Moldavsko - zajímavosti a památky

Bălți - Cahul - Cricova - Curchi - Ialoveni - Gagauzie - Holuboje - Kišiněv - Objekt 1180 - Soroca - Taraclia - Podněstří

Bălți – město s duchem postsovětské nostalgie

Bălți (rus. Бельцы – Bělcy) je druhým největším moldavským městem (pokud nepočítáme o něco větší Tiraspol v Podněstří jako moldavské město). Je hospodářským a kulturním centrem severního Moldavska a zároveň ideálním příkladem, na kterém se dají popsat moderní moldavské dějiny.

Jeďte do Rumunska a Moldavska v dobré partě

V čase připojení Besarábie k Ruskému impériu roku 1812 stálo na místě dnešního města Bălți malé kupecké městečko známé svým koňským trhem, jehož populace se na počátku 20. století rozrostla na zhruba 20 tisíc obyvatel. Stejně jako bezmála ve všech městech tehdejšího západního pohraničí Ruského impéria i zde zhruba polovinu obyvatel tvořili Židé a zbytek pestrá směsice dalších národností od Rusů, Moldavanů (rumunsky hovořících), Ukrajinců až po Němce, Poláky, Armény nebo Tatary.

Multikulturní charakter města z velké části zničila druhá světová válka, která přinesla vyvraždění většiny zdejší židovské komunity. Od poloviny 20. století de facto dodnes je nejrozšířenějším jazykem na ulicích Bălți ruština, a to přesto, že etničtí Rusové tu ani v nejtvrdších časech sovětské rusifikace po druhé světové válce netvořili většinu. V okamžiku rozpadu Sovětského svazu na počátku 90. let zde žilo zhruba 40 % rumunskojazyčných Moldavanů, 25 % Rusů, 25 % Ukrajinců, přičemž ruština se tady stejně jako ve zbytku Sovětského svazu stala (ne zcela dobrovolně) jakousi „nadetnickou“ řečí, kterou se na veřejnosti domluvili představitelé všech zde žijících národů.

Převážně ruskojazyčným městem je Bălți i dnes, a to i přesto, že od rozpadu Sovětského svazu zde výrazně vzrostl podíl těch, kteří se identifikují jako Moldavané, případně Rumuni. Asi v žádném z moldavských měst (mimo Podněstří) není tak silně cítit postsovětská nostalgie jako v Bălți – z budovy městské administrace stále shlíží velká kovová plastika svaté trojice komunismu – Lenin, Marx, Engels, vedle tanku před tržnicí hoří věčný oheň na památku osvobození Rudou armádou a téměř na každém kroku na člověka vykoukne nějaká mozaika či plastika připomínající sovětské časy.

Symbolem nepříliš povedené ekonomické transformace posledních 35 let je pak nedostavěné a poloprázdné prosklené obchodní centrum na hlavní Ulici nezávislosti (Strada Independenței), a také to, že se z města, které mělo roku 1989 přes 160 tisíc obyvatel, odstěhovalo tolik lidí, že jeho populace dnes nepřesahuje ani 100 tisíc.

I přes tento na první pohled nelichotivý popis stojí Bălți minimálně za krátkou návštěvu a nebude to rozhodně návštěva tak depresivní, jak by se mohlo zdát – především v létě ožívá centrum okolo Ulice nezávislosti čilým ruchem od rána až do večera. Stejně jako všude jinde v Moldavsku je i zde úžasná a chaotická tržnice, krásně udržované parky, které zde kromě odpočinku ve stínu stromů mohou nabídnout například lehce bizarní pomník legendárního ruského barda Vladimira Vysockého nebo unikátní umělý veslařský kanál. Na svahu nad kanálem se nachází jeden z největších židovských hřbitovů v Moldavsku, jehož rozsah teprve umožní člověku pochopit, jak obrovská a důležitá byla zdejší židovská obec.

Cahul – hlavní město moldavského lázeňství

Cahul (rus. Кагул – Kagul) je nejvýznamnějším sídlem jižního Moldavska. I přesto, že v tomto městě jen pár kilometrů od hranice s Rumunskem žije jen zhruba 25 tisíc obyvatel, bývá označováno za hlavní město moldavského lázeňství. Nachází se zde totiž proslulé sanatorium, kam dříve jezdili na terapie minerálními vodami a léčivým bahnem desetitisíce lidí z celého Sovětského svazu. Sanatorium dostalo jméno podle leknínu bílého – Nufărul Alb, často se vyskytujícího na dolním toku Prutu, kde jižně od Cahulu kromě meandrů vytváří rozsáhlé mokřady předtím, než se vlije do Dunaje.

Alespoň za krátkou návštěvu stojí Cahul i v případě, že se tu neplánujete ubytovat a regenerovat v sanatoriu Nufărul Alb – minimální doba pobytu je zde 6 dní. Jako správně sovětské lázeňské město se Cahul může pochlubit celou řadou nádherných mozaik. Jak na veřejných budovách, jako jsou školy nebo místní palác kultury, tak na obyčejných panelácích. Každého obdivovatele sovětské estetiky pak jistě potěší i stíhačka MiG-17 v podobě pomníku letcům hned na začátku města směrem od Vulcănești.

Fanoušky o něco starší historie by pak mohla zaujmout Bitva u Cahulu, která se odehrála roku 1770. Šlo o jednu z největších bitev rusko-tureckých válek a 18. století vůbec . Celkem se zde střetlo více než 150 tisíc vojáků. Rusové vedení generálem Petrem Rumjancevem porazili několikanásobnou přesilu a dostali se na západní břeh Dunaje, za což Rumjancev získal titul polního maršála a přídomek „Zadunajský“. Zajímavostí je, že bitva se nejmenuje podle Cahulu, ale právě naopak město bylo na její počest přejmenováno z původního Frumoasa. Cahul z názvu bitvy je pak říčka pramenící několik kilometrů na jihovýchod od města, která později protéká gagauzským Vulcănești, v jehož okolí k bitvě došlo ve skutečnosti, což připomíná mohutný obelisk z roku 1849 vztyčený na východ od tohoto města.

Cricova – podzemní vinařský labyrint

Vinařství Cricova je výkladní skříní moldavského vinného průmyslu. Bylo založeno roku 1952 a sídlí v unikátním komplexu bývalých vápencových dolů, které dosahují celkové délky 120 km. Za více než 70 let existence tohoto nejznámějšího moldavského vinařství zde vzniklo celé podzemní město, po jehož ulicích, nesoucích jména různých vinných odrůd, se prohánějí elektrické vláčky rozvážející tisíce litrů vína, ale také tisíce návštěvníků po různých částech vinařského labyrintu.

Kromě samotné výroby vína zde díky stálé teplotě a vlhkosti panují naprosto ideální podmínky pro archivaci vína, a proto právě zde byla již roku 1954 založena takzvaná Národní vinná sbírka. Jejím základem je část obrovské sbírky archivních vín nacistického pohlavára Hermanna Göringa, kterou po dobytí Berlína roku 1945 zkonfiskovala Rudá armáda, přičemž jejím nejstarším kouskem je paradoxně košer víno z Východního Jeruzaléma pamatující rok 1902. Do Národní vinné sbírky si ukládají vína i významné osobnosti z celého světa, takže si v Cricově můžeme prohlédnout sbírky Jurije Gagarina, který o zdejších sklepích během dvoudenní návštěvy roku 1966 prohlásil, že bylo jednoduší vrátit se z kosmu než ze zdejšího vinného labyrintu, Angely Merkelové, Petra Porošenka, Vladimira Putina, ale i Miloše Zemana.

Kromě částí výrobní linky je možné v rámci exkurze navštívit také několik luxusně zařízených salonků, které moldavský stát, jenž je stoprocentním vlastníkem vinařství, často využívá k reprezentativním účelům a diplomatickým jednáním. Salonky je možné si pronajmout, a tak není divu, že zde například roku 2002 slavil své padesátiny Vladimir Putin. Vinařství v saloncích také každodenně organizuje degustace místních vín, které je nutné stejně jako všechny typy exkurzí zarezervovat v dostatečném předstihu na webových stránkách Cricovy a počítat s tím, že hledání volného termínu nebude kvůli obrovskému zájmu úplně jednoduché, na což se dá ale snadno vyzrát tím, že Cricovu navštívíte v rámci našeho zájezdu, kde všechno zařídíme za vás.

Curchi – nejkrásnější moldavský klášter

Klášterní komplex Curchi bývá považován za nejkrásnější a nejvýznamnější klášter mezi Prutem a Dněstrem. Podle legendy u jeho zrodu měl stát již nejslavnější moldavský kníže a zakladatel několika klášterů Štěpán III. Veliký, panující v letech 1457-1504. První doložené zmínky o existenci kláštera pocházejí až z roku 1773.

