Emigrace Irů a irská diaspora v USA
Příchod prvních Irů (1800–1870)
Na konci 18. století bylo v Americe jen několik desítek tisíc irských imigrantů. Většina z nich byli protestanti, z nichž mnozí byli presbyteriáni z Ulsteru. Šlo z valné části o chudší vrstvy, nejčastěji řemeslníky nebo nájemní rolníky (ti si často navíc přivydělávali jako tkalci na stavu). Katolíci tvořili zatím jen menší část této „prvotní“ imigrace.
Většina katolíků, kteří odešli z Irska před rokem 1815, směřovala do Velké Británie. Pomáhali při žních nebo se nechávali najímat jako nekvalifikovaná pracovní síla v průmyslu a dopravě. Už před velkým hladomorem se tak vytvořila irská ghetta v Liverpoolu, Manchesteru, Birminghamu, Glasgow i v Londýně a jiných anglických a skotských velkých městech. Podle historika Paula Johnsona „představovali tu nejnižší vrstvu, kterou můžeme označit dnešním termínem – obyvatelé slumů. Celé irské rodiny žily ve sklepích. Ve městech je nenáviděli a na venkově, kde stlačovali mzdy dolů, je nenáviděli ještě víc.“
Po skončení napoleonských válek v roce 1815 nastoupila ve Spojeném království recese, což se projevilo zrychlením růstu irské emigrace do Ameriky. Mezi lety 1815 a 1845 vstoupilo do země více než milion Irů. Zpočátku šlo většinou stále o protestanty, ale později změnily periodické „menší“ hladomory tuto emigraci v katolické hnutí. Napomohlo tomu i snížení cen lodních lístků. Lidé často pluli nejprve do Kanady, cílovou stanicí však bývaly oblasti Nové Anglie. Nástup velkého hladomoru v roce 1845 tedy nebyl počátečním podnětem pro odchody do zámoří. Přispěl však k tomu, že se staly trvalým rysem irského života a masovou záležitostí.
Podvyživení a nemoci přiměly obyčejné lidi v Irsku, aby změnili své postoje k manželství a reprodukci. Vzpomínky na hladomor vedly v padesátých letech k menšímu počtu nových manželství a ke zvýšení věku novomanželů. Snížila se porodnost a rolníci byli méně ochotni dělit své pozemky mezi více potomků. Průměrný věk vstupu do manželství se postupně zvyšoval, až nakonec vzrostl z nejnižšího v Evropě na nejvyšší v Evropě. Napomohly k tomu i morální interpretace: přísnost v sexuálním chování kázali katoličtí kněží a byla ovlivněna i britským protestantským puritanismem. Přesto populace nadále převyšovala dostupné zdroje své statické, zemědělské ekonomiky. Jen jeden syn mohl zdědit farmu a jen málo dcer mohlo najít muže, který by byl v takové finanční pozici, aby se mohl oženit. Mladí lidé bez perspektivy práce na vlastní půdě a manželství buď vstupovali do katolického semináře či konventu, nebo emigrovali do městských center v Británii a Americe.
Mnoho irských imigrantů v Americe psalo domů dopisy, které přeháněly možnosti „dobrého života“. Snažili se uklidnit obavy rodičů doma a také vytvářet obraz svého úspěchu. Často také přikládali peníze na lodní lístek pro bratry a sestry. To všechno velmi stimulovalo proces emigrace. V letech 1845 až 1854 přišlo do Spojených států téměř milion a půl Irů. V letech po velkém hladomoru se sice míra emigrace o něco snížila, přesto však mezi lety 1855 a 1870 bylo příchozích více než milion. Jednalo se většinou o mladé lidi mezi 15 a 35 lety. Přestože v nové zemi často stáli na nejspodnější příčce pomyslného sociálního žebříčku, byli štědří při posílání těžce vydělaných dolarů domů. Mnoho milionů dolarů, které se takto do Irska dostaly, sloužilo ke zvýšení životní úrovně příbuzných a asi z jedné čtvrtiny byly peníze použity na další emigraci. Diaspora v Americe takto také financovala jak konstituční, tak i revoluční snahy nacionalistů o osvobození Irska z britské nadvlády.
