupají z Imlilu na základnu pod Jebel Toubkal a druhý den brzy ráno uskuteční výšlap na samotný vrchol Atlasu.
Skupinka, která zůstala dole si mohla trošku přispat, ale na lenošení tady přece nikdo není. Po rychlé snídani se vyráží do centra městečka. Zvířecí trhy byly bohužel předchozí den, takže tržiště připomíná spíš rozlehlé smetiště a ne příliš libá vůně. Domlouváme se co dál, protože den je dlouhý a my chceme něco vidět. Ti odvážnější si jdou utrhnout mezi jehličky kaktusovníků několik opuncií, aby eliminovali riziko střevních nevolností.
Odcházíme na stanoviště taxíků v centru města, kde není problém nasednout a odjet kamkoli se zamane. Od našeho průvodce víme, že bychom měli platit při plně obsazeném taxíku zhruba 10 DH na osobu za cestu do městečka Moulain Brahin, vzdáleného asi 8 km od Asni. Jede nás celkem dvanáct, což je ideální počet k zaplnění dvou bílých taxi mercedesů. Taxikáři nabídnou odvoz za cena 220 DH, což je cena, kterou nebereme a tváříme se, že jdeme raději po svých. No, v tom teplu a do kopečka bychom to asi těžko udělali... Nakonec přistupují na naši cenu a za každé auto platíme 60 DH.
Městečko Moulain Brahin je jedno z mála (nebo jediní?), kde je možné se setkat s prostitucí. My hledáme trošku jiný program, takže s povděkem přijímáme pozvání do rodinné hrnčířské dílny, kde si za pár babek můžeme koupit hezké suvenýry. Za chvilku se na nás nalepí žebrající děti. Bohužel to funguje tak, že čím více sladkostí nebo peněz jim dáte, tím větší hrozen těchto dětí máte kolem sebe. Nakonec je potřeba dát rázně najevo, že už nic nemáte a obdarovávání je ukončeno. Míjíme dívčí školu, do které bychom rádi nakoukli, ale dveře se rychle zavírají. „No foto!“ křičí na nás před malým krámkem místní prodavač, na kterého před chvilkou někdo z nás zamířil svůj fotoaparát.
I když je ramadán, otevírá pro naši skupinku místní podnikatel svůj podnik, abychom si mohli koupit malé občerstvení. Objednávka je klasická – mátový čaj, někdo zase volí třetinku vychlazené coca-coly; každý platí 10 DH. Do Asni je to z kopečka a protože je času více jak dost, vydáváme se pěšky dolů. V Asni, kde už pomalu zase začíná ožívat tržiště, nakoupíme vodu, chleba a další základní potraviny. Večer usedáme společně ke stolu v kempu a dlouho do noci vykládáme o našich dosavadních zážitcích.
10. den – 06.09.2010 – pondělí
Ráno odjíždíme v 11:00 hod. dvěma taxíky do Imlilu, abychom se podívali do míst, kde začínal výstup té početnější skupiny na Jebel Toubkal. Za ujetou vzdálenost 17 km si dohodneme cenu 120 DH pro všechny. V Imlilu plném krámků a obchůdků je možné koupit spoustu suvenýrů a základní potraviny. Všemu vévodí obchody s minerály, zkamenělinami a koberci. Děláme asi 5-ti km výstup ve směru na Jebel. Cestou ještě narazíme na jednu výše položenou vesničku a pár krámků. Trilobit se tady dá pořídit za 150 DH – při vstupu do krámku, při odchodu už je nabízen za 50 DH. V Imlilu nám nabízí podobný kousek za 400 DH. To je prostě Maroko, tak to tady chodí. Protože nás při našem výstupu zastihl déšť a citelné ochlazení, vracíme se zpět. Nastupujeme do mikrobusu na parkovišti a platíme každý 10 DH za cestu do Asni. V kempu čekáme na návrat skupiny z Jebel Toubkal. V 18:30 hod. vyjíždí autobus, aby je dopravil z Imlilu zpět do kempu. Až na jednoho z té početnější skupiny (dostal křeče při výstupu a hned první den se vrátil zpět do Asni) zdolali vrchol Atlasu všichni. Byli utahaní, ale zdolali svou čtyřtisícovku :-)
11. den – 07.09.2010 – úterý
Ráno v 6:00 hod. odcházíme s naším průvodcem z kempu, abychom zkusili trošku štěstí při sběru nerostů a minerálů, kterých je v okolí Asni dost – jenom znát ta správná místa. Na ta nás zavede právě místní geolog a obchodník s tímto sortimentem – Mohammed Derviš. Od jeho obchůdku jdeme asi 3 km po hlavní cestě a potom odbočujeme do vyschlého koryta nějaké řeky. Zpočátku sbíráme kdejaký kamínek, ale postupem času, kdy už cítíme jejich váhu, si začínáme mezi ametysty, křišťály, acháty a dalšími polodrahokamy opravdu vybírat. Než se vydáme zpátky, pomůže nám náš vedoucí výpravy určit, co vzít a co ne, abychom opravdu netáhli v krosnách na zádech metrák kamení.