Od tohoto data do současnosti bylo na teritoriu kláštera vybudováno celkem pět kostelů, z nichž lze dnes navštívit dva nejvýznamnější – Chrám svatého Mikuláše, který byl rozestavěný roku 1936, ale kvůli složitým dějinám druhé poloviny 20. století se dočkal dokončení a vysvěcení až roku 2005 a hlavní Katedrála Narození Páně, která je věrnou kopií slavného Chrámu svatého Ondřeje v Kyjevě. Od této významné památky ukrajinského baroka se liší jen v drobných detailech – jeho kopule je o 8 metrů nižší (ale stále se svými 58 m nejvyšší v celém Moldavsku) a na rozdíl od svého kyjevského vzoru, který má tyrkysovou fasádu, byla katedrála Narození Páně při poslední rekonstrukce natřena načerveno.

Tyto dva chrámy dnes slouží k běžnému církevnímu provozu. Klášter Curchi je pro svou atmosféru, ale i fotogeničnost také často vyhledávaný jako místo konání svateb, přičemž chrámy jsou otevřené pro veřejnost i po dobu svatebního ceremoniálu a není neobvyklé potkat v klášterním komplexu hned několik skupinek svatebčanů – obřady tu probíhají opravdu jako na běžícím páse.

Ialoveni – opuštěný mrakodrap uprostřed vinic

Necelý kilometr od přehradní nádrže poblíž městečka Ialoveni prakticky hned za administrativními hranicemi Kišiněva se uprostřed vinic tyčí monumentální betonové torzo šestnáctipatrové budovy, která se měla stát tou nejvyšší v celém Moldavsku.

Nejde o výstřelek žádného z místních oligarchů, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o nikdy nedostavěné sídlo Moldavského institutu vína a vinařství. To se začalo stavět na začátku 80. let minulého století a jako symbol obrovského civilizačního pokroku a bleskové modernizace sovětského Moldavska. Prosklený mrakodrap uprostřed zvlněné venkovské krajiny s vinicemi jen pár kilometrů od hlavního města přesně něco takového představoval.

Mrakodrap měl být skutečně víceúčelový – kromě reprezentativní funkce se právě zde měla nově nacházet velká část zázemí centralizovaného vinařského průmyslu – laboratoře, kanceláře, ale také obrovský sklad vzorků všech světových odrůd vinné révy nebo panoramatická vinárna v nejvyšším patře. V plánu mělo být dokonce vybudování trolejbusové trati z centra Kišiněva. V průběhu 80. let se ale sovětská ekonomika začala dostávat do stále větších problémů, a tak bylo rozhodnuto o dočasném přerušení stavby a jejím obnovení v lepších časech. Ty ale v Moldavsku zatím příliš nepřišly a po privatizaci většiny vinařství v 90. letech se nenašel žádný investor, který by byl ochotný ve stavbě pokračovat.

Dnes je upuštěný více než 70 m vysoký skelet cílem dobrodruhů hledajících trochu netradiční památky, hasičů, kteří zde pravidelně trénují zásahy ve výšce, a místní mládeže, která ho využívá jako ideální místo na posezení s přáteli a výhledem nebo na ilegální a velice rizikový bungee jumping.

Gagauzie – autonomní oblast toužící po vlastní státnosti

Historický vývoj

Gagauzie (rum. Găgăuzia, rus. Гагаузия – Gagauzija), oficiálně Autonomní teritoriální jednotka Gagauzie, případně Gagauz Yeri (gagauz. Gagauzská země) je území, které bylo vyhlášeno na konci roku 1994 na jihu Moldavska. Na území necelých dvou tisíc km², což odpovídá zhruba polovině rozlohy Zlínského kraje, žije okolo 130 tisíc obyvatel, kteří se ve více než 80 % hlásí právě ke gagauzské národnosti.

Gagauzové jsou malý turkický národ, jehož původ je dodnes obestřen tajemstvím. Většina teorií se shoduje na tom, že do jižní Besarábie přišli pravděpodobně z oblasti dnešního Bulharska, přičemž jedna z teorií Gagauzům přisuzuje roli zakladatelů největšího bulharského přístavu Varny. Do dnešní Gagauzie se většina z nich přesunula po rusko-tureckých válkách ke konci 18. století, kdy ruský car lákal na nově dobytá území kolonizátory z širokého okolí. Gagauzům hrálo do karet, že už dříve na rozdíl od naprosté většiny jiných turkických národů přijali pravoslavné křesťanství, jehož patronem a ochráncem se prohlašovalo právě Ruské impérium.

Gagauzové, kteří se živili zejména zemědělstvím a pastevectvím na úrodné Budžacké stepi, stáli dlouhou dobu zcela stranou zájmu všech vlád, pod které spadali, ale i etnologů, lingvistů a jiných vědců, kteří by pomohli s jejich rozvojem nebo alespoň zaznamenáním. De facto vyjmutí této odlehlé venkovské oblasti z jednotného vzdělání vedlo k tomu, že až do poloviny 20. století neměla gagauzština vlastní psanou podobu – hrstka místních gramotných používala bulharskou, rumunskou nebo třeba řeckou abecedu a až roku 1957 bylo rozhodnutím špiček sovětského Moldavska rozhodnuto o tom, že gagauzština bude, podobně jako moldavská rumunština, zapisována upravenou ruskou azbukou.

V sovětském období Gagauzie prošla bezprecedentním rozvojem – budovala se infrastruktura v podobě zpevněných cest, nových moderních domů, velkých kolektivních mechanizovaných farem, ale také zcela základních věcí, jako byla elektrifikace nebo dramatický nárůst gramotnosti pomocí rozšíření školství i do zapadlých vesnic. Sovětské období bylo pro Gagauzy paradoxně zlatý věk národního rozkvětu, kdy konečně začaly vycházet noviny a knihy v jejich rodném jazyce a v nově vybudovaných kulturních domech se odehrávala první divadelní a hudební vystoupení v gagauzštině.

Odvrácenou stránkou tohoto rychlého „shora dirigovaného“ národního obrození byla hluboká rusifikace Gagauzů. Gagauzové se jako jiné národy v Sovětském svazu mohli svobodně rozvíjet podle svého sebeurčení jen do určité míry – jejich národní sebeurčení nesmělo překročit mantinely „jednoho velkého jednotného sovětského národa“ tvořeného mnoha dílčími národnostmi, a proto blesková alfabetizace Gagauzů probíhala už od začátku ve dvou jazycích – v konečně kodifikované gagauzštině a v „nadetnické“ ruštině, jejíž ovládnutí bylo nutné pro získání jakékoliv alespoň trochu kvalifikované práce.

I přes hlubokou sovětizaci a rusifikaci celé společnosti zatoužili i Gagauzové na konci 80. let během rozpadu Sovětského svazu po vlastní státnosti, a to zejména v reakci na čím dál vyhrocenější jazykovou situaci, kdy etničtí Moldavané požadovali radikální „rumunizaci“ celého Moldavska včetně regionů obývaných etnickými menšinami. Gagauzové podobně jako rusky hovořící většina obyvatel Podněstří požadovali zachování jejich jazykových a národnostních práv a pokusili se vyhlásit nezávislost na Moldavsku. Vyhrocená situace, která podobně jako v Podněstří neměla daleko k občanské válce, se nakonec uklidnila a na konci roku 1994 byla jednostranně vyhlášená a nikým neuznaná Gagauzská republika po složitých vyjednáváních s přispěním Ruska a Turecka opět začleněna do moldavského státu jako její autonomní oblast.

Současná Gagauzie

Dnes má Gagauzie v rámci Moldavska zvláštní autonomní status – má vlastní parlament a guvernéra, tzv. baškana, vlajku, hymnu, širokou kulturní nezávislost a hned tři úřední jazyky – gagauzštinu, rumunštinu a ruštinu.

Přestože riziko občanské války nebo rozpadu Moldavska na rozdíl od 90. let již nehrozí, napětí mezi moldavskými úřady a Gagauzií je dodnes značné a místní politici jsou v permanentní opozici vůči všem vládám v Kišiněvě. O vliv v Gagauzii navíc bojují hned dvě logické regionální velmoci – Turecko, které s Gagauzy sdílí téměř identický jazyk, a Rusko, pro které je slabé a nejednotné Moldavsko žádoucím stavem.

Dnes je Gagauzie paradoxně ještě víc rusifikovaná než za sovětských časů. Přestože rodným jazykem naprosté většiny místních stále zůstává gagauzština, ve veřejném prostoru je zcela dominantní ruština – rusky vysílá většina zdejších televizních i rozhlasových stanic, v ruštině fungují veškeré úřady stejně jako většina škol od základních až po univerzitu v Komratu. Tento stav je udržován především proruskými politiky a oligarchy, kteří využívají silného antimoldavského nastavení místních.