Život v novém světě
Irové byli první velkou skupinou lidí, která se do Ameriky přesouvala a nepocházela z anglosaského protestantského prostředí. Zažili tak trpkou zkušenost vytváření amerických městských ghett, kterou později podobně prožívali Italové, Židé, Poláci a další Slované, stejně jako černoši stěhující se ze zemědělského jihu na průmyslový sever. Irové se koncentrovali v městských centrech a zaměstnání nacházeli nejčastěji v průmyslu, což na první pohled odporuje jejich agrárnímu dědictví. Drtivá většina z nich pohrdla možností získat rozsáhlé a úrodné pozemky na západě, kde bylo možno koupit farmy za přijatelné ceny. Vysvětlení, že neměli dostatek prostředků, je sice relevantní, zdaleka to však nebyl jediný důvod. I když se později Irové na západě usazovali, činili tak většinou rovněž ve městech, jako bylo Chicago, St. Louis nebo San Francisco.
Ještě důležitějším faktorem byly nedostatečné schopnosti a zkušenosti irských rolníků. V Irsku obdělávali svou půdu velmi neefektivně a byli v tom neustále utvrzováni agrárním systémem, který na ostrově existoval. Byli zvyklí užívat jen primitivní nástroje, rýč, kosu a motyku. Pro život na americkém venkově nebyli způsobilí, protože ten spočíval ve farmaření ve velkém rozsahu. Velkou roli hrála i irská mentalita a aspekty psychologické. Stejně jako jiná katolická etnika byli Irové svou povahou družní, rádi se navštěvovali a povídali si. Malé farmy v Irsku stály tak blízko u sebe, že v podstatě tvořily rolnické vesnice, v nichž byly mezilidské kontakty velmi časté. V Americe však byly farmy často na míle vzdáleny a rodiny musely být samostatné. Města byla sice drsná, tvrdá, zkažená, špinavá, nezdravá a násilnická, pro extrovertní Iry však byla příjemnější, protože mohli žít blízko svých přátel a sousedů.
Irští imigranti tak začínali v novém prostředí jako nekvalifikovaná pracovní síla ve městech. Muži nejčastěji pracovali jako výčepní nebo vyhazovači v barech, metaři, lodníci a také jako kopáči při stavbách železnic a kanálů spojujících řeky. Ženy nacházely práci jako služky nebo v textilních továrnách. Mnoho irských mladíků se rozhodlo pro vojenskou dráhu. Přinášelo jim to vzrušení a také určitou ekonomickou jistotu. Irské ženy často získávaly práci snadněji než muži. Vysoká nezaměstnanost mužů nebo jen sezónní pracovní příležitosti na kanálech a železnicích, a naopak vysoká zaměstnanost žen měly velmi špatný vliv na rodinný život a vztahy mezi pohlavími. Alkoholismus mezi muži rozhodně nebyl výjimkou.
Život v ghettu udržuje a někdy posiluje slabiny a stereotypy určitého etnika. U Irů často podporoval pocity paranoie, poraženectví a podřízenosti, které pocházely už z předchozího období. Anglosaští protestanti, kteří kontrolovali ekonomický systém, pohrdali Iry jako barbary. Příslušníci dělnických vrstev se jich báli jako konkurence na trhu práce. V tomto nepřátelském prostředí mělo ghetto i pozitivní úlohu. Bylo jakýmsi psychologickým „rájem“, uchovávaly se tu tradice, hodnoty a smysl pro komunitu. Životní podmínky v ghettech byly otřesné. Lidé žili v nuzných činžácích nebo jen chatrčích, v nevětraných podkrovích nebo ve vlhkých sklepích. Postrádali čerstvou vodu, záchod, kanalizaci; všudypřítomné byly krysy, vši a blechy. Běžně se vyskytovaly nemoci jako cholera a tuberkulóza i duševní poruchy. Trpělivost rodilých Američanů narušovala irská chudoba, prostituce a vysoká kriminalita, které představovaly velkou zátěž pro daňové poplatníky.
Od 20. do 40. let se začala situace postupně zlepšovat a někteří irští imigranti si začínali nacházet své místo v ekonomice. Někteří se dostávali ke kvalifikovanější práci. Právě v tu chvíli však přišly další masy nevzdělaných a primitivních Irů v důsledku velkého hladomoru, které rozšířily místní ghetta. Naděje na pozitivní vývoj tak byly zmařeny a mírný respekt, který si komunita začínala získávat, se opět rozplynul. Masová imigrace z Irska byla Američany považována za sociální mor. Tolik lidí nemohla ekonomika snadno a rychle absorbovat. V ghettech vždy hrozilo nebezpečí, že chudoba, alkohol, zoufalství a deprese explodují v individuální nebo davové násilí. To se také v 60. a 70. letech několikrát stalo a z různých důvodu musely při nepokojích zasahovat policejní jednotky a vojsko.