S našimi úlovky se vracíme se do kempu v Asni. Je čas na sbalení stanů a všech našich věcí. Loučíme se s kempem, kde jsme strávili tři noci a ve 12:00 hod. vyrážíme směr Marrákeš. Cestou zastavujeme v supermarketu, který skýtá nejenom možnosti nákupu, ale i návštěvy evropského a čistého WC. Zastavujeme v kempu za Marrákeši, kde nám dělají společnost všudypřítomní pávi. Stavíme naše stany a připravujeme se na další program. Tím je návštěva botanické zahrady (vstupné 30 DH) a večerní Marrákeše. Toto město večer prostě žije. Celé náměstí se večer během chvilky změní v jednu velkou restauraci. Lavice, stoly, grily – to vše se najednou objeví na centrálním náměstí Djemaa el-Fna. Turisté si mohou pochutnat na místních specialitách nebo se podívat na kejklíře, akrobaty, tanečníky, zaklínače hadů nebo na divadelní představení přímo pod širým nebem. Je vhodné těmto místním umělcům vhodit alespoň nějaký ten drobný peníz. Focení bez peněz těchto „umělců“ je v tomto případě bráno jako řekněme nevhodné. Po kulinářských hodech a naplněni zážitky z tohoto úžasného města jsme se vrátili do našeho kempu s pávy ve 22:30 hod.
12. den – 08.09.2010 – středa
Ráno mezi 8:00–8:30 nakládáme věci do autobusu, abychom mohli pokračovat zase o kousek dále. Tento den nás čeká dlouhé cestování v autobuse s přejezdem pohoří Atlas. Silnice jsou občas úzké a zakroucené tak, že nevíte, zda za zatáčkou bude případně dosti místa pro dva vozy. Řidič našeho autobusu před těmito nevyzpytatelnými zatáčkami troubí, aby protijedoucí vozidla upozornil, že se ze zatáčky za chvilku vynoří. Je vidět, že to má už najeté a vysoké srázy, které můžeme sledovat z oken našeho neoplánu, ho nechávají naprosto klidným. V kopcích nad námi vidíme tahač s cisternou, který nemáme šanci na těchto komunikacích předjet. Řidič zastavuje autobus, aby cisterna poodjela o něco dále a my tak máme pauzu na vyfocení krásných přírodních scenérií. Dále zastavujeme v průsmyku Tizi-n-Tichka (2 260 m n. m.), který leží na cestě mezi Marrákeší a Ouarzazatem. V minulosti zde byla pevnost (kasba) významných vůdců Berberů. Obchodníci i v této výšce mají své krámky a nabízejí zejména minerály, polodrahokamy a zkameněliny z této části Maroka.
Ve 14:00 hod. přijíždíme do našeho dalšího kempu položeného u pevnosti Ait Benhaddou, kde se mimo jiné natáčel i slavný Gladiátor nebo Ježíš Nazaretský. Rozděláváme stany a za příplatek 10 DH na osobu můžeme využít i místní bazén, který za chvilku zaplníme. V místním krámku si ještě koupíme placku chleba (2 DH) a balenou vodu – 1,5 litrová láhev za 7 DH nebo 5-ti litrový barel za 9 DH. Nic víc momentálně nepotřebujeme.