Co vidět v Gagauzii

Gagauzie ale není jen korupce a deprese a rozhodně stojí za návštěvu. Autonomní oblast je rozdělena na několik části, které jsou od sebe odděleny územím vlastního Moldavska, což umí pěkně zobrazit například mapy.cz. Na úplném jihu země u hranice s Ukrajinou je gagauzské město Vulcănești (gagauz. Valkaneș, rus. Вулканешты – Vulkanešty) a několik gagauzských vesnic, o zhruba 50 km severovýchodně a za oblastí okolo města Taraclia, kterou zase pro změnu obývají moldavští Bulhaři, leží město Ceadîr-Lunga (gagauz. Çadır-Lunga, rus. Чадыр-Лунга – Čadyr-Lunga), od kterého se táhne souvislé gagauzské osídlení až za hlavní město Gagauzie Komrat (rus. Комрат)

Krajina větrných mlýnů

Gagauzská krajina je stejně jako ve zbytku Moldavska tvořená úrodnou stepí s minimem lesů. I zde má své nezastupitelné místo pěstování vína, ovoce a mnoha dalších zemědělských produktů. Zajímavostí Gagauzie bývalo dřív široké rozšíření větrných mlýnů, jelikož přes budžackou step častou vanou silné větry od nedalekého Černého moře. Do dneška se těchto unikátních větrných mlýnů bohužel zachovalo jen pár, přičemž většina je v tristním technickém stavu. Výjimku představuje jeden zrekonstruovaný, který se tyčí nad obcí Gaidar (gaguz. Haydar, rus. Гайдар).

Další fotogenický mlýn se nachází na kopci nad vesnicí Beşalma (rus. Бешалма – Bešalma). Beşalmu se navíc vyplatí navštívit ještě minimálně kvůli jedné zajímavosti. Od roku 1966 zde funguje jednou ze dvou etnografických muzeí Gagauzů (druhé je v Komratu), ve kterém se můžete seznámit s gagauzskými tradicemi, historií a současností tohoto národa a tvorbou místních umělců. Pokud aspoň trošku rozumíte ruštině, určitě se vyplatí připlatit si pár korun za komentovanou prohlídku.

Komrat – hlavní město Gagauzie

Při návštěvě Gagauzie určitě nemůžete vynechat její hlavní město Komrat (rum. Comrat, rus. Комрат – Komrat). Přestože má Komrat jen něco málo přes 20 tisíc obyvatel, je skutečným srdcem Gagauzie a městem, kde je toho k vidění opravdu hodně. Sídlí tady všechny důležité gagauzské instituce – Národní shromáždění (parlament), sídlo guvernéra – baškana a dokonce státní univerzita. Na hlavní Leninově ulici se nachází výše zmíněné druhé muzeum historie Gagauzů a centrální park s nádherným pravoslavným chrámem sv. Jana Křtitele z poloviny 19. století. V Komratu je také krásně vidět pro Gagauzy typické míchání turkických a ruských vlivů.

Asi v žádném jiném místě na světě na sebe přes ulici nekoukají bolševický vůdce Vladimir Lenin před budovou gagauzského národního shromáždění a zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk ze dvorku knihovny nesoucí jeho jméno. Na místní Aleji slávy před univerzitou zase naproti sobě stojí Alexandr Puškin a prezidenti – zakladatelé dalších dvou turkických zemí – Kazach Nursultan Nazarbajev a Ázerbájdžánec Hejdar Alijev.

Congaz – největší vesnice v Evropě

Dalším z gagauzských unikátů je obec Congaz (rus. Конгаз – Kongaz) ležící 20 km jižně od Komratu. Congaz je totiž největší vesnicí v Evropě, což by měl potvrzovat i zápis do Guinessovy knihy rekordů. S návštěvou se rozhodně vyplatí neotálet, jelikož i Congaz se stejně jako většina moldavského venkova dramaticky vylidňuje a od roku 2004, kdy proběhlo první sčítání lidu v samostatném Moldavsku, ztratil téměř třetinu všech obyvatel, jejichž počet se snížil z původních více než 12 tisíc na dnešních necelých 9 tisíc a je otázkou, zda tento celoevropský rekord stále platí.

I kdyby ale rekord už dávno neplatil, určitě se vyplatí Congaz navštívit minimálně ze dvou důvodů. Na jeho jižním konci se nachází zábavní park Gagauziya Land, nejnovější kousek soft-power oligarchy Ilana Șora, který po odsouzení na 15 let za rozsáhlé krádeže a korupci uprchl do Ruska. Samotný zábavní park je spíše než cokoliv jiného bizarní podívanou, jelikož i přes zjevně megalomanské plány funguje v areálu jen hrstka atrakcí. Na druhou stranu je vstup zdarma a je to určitě zajímavá ukázka toho, jak může v praxi vypadat korupce a kupování si popularity ve východoevropském podání. Na konci roku 2025 se objevila informace, že v rámci odsouzení Șora mělo dojít k uzavření Gagauziya Landu, ale je otázka, jak situace vypadá ve skutečnosti – opuštěný zábavní park stojí za návštěvu možná ještě víc.

Druhou atrakcí je etno-turistický komplex Gagauz Sofrasi neboli gagauzská hostina, což je název víc než příhodný. Jde o areál skládající se z několika tradičních gagauzských stavení, ve kterých je možné se stylově ubytovat, ochutnat místní vynikající kuchyni a domácí víno nebo si prohlédnout místní minimuzeum, kterým vás ochotně provede místní personál. Jelikož v Gagauzii de facto neexistuje turistický sektor, je Gagauz Sofrasi pravděpodobně jediným místem v celé oblasti, které se snaží gagauzské tradice takto využívat a kde je možné gagauzskou kuchyni ochutnat.

Pokud jste fanoušky pravé postsovětské nálady zapomenutých vesnic a městeček plných krásných tradičních domků obrostlých vinnou révou, ale také monumentálních domů kultury a sovětských památníků, jejichž největší sláva je už dávno pryč, určitě nevynechte ani zbytek Gagauzie, jelikož skoro každá vesnice nebo městečko skrývá spoustu nečekaných klenotů.

Holuboje – česká vesnice

Oficiálně Huluboaia, rusky Хулубоая – Chuluboja a počeštěně Holuboje, případně Holubinka je vesnice, která bývá označována za vesnici českou. Dnes je to s národnostní situací v této malebné obci na jihu Moldavska, jak jinak, trošku složitější, ale to neznamená, že by nestála za návštěvu – právě naopak.

Holuboje bylo založeno v 80. letech 19. století stejně jako řada dalších vesnic ve dvou regionech tehdejšího Ruského impéria – na Volyni a v tzv. Novorusku na pobřeží Černého Moře, kolonisty z českých zemí, konkrétně v  převážně z podhůří Orlických hor. Tito kolonisté přišli ve dvou vlnách na pozvání carevny Kateřiny Veliké, respektive Alexandra II., kteří potřebovali osídlit rozsáhlá nově získaná území a získat tak nové poddané, kteří by obdělávali do té doby ladem ležící půdu.

Když se zaměříme na území získaná Ruským impériem na Osmanské říši během rusko-tureckých válek, na kterých leží i , došli Češi až na Krym, kde založili obce Oleksandrivka (ukr. Олександрівка) a Lobanove (ukr. Лобанове), do roku 1945 nesoucí malebný název Bohemka (ukr. Богемка). Další Bohemka dodnes existuje v ukrajinské Mikolajivské oblasti necelých 100 km od moldavsko-ukrajinské hranice a o necelých 50 km dál na jihovýchod leží již v oděské oblasti další vesnice založená Čechy – Veselynivka (ukr. Веселинівка), která pro změnu dříve nosila názvy Čechoslavia nebo prostě Čechy. Nejdál na východ došli Češi, kteří založili obec Čechohrad (ukr. Чехоград) v Ruskem okupované části Záporožské oblasti Ukrajiny.

Holuboje se postupně z české vesnice stalo vesnicí s velice pestrým národnostním složením. Stěhovali se sem Gagauzové, Moldavané, Ukrajinci, ale i Bulhaři, minimálně do první světové války ale dominovali právě Češi. Jelikož ale v obci fungovala jediná, a to ruskojazyčná škola, začal se u místních Čechů jejich rodný jazyk rychle vytrácet, a když zde na konci první světové války krátce pobývala skupina československých legionářů, prý se s místními domlouvali česky už jen stěží.

Malé národní obrození v  vypuklo se vznikem Československa, které zde v rámci podpory krajanů v zahraničí zafinancovalo vybudování samostatné školy s českým vyučovacím jazykem, a dokonce sem vyslalo českého učitele. Tomu se zde během necelých deseti let působení podařilo vychovat silnou generaci Čechů, kteří svůj rodný jazyk začali ovládat zcela s přehledem.

Ve čtyřicátých letech na českou komunitu stejně jako na celé Moldavsko krutě dopadla nejprve násilná anexe Sovětským svazem roku 1940 doprovázená deportacemi a zestátňováním, poté nacistická okupace let 1941–1944 a ještě brutálnější opětovná sovětská anexe. Po druhé světové válce byla značná část Čechů deportována do stepí Kazachstánu nebo rovnou postřílena v rámci boje proti kulakům – prosperujícím samostatně podnikajícím zemědělcům. Deportace a násilnou kolektivizaci doprovázel veliký hladomor, který nejhůře dopadl právě na jižní Moldavsko – v  nepřežila rok 1947 více než třetina obyvatel.