Když přicházeli Irové do Ameriky, přinášeli si s sebou svou loajalitu faře, hrabství, regionu či rodinnému klanu. Ale společná zkušenost v ghettu a anglo-americká nenávist napomáhaly vytvoření společné irské identity. Lidé pocházející z různých částí Irska se společně modlili v kostele, hromadně hlasovali pro Demokratickou stranu a pracovali bok po boku na železnicích, v dolech a továrnách. Irští Američané odmítli „západobritský patriotismus“ irského hrdiny Daniela O ´ Connella a přiklonili se k básním, esejím a doktrínám hnutí Mladého Irska, které se staly zdrojem jejich kulturního a revolučního nacionalismu. Neúspěšní irští revolucionáři z roku 1848 připluli do Ameriky jako hrdinové. Tento vývoj urychlil rozvoj irského nacionalismu na obou stranách Atlantiku. Irsko-americký nacionalismus byl prosycen nenávistí. Odpor k Anglii byl často intenzivnější než samotná láska k Irsku. Pohrdání vším anglickým bylo určitou katarzí pro napětí a frustrace a zároveň jako vysvětlení irských neúspěchů.
Mezi emigranty bylo mnoho těch, kteří se nikdy nesmířili s fyzickým či spirituálním exilem z Irska, stejně jako těch, jejichž neúspěch ve Spojených státech formoval jádro paranoidního irského nacionalismu. Ale jiní příslušníci diaspory, kteří dosáhli určité sociální a ekonomické mobility, podporovali vznik irského národního státu s cílem získat větší respekt v americké společnosti. Věřili, že nezávislé Irsko jim pomůže při asimilaci v novém světě. Irsko pod britským jhem pro ně znamenalo podřízenost a degradaci, která podněcovala pohrdání Anglo-Američanů. Irové byli možná první, ale rozhodně ne poslední menšinou ve Státech, která svůj osud spojovala se suverenitou své vlasti. Touha po respektu zapříčinila, že střední vrstvy byly v boji za svobodu Irska aktivnější než nižší třídy. Právě proto měl zásadní význam rychlý ekonomický a sociální vzestup irských imigrantů po roce 1870.
Noví irští emigranti (1870 až 1900)
Ačkoliv emigrace už nikdy nedosáhla takových rozměrů jako za velkého hladomoru a těsně po něm, Irové nadále opouštěli své domovy. Mezi lety 1870 až 1900 se jich do Spojených států přistěhovalo více než jeden a půl milionu. Roční průměr tak činil stále úctyhodných 50 000 osob. Počet irských emigrantů závisel do značné míry na kvalitě žní v daném roce. Na počátku 80. let, kdy hrozil znovu hladomor, odcházelo lidí více. V roce 1883 opustilo zemi asi 105 000 lidí. Stejné to bylo už předtím v první polovině šedesátých let. Naopak po skončení pozemkové války v Irsku vedla nápravná legislativa a vládní pomoc chudým ke snížení emigrace do Ameriky. Přesto se emigrace stala pevnou součástí irského života. Projevilo se to například i v lidových písních a pověstech.
Odchody do zámoří silně ovlivňovaly rodinný život. Rodiče věděli, že se jejich děti pravděpodobně už nikdy nevrátí, a navíc měli před sebou perspektivu, že i zbývající děti jednou odejdou. Symbolickým se stal lidový zvyk zvaný „americká smuteční hostina“. Večer před odchodem dětí do Nového světa pořádali rodiče velké slavnosti se spoustou jídla a hudby. Ve dnech, kdy z irských přístavů odplouvaly lodi do Ameriky, byly tyto přístavy plné plačících příbuzných a podobaly se hřbitovům při pohřbu. Jediným poutem k domovu byly příležitostné dopisy. Vedle těchto individuálních vlivů byla emigrace také katastrofou pro irský národ. Řešila sice problém expandující populace a zmírňovala sociální tlaky, zároveň však připravovala zemi o nejchytřejší, nejenergičtější a nejkreativnější část obyvatelstva. V poslední třetině století se totiž vzdělání a schopnosti odcházejících lidí výrazně zlepšily. Oproti tomu většina lidí, kteří přišli do Ameriky během a bezprostředně po velkém hladomoru, byla negramotná a asi třetina z nich neuměla ani anglicky.