V 17:00 hod. vycházíme k pevnosti Ait Benhaddou (vstupné 10 DH), která je vzdálena zhruba půl hodinku chůze od našeho kempu. Jdeme přes vyschlé řečiště, kde je výskyt bilharzií, před nimiž nás náš průvodce samozřejmě varuje. Pevnost má barvu rudohnědé hlíny, která posloužila jako základní stavební materiál. Celou pevnost si procházíme tak důkladně, že se najednou ocitneme takřka v koupelně (dá-li se tomu tak říct) jedné ze tří rodin, která na pevnosti bydlí. Po návratu z pevnosti nás čeká další karimatka párty, na které si říkáme něco k programu a také o svých dosavadních zážitcích z našeho pobytu. Domlouváme si i zaplacení ovce, kterou nám připraví na další večer tradičním způsobem. Jak jsme se dozvěděli později, šlo o mimořádnou akci, na kterou museli sehnat opravdu někoho znalého, aby celý ten rituál od porážky ovce až po tu konečnou fázi, opravdu beze zbytku zvládnul.
13. den – 09.09.2010 – čtvrtek
V 8:00 hod. ráno opouštíme kemp u pevnosti Ait Benhaddou a ukrajujeme tak další část z našeho marockého putování. Ve 12:45 hod. přijíždíme do městečka Tinerhir, kde si několik z nás zašlo i do místních lázní vyzkoušet, jak chutnají pravé arabské lázně – hammam.
Většina se však věnujeme nákupu potravin a také dárků pro naše blízké. Protože se nacházím v blízkosti Údolí růží (táhne se v délce zhruba 40 km), je v místních obchodech a krámcích nejvíce zastoupen sortiment s kosmetikou (voňavky, mýdla, oleje, mastičky, šampony...), jejímž základem jsou perské růže, které mají sytě růžovou barvu. Protože následující den končí ramadán a obchody budou zavřeny, nakupujeme o něco víc potravin i na další den.
Pozdě odpoledne přijíždíme k soutěsce Todra, kde se ubytováváme na hotelu, tedy lépe řečeno – na střeše hotelu, kde strávíme následující dvě noci. Vynášíme své bágly na střechu hotelu a stavíme na ní svá celtová obydlí. Je zákaz kolíkování stanů, abychom náhodu neprorazili kolíkem strop hotelu. Těžké krosny ve stanech však naše přístřešky spolehlivě zafixují. Večer na nás čeká výtečná večeře v podobě zeleninového salátu (paprika, rajče, cibule, olivy) a kebabu, kterým je kuřecí a skopový špíz s hranolkami. Na závěr meloun, který však zpravidla odmítáme kvůli možným střevním problémům. Dáváme ještě sprchu a ve 22:00 hod. uleháme do stanů.
14. den – 10.09.2010 – pátek
Ráno si můžeme přispat, nikdo nikam nespěchá. Je individuální program, při kterém se většina z nás vydává do soutěsky Todra, která je vlastně jakousi velkou puklinou v horském masivu. Nevím ani jak je dlouhá, protože jsme až na konec nedošli, a to jsme šli asi 5 km. Výška stěn kaňonu však dosahuje v některých místech až 300 m. Míjíme skupinku francouzských horolezců a vyhýbáme se protijedoucímu obytnému volkswagenu s německou SPZ. Mimo těchto Evropanů si všimneme ještě mladého, vytáhlého Marokánce, který nás za chvilku sám zkontaktuje. Ptá se na to, zda nemáme nějakou vodku nebo whisky, na oplátku nabízí hašiš. Raději obchod tohoto typu odmítáme a pokračujeme dál.
Ve 20:00 hod. vyrážíme k příteli našeho průvodce – k Hammunovi, který pro nás zajistil pohoštění ve svém hotelu v podobě objednané ovce. Ovce se upekla v peci sestavené kamením, které se potřelo mazaninou z hlíny a vody. Ti, co měli objednáno, odcházeli určitě spokojeni, byť maso bylo na mé gusto přeci jen ještě trošku tužší. Několik z nás si objednalo ještě pár porcí hranolků (25 DH), což našeho hostitele trošku zaskočilo, nicméně i s tím si poradil. Vyslal svého zaměstnance do sousedního městečka (asi 3 km), aby dovezl brambory, ze kterých se potom udělaly hranolky na olivovém oleji.