Po tomto krutém období ale stejně jako všude jinde na moldavském venkově přišlo i sem období rozvoje a modernizace. Zemědělství se mechanizovalo, zakládaly se nové vinice, ale také došlo k definitivnímu vykácení veškerých místních lesů, které pro znamenaly významný zdroj obživy, jelikož část místních se živila výrobou dřevěného uhlí technologií, kterou si přinesli z českých zemí. Investice sovětského státu ale i tady přinesly silnou rusifikaci a čeština se opět stáhla výhradně do soukromí domů několika zbývajících rodin, které na svůj původ radši příliš neupozorňovaly.

Poslední vlna národního obrození v  přišla s pádem sovětského režimu a vznikem samostatného Moldavska a České republiky. Ta pro své krajany z iniciativy prezidenta Václava Havla připravila rozsáhlý repatriační program, kterého využila značná část Čechů živořících v postsovětském chaosu kolabujícího zemědělství ať už na Volyni, na jižní Ukrajině nebo právě v Holuboji. Zároveň ale došlo k navázání na prvorepublikovou podporu krajanů, která do opět přinesla výuku češtiny alespoň v podobě letních škol a založení krajanského sdružení Novohrad a České hudební školy.

Dnes na češtinu v  opět narazíme jen stěží. Podpora národního života zde vedla k tomu, že prakticky všichni mladší obyvatelé českého původu využili po zdokonalení jazyka snadné možnosti k vycestování do Česka. V místním gymnáziu, které sice nese jméno Jaroslava Haška (rum. Gimnaziul "Iaroslav Gașek") se čeština vyučuje pouze tehdy, když sem v létě dorazí dobrovolníci z Česka nebo právě v rámci krajanského sdružení Novohrad. Místní Češi se sice stále hlásí ke svému českému původu, ale většinou za svůj rodný jazyk považují ruštinu, která je také paradoxně hlavním vyučovacím jazykem na Haškově gymnáziu.

Při sčítání lidu v roce 2024 se v  k jiné než moldavské, rumunské, ukrajinské, ruské, gagauzské, bulharské nebo romské národnosti přihlásilo 70 lidí z celkových 645 obyvatel obce. Ve formulářích česká národnost nebyla jako možnost, a tak lze předpokládat, že právě těchto 70 lidí dnes představuje celou komunitu holubojských Čechů. Kromě vystupování krajanského spolku Novohrad, zejména jeho folklórního souboru Perličky, narazíme na český státní znak spolu s portrétem Jaroslava Haška hned ve vestibulu gymnázia nesoucího jeho jméno. Jasná česká stopa je znát na hřbitově nad vsí, kde můžeme narazit na typická česká příjmení jako Karáskovi, Jedličkovi, Maškovi nebo Horákovi, která jsou psána ruskou azbukou.

Zároveň stejně jako všude jinde v Moldavsku platí, že lidé jsou zde neuvěřitelně přátelští a pohostinní. Když se zkusíte ve vsi poptat, určitě vás někdo navede k někomu dalšímu, s kým si třeba budete moct popovídat česky a na vlastní uši si poslechnout fascinující příběhy Čechů žijících již více než 150 let uprostřed Budžacké stepi.

Kišiněv – hlavní město Moldavska

Historie a současnost

Kišiněv (rum. Chișinău, rus. Кишинёв – Kišiňov) – hlavní a samozřejmě největší město Moldavska bude pravděpodobně první místo, které v Moldavsku navštívíte, pokud pojedete vlakem či autobusem, a určitě pokud poletíte – jiné letiště, než to kišiněvské v Moldavsku totiž není. V současnosti má Kišiněv okolo 750 tisíc obyvatel s aglomerací cca milion, což znamená, že v něm žije více než třetina populace celého Moldavska.

Kišiněv se hlavním městem stal tak trochu náhodou. Když došlo roku 1812 k rozdělení historické Moldávie mezi Osmanskou říši a Ruské impérium, bylo zapotřebí zvolit správní centrum nově vzniklé Besarabské gubernie. Jelikož všechna bývalá hlavní města Moldavského knížectví ležela na západ od nově hraniční řeky Prut, bylo vybráno toto tehdy malé městečko s trhem, které leželo na křižovatce dvou nejvýznamnějších cest, půlících Besarábii od severu na jih a z východu na západ.

Z iniciativy Ruského impéria a jeho snahy rychle kolonizovat nově získaná území se do Kišiněva záhy začaly stěhovat davy obyvatel zejména z jiných západních pohraničních oblastí říše – Židé, Poláci, Ukrajinci, Rusové, Němci. Během sta let, kdy byl Kišiněv součástí Ruského impéria, vzrostla jeho populace až na cca 130 tisíc před vypuknutím 1. světové války.

Zhruba polovinu obyvatel tvořili Židé, 20 % Rusové a 20 % rumunskojazyčné obyvatelstvo. V meziválečném období, kdy bylo Moldavsko součástí Velkého Rumunska, vzrostl podíl rumunskojazyčných obyvatel až cca ke 40 %, ale Židé i nadále zůstali nejpočetnějším etnikem, což se změnilo až s tragickými událostmi 2. světové války – holokaust přežily nižší tisíce kišiněvských Židů.

Kromě civilních ztrát utrpěl Kišiněv také značná poškození během bojů ve městě a bombardování, čímž zaniklo de facto celé „staré město“. Hned po konci války začala velkolepá přestavba města ve stylu stalinského socialisticky-realistického empíru, jejíž nejviditelnější podobou je dodnes hlavní tepna Kišiněva – bulvár svatého Štěpána Velikého (Bulevardul Ștefan cel Mare și Sfânt).

Nejdynamičtější rozvoj ovšem přišel v 70.–80. letech, a to z iniciativy samotného vůdce SSSR Leonida Brežněva, který v Kišiněvě mezi lety 1950–52 působil jako generální tajemník moldavské komunistické strany. Brežněv chtěl z Kišiněva, který si zamiloval a rád se do něj i později vracel, vytvořit vzorové socialistické město a na jeho plánování povolal nejlepší a nejprogresivnější sovětské architekty a urbanisty. Ve shodě s tehdejšími trendy byl Kišiněv rozdělen na několik zón podle jejich využití – reprezentativní centrum se službami, průmyslové zóny a veliké obytné čtvrti skládající se z vysokých panelových domů.

Z tohoto období pochází více než 60 % současného bytového fondu města. Zároveň byla zavedena trolejbusová síť, která dodnes tvoří páteř místní MHD. Zvláštní důraz byl kladen na městskou zeleň, a tak je dnes Kišiněv díky svým obrovským parkům a listnatým alejím takřka v každé ulici nejzelenějším hlavním městem Evropy, a i v typických horkých moldavských létech se tu člověk cítí příjemně.

V současnosti je Kišiněv jediné město v Moldavsku, kterému roste populace. Kvůli tomu dochází k mohutné výstavbě nových čtvrtí bytových i rodinných domů na okrajích města. Jelikož je Kišiněv finančním srdcem země, rostou i zde nové moderní kancelářské budovy a obchodní centra. Mimo to je zde investováno obrovské množství peněz z rozvojových fondů Evropské unie, za které se nejčastěji opravuje dopravní infrastruktura, který byla ještě několik let zpátky v naprosto zoufalém stavu.

Co vidět v Kišiněvě

Sovětská architektura

Většina nejdůležitějších budov a institucí se nachází buď přímo na nebo poblíž bulváru svatého Štěpána Velikého (Bulevardul Ștefan cel Mare și Sfânt), který protíná celé centrum města od ikonického hotelu Chişinau až po začátek obrovské průmyslové zóny Sculeni. Monumentální dopravní tepna se šesti jízdními pruhy, širokými chodníky a stromořadím byla vybudována po druhé světové válce jako nové reprezentativní centrum města po vzoru petrohradského Něvského prospektu nebo kyjevského Chreščatyku. Není proto divu, že právě tady byly postaveny největší klenoty sovětské modernistické architektury v Moldavsku, kterým se v posledních letech opět dostává čím dál tím většího uznání ze strany odborníků i veřejnosti.

Stavby jako parlament (rum. Parlamentul Republicii Moldova), Úřad vlády (Guvernul Republicii Moldova), prezidentský palác (Președinția Republicii Moldova), budova ministerstva zemědělství (Ministerul Agriculturii şi Industriei Alimentare), sídlo ředitelství společnosti Moldtelecom (Sediul central al Moldtelecom) nebo Národní divadlo opery a baletu (Teatrul Național de Operă şi Balet „Maria Bieșu”) rozhodně nelze při procházce bulvárem svatého Štěpána Velikého vynechat.

Pokud jste fanoušky přesně takové architektury, určitě se vyplatí udělat si výlet trošku mimo centrum a prohlídnout si ikonický Státní cirkus (Circul de Stat), dva monumentální bloky vítající návštěvníky Kišiněva přijíždějící od letiště, kterým se přezdívá městské brány (Porțile orașului), Palác kultury železničářů (Palatul de Cultură al Feroviarilor) kousek od nádraží, v jehož vstupní hale si budete připadat jako v botanické zahradě, nebo nedaleké opuštěné Centrum mládeže Jurije Gagarina s monumentální mozaikovou výzdobou (Centrul de tineret „Iuri Gagarin”).