Do roku 1870 dokázaly irské národní školy, zavedené už ve 30. letech, poskytnout i rolníkům kvalitní základní vzdělání. Negramotnost se radikálně snížila a plynulost vyjadřování se v angličtině zvýšila. Je paradoxem irských dějin, že míra gramotnosti na začátku 20. století byla vyšší v Irsku než v Británii i ve Spojených státech. Také vyšší životní úroveň a změna v charakteru irského katolicismu pozitivně změnily irskou společnost a mentalitu. Pro ty, kdo přežili, znamenal irský hladomor podstatné ozdravění ekonomické situace. Počet obyvatel se snížil, mizely neekonomické malé farmy. Stavěly se větší, čistější, zdravější a pohodlnější chalupy. Postupoval přechod od čistě rostlinné výroby k pastevectví. Irsko, produkující potraviny, se stalo přirozeným partnerem pro městskou, průmyslovou Británii. Ceny potravin rostly rychleji než nájmy a významnou roli sehrávaly pochopitelně i dolary zaslané od amerických příbuzných. I když Irsko zůstávalo nejchudší zemí západní Evropy, přece jen se zlepšující situace projevovala při stavbách nových kostelů, škol, far, konventů i na vzniku mnoha spořících účtů u bank.
Irové se stali disciplinovanějšími. Imigranti, kteří přišli do Ameriky po roce 1870, už nebyli lehkovážní ničemové. Kriminalita irské diaspory se snížila a ta začala získávat lepší image a více respektu. Mírně se začala zlepšovat i sociální a ekonomická pozice amerických Irů. Díky tvrdé práci a osobním obětem si mohli zajistit slušné bydlení, vystavět kostely a získat aspoň minimální ekonomickou jistotu. Charakteristická byla vášeň pro vlastnění majetku, který byl symbolem svobody a důstojnosti – přirozená reakce lidí, kteří byli v Evropě po generace vystaveni podřízenosti. Štědrost k církvi vyjadřovala nejen irskou oddanost svému náboženství, ale i svému etniku. Tu si přenesli ze své domoviny.
V roce 1900 byl průměrný irský Američan stále členem rodiny z třídy manuálně pracujících. Mnoho z nich se ale posunulo ke kvalifikovanější práci. Začali také získávat vedoucí roli v rodícím se odborovém hnutí. Jen velmi málo Irů bylo členy finanční aristokracie, podstatné zastoupení ale získali ve střední třídě. Nadále platilo, že ženy získávaly zaměstnání snadněji než muži. Dívkám se často dostávalo vyššího vzdělání než chlapcům a profese jako zdravotní sestra nebo učitelka je měly uchránit před krutostí městského průmyslového prostředí. Předpokládalo se, že muži jsou drsnější a dokáží se o sebe postarat sami. Ženy dokázaly tvrdě pracovat a nepodléhaly tak závislosti na alkoholu jako muži. Měnící se charakter městského života však přinesl některé příležitosti i pro muže. Často je lákala státní zaměstnání, stávali se z nich policisté, hasiči nebo pracovníci na poště.
Irové z ghetta také vynikali ve sportu podobně jako dnes černoši. Box, baseball nebo americký fotbal nabízely dobrodružství, vzrušení a soutěživost, které odpovídaly irské povaze. Přinášely také slávu, štěstí a uznání, které bylo pro většinu z nich nedostupné. Prominentní roli měli ale Irové i mezi herci, zpěváky, tanečníky a komiky. Byl to následek extrovertní povahy a zároveň jedna z mála oblastí, kde mohli získat peníze a slávu. Na druhé straně nelze říct, že by Irové významně přispěli americkému kulturnímu a intelektuálnímu životu. Byli příliš zaměstnaní starostí o velké rodiny, než aby se vážně a systematicky věnovali umění, literatuře, hudbě nebo vědě. Nepodněcovalo je k tomu ani vzdělání, které se jim dostávalo. Farní základní školy se spíše snažily Iry romanizovat a poangličťovat, zbavit je jejich rolnického dědictví, naučit je číst a psát, civilizovat je. Cílem bylo, aby si našli slušná zaměstnání, milovali Boha a svoji zemi. Nikdo v nich ale nepodněcoval tvůrčí myšlení. Podobné to bylo už v irských národních školách.