Během našeho stolování u Hammuna se zvedl docela silný vítr a začalo drobně poprchávat. Bylo jasné, že silnější déšť by znamenal zkázu pro náš tábor na střeše hotelu, protože voda valící se ze soutěsky by ho dokázala doslova spláchnout. Naštěstí se příroda rozhodla pustit ten velký déšť přeci jen o kousek dál, takže soutěska zůstala suchá a náš stanový tábor na svém místě. Přečkali jsme tedy hrozbu přírody a možné evakuace a vrátili se ve 23:00 hod. na střechu našeho hotelu. Další ráno byla řeka změněna k nepoznání. V řece, kde jsme předchozí den ještě prali naše věci, se valilo spolu s vodou i červenohnědé bláto, které voda spláchla a odnášela dál s sebou.
15. den – 11.09.2010 – sobota
Ráno balíme své věci a v 8:00 hod. vyjíždíme směr Sahara. Cestu autobusem nám zpříjemňuje Rádio Mundo, které hraje písničky na přání. Jako vzpomínka na včerejší večer zazní i slova písničky: „Máš má ovečko...“ Cestou zastavujeme ve městě Erfoud, kde navštěvujeme obchůdek se zkamenělinami a doplňujeme zásoby jídla a vody. Jedna z dalších zastávek je v místech, kde je svedena řeka do podzemí, aby se zabránilo jejímu vysušení žárem slunce. V těchto místech máme možnost nakoupit za pár dirhamů i nějaké zkameněliny nebo třeba zuby z nějakých potvor, co jsou fakt hodně moc staré.
Přijíždíme do kempu, kde si pod datlovníkem rozděláváme stan. Za chvilku ho však otáčím o 90 stupňů, protože vítr nafoukává jemný saharský písek přímo do stanu. Je teplé odpoledne, ale přece jen trošku větrno a všudypřítomný písek si najde vždy cestu, jak se dostat do vašich věcí nebo vašeho příbytku. Bazén v tomto kempu je opravdu takovou tou třešničkou na dortu. Využíváme jej všichni, protože po dlouhé cestě je to příjemné, relaxační osvěžení.
V podvečer nás čeká jízda na velbloudech. Podle zájmu se vytvořily dvě skupinky. První karavana vyjíždí v 17:00 hod. s tím, že přenocuje v oáze, druhá skupinka, která si zvolila výlet kratší, a to na 1 1/2 hod, vyjíždí o hodinu později. Pozorování západu slunce z písečné duny je nezapomenutelným zážitkem. Ti, co se vrátili z kratší projížďky, tráví večer u bazénu, ve kterém plavou plechovky piva, aby se přeci jen trošku zchladily. Plavání to však vůbec nějak nebrání a nevadí ani netopýři, kteří nad bazénem neustále přelétávají. Po osvěžení v bazénu se ještě osprchujeme a ulehneme ke spánku. Večer přichází silný vítr a dešťovou přeháňku. Ti, co přenocovali v oáze, to měli tuto noc přeci jen trošku složitější. Svoje karimatky natáhli do beduínských stanů, aby se ochránili před pískem a deštěm. Když ráno přijeli, padla otázka: „Tak co, jste spokojení?“ Odpověď byla myšlena upřímně: „Ano, spokojeni, protože už jsme tady...“
16. den – 12.09.2010 – neděle
Ráno po snídani, když se vrátila karavana z přenocování v oáze, jsme vyrazili bílými Land rovery pro 6 až 7 lidí do pouště. Tahle Sahara však byla jiná než jakou jsme měli kolem našeho kempu a bazénu, kde byl jemný, zlatavě zářivý písek. Sahara, kterou brázdily kola bílých Land roverů byla šedivá, tvrdá a kamenitá. Místy byl nafoukán písek, ale jinak to byla taková ta tvrdá, nehostinná poušť bez zjevných známek života.
První zastávka v poušti byla u černého kopce nebo spíš skály, která byla rozdrolena do podoby drobných i větších kamenů. Zde jsme hledali fosilie a musím říct, že úspěšně. Spíš to bylo o sbírání, jak o hledání, takže za chvilku jsme také začali vyhazovat to, co by u nás doma třeba mohlo někoho i potěšit. Ale věděli jsme, co můžeme unést a co by už bylo nad naše síly.