Jedním ze symbolů města je pak kolektivní dům Romaniţa (rus. Ромашка – Romaška), z jehož balkonů se rozprostírá jeden z nejkrásnějších výhledů na celé město a který je se svými 77 metry druhou nejvyšší budovou Moldavska. Romaniţa, které se také přezdívá kamenný květ nebo kukuřičný klas, ve výšce zaostává pouze za postmoderním obchodním centrem Atrium, které se po více než třiceti letech výstavby od roku 2012 tyčí hned naproti další ikoně – hotelu Cosmos. Jeden ze dvou dříve nejvyhlášenějších hotelů v Kišiněvě je bohužel již několikátý rok mimo provoz, a tak nezbývá než si ho užít pouze při pohledu od jezdecké sochy nejvýznamnějšího moldavského bolševického revolucionáře Grigorije Kotovského, která stojí přímo před ním.

Odvážlivci se mohou za dalšími netradičními výhledy vydat do dalšího nefunkčního a o poznání zchátralejšího hotelu Naţional na bulváru svatého Štěpána Velikého, dříve patřící do sítě nejluxusnějších hotelů v Sovětském svazu Intourist zaměřené výhradně na zahraniční návštěvníky, který se stal smutným pomníkem neúspěšné transformace moldavské ekonomiky. Po napadení Ukrajiny Ruskem v únoru 2022 se také právě na zchátralou fasádu hotelu Naţional promítlo rozdělení moldavské společnosti, kdy se na ní během několika týdnů vystřídala barvy ukrajinské vlajky, ruské svatojiřské stuhy, až se nakonec proměnila v pravděpodobně největší rumunskou modro-žluto-červenou trikolóru na světě.

Stručný výčet těch nejznámějších památek sovětské architektury můžeme uzavřít možná lehce netradičním doporučením: vyrazte na kišiněvská sídliště! I přesto, že většina místních paneláků zoufale volá po rekonstrukci, sídliště v Kišiněvě jsou živá a příjemná místa, která se počtem kaváren, restaurací, pekáren a vináren mohou směle rovnat bulváru svatého Štěpána Velikého. Především navečer centrální ulice a rozsáhlé parky pulzují životem. Moldavané tráví venku mnohem víc času než Češi a právě na sídlištích jako Râșcani, jehož srdce tvoří Afghánský park (Parcul Afgan), nebo na sídlišti Botanica se svým bulvárem Dacia (Bulevardul Dacia) je to znát.

Pěší zóny a parky

Kišiněv je pro vás ovšem pravé místo, i pokud vás zajímá spíše starší historie a chcete trávit dovolenou ve městě v trošku tradičnějším stylu. Přestože má Kišiněv – například co se týče pěších zón a zklidnění automobilové dopravy – ještě hodně co dohánět, i zde poslední dobou vznikají vyloženě příjemné ulice, kde je radost se procházet.

Vedle již několikrát zmiňovaného bulváru svatého Štěpána Velikého, kde člověka od nekonečného proudu aut dělí alespoň vzrostlé stromořadí, byste rozhodně neměli vynechat ulici Eugena Dogy (Strada Eugen Doga). Pěší zóna nesoucí jméno největšího moldavského hudebního skladatele plná restaurací a kaváren pak navazuje na nově revitalizovaný bulvár pojmenovaný pro změnu po největším moldavském básníkovi Bulevardul Grigore Vieru s pomníkem hrdinů leninského Komsomolu a a hotelem Turist – strojem času do osmdesátých let, který ale na rozdíl od jiných sovětských hotelů ve městě stále poskytuje více než dobré služby.

Ze strany od centra navazuje na ulici Eugena Dogy Katedrální park (Parcul Catedralei) s nádhernou metropolitní katedrálou Narození Páně, která byla postavena ve třicátých letech 19. století v empírovém stylu. Tato největší cerkev v Moldavsku s hned třemi bohatě zdobenými ikonostasy stojí za návštěvu samozřejmě kdykoliv, ale opravdovým zážitkem je zde velikonoční půlnoční bohoslužba s velkopátečním procesím. Nebo doporučujeme navštívit dvě liturgie na pravoslavné Vánoce, které jsou vzhledem k zasvěcení katedrály zároveň jejich patronálním svátkem. Součástí katedrálního komplexu je samostatná čtyřicetimetrová zvonice postavená roku 1998 jako kopie původní z 19. století, která byla zbourána v 60. letech 20. století. Ze strany bulváru svatého Štěpána Velikého pak park uzavírá Vítězný oblouk (Arcul de Triumf) postavený zde roku 1840 na připomínku připojení Besarábie k Ruskému impériu.

Právě rozsáhlé a krásně udržované parky jsou místa, která pěší zóny v Kišiněvě plnohodnotně nahrazují. Kišiněv má dokonce svůj vlastní Central Park, který je ovšem, jak jinak, oficiálně pojmenovaný po Štěpánovi Velikém (Grădina centrala „Ștefan cel Mare”). Kromě nádherných stromů, jejichž stín obzvlášť v létě přijde vhod, v něm najdeme hned několik restaurací a kaváren, ale také alej klasiků (Aleea Clasicilor) s bustami největších rumunských spisovatelů nebo platan zasazený roku 1966 prvním kosmonautem světa Jurijem Gagarinem.

Za parky se vyplatí cestovat i trošku dál z centra. Na jeho jihozápadním okraji se rozprostírá velice oblíbený park Valea Morilor s monumentálním schodištěm s umělým vodopádem, obrovským koupalištěm s příhodně maličkou soškou Malého prince Antoine de Saint-Exupéryho, a naopak obrovským pomníkem Vladimira Lenina, který sem byl spolu s bustami Karla Marxe a Georgie Dimitrova schován z centra, jemuž busty kralovaly během sovětských časů.

Další nádherný park leží na východním okraji města a říká se mu příhodně park „u pramene“ – Parcul „La Izvor". Zdejší silný pramen totiž napájí soustavu několik rybníků, které slouží jak k rekreaci obyvatel přiléhajícího sídliště, tak k rybolovu. Za zelené plíce města bývá označován rozlehlý park „údolí růží“ - Parcul „Valea Trandafirilor” mezi centrem a sídlištěm Botanica.

O něco divočejší a klidnější jsou dva obrovské lesoparky, ve kterých budete moct naopak nabrat nové síly skoro úplně sami – Pădure-Parc "Butoiaș" hned naproti parku „La Izvor“ a Pădurea-Parc „Râșcani”, který od sebe odděluje největší kišiněvská sídliště Ciocana a Râșcani. Nadšence do botaniky určitě nadchne rozsáhlá dendrologická zahrada – Parcul „Dendrariu”, která původně sloužila jako botanická zahrada Moldavské akademie věd a kde bylo vysázeno více než 1000 různých druhů rostlin představujících téměř kompletní výčet moldavské flóry. Poslední zajímavostí dendrologické zahrady je opuštěná astrologická observatoř v jeho severovýchodním cípu hned vedle Lékařské univerzity (Universitatea de Stat de Medicină şi Farmacie „Nicolae Testemiţanu")

Další místo, kde se dá ukrýt před městským shonem, je židovský hřbitov (Cimitirul evreiesc). Původně mnohem rozsáhlejší pohřebiště i s dnešními více než 11 hektary vypovídá o dřívější síle kišiněvské židovské komunity. Na pozemku ve čtvrti Buiucani ve východní části města se mělo začínat pohřbívat již na začátku 19. století s tím, že hřbitov je stále aktivní. Tragické události 20. století bohužel neušetřily ani místo věčného odpočinku kišiněvských Židů. Již v průběhu 2. světové války byla podstatná část hřbitova poničena nacisty a v sovětském období byla jeho východní polovina přeměněna na park (Grădina Publică „Alunelul"), respektive zastavěna komplexem sportovišť. I přes tyto rány a současný velice zoufalý technický stav zůstává toto pohřebiště jedním z nejsilnějších mement židovského národa jako pevné součásti minulosti východní Evropy a nádherným pomníkem sakrální architektury.

Muzea a galerie

Pokud budete mít už dost procházení parků a objevování sídlišť, nebo pokud se zkazí počasí, může Kišiněv nabídnout i širokou škálu atrakcí v interiéru. Řeč je samozřejmě o muzeích a galeriích, kterých v Kišiněvě jako ve správném hlavním městě najdeme pořádnou porci.

Národní historické muzeum

Chybu určitě neuděláte, když začnete v Národním historickém muzeu (Muzeul Național de Istorie a Moldovei), které vás provede cestou od pravěku přes římské období, které hrdě připomíná pomník Kapitolské vlčice přímo před hlavním vchodem, po největší slávu Moldavského knížectví za vlády Štěpána Velikého, rusko-turecké války a rozdělení Moldávie a ruské a sovětské období až do současnosti. Jelikož muzeum sídlí v opravdu velkolepém paláci z 19. století, najde se v něm také dost místa na několik časových výstav nebo třeba na působivé dioráma Jašsko-kišiněvské operace z léta 1944.

