Moldavané - Menšiny v Moldavsku - Náboženství - Setkání s místními
Moldavané
Jen málokterý evropský národ má tak komplikovanou identitu jako Moldavané. Ve zkratce jde říct, že otázka existence samostatného moldavského národa se řeší již od 19. století, kdy moderní národy začaly vznikat a úspěšně není vyřešená ani dnes. Problémem je totiž to, že současná Republika Moldavsko zaujímá pouze necelou polovinu historického území Moldávie, které je dnes rozděleno mezi Rumunsko, Ukrajinu a právě Moldavsko.
Jeďte do Rumunska a Moldavska v dobré partě
Moldávie nebo Moldavsko?
I přes časté mylné zaměňování názvů Moldávie a Moldavsko v českém veřejném prostoru je dobré odlišovat Moldávii jako historický region a Moldavsko jako současný stát, jelikož čeština je jeden z mála jazyků, který je takového elegantního rozlišení schopný. Analogicky funguje i angličtina a její Moldavia/Moldova nebo ruština a Молдова-Moldova/Молдавия-Moldavija, (ačkoliv v praxi bohužel panuje v obou jazycích podobný chaos jako v češtině). Samotná rumunština si musí paradoxně pomáhat trochu krkolomným opisem Republica Moldova – Republika Moldavsko a Principatul Moldovei – Moldavské knížectví.
Dvě moldavské společnosti
Když došlo po rusko-tureckých válkách roku 1812 k rozdělení historické Moldávie mezi Osmanskou říši a Ruské impérium, vznikly de facto dvě oddělené moldavské společnosti. Na obou březích hraniční řeky Prut lidé mluvili identickým románským jazykem, kterému se od poloviny 19. století na západ od Prutu začalo říkat rumunština, zatímco na východním břehu, kde se začal psát upravenou ruskou azbukou, se ujal termín moldavština.
Na východě vládnoucí ruské impérium se snažilo zamezit šíření rumunského národního obrození, které by mohlo ohrozit jeho nadvládu ve východní části Moldávie – tehdejší Besarabské gubernii, a proto razilo teorii, že Moldavané na levém břehu Prutu jsou samostatný národ mluvící samostatným jazykem.
Obě moldavské společnosti se opět spojily pouze v krátkém meziválečném období let 1918–1940, kdy existovalo tzv. Velké Rumunsko, jehož součástí bylo i území dnešní Republiky Moldavsko (bez Podněstří). Roku 1940 byla ale bývalá Besarábie anektována Sovětským svazem, který navázal na imperiální myšlenku samostatného moldavského národa a jazyka.
Sovětský „moladavanismus“
Sověti navázali na carské praktiky a zavedli doktrínu tzv. moladavanismu, která zdůrazňovala domnělou odvěkou příslušnost Moldavanů z levého břehu Prutu k ruské pravoslavné civilizaci a zdůrazňovala odlišnosti mezi Moldavany a Rumuny, díky čemuž byly vztahy mezi Sovětským svazem a Rumunskem po celých více než 40 let komunistické nadvlády dost napjaté i přesto, že oba státy formálně patřily do socialistického tábora.
Velká změna ve vnímání moldavské identity přišla na konci 80. let, kdy se poměry v Sovětském svazu rychle liberalizovaly a po necelých padesáti letech odloučení a izolace začalo docházet k opětovnému navazování kontaktů mezi sovětskými a rumunskými Moldavany. Odpor vůči sovětskému režimu bleskově zpopularizoval koncept Moldavanů jako součásti rumunského národa a motiv sjednocení s Rumunskem byl hlavní myšlenkou složitého procesu odtrhávání Moldavska od Sovětského svazu.
Samostatná identita
Moldavsko se nakonec 27. srpna 1991 od Sovětského svazu odtrhlo, ale z plánů na sjednocení s Rumunskem kvůli silnému nesouhlasu jiných v Moldavsku žijících národů, ale také kvůli neochotě tehdejšího polického vedení Rumunska nakonec sešlo. Po opadnutí krátkého nadšení z rumunizace Moldavska a nástupu brutálních ekonomických problémů se i popularita sjednocení s Rumunskem propadla zhruba ke 30 %. V současnosti myšlenku sjednocení s Rumunskem do velké míry nahradila idea integrace samostatného Moldavska do evropských struktur, která rumunsko-moldavskou hranici také de facto odstraní.