Další zastávka v poušti nás zavedla do míst, kde pro nás připravila hudební a taneční program berberská skupina na svých instrumentech. Posezení u mátového čaje a podívaná na taneční kreace členů skupiny rychle utekly a my jsme mířili s Land rovery dále poznávat nehostinnou saharskou poušť. Zastavujeme u opuštěného olověného dolu, který kdysi dával práci několika desítkám místních lidí. Vesnice, kde žili horníci je dnes již opuštěná a příbytky jednoduššího stylu beru pomalu za své. Posbíráme si pár kamínků olověné rudy na památku, kupujeme od místních prodejců ještě nějaké zkameněliny a odjíždíme opět dále. Naším cílem je jezero, kde by měli být vidět plameňáci. Po příjezdu na místo však není ani jedno, ani druhé. Jezero je vyschlé a plameňáci jsou pochopitelně také fuč. Poměrně utaháni se vracíme zpět do našeho kempu. Jsme vděčni za to, že si v baru můžeme koupit vychlazenou kolu nebo fantu a svlažit se opět v bazénu, který je za chvilku obklopen všemi výletníky.
17. den – 13.09.2010 – pondělí
V obligátních 8:00 hod. opouštíme zřejmě nejpříjemnější kemp našeho putování Marokem a vyrážíme na další cestu. Zastavujeme opět ve městě Arfoud, kde máme dvacetiminutovku na nákup základních potravin a pití. V okolí tohoto města se natáčely i některé scenérie, které použili filmaři ve svém filmu Mumie. Město charakterizuje brána, která se říká „Brána Sahary;“ ta se stala samozřejmě cílem našich fotoaparátů.
Protože je tento den dlouhý na cestování, zastavujeme průběžně na několika místech. Máme hezkou zastávku na horském sedle Col du Zad (2 178 m n. m.), odkud je hezký výhled po okolí. Další zastavení je v místě s vyhlídkou na palmérii, kde je „Zelená řeka“ Zíz, která vypadá, jako by sem snad ani nepatřila. Asi půlhodinová zastávka ne protažení těla děláme u krámků postavených u cedrového lesa, kde volně žijí makakové. Nejsou tak přátelští, jako ti u vodopádů, takže se přeci jen od nich raději držíme trošku stranou.
Jedeme dále na sever, který je předzvěstí toho, že už je pomalu čas myslet na návrat. Čeká nás ještě město Fés, kde se opět můžeme seznámit s marockou architekturou se spoustou památek a projít si medinu. Zastavujeme asi 1 1/2 hod. před městem Fés ve městečku Azrou, kde si dáváme dobrou večeři. Naše 25 DH menu tvoří olivy, kuřecí čtvrtka, hranolky, rýže, chleba a cibulová omáčka. Chléb ze stolu, který nám jaksi přebývá, podávám místní ženě, která prochází kolem našeho stolu. Maroko je zemí, kde se setkáte s lidmi, kteří jsou vděční i za to, že jim dáte nějakou drobnou minci nebo podáte kousek něčeho k jídlu či pití. Nevím, jestli zde platí to naše známé pořekadlo, že každý dobrý čin musí být po zásluze odměněn, ale za chvilku se to vyplnilo i mne. V jednom krámku zapadlém kdesi mimo centrum městečka Azrou vedeme přátelský hovor se starším obchodníkem. Bavíme se v rámci našich jazykových možností o všem možném, listujeme v albu s fotografiemi, procházíme knihu návštěv, do které posléze zaznamenáme i naše dojmy a pocity. Chceme si u toho přátelského obchodníka něco koupit, ale on nám již tu naši vyhlídnutou věc nechce prodat a peníze odmítá se slovy: „This is present for you, for your boy.“
Do kempu u Fésu dorážíme již za tmy ve 21:30 hod. Ve světle lamp stavíme naše stany a jdeme do sprch, kde teče i teplá voda a toalety jsou evropského stylu. Co si přát ještě víc? Ještě chvilku si popovídáme před našimi příbytky a jdeme se uložit ke spánku. Zítra nás čeká město Fés.