Moldavská národní galerie

De facto hned vedle Národního historického muzea sídlí v neméně opulentních prostorách Moldavská národní galerie (Muzeul Național de Artă a Moldovei). Ta ve svých sbírkách vlastní největší kolekci moldavských i zahraničních uměleckých děl v zemi, a to prakticky ze všech období od starověku po současnost. Ve stále expozici si můžete prohlídnout například unikátní díla sakrální architektury, vzácné obrazy malířů tzv. besarabské školy, ukázky moldavských sochařských mistrů nebo kolekci dekorativního umění druhé poloviny 20. století. Kromě toho se i zde koná velké množství časových výstav starších i současných umělců z Moldavska, Rumunska i zbytku světa.

Galerie Centrul Expozițional „Constantin Brâncuși”

Další zajímavý výstavní prostor je o kus dál, přímo naproti bývalému hotelu Naţional na bulváru svatého Štěpána Velikého. Galerie Centrul Expozițional „Constantin Brâncuși” je zaměřená výhradně na moderní a soudobé umění a ve svých dvou sálech často dává prostor mladým moldavským umělcům.

Muzeum vojenské historie

Velkou proměnou prošlo v posledních letech Muzeum vojenské historie (Muzeul de Istorie Militară) sídlící v bývalém Domě důstojníků Sovětské armády. K expozicím o středověku a rusko-tureckých válkách přibyla i nově přepracovaná expozice o ruské a sovětské armádě se všemi jejich klady a zápory a nedávno bylo otevřeno i několik sálů věnovaných vojsku samostatného Moldavska s důrazem na podněsterskou válku na počátku 90. let. Ve sklepení budovy se pak nachází další zbrusu nová silná expozice zaměřená na represe v sovětském období. V zahradě muzea je pak vystaveno několik kusů převážně sovětské vojenské techniky.

Etnografické a přírodovědné muzeum

Skutečným skrytým klenotem je Etnografické a přírodovědné muzeum (Muzeul Național de Etnografie și Istorie Naturală) sídlící na jihozápadním okraji centra nedaleko dendrologické zahrady a parku Valea Morilor v nádherné budově ze začátku 20. století, která snese srovnání s nejvýznamnějšími památkami z tohoto období kdekoliv v Evropě. Kromě početných časových výstav téměř výhradně etnografického zaměření jsou největší silou tohoto muzea stálé přírodovědné i etnografické expozice. Ty vznikaly v letech 1988–94 a do dnešních dní se zachovaly prakticky beze změn, což umožňuje návštěvníkům poznat nejenom samotné exponáty, ale také unikátní ucelené dílo pozdně sovětské muzejnické školy, která se v takhle rozsáhlém celku najde už jen málokde.

Muzeum města Kišiněva

I kišiněvské městské muzeum zaujme na první pohled budovou, ve které sídlí. Již roku 1971 bylo totiž umístěné do nepoužívaného vodojemu z konce 19. století. Na pěti patrech si můžete prohlédnout řadu unikátních exponátů a seznámit se s historií města od jeho založení až po současnost. Navíc – co by to potom bylo za věž, kdyby z ní nebyl výhled – v nejvyšším patře, které skrývá malinkatou galerii, můžete vyjít na venkovní ochoz a pokochat se výhledem na město a nedaleký nádherný park Valea Morilor.

Muzeum vesnice

Hned za městem ve směru na letiště, respektive Tiraspol, vzniká skanzen moldavské lidové architektury – Muzeum vesnice (Muzeul Satului). V současnosti si můžete v těsném sousedství již zmiňovaných monumentálních panelákových městských bran prohlédnout několik tradičních venkovských domů, ukázky uměleckých kovářů i zemědělských nástrojů, zvonici, hned dvě studny a zejména dřevěnou cerkev Nanebevzetí Panny Marie. Jde o nejstarší cerkev v Moldavsku a byla sem přenesena z obce Hirișeni, kde stála od roku 1642. V sovětském období ale výrazně zchátrala, a tak byl její přesun na okraj hlavního města roku 1995 motivován samotnou záchranou této unikátní památky.

Muzeum Alexandra Puškina

Tečku za kišiněvskými muzei můžeme udělat muzeem Alexandra Puškina (Casamuzeu „Aleksandr Pușkin”). Nachází se v centru města přímo v domě, kde největší ruský básník trávil tři roky svého vyhnanství na tehdejší periferii Ruského impéria v letech 1820–23. Právě v tomto domě měl Puškin napsat slavnou poemu Cikáni, drama Boris Godunov nebo první část svého asi nejvýznamnějšího díla Evžen Oněgin. Do muzea se od sovětských časů pravděpodobně příliš neinvestovalo, ale opět zcela symbolické vstupné z něj dělá sympatickou zajímavost i pro ty, kteří nejsou úplně zapálenými fanoušky ruské literatury.

Centrální tržnice

Pokud chcete zažít atmosféru blízkovýchodního trhu, ale nechce se vám na Blízký východ, je pro vás kišiněvská centrální tržnice (Piața Centrală) to pravé místo. Tržnici netvoří jen jedna budova, ale de facto celá čtvrť zhruba vymezená ulicemi Strada Armenească, Strada Mitropolit Varlaam, Strada Tighina a bulvárem svatého Štěpána Velikého. V tržnici jde o zběsilou změť různých obchůdků, stánků, velkých hal, průchodů, improvizovaných stříšek z plachty nebo vlnitého plechu, ve kterých nemá člověk, který se zde nepohybuje denně, prakticky žádnou šanci na zorientování. Už jenom samotné toulání se a ztrácení v tomto labyrintu je zážitek, ale když k tomu přidáte to, že právě zde se prodává to nejlepší ovoce a zelenina, sýry, maso nebo víno, a to ještě ke všemu za výrazně levnější ceny než v běžných obchodech, nedá se tato největší moldavská tržnice, které může konkurovat snad jen tiraspolský Zelený trh, rozhodně vynechat.

Výlety do okolí

Na rohu centrální tržnice se nachází centrální autobusové nádraží, odkud odjíždějí autobusy a maršrutky do všech možných směrů. Pokud si budete chtít dát od Kišiněva na chvilku pauzu, není nic jednoduššího než si udělat celodenní výlet třeba do Vadul lui Vodă s několika plážemi na Dněstru, do vinařství v Cricově, na nejkrásnější archeologickou lokalitu Moldavska Orheiul Vechi, nebo na nikdy nedostavěný mrakodrap uprostřed vinic v Ialoveni.

Objekt 1180 – opuštěný nukleární bunkr

V lese poblíž obce Olişcani necelých 10 km od okresního města Șoldănești, kde mimo jiné začíná soutěska řeky Ciorna, leží ruiny jedné z nejdůležitějších vojenských základen Sovětské armády. Objekt 1180, jak zní oficiální kódové označení, nebyl ničím menším než velitelským stanovištěm, ze kterého měla být řízena potenciální třetí světová válka. V Moldavsku, konkrétně na necelých 40 km vzdáleném vojenském letišti Mărculești, byly dislokovány jednotky schopné v případě vypuknutí konfliktu nést jaderné zbraně. Sovětské Moldavsko se mělo stát zázemím potenciální jižní skupiny vojsk, která by vedla útok směrem na Balkán, a proto musela být jako potenciální frontová republika vybavena odpovídajícím velitelským stanovištěm.

S jeho výstavbou se začalo roku 1985, kdy se u Olişcani začala, pod záminkou stavby nové továrny na traktory, budovat potřebná infrastruktura. Nejprve se uprostřed lesa objevily dva pětipatrové paneláky sloužící k ubytování posádky v mírových časech a poté se začalo s hloubeních dvou identických bunkrů. Ty si lze představit jako dvanáctipatrové věžáky o kruhovém půdorysu zakopané v zemi. Jeden z tubusů měl sloužit jako samotné velitelské stanoviště, zatímco druhý zajišťoval technické zázemí v podobě kuchyně, nemocnice, ale také malé elektrárny nebo márnice. Oba tubusy, jejichž dno sahá až do hloubky téměř 70 m pod povrch země byly propojeny dvěma tunely a navrženy tak, aby odolaly zemětřesení, přímému zásahu nejsilnějších konvenčních raket té doby i radiaci – nedaleké letiště Mărculești bylo již od 60. let na seznamu cílů potenciálních jaderných úderů americké armády.

V době, kdy se Sovětský svaz rozpadl, byl Objekt 1180 dokončený z 95 %. Najednou se ale ocitl na území republiky, která neměla ani vlastní armádu a záhy se stal naprosto nepotřebným. Až do poloviny 90. let v areálu sídlila malá jednotka ruské armády, ale ani pro ni nemělo udržování takového komplexu žádný význam. Po odchodu jednotky prostor začali využívat zejména obyvatelé okolních vesnic, a to jako zdroj stavebního materiálu a cenných kovů.