Vliv irské menšiny na americkou politiku
Antikatolicismus v americké společnosti
Kontakty a vztahy rodilých Američanů a irských katolíků v zámoří nebyly nikdy bez problémů. Chudoba, nevzdělanost, nemoci, alkoholismus a kriminalita imigrantů devatenáctého století děsily a odpuzovaly anglo-americkou většinu. Ustavení kultury městských ghett předsudky spíše ještě zvyšovalo. Američané zůstali jazykem, institucemi, preferencemi a náboženskými postoji podobní Britům. I v Americe byl ideologickým základem amerického patriotismu antikatolicismus, respektive odpor proti „papežencům“. Pro Iry bylo určitým traumatem sladit oddanost liberální demokracii ve své nové zemi a katolicismu, který byl v Evropě dost reakční. Papežové 19. století odsuzovali liberalismus a demokracii a bránili autoritářství. Obhajovali jednotu církve a státu a odsuzovali svobodu svědomí. Ve snaze demonstrovat svůj patriotismus v nové zemi Irové často vstupovali dobrovolně do ozbrojených sil. Často však také nadšeně podporovali i iracionální a reakční hnutí, která byla také původně patriotistická. Byl to především zuřivý antikomunismus, známý ve třicátých letech jako coughlinismus a ve čtyřicátých jako mccarthismus.
Antikatolicismus byl bezpochyby hlavní americkou neurózou ve 30., 40. i 50. letech 19. století. Mnoho politiků vděčilo za své zvolení především svým xenofobním názorům zaměřeným hlavně na katolíky. Nacionalismus, který měl kořeny v anglo-americkém protestantismu, neodezněl ani později. Po statečném boji mnoha Irů v občanské válce 60. let se značně zmírnil, ale ke konci století se začaly objevovat nové rasistické teorie, podle nichž jsou Anglosasové přirozenými vládci a Keltové přirozenými otroky. Mnoho učenců a intelektuálů v té době věřilo, že Angličané jsou maskulinní, racionální, pilní, šetrní a oddaní svobodě, kdežto Irové jsou femininní, emocionální, líní, marnotratní a závislí. Dalším „dovozem“ z Anglie byl sociální darwinismus. To vše vyústilo ve vznik mnoha rasistických organizací, které se zavázaly chránit Spojené státy před cizími vetřelci. Žádná z nich však nebyla tak mocná jako Ku Klux Klan, který dosáhl ve dvacátých letech počtu až 4 milionů členů. Svou nenávist soustředil nejen proti černochům, ale také protiŽidům a katolíkům.
Růst politické moci irské diaspory
Irové se výrazně uplatnili v americké politice. Anglosaskou politickou realitu poznali už doma a v tomto směru přicestovali za moře už poměrně zkušení. Již od vzniku americké republiky byli Irové neodmyslitelně spjati s Demokratickou stranou. Jako jeden muž dávali hlasy demokratům, volit chodili velmi disciplinovaně. Postupně pak začali přebírat kontrolu nad svými vlastními ghetty, při čemž vytvářeli místní organizace v rámci struktury celé strany. Ve snaze získat moc využívali irští politici katolickou solidaritu jako základnu pro zisk hlasů. Růst jejich politické moci v amerických měst nastal zejména po občanské válce, kdy se zvýšil počet i kvalita imigrantů z ostrova. Do roku 1900 se irští politici posunuli z nižších příček až na vedoucí posty demokratů ve většině amerických velkých měst. Mnoho Američanů je obviňovalo ze zhoršování morálky v politice Spojených států, z přijímání úplatků a korupce. Také se jim dávalo za vinu, že využívají moci ve prospěch svého etnika. Obojí byla pravda, nedělali to však ve větší míře než domácí politici. Když Irové vyhráli volby, jmenovali do funkcí své kamarády a veřejné finance používali na veřejné práce, které Irům poskytovaly práci a politikům zase úplatky. Zásada, že „vítěz bere všechno“, však existovala v americké politice už dříve.