18. den – 14.09.2010 – úterý
Z kempu odjíždíme v 9:00 hod., takže je dosti času nejenom na sbalení všech věcí, ale i na snídani, kterou si na našich vařičích rychle připravíme. Město Fés el-Bali nás přivítalo svým živým ruchem v křivolakých uličkách a velkým množstvím tržnic, krámků a obchůdků. Mimo tuto marockou klasiku navštěvujeme místní porcelánku se značkou Fés (jak jinak), kterou koupili Francouzi. Denní plat dělníka v této manufaktuře činí zhruba 40 DH – je to samozřejmě odvislé od postavení a vykonávané práce zaměstnance. Procházíme si celou výrobu a díváme se na to, jak se vyrábí nádobka na tajin. Zručný řemeslník ji nakonec k našemu úžasu rozmáčkne svou dlaní a ukončí tak svou ukázku.
Zavítáme i do koželužny, kde se právě momentálně nepracuje, ale obchodníci se snaží seč mohou. Provádí nás i na terasu, ze které se můžeme podívat na kádě, kde jsou lázně k barvení kůže. Před vstupem na terasu nám podává místní průvodce snítku máty, kterou si kvůli nepříliš libé vůni syrových kůží přidržujeme před našimi nosy. No, nebylo to zas až tak strašné, ale když už tu mátu máme, tak jsme čichali všichni. Finální fází byl pro obchodníky samozřejmě prodej vlastních výrobků. Boty, pásky, peněženky, tašky... prostě na co si od kůže vzpomenete, bylo k mání. S cenou začínají takřka na trojnásobku ceny, za kterou můžete koupit. Například kožená taška za 1 200 DH našla svého kupce z našich řad nakonec za 500 DH.
Ten kdo prošel Marokem, nemůže vynechat nějakou tu výrobnu nebo obchůdek s dekami a koberci. V jednom větším obchodě jsme byli připraveni na koupi dek, nicméně se naše představy (200 DH velká deka a 100 DH malá deka) s představou prodejce (360 DH velká a 240 DH malá deka) nekryly. Až poté co jsme odešli bez vybraných dek z obchodu, prodejce pochopil, že už se umíme v cenách orientovat. Vyběhl za námi na ulici a se slovy, že se tedy domluvíme, nás chtěl dostat zpět do svého obchůdku. My jsme však věděli, že za dalších pár metrů bude další obchod s tímto sortimentem a potom další a další...
U dalšího obchodníka trošku narážíme s angličtinou. Chceme koupit cedrové hrací kostky v krabičce, které prodejce nabízí za 60 DH. Říkáme, že dáme fourteen (14 DH), abychom si vytvořili dobrou pozici pro další smlouvání, prodejce říká přívětivě OK a hned souhlasí. Za chvilku zjišťujeme, že si naši nabídku 14 DH vyložil jako forty (40 DH), což se nám nelíbí a s poděkováním a slovy „Makain muškil“ se loučíme.
Docela dobře však pokecáme u jednoho obchodníka v místním antiku. Obdivuji jeho hezké zboží a staré předměty a rozvíjíme přitom naši komunikaci. Padne samozřejmě otázka, odkud jsme a co děláme. Když se dozví, že mám vystudovanou historii, jsme si ještě blíže. „Tak ty jsi z Československa? Tam byl můj tatínek v 50. letech,“ říká. Upřesňujeme, že již není „Czechoslovakia,“ ale Czech republic a bavíme se jako staří, dobří přátelé. „To co je venku v ulicích, to je pro turisty, tady to je něco jiného,“ říká mi, s čímž nezbývá než souhlasit. Chce nás pozvat nahoru, do svého příbytku, ale my už bohužel nemáme moc času. Blíží se již doba odjezdu a my nemůžeme zmeškat autobus ani jídlo, které si ještě před odjezdem chceme dát.
V uličce plné restaurací a venkovním posezením si vybíráme vhodnou restauraci. Začínají se o nás přetahovat dva prodejci občerstvení, kteří mají krámky naproti sobě, takže můžeme začít bez jakýchkoli skrupulí licitovat o ceně. Nakonec nás přesvědčuje ten z nich, který snížil cenu menu z původních 70 DH na 50 DH. Za tuto cenu máme salát mix, kuřecí kebab, chléb, hranolky, rýži, ovocný džus a dezert (meloun).