Dnes je areál volně přístupný. Jsou zde k vidění jak ruiny technického zázemí na povrchu, včetně jednoho ze dvou paneláku, tak samotné dva bunkry, do kterých se dá dostat. Jejich železobetonová konstrukce je stále stabilní, ale od úrovně šestého patra jsou zaplavené vodou. Díky tomu, že sběrači kovů odkryli značnou část vrchní krycí desky, je konstrukce bunkrů krásně vidět i bez toho, aniž by se člověk musel spouštět do podzemí.

Soroca – pevnost z bankovky

Soroca je se zhruba 22 tisíci obyvateli osmým největším moldavským městem. Většina návštěvníků se sem vydává kvůli stejnojmenné pevnosti z 16. století, která spolu s dalšími (v ukrajinském Chotynu a Bilhorodu Dnistrovském a v podněsterských Benderech) strážily významné brody a mosty přes pohraniční Dněstr. Na začátku 21. století prošla velkorysou rekonstrukcí, díky které je dnes přístupná veřejnosti, a i díky svému vyobrazení na bankovce o hodnotě 20 lei je jedním ze symbolů Moldavska.

Druhou zajímavostí města je tzv. cikánská hora (Dealul Țiganilor). Podobně jako v sousedním Rumunsku nebo na ukrajinském Zakarpatí, i v Soroce žije velká romská komunita. Kromě značného vlivu na místní kulturní dění (zejména okolo 8. dubna – Mezinárodního dne Romů – se zde každoročně konají velkolepé oslavy) se místní Romové nesmazatelně zapsali do panorámatu města tím, že si právě na cikánské hoře vybudovali velkolepé vily inspirované washingtonským Kapitolem nebo moskevským Velkým divadlem.

Třetím důvodem, proč Sorocu nevynechat, je památník nazvaný Svíčka vděčnosti (Lumânarea Recunoștinței). Tato bezmála 30 metrů vysoká kamenná věž, ke které vede 600 schodů, od roku 2004 symbolizuje vděk Moldavanů za to, že můžou žít ve svobodě a nikdo neutlačuje jejich národní kulturu. Kromě samotné věže s kaplí si odsud můžete vychutnat nádherný výhled na Dněstr.

Taraclia – domov moldavských Bulharů

Besarabští Bulhaři, jak se místní sami nazývají, jsou součástí pestré národnostní mozaiky dnešního Moldavska již od přelomu 18. a 19. století, kdy sem přišli ze svého domovského Bulharska, tehdy pod nadvládou Osmanské říše, společně s Gagauzy na pozvání ruského cara, který jim nabídl rozsáhlé daňové a jiné úlevy výměnou za kolonizaci nově získaných území během rusko-tureckých válek.

Bulhaři mířili především do regionu Budžak (rum. Bugeac, rus. a bul. Буджак – Budžak), který byl tehdy součástí Besarabské gubernie. Jde o část černomořského příbřeží mezi řekami Dněstr a Dunaj, který je dnes rozdělený mezi oděskou oblast Ukrajiny a několik rajonů jižního Moldavska včetně části Gagauzie. Právě zde žije i většina moldavských Bulharů. Ti tvoří většinu v rajonu Taraclia i stejnojmenném městě a nižší procenta obyvatel sousední Gagauzie nebo rajonu Cahul.

Jelikož byl Budžak až do roku 1991 vždy součástí jednoho státu – nejprve Ruského impéria, poté Velkého Rumunska, a nakonec Sovětského svazu – nebyl rozdíl mezi Besarabskými Bulhary žijícími na území dnešní Ukrajiny, kde jich dnes žije většina (více než 200 tisíc) a dnešními moldavskými Bulhary, kterých je okolo 40 tisíc. Jejich centrem byl již od počátku 19. století dnes ukrajinský Bolgrad (rus., ukr. i bul. Болград – Bolgrad), což znamená doslova bulharské město. Zde byla mimo jiné roku 1858 založena vůbec první bulharskojazyčná střední škola na světě, která funguje dodnes.

I přesto, že byli Bulhaři prakticky po celou dobu přítomnosti v Budžaku stejně jako Moldavané, Gagauzové nebo Ukrajinci pod silným rusifikačním tlakem, podařilo se jim vymizení rodného jazyka zabránit. Bulharština aktivně žila v rodinných a církevních kruzích a po většinu carského i sovětského období se alespoň v nějaké míře udržela alespoň na základních školách. Po rozpadu Sovětského svazu začala k místním Bulharům proudit také pomoc ze samotného Bulharska, která ovšem podobně jako v případě turecké podpory Gagauzů nebo na krajany v , přispívala k silné emigraci z Moldavska – v roce 1989 mělo žít na území dnešního Moldavska více než 80 tisíc Bulharů, tedy zhruba dvakrát víc než dnes.

Dnes se ale i přes značný úpadek v počtu obyvatelstva bulharská kultura v Moldavsku neustále rozvíjí. Přímo v Taraclii byla roku 2004 založena státní univerzita s bulharským vyučovacím jazykem, která dnes působí jako pobočka univerzity v bulharském městě Ruse. Stejně jako v sousední Gagauzii i v samotném Bulharsku jsou velice silné ruské vlivy, cílení různých dezinformačních kampaní a rozdmýchávání antimoldavských nálad, o čemž ostatně svědčí například referendum o zapsání cíle vstupu do Evropské unie do moldavské ústavy z roku 2024, ve kterém se 92 % voličů v rajonu Taraclia vyslovilo proti.

V samotné Taraclii, která má okolo 10 tisíc obyvatel, z nichž se více než 7,5 tisíc hlásí k bulharské národnosti je možné navštívit etnografické muzeum a několik bulharských cerkví, které jsou lehce odlišné od těch ve zbytku Moldavska určitě stojí i okolní bulharské vesnice, které mají zase trošku jiné kouzlo než vesnice etnicky moldavské nebo gagauzské.

Podněstří

O Podněstří, „oficiálně“ Podněsterské Moldavské republice se můžete často dočíst, že jde o stát, který neexistuje nebo o poslední komunistickou republiku v Evropě. Ani jedno není pravda – Podněstří rozhodně existuje a místní tvrdě kapitalistický mafiánský režim nemá s komunismem mnoho společného. To však neznamená, že by tento fascinující kout východní Evropy nestál za návštěvu – právě naopak. O Podněstří existuje tolik mýtů a nepřesností, že na jejich vyvrácení existuje jenom jediný spolehlivý způsob – zažít Podněstří na vlastní kůži.

Historický vývoj

Historie tohoto úzkého pruhu území vměstnaného mezi řeku Dněstr a moldavsko-ukrajinskou hranici, je, jak jinak, nesmírně složitá a komplikovaná. Ve zkratce jde ale říct, že se již nejedná o historické území Moldávie, která vždy končila na Dněstru. Součástí Ruského impéria se budoucí Podněstří stalo o 20 let dříve než zbytek dnešního Moldavska a vždycky mělo k centru Říše o něco blíž než periferní Besarábie. Po pádu carského režimu a ruské občanské válce se zde Sovětům podařilo ustanovit svoji moc, a tak se budoucí Podněstří nestalo součástí Velkého Rumunska jako Besarábie, ale bylo začleněno do sovětské Ukrajiny.

Nároku na území mezi Dněstrem a Prutem se ale Stalin nikdy nevzdal, a tak se začal připravovat na anexi Besarábie již ve 20. letech, kdy chtěl v rámci Ukrajiny vytvořit Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republiku s hlavním městem v Tiraspolu. Ta se rychle stala zásobárnou kádrů a laboratoří sovětského moldavanismu, takže když byla po překročení Dněstru Rudou armádou v létě 1940 vyhlášena Moldavská sovětská socialistická republika mezi Dněstrem a Prutem, byl sovětský režim na tuto anexi velice dobře připraven.

Úzký pruh bývalé Moldavské autonomní sovětské socialistické republiky byl ve 40. letech samozřejmě vyčleněn ze sovětské Ukrajiny a začleněn do sovětského Moldavska. Že jsou mezi levým a pravým Dněstru velké rozdíly vůbec nevadilo – naopak. Naprostá většina elit a řídících kádrů sovětského Moldavska pocházela až do samotného konce režimu právě z mnohem více sovětizovaného a industrializovaného levého břehu Dněstru.

Podstatný rozdíl byl také v sociální a národnostní skladbě obyvatel. Zatímco na pravém břehu žili po druhé světové válce výhradně rumunskojazyční Moldavané, na levém byla etnická struktura obyvatelstva rozbitá téměř přesně na třetiny – Moldavané, Ukrajinci a Rusové.

Naprostá většina Moldavanů z levého břehu žila na venkově, zatímco naprostá většina obyvatel pravého břehu byla obyvateli nově budovaných měst. Také hospodářské rozdíly se během sovětského období stále zvětšovaly, zatímco levý břeh byl onou pověstnou vinicí a sadem, patřil pravý břeh k nejprůmyslovějším regionům celého impéria – řečí čísel pravý břeh Dněstru představoval v rámci Moldavské SSR 12 % rozlohy a 15 % populace, přičemž ale vytvářel okolo 40 % republikového HDP.