Po anglo-irské smlouvě z roku 1921 se změnil přístup amerických Irů k zemi jejich původu. Vznik Svobodného irského státu se jim zdálo být dostatečným ústupkem Britů. Z irských záležitostí se postupně začali stahovat. Mnoho Irů za oceánem znechutila i následná brutální civilní válka mezi zastánci nového státu a republikány v jejich rodné zemi. Pokles fyzických a kulturních kontaktů mezi Iry v Irsku a Americe také oslabil koncept mezinárodní jednotné irské komunity. Většina Irů, kteří odcházeli za prací do zahraničí, dávala přednost Británii, odkud se mohli vracet domů na Vánoce a na léto. Emigrace do USA poklesla. Příslušníci americké diaspory začali po první světové válce získávat více respektu a prosperity, a tak klesala jejich závislost na národnosti. Názor, že svoboda rodné země bude znamenat emancipaci z ponížení Anglosasy v novém světě, přestával mít smysl.
Tok nových příchozích se pozastavil a naturalizovaní Irové se začali posouvat z tříd manuálně pracujících do střední třídy. Namísto varietních zpěváků a tanečníků nastoupili umělci jako Spencer Tracy, Gene Kelly nebo Bing Crosby. Ve sportu se už Irové tolik neprosazovali, zato se ale především po druhé světové válce hromadně zapisovali na univerzity. Stávali se z nich profesoři, právníci, lékaři a úspěšní manažeři. V 50. letech také začali více než dříve opouštět městská ghetta a stěhovali se na předměstí, která byla blahobytnější, pohodlnější a kosmopolitnější. Tento proces byl uspíšen migrací černochů z jihu, kteří začali hledat práci na průmyslovém severu a postupně Iry z ghett vytlačovali. Současně se snižovalo nepřátelství amerických protestantů. Byl to důsledek společných zážitků ekonomické krize 30. let, druhé světové války a dalších konfliktů v Koreji a Vietnamu. Katolická etnika nadále sloužila své zemi v ozbrojených silách a společně sdílené nepohodlí a nebezpečí zmírnily kulturní předsudky.
Irský vliv v celonárodní politice se začal prosazovat od 30. let 20. století. Tehdy prezident Franklin D. Roosevelt jmenoval dva Iry do svého kabinetu a jednoho do Nejvyššího soudu. V důsledku stěhování na předměstí začali ztrácet kontrolu nad pobočkami Demokratické strany v městských centrech. Bohatě si to však vynahradili, když se z nich po druhé světové válce stávali vůdci v americkém Kongresu, guvernéři státu a prezidentští kandidáti. Vítězství Johna Fitzgeralda Kennedyho v prezidentských volbách roku 1960 se stalo symbolem vzestupu z temných bažin městské politiky k výšinám národní moci. Kennedy důrazně odmítal označení „katolický kandidát“. Tvrdil, že věří v americký konstituční systém, v němž je církev absolutně oddělená od státu a otázka náboženství je jeho soukromou věcí a nemá vliv na jeho veřejné závazky. Pečlivě si udržoval svoji politickou nezávislost na katolických nátlakových skupinách. Přesto však velmi aktivně usiloval o přízeň katolických voličů a podle toho vybíral i státy, v nichž hlavně vedl svou kampaň. Velkou většinu jejich hlasů získal, volilo ho ale i mnoho černochů a Židů. Tato koalice menšin se přitom vytvořila již opakovaně ve 40. a 50. letech.
Kennedy byl se svým spíše sekulárním a pragmatickým pohledem na svět dobrým kandidátem na prvního katolického prezidenta. Pro protestanty, kteří byli stále podezřívaví vůči amerikanizaci jejich katolických spoluobčanů, byl přeci jen přijatelnější než ostatní kandidáti. Absolvent Harvardu vnesl do politiky idealismus a entuziasmus a stal se v zemi velmi populární. Zvolení Kennedyho a jeho následná popularita byla pro katolickou menšinu velkou vzpruhou a povzbuzením. Atentát na něj vyvolal soucit celého národa. Pět let po jeho smrti v roce 1963 kandidoval na prezidenta jeho bratr Robert F. Kennedy a také senátor Eugene McCarthy a američtí Irové se prosazovali v politice i nadále.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.