V 18:00 hod. máme sraz u jedné z fézských bran, odkud jdeme společně k autobusu. Cestou do kempu ještě zastavujeme v supermarketu, kde kupujeme hlavně pečivo a pití a navštěvujeme samozřejmě i čisté WC. Odjíždíme ze supermarketu s našimi nákupy a za necelou půl hodinu – asi ve 20:00 hod. jsme opět v našem kempu. Čeká nás zde naše předposlední noc v Maroku.
19. den – 15.09.2010 – středa
Útulný kemp s teplou vodou a sprchami opouštíme v 9:00 hod. Míříme do Volubilis, kde na nás čekají zbytky architektury římské antiky. Trošku máme strach, abychom vyšli s penězi, protože naše finanční prostředky povážlivě ubývají. Vstupné 10 DH je však naprosto v pohodě a nikdo neváhá. Vždyť v tomto bývalém římském sídle můžeme obdivovat stále zachované dílčí prvky jednotlivých staveb a hlavně nádherné mozaiky. Před focením je dobré mozaiku polít vodou z lahve, aby se opravdu ukázala v celé své kráse. Voda však za chvilku dochází, takže obdivujeme i další stavby, jako např. vítězný oblouk, baziliku, lázně nebo domy starých Římanů.
Ve 12:30 hod. odjíždíme z Volubilis. Cesta nás vede přes nejúrodnější část Maroka, kde se údajně sklízí obilí 3x ročně, což nedokázali ani v bývalém SSSR, ale to je už úplně jiná kapitola. Autobus míří do našeho posledního kempu, do města Chefchaouen. Nikdo z nás již nevydělává stan z útrob autobusu, protože nás čeká odjezd brzy ráno – ve 4:15 hod. Ještě před ulehnutím na naše karimatky v borovém lesíku scházíme dolů do městečka, abychom utratili opravdu ty poslední dirhámky, protože vyvážet místní měnu za hranice je zakázané a co bychom s nimi vlastně i u nás chtěli dělat?
20. den – 16.09.2010 – čtvrtek
Kemp opouštíme v dohodnutém čase, takže se brzy dostáváme na marocko-španělskou hranici. Hodiny v autobusu posunuje řidič opět o dvě hodiny dále, takže místo času 6:14 máme najednou 8:14 hod. Na marocké celnici nás zdrží asi hodinu maročtí celníci, kteří začínají důkladně prohledávat autobus. Svinuje se koberec v uličce a otevírají se poklopy ke vzduchotechnice, převodovce a nevím k čemu ještě, jestli náhodou nevezeme nějaké drogy. Čtyři celníci v čerňácích dále proklepávají možné dutiny autobusu a důkladně hledají dále. Do osobních zavazadel nejdou, protože vědí, že nás stejně proklepnou před vstupem na trajekt, kde musí každý projít rentgenovým rámem a důkladnější prohlídkou. Kontrola ukončena, jsme vpuštění do Španělska, které zabírá kousek severního cípu Afriky.
Na trajekt si musíme vynést všechny naše osobní věci a zavazadla, takže autobus musí zůstat naprosto prázdný. Vzhledem k tomu, že vezeme spoustu kamení (zjednodušeně napsáno) a dárků pro naše blízké, zapotíme se v tuto chvíli možná více, jak pod saharským sluníčkem. Zvládli jsme to a v 11:15 vyplouváme z afrického přístavu Ceuta směr stará, dobrá Evropa – konkrétně Gibraltar.
S úlevou nakládáme všechny naše bágly do autobusu a přijíždíme k Gibraltaru. Autobus zastavil asi 15 minut chůze od hranice GB/E. Máme 9 hodin na to, abychom si prošli anglický Gibraltar, který toho nabízí poměrně dost – východní pobřeží lemuje pohoří, kde žijí gibraltarští makakové, na jihu Europa point, na severu letiště, jehož přistávací a vzletová dráha křižuje hlavní dopravní tepnu Gibraltaru Winston Churchil Avenue přecházející v Main Street. Chcete-li jít dále, musíte vlastně v každém případě projít přes Airport. Samozřejmě nechybí spousta obchůdků a kaváren s příjemným posezením venku. První naše zastávka (pominu-li čekání u závory letiště než přistálo letadlo) byla u rychlého občerstvení, kde si dáváme nějaký ten hamburger a colu. Je to tady sice dražší než v Maroku nebo ve Španělsku, ale proč vždy něco přepočítávat? Zaplatit se dá i eury, obchodníci však vrací anglické libry.