Tyto velké rozdíly se začaly velice vyhrocovat na konci 80. let během pokusu o reformy sovětského hospodářství i celé společnosti. Hlavním konfliktem zde byla jazyková otázka – rumunskojazyční Moldavané se dožadovali dominance svého rodného jazyka ve všech sférách veřejného a politického života a celkové „rumunizace“ Moldavska, zatímco obyvatelé budoucího Podněstří nadále trvali na výlučnosti ruštiny a odmítali myšlenky na hlubší spolupráci nebo dokonce spojení s Rumunskem.

Tento zásadní rozkol vedl k tomu, že komunistické elity z východního břehu s autentickou podporou místního obyvatelstva a „rudých ředitelů“ zdejších významných podniků vyhlásili v roce 1990 vznik Podněsterské moldavské sovětské socialistické republiky – nové svazové republiky, která narozdíl od Moldavska rozhodně nehodlá Sovětský svaz opouštět. V chaosu rozpadu SSSR spolu tyto dvě de facto samostatné, ale zásadně propojené celky dva roky víceméně pokojně koexistovaly až do momentu, kdy se již nezávislé Moldavsko pokusilo silou začlenit separatistický region zpět pod svou moc.

V květnu 1992 po neúspěšném pokusu policejních sil (Moldavsko tehdy ještě ani nemělo vlastní armádu) ovládnout město Dubossary vypukla občanská válka, která trvala až do srpna toho samého roku. Po většinu těchto čtyř měsíců se na sebe moldavské a podněsterské ozbrojené síly jen koukali zpoza Dněstru, který se rychle stal nepřekročitelnou frontovou linií. Naprostá většina z více než 1 000 obětí války (na obou stranách) pochází z dvoudenní krvavé bitvy o Bendery, které jako jediné město leží na pravém břehu Dněstru.

Válka byla ukončena zejména na nátlak Moskvy. Mírová dohoda, uzavřená právě tam 21. srpna 1992, mezi Republikou Moldavsko a Ruskou federací jako garantem suverenity Podněsterské moldavské republiky, znamenala nejen zastavení bojů, ale i potvrzení existence Podněstří jako de facto existujícího státu.

Současná situace

Od konce války vedle sebe Podněstří a Moldavsko opět mírově koexistují. Současný stav de facto vyhovuje oběma stranám. Podněsterské elity podporované Moskvou mají vlastní stát, který jim pomáhá dále bohatnout a držet se u moci, zatímco Moldavsko nemusí řešit obrovskou ruskojazyčnou menšinu, která k Moldavsku necítí žádnou loajalitu.

Otázka Podněstří v současné moldavské politice sice lehce narostla na významu v souvislosti s evropskými aspiracemi a startem přístupových jednání s Evropskou unií, která ale dala nakonec poměrně jasně najevo, že Moldavsko může do EU vstoupit, i pokud nekontroluje část svého území (podobně jako Kypr).

V Podněstří dnes vládnou oligarchické struktury několika mužů, kteří ovládají celou místní politiku. Po odchodu otce zakladatele Igor Smirnova, který paradoxně roku 2011 prohrál tehdy relativně svobodné volby, drží v rukou de facto veškerou moc koncern Sheriff založený zkraje 90. let bývalými elitami KGB.

Ačkoliv je podněsterský veřejný prostor stále velice hustě zaplněn sovětskou symbolikou a například státní vlajka (převzatá od sovětského Moldavska) obsahuje srp a kladivo, nemá dnešní Podněstří s komunismem nic společného. Jde mnohem víc o výraz hluboké postsovětské nostalgie a složité identity místních obyvatel, kteří se více než cokoli jiného cítili na konci 80. let jako do určité míry „nadetničtí“ sovětští lidé než příslušníci některého z konkrétních národů. Dnes se Podněsterci rozhodně cítí být součástí tzv. ruského světa, který jim takovou identitu stále umožňuje uchovat.

Tiraspol – hlavní město Podněstří

Tiraspol je největší a zároveň hlavní město Podněsterské moldavské republiky. V rámci celého Moldavska by mu patřilo třetí místo v počtu obyvatel za Kišiněvem a Bălți. V samotném Tiraspolu žije přes 130 tisíc obyvatel, ale jeho metropolitní oblast (především ve spojení se sousedními Bendery) má přes 200 tisíc obyvatel a tvoří většinu populace PMR, kde celkově žije mezi 350–400 tisíci obyvatel.

Město bylo založeno generálem Suvorovem, jehož veliká jezdecká socha dominuje hlavnímu náměstí roku 1792 na přání carevny Kateřiny Veliké, která má sochu v parku hned naproti Suvorovovi.

Strategická poloha města na Dněstru mu předurčila cestu důležitého administrativního a obchodního centra – prochází jím hlavní spojnice Oděsy jako centra černomořského pobřeží s Kišiněvem a dále s Rumunskem a celým Balkánem až do Istanbulu. Dnes je ale jeho pozice značně oslabená tím, že po útoku Ruska na Ukrajinu je od roku 2022 je hranice s Ukrajinou z Podněstří neprostupná a Ukrajinci pro jistotu zničili všechny hraniční mosty, zablokovali hraniční přechody a podél celé hranice vybudovali protitankové valy.

V zahraničí je město známé zejména díky místnímu fotbalovému klubu Sheriff Tiraspol, patřícímu stejnojmennému koncernu místních oligarchů. Sheriff Tiraspol je suverénně nejúspěšnější fotbalový klub Moldavska (21krát vyhrál Moldavskou ligu, přičemž existuje od roku 1997, čili 27 sezón). Na jeho soupisce je mnoho zahraničních hráčů z celého postsovětského světa, ale v posledních letech také fotbalisté zejména z latinské Ameriky a Afriky (moldavské občanství měli v sezóně 2024/2025 pouze tři hráči současné sestavy). Největšího úspěchu dosáhli fotbalisté Sheriffu v sezóně 2021/22, kdy skončili třetí v základní skupině Ligy mistrů UEFA poté, co doma porazili Šachtar Doněck a Real Madrid na výjezdu na madridském stadionu Santiago Bernabeu. Za svůj výkon a reprezentaci obdrželi všichni hráči a organizační tým z rukou prezidenta Krasnoselského v roce 2022 státní vyznamenání.

Jelikož město nemá příliš dlouhou historii, nenajdeme zde mnoho starobylých památek (ale doslova pár minut autem nebo maršrutkou odsud je starobylý klášter v Kickanách). Největší atrakce najdeme všechny na výše zmíněné ulici 25. října/Pokrovské, která tvoří osu západ-východ. 25. října je datum bolševické říjnové revoluce podle starého kalendáře. Název byl v rámci dekomunizace, která paradoxně doléhá i do Podněstří, změněn k uctění jednoho z nejvýznamnějších pravoslavných svátků – Pokrovu (ochrany) přesvaté Bohorodice, který připadá na 14. října a připomíná ochranu, kterou Panna Marie drží nad všemi věřícími.

Centrum začíná u ikonického sídla podněsterské vlády, před kterým se nachází suverénně největší pomník Lenina v širokém okolí. Naproti němu je pak komplex muzeí věnovaných historii a armádě, který sousedí s památníkem padlých ve válkách od té občanské po Říjnové revoluci, přes druhou světovou, kterou reprezentuje legendární tank T-34 až po tu o nezávislost Podněstří v roce 1992.

Pomyslným srdcem města je Suvorovovo náměstí pojmenované po zakladateli města, jehož jezdecká socha mu spolu s vlajkami všech podněsterských měst a velkým statním znakem dominuje. Na náměstí navazuje Kateřinský park plný atrakcí pro děti, fontán a kaváren, ke kterému ze severní strany přiléhá Zelený trh (rus. Зелёный рынок – Zeljonyj rynok) – největší tržnice v Podněstří, která rozhodně stojí za návštěvu. Na opačné straně Suvorova náměstí je tak trochu skrytá městská pláž na Dněstru, který se města v tomto místě jen lehce „dotkne“ a dál teče na jih k Černému moři.

Dále na východ na Pokrovské ulici leží Dům knihy (rus. Дом книги – Dom knigi), což je knihkupectví, kde se dají sehnat všemožné suvenýry od pohlednic, magnetek až po podněsterskou vlajku nebo portrét Stalina. Dalším skvělým suvenýrem jsou plastové mince, kterými se dřív v Podněstří platilo. Dříve je bylo snadné sehnat prakticky v každé podněsterské bance, ale jelikož jsou z oběhu vyřazeny již poměrně dlouho a už byly objeveny turisty, není dnes už tak snadné je sehnat. Za pokus ale stojí navštívit některou z poboček největší banky Agrorpombank (rus. Агропромбанк).

Ještě dál na východ leží Dům sovětů – sídlo zastupitelských úřadů ve stylu stalinského empíru s povinnou bