Oficiální název
Vietnamská socialistická republika (vietnamsky Cộng hòa Xã hội chủ nghĩa Việt Nam)
Hlavní město
Hanoj (vietnamsky Hà Nội)
Rozloha
331 212 km² (přibližně srovnatelná s rozlohou Polska, Norska či Finska, přibližně 4x větší než rozloha České republiky)
Státní zřízení
Socialistická republika s vládou jedné strany (Komunistická strana Vietnamu). Vietnam je jednou z pěti posledních komunistických zemí na světě, dalšími jsou Čína, KLDR, Laos a Kuba.
Administrativní členění
Vietnam se dělí na 58 provincií (tỉnh) a 5 ústředně spravovaných měst (Ho Či Minovo město, Hanoj, Haiphong, Danang a Can Tho), která jsou administrativně na stejné úrovni jako provincie.
Podnebí
Vietnam má podlouhlý tvar, táhne se od severu k jihu v délce asi 1 650 kilometrů, což je zhruba totéž jako vzdálenost mezi norským Oslem a italským Milánem nebo mezi Londýnem a španělskou Sevillou. Proto i klima je v různých částech země rozdílné. Sever leží v subtropickém pásmu, kde se rozlišují čtyři roční období, zatímco jih zasahuje do tropického pásma, kde se střídá období dešťů s obdobím sucha. Klimatické podmínky Vietnamu tak mají rozsah od mrazivých zim v nejseverněji položených horách až po téměř rovníkové podnebí v deltě řeky Mekong na jihu. Zatímco v Hanoji klesají v zimě teploty až k 5 °C, v Saigonu je celoročně přes 25 °C. Není neobvyklá situace, kdy se teploty na severu v horách blíží k bodu mrazu a na jihu dosahují až 40 °C.
Vietnamské počasí ovlivňuje monzunové proudění. Horký jihozápadní monzun působí zejména na jižní Vietnam (až po město Danang), pro který je od května do října typické období dešťů (nejdeštivějším měsícem je květen). V deltě Mekongu v této části roku pravidelně dochází k záplavám. Severozápadní monzun naopak přináší od října do března chladné počasí do severní části Vietnamu. Také zde spadne nejvíce srážek od května do října (nejdeštivější je srpen). Ve středním Vietnamu je obdobím dešťů srpen až prosinec, přičemž v září a říjnu se objevují i tajfuny.
Reliéf
Vietnam tvoří ze dvou třetin hory a náhorní planiny. Na severozápadě země se nachází pohoří Hoang Lien Son (tzv. Tonkinské Alpy), kde také leží nejvyšší vietnamský vrchol Fan Si Pan. Sever země charakterizují hluboká údolí, původní pralesy i zemědělsky kultivovaná krajina s terasovitými políčky a řada vodopádů a jezer.
Střední část Vietnamu vyplňuje Annamské pohoří (Truong Son) s nejvyšší horou Ngoc Lunh (2 598 m), které tvoří hranici s Laosem a na jihu končí v deltě řeky Mekong. V jižní části země se rozkládá Centrální vysočina s několika náhorními plošinami. Pro většinu pobřeží o celkové délce 3 400 km jsou charakteristické úzké nížiny.
Nížiny přiléhají na východě k pobřeží Jihočínského moře, počínaje deltou Rudé řeky na severu a konče deltou řeky Mekong na jihu, která je nejúrodnějším koutem země.
Nejvyšší hora
Fan Si Pan (3 143 m) v pohoří Hoang Lien Son v severozápadní provincii Lao Cai je zároveň nejvyšší horou celé Indočíny.
Nejnižší bod
Jihočínské moře (0 m)
Největší řeky
Vietnamem protékají dvě velké řeky, které jsou významnou životodárnou silou. Na severu se na ploše 15 000 km2 nachází delta Rudé řeky (vietnamsky Sông Hồng). Řeka pramení v čínské provincii Jün-nan a ve Vietnamu ústí do Jihočínského moře. Na jihu se nachází významná delta Mekongu o rozloze cca 40 000 km², která je jednou z hlavních světových lokalit pěstování rýže. Pramen tohoto veletoku nalezneme na Tibetské plošině v nadmořské výšce cca 5 200 m, odkud řeka pokračuje přes Čínu, tvoří hranici Laosu s Myanmarem a později Laosu s Thajskem, a přes Kambodžu pokračuje do Vietnamu do Jihočínského moře. Mekong je s 4 350 km dvanáctou nejdelší řekou světa.
Jezera
Ve Vietnamu se nachází desítky jezer. Největším přírodním jezerem je Ba Be o rozloze 6,5 km² vzniklé uvnitř sopečného kráteru na severu země. Je obklopené vápencovými útesy pokrytými pralesy. Podobný charakter má jezero To Nung (tzv. Mořské jezero) ve středním Vietnamu položené v nadmořské výšce 1 000 m. Jedním z nejatraktivnějších jezer je Yen Phu lemované obrovskými vápencovými horami, travnatými lány a tropickými lesy (taktéž střední Vietnam). Několik půvabných přírodních jezer se nachází v Hanoji. Např. Západní jezero (5,3 km²), dříve též zvané „Mlhavé“, lemuje mnoho architektonických památek a je oblíbeným místem procházek a rekreace. Mnohem větší rozlohu než přírodní jezera mají ve Vietnamu vodní nádrže vybudované na řekách. Přehrada Son La na Černé řece na severozápadě země, která má rozlohu 440 m², se dokonce může pochlubit největší vodní elektrárnou v celé jihovýchodní Asii.
Obyvatelstvo
Populace Vietnamu čítá přibližně 104 milionů obyvatel. V průběhu 20. století vietnamská populace konstantně rostla, a to dokonce i během vietnamské války. Od devadesátých let se růst o něco zpomalil.
Přibližně 60 % Vietnamců žije na venkově. Značnou koncentraci obyvatel najdeme podél Jihočínského moře, v Tonkinském zálivu a úrodných říčních deltách.
Asi 4,5 milionů Vietnamců žije mimo Vietnam. Jsou to zejména ti, kteří po pádu tehdejšího Saigonu a nástupu komunismu v roce 1975 hledali útočiště na západě. Vietnamci pro tyto emigranty používají pojem Viet Kieu. Největší vietnamskou komunitu mají Spojené státy americké, kde žije cca 2,2 milionů Vietnamců (nejvíce v Kalifornii a Texasu). Na druhém místě stojí Kambodža s cca 600 tisíci (nejvyšší počet ze států sousedících s Vietnamem). Během francouzské kolonizace také mnoho Vietnamců odešlo za prací a za studiem do Francie, kde dnes čítají cca 350 tisíc osob. Dále si Vietnamci oblíbili Japonsko (433 tisíc), Austrálii (335 tisíc), Kanadu (241 tisíc), Tchaj-wan (216 tisíc) a Jižní Koreu (208 tisíc). Na Tchaj-wanu najdeme mezi ekonomickými migranty zajímavý fenomén tzv. „vietnamských nevěst“ (cca 40 tisíc), které se sem prostřednictvím sňatkových agentur provdaly. V Evropě vyniká počtem obyvatel vietnamské národnosti Německo (cca 188 tisíc) a Česká republika (cca 60 až 80 tisíc lidí). Ta je jednou ze zemí bývalého sovětského bloku, kde v rámci spolupráce komunistických zemí mnoho Vietnamců studovalo či pracovalo a následně se zde usadilo.
Etnické složení
85,3 % populace tvoří etničtí Vietové (také zvaní Kinhové), původní etnikum delty Rudé řeky, které postupně vytlačilo Čamy a Khmery na jihu. Ve Vietnamu je oficiálně uznáno 54 etnických skupin, z nichž některé mají pouhou stovku příslušníků. Novodobá historie byla doprovázena řadou povstání a hnutí se snahou o zachování autonomie a svobody etnických menšin. Ačkoliv dnes se mohou jejich příslušníci těšit zastoupení v místní samosprávě i na vládní úrovni, mají nárok na výuku ve svém jazyce a přístup k vyššímu vzdělání, velká část z nich stále žije na hranici bídy.
Etnika, která dodnes žijí tradičním způsobem života, najdeme zejména na hornatém severu a v Centrální vysočině. Pro řadu z nich je společná zemědělská činnost, řemeslná výroba, chov skotu a stavba domů na kůlech. Každé etnikum si zároveň uchovává své jedinečné obyčeje, rituály a tradiční oděv.
Etnikum Tay (1,9 % populace) pochází původem z Číny a obdělává úrodná údolí na severovýchodě Vietnamu, zatímco Červení, Černí a Bílí Thaiové (1,9 %) jsou rozšířeni na severozápadě. Muongové (1,5 %) sídlí na kopcích jižně od Rudé řeky. Nungové (1,1 %) žijící na severovýchodě jsou blízkými příbuznými Tayů. Jedním z nejrozšířenějších horských etnik severu jsou Hmongové (1,5 %), kteří se dále rozlišují podle barvy svého oděvu (Černí, Bílí, Zelení, Květinoví aj.). Daové (0,9 %) se odpradávna usídlovali u severní hranice, od Hmongů se dají rozpoznat například podle širokých červených turbanů.
Pro etnika Centrální vysočiny jsou typická matriarchální společenství, složité pohřební rituály a osady, jejichž centrem je obecní dům, místo zasedání rady starších a dějiště obřadů. Patří mezi ně Jaraiové (0,5 % populace), E Deové (0,4 %), Bahnarové, Sedangové, Kohové a Latové či Mnongové.
Početnou menšinou v jižním Vietnamu jsou Khmerové (1,4 %), původní obyvatelé delty Mekongu. Řada z nich sem také v 70. letech 20. století prchla z Kambodži. Khmerové vyznávají théravádový buddhismus, jsou velmi zruční v budování zavlažovacích kanálů, výrobě hedvábí a proutěného zboží.
Do 10. století dominovali většině středního a jižního Vietnamu Čamové, etnikum malajsko-polynéského původu. Po více než tisíc let dominovali střednímu a jižnímu Vietnamu, které zde založilo Čamskou říši. Byli obávanými válečníky a vyznávali patriarchát a hinduistickou víru (kult Šivy). Většina jich však přešla postupem času na islám a tvoří dnes jediné zástupce muslimů ve Vietnamu. Někteří stále vyznávají hinduismus. V současnosti tvoří Čamové cca 0,2 % vietnamské populace, žijí především na pobřeží a při hranicích s Kambodžou.
Přibližně 0,8 % vietnamské populace tvoří etničtí Číňané (zvaní Hoa). Velká migrační vlna proběhla v 17. století po pádu dynastie Ming, ale Číňané přicházeli do Vietnamu i v 19. a 20. století. Po roce 1975 nicméně až třetina Číňanů Vietnam opustila kvůli protičínským postojům ve společnosti. Přestože Číňané nadále hrají významnou roli v hospodářství země, podle zákona nesmějí být policisty, vojáky ani členy komunistické strany.
Náboženství
Většina obyvatel Vietnamu není členem nějaké církve, mnozí však dodržují praktiky lidového náboženství. Podle statistik vyznává lidová náboženství cca 45 % populace. Víra od nepaměti představovala pro Vietnamce pevný bod ve společnosti a jádro mravního života. Postupně zde vznikl komplexní mystický systém zvaný Tam Jao (Trojí náboženství) s prvky buddhistického, konfuciánského a taoistického učení, provázaný s původními animistickými kulty. Důležitou roli mělo a stále má uctívání předků. Vietnamci věří, že mrtví žijí v jiném světě a mohou svým potomkům nosit štěstí a orodovat za ně, pokud jim prokazují náležitou úctu. K tomu slouží přesně dané náležitosti a obřady. Každá rodina má doma oltář, kam svým předkům nosí jídlo a zapaluje vonné tyčinky. Typické jsou votivní (tzn. věnované, děkovné) obětiny, kdy se při určitých příležitostech pálí např. papírové peníze a jiné hmotné dary.
Podle zdejšího mytického systému se vesmír skládá ze tří království: Obloha, Země a Člověk, která spadají pod boha nebes, Ong Troi. Tomu pomáhají duchové země, hor a vody. Uctívají se také čtyři posvátná zvířata: drak, fénix, želva a kylin (bájné zvíře s tělem lva, rohy a hadí kůží). Každá vesnice či městská čtvrť má určeného svého strážného ducha, často z taoistického panteonu, ale může to být i historická postava či ctnostný člověk. Lidé k němu chodí pro rady a nosí mu dary.
Nejvíce rozšířeným náboženstvím a převažující filozofií ve Vietnamu je buddhismus, k němuž se hlásí zhruba 15 % populace. Převládá zde tzv. mahájánový buddhismus. Zatímco théravédový buddhismus rozšířený především mezi Khmery v deltě Mekongu hlásá samostatné hledání osvícení, mahájána věří, že spáse lidstva pomáhají prostředníci Buddhy (bódhisattva), kteří se vzdali nirvány. Vietnamci k nim začlenili také své duchy a místní bohy. Buddhistická komunita ve Vietnamu byla v 60. letech ústředím disentu a představovala opozici proti represivnímu režimu katolického jihu a následně i proti marxisticko-leninské vládě, která prohlásila zemi za ateistickou. Po roce 1986 došlo k uvolnění a v ústavě z roku 1992 byla deklarována náboženská svoboda.
Vlivem misionářů ze Španělska, Portugalska a Francie se ve Vietnamu rozšířilo křesťanství. Katolicismus vyznává asi 7,5 % populace, z nichž dvě třetiny žijí na jihu (po rozdělení země v roce 1954 byl prezidentem jižní části Vietnamu jmenován katolík Ngo Dinh Diem). Po Filipínách jde o největší křesťanskou komunitu v jihovýchodní Asii. Zejména v oblasti Centrální vysočiny jsou oblíbená protestantská vyznání (1,1 % populace, z toho asi dvě třetiny z řad etnických menšin). Je to především zásluha amerických a kanadských misionářů z počátku 20. století.
Na počátku 20. století vznikly ve Vietnamu dvě původní sekty, Cao Dai (1,2 %) a Hoa Hao (1,5 %). Hoa Hao (v překladu „mír a laskavost“) je založena na čisté podobě buddhismu. Učení Cao Dai („vznešené místo“) neboli kaodaismus vychází z mixu všech náboženských vlivů ve Vietnamu („Nejvyšší bytost“ se v průběhu dějin zjevila v podobě Ježíše, Mohammeda, Buddhy, Mojžíše, Konfucia aj., k prorokům se ale řadí třeba i William Shakespeare, Jana z Arku, Napoleon Bonaparte, Winston Churchill či Victor Hugo...)
Kromě toho ve Vietnamu najdeme také příslušníky dalších menšinových náboženství, jako je islám (0,1 %) a hinduismus. V 15. století, za vlády čínské dynastie Le, byl nejvlivnější národní ideologií konfucianismus. Se svým ideálem služby společnosti ve jménu komunity a státu sloužil jako účinný prostředek k upevnění režimu tehdejších králů. S tisíciletou přítomností čínské vlády je také spojen taoismus hlásající harmonii mezi člověkem a přírodou (vzájemně se doplňující protiklady jin a jang, tj. ženská a mužská podstata).
Jazyk
Úředním jazykem je vietnamština, která je řazena mezi austroasijské jazyky rozšířené především v zemích jihovýchodní Asie. Patří mezi tonální jazyky, což znamená, že význam slova ovlivňuje poloha nasazení tónů. Základních tónů je celkem šest (střední, klesající, nízký vzrůstající, vysoký vzrůstající, nízký přerušovaný a vysoký přerušovaný). Jedno slovo tedy může mít při změně tónu mnoho významů. Navíc má vietnamština tři dialekty – ten středovietnamský je seveřanům a jižanům téměř nesrozumitelný. Od 17. století používá vietnamština polatinštěné písmo quoc ngu, vytvořené portugalským misionářem Francisco de Pinou a francouzským misionářem Alexandrem de Rhodes. Vietnamština psaná latinkou je nám mnohem bližší než dříve používané čínské písmo, je však doplněná dalšími znaky a diakritickými znaménky, které umožňují zaznamenání dalších zvuků a odlišných tónů. Vietnamská slova jsou považována za jednoslabičná, přízvuk tedy nehraje roli. Jako menšinový jazyk je vietnamština oficiálně uznaná i v České republice.
Zejména v horských oblastech se mluví mnoha jazyky různých etnik. Ve Vietnamu se rozlišuje pět jazykových rodin – austroasijské (Vietové, monkhmerská etnika), austronéské, thajsko-kadajské, sino-tibetské a miao-jaoské (Hmongové aj.).
Mezi rozšířené cizí jazyky patří angličtina, francouzština, kantonská a mandarínská čínština, u starší generace se můžeme setkat také s ruštinou, němčinou či polštinou. Pro nás je sympatické to, že zde žije asi 200 000 lidí mluvících česky, převážně těch, kteří u nás studovali.
Města
Ho Či Minovo město (dříve zvané Saigon, 9 milionů obyvatel, leží v jižní části země), Hanoj (8,4 milionů, hlavní město ležící na severu země), Haiphong (2,4 milionů, na severu), Can Tho (1,3 milionu, největší město delty Mekongu na jihu země), Bien Hoa (1,3 milionu, na jihu), Danang (1,3 milionu, ve středním Vietnamu), Buon Ma Thuot (502 tisíc), Nha Trang (390 tisíc), Vung Tau (340 tisíc), Hue (351 tisíc, bývalé císařské hlavní město).
Vlajka
Vietnamskou vlajku tvoří zlatá pěticípá hvězda na červeném poli. Červená barva symbolizuje revoluci a prolitou krev a hvězda jednotu vietnamského lidu. Pět cípů hvězdy odpovídá pěti hlavním třídám vietnamské společnosti: intelektuálové, farmáři, dělníci, obchodníci a vojáci. Vlajka byla navržena v roce 1940 a byla poprvé použita ve spojitosti s bojem proti francouzské nadvládě v Jižním Vietnamu a následně také v boji proti japonským okupantům. Od roku 1945 byla používána jako vlajka Severního Vietnamu, zatímco Jižní Vietnam používal vlajku se třemi červenými vodorovnými pruhy na žlutém poli. V roce 1955 byla hvězda trochu zmenšena a její cípy „přiostřeny“ a v roce 1976 se stala oficiální vlajkou sjednocené Vietnamské socialistické republiky.