Na gibraltarské pohoří se dá vystoupit i pěšky, ale lepší je zřejmě použít lanovku, která vás tam vyveze za nějakých 25 Liber. V této ceně jsou zahrnuty i vstupy do jeskyní nebo vojenských pevností, které tady jsou jako memento na válečné konflikty, které v minulosti probíhaly v blízkosti tohoto území.
Po prohlídce Gibraltaru se vracíme zpět na španělské území a jdeme ještě do španělského mekáče, abychom se navečeřeli před odjezdem autobusu. Ve 22:20 hod. odjíždíme od bran Gibraltaru. Čeká nás noční přejezd Španělskem a spánek v sedačkách autobusu.
21. den – 17.09.2010 – pátek
Autobus, který ukrajuje dlouhé kilometry po španělských silnicích, nám občas zastaví u nějaké té benzinky na osobní hygienu nebo u supermarketu na nějaké nákupy. Velmi hezkou zastávkou je dvouhodinová návštěva katalánské Girony, která se tyčí nad řekou Onyar. Do tohoto starobylého města s krásným historickým jádrem jsme dorazili ve 13:40 hod. Prohlídka města je opravdu úchvatná. Spousta starobylých památek, křivolaké uličky s atmosférou pohody a klidu zanechají v každém nesmazatelný dojem. Románské městské hradby působí i dnes naprosto majestátně a připomínají doby římské nadvlády. Z Girony odjíždíme v 15:30 hod., naším dalším cílem je kemp ve Francii, kam přijíždíme za 3 hodiny. Ve 20:30 je poslední karimatka párty, na které si všichni popovídáme o našich zážitcích a domlouváme se na možném srazu po návratu do ČR. Sešla se tady fakt prima parta mladých lidí, takže proč se znovu nesejít a nezavzpomínat?
22. den – 18.09.2010 – sobota
Solidně vybavený francouzský kemp opouštíme v 9:30 hod. Čeká nás již jenom cesta Francií a noční přejezd Německem a v neposlední řadě návrat domů. Cestu nám zpříjemňuje opět Rádio Mundo, které hraje písničky na přání. Jako zpestření proběhla soutěž o nejlepší básničku o tričko Mundo. Nevyhrála však žádná z básniček, ale písnička o našem marockém putování s nohavicovskou melodií. Proti tak silnému kalibru, neměla ta moje narychlo napsaná básnička (je to opravdu taková rychlokvaška) nejmenší šanci, ale tady je:
Letos jsme si trošku dopřáli,
abychom se pod marockým sluníčkem ohřáli.
Někdy v klidu, občas klusem,
bezpečně jsme jeli přitom busem.
Autobus si přitom svižně fičí...
Naši mikroflóru spolehlivě ničí
destilát vypálený z hrušky,
šokran, hlavně když makaj mušky.
Do dželab jsme se ohákli,
na kulinářském umění si pošmákli.
Zkouším kus-kus, kebab, tažin,
mátovým čajem však sotva hrdlo svlažím.
Hory, poušť, vodopády, vopice,
líbilo se nám v Maroku velice.
Plní dojmů, poznání a zážitků,
vracíme se do svých příbytků.
Díky průvodcům a jejich ochotě,
vše jsme zvládli celkem v pohodě.
Nebyla mezi námi žádná lama,
takže Maroko – BI SALAMA.
23. den – 19.09.2010 – neděle
Něco málo před čtvrtou hodinou ranní překračujeme německo-českou státní hranici a míříme směr Plzeň–Praha–Hradec Králové. V 9:00 hod už vystupujeme na poslední zastávce našeho putování – v Hradci Králové. Je za námi dlouhá cesta, ale také vzpomínky, které nám nikdo nevezme. Byli jsme tam a prožili krásné chvilky s Mundem v Maroku. Díky a třeba někdy příště zase nashledanou.
Autorem cestopisu je Mgr. Luděk Výkruta.