Dnes panuje konsenzus, že Moldavané jsou součástí rumunského národa, ale mají vlastní státnost. Zhruba třetina obyvatel Moldavska má zároveň rumunské občanství, k jehož získání je potřeba doložit pouze přímé příbuzenství s někým, kdo byl občanem meziválečného Rumunska (což se týká drtivé většiny Moldavanů), a to včetně prezidentky Mai Sandu, která o sobě dlouhodobě mluví jako o moldavské Rumunce.
Menšiny v Moldavsku
Moldavsko je mnohonárodnostní zemí. Pokud nebudeme započítávat Podněstří, představují titulární Moldavané a Rumuni dohromady zhruba 85 % všech obyvatel Moldavska, což znamená necelé 2 miliony z celkových 2,4 milionů vlastního Moldavska bez Podněstří.
Ukrajinci
Druhým nejpočetnějším národem jsou Ukrajinci, kterých je lehce přes 100 tisíc (necelých 5 %). Ukrajinci žijí zejména ve městech, což je následek pracovní migrace v sovětském období. Kromě toho v severním Moldavsku, u hranic s Ukrajinou, leží několik čistě ukrajinských vesnic.
Rusové
O něco méně, tedy 75 tisíc (lehce přes 3 %) obyvatelstva tvoří Rusové. Mimo Podněstří žijí výhradně ve městech jako Kišiněv, Bălţi nebo Komrat, což stejně jako v případě pracovní migrace Ukrajinců sahá do sovětského, případně ještě carského období.
Bulhaři
Na jihu Moldavska poblíž města Taraclia žije několik desítek tisíc Bulharů, jejichž souvislé osídlení sahá dál přes hranici na Ukrajinu, kde je jejich hlavním centrem města Bolhrad. Bulhaři představují 1,6 % moldavské populace.
Další menšiny
Kromě těchto menšin žijí na jihu Moldavska fascinující Gagauzové, kterým byla po divokých 90. letech přiznána samosprávná Gagauzská autonomní oblast. Hlavním městem Gagauzie je Komrat.
Situace se lehce změní, pokud jako obyvatele Moldavska započítáme i lidi z Podněstří. Těch je dohromady dalších necelých 450 tisíc a jejich etnické složení je téměř přesně rozdělené na třetiny – 150 tisíc Rusů, 150 tisíc Moldavanů a 130 tisíc Ukrajinců.
Náboženství
Přestože je Moldavsko mnohonárodnostní zemí, naprostá většina místních obyvatel nehledě na etnicitu se hlásí k pravoslavnému náboženství. Výjimky tvoří malé komunity moldavských Židů, Poláků nebo Moldavanů, kteří se hlásí k některé z protestantských církví – dohromady ale tito „nepravoslavní“ netvoří ani 5 % populace.
Silná role náboženství a církve přispívá také k tomu, že moldavská společnost je značně konzervativnější než ta česká, z čehož ale turisté nemusejí mít žádné obavy. Stejně jako je součástí moldavské identity hluboká víra a úcta k tradicím, jsou místní až neuvěřitelně otevření a pohostinní ke všem, se kterými se setkají. Z velké části je to samozřejmě dáno jejich dobrým srdcem, ale svou roli hraje také obyčejná zvědavost. Do jejich zvídavých dotazů se ovšem často promítá právě víra jako zcela klíčová součást každodenního života – počítejte proto s tím, že ne každý Moldavan dovede pochopit, že člověk může být ateista.
Víra v každodenním životě
Víra tedy hraje v Moldavsku stejně jako všude ve východní Evropě nebo na Balkáně obrovskou roli. Církevní a náboženské rituály provází Moldavany od narození až do smrti – křest, svatba nebo pohřeb jsou vždycky velkou událostí, které se zpravidla účastní minimálně celá široká rodina a často i celá rodná vesnice.
Jedním z nejkrásnějších, ale také nejkarikovanějších fenoménů, se kterým se setkáte i v Moldavsku, je očividné náboženské zapálení místních řidičů. Pokud nastoupíte do taxíku, maršrutky nebo například trolejbusu v Kišiněvě, Tiraspolu či Bălţi, může se vám stát, že vozidlo bude na první pohled v takovém stavu, že by českou technickou rozhodně neprošlo. Propálené čalounění, chybějící pásy, nefunkční světla, často chybějící maska chladiče nebo zrcátka – jedna věc je ale vždycky v perfektním stavu přesně tam, kde má být. Jsou to samozřejmě ikony, svaté obrázky světců, vyskládané nebo nalepené na slunečních clonách, vedle topení nebo přímo na palubní desce. Právě ty kompenzují technické nedokonalosti vozu a s téměř stoprocentní úspěšností ochrání všechny pasažéry před jakoukoliv katastrofou, čemuž řidič často napomáhá tím, že se ani ve stokilometrové rychlosti na silnici, která by v Česku byla považována za nesjízdnou, se zapálenou cigaretou v puse a jednou rukou neustále zaměstnanou telefonem, nezapomene pokřižovat kdykoliv, když prosviští vedle kostela, hřbitova nebo kříže u cesty.
Návštěva pravoslavného kostela
Cerkev, jak se říká pravoslavnému kostelu (rum. biserică, rus. церковь – cerkov, nebo храм – chram), je zejména na vesnicích a menších městech nejdůležitějším místem setkávání místních komunit. Do cerkví se ale můžete podívat i vy jako turisté. Většinou bývají odemčené a přístupné pro kohokoliv.
Ačkoliv situace není tak striktní jako například v mešitách, i tady je vhodné dodržovat základní „dress code“. Každý, kdo chce vstoupit do pravoslavného kostela, by měl mít zakrytá ramena a kolena a muži by si měli sundat pokrývku hlavu. Naopak u žen je zakrytí vlasů například šátkem výrazem úcty k posvátnému místu a je žádoucí. Pro tyto případy bývají často hned u vchodu do cerkví připravené různé závoje a šátky na půjčení.
Pokud ale nebudete splňovat „dress code“ úplně do puntíku, nikdo vás určitě nevyhodí – nejdůležitější je chovat se uvnitř s úctou, nerušit jiné návštěvníky, nevstupovat do tzv. presbytáře, který se nachází za ikonostasem – zdobnou stěnou, na které jsou ikony – posvátné obrazy světců, jakousi obdobou oltáře, a fotografovat co možná nejméně nápadně.
Pravoslavná bohoslužba
Navštívit můžete samozřejmě i liturgii – pravoslavnou bohoslužbu. Ty se konají podobně jako u nás zpravidla každou neděli, a to nejčastěji od osmé nebo deváté hodiny ranní. Liturgie bývají dost dlouhé, při zvláštních příležitostech se mohou protáhnout až na tři hodiny – například během Velikonoc nebo svátku patrona dané cerkve.
Jelikož pravoslavné kostely narozdíl od těch katolických nebo evangelických nemají lavice, věřící musí celou dlouhou bohoslužbu stát. To samozřejmě není příliš pohodlné, a i proto je běžné, že se v průběhu liturgie lidé chodí projít nebo protáhnout ven před cerkev. Není na tom nic nevhodného a často se děje i to, že zatímco uvnitř všichni poslouchají, modlí se, nebo zpívají, venku si lidé normálně povídají, posedávají na lavičkách nebo kouří a po chvíli se zase vracejí dovnitř. I proto není žádný problém, když do cerkve během bohoslužby jen na chvilku nakouknete a po pár minutách zase odejdete.
Především během Vánoc, Velikonoc nebo jiných svátků je návštěva liturgie rozhodně silný zážitek, obzvlášť pokud se vám podaří natrefit na slavnostní procesí s kříži, ikonami, kadidlem, svíčkami a sborovým zpěvem náboženských písní.
Setkání s místními obyvateli
Příslušníci všech národností a etnik, které v Moldavsku žijí, jsou neuvěřitelně ochotní a přátelští a každou snahu o použití prakticky jakéhokoliv jazyka, kterému rozumí, náležitě ocení. Obzvlášť v odlehlejších částech Moldavska je pro ně setkání s turistou v naprosté většině příjemný zážitek.
Pokud se lidé nebudou chytat na to, že jste z Česka, vyzkoušejte Československo, to většinou pomůže. Široce rozšířené v celém postsovětském prostoru je povědomí o Praze, českém pivu (které jde v Moldavsku koupit v každém lepším obchodě) a zásadních postavách naší historie, jako je Karel Gott, Dominik Hašek, Jaromír Jágr nebo Pavel Nedvěd. Prakticky každý obyvatel Moldavska zná někoho, kdo byl v Československu buď na vojně (což je asi lepší moc nerozpitvávat) nebo na dovolené, případně někoho, kdo v už samostatném Česku pracoval.
Autorem textu je Šimon Vobořil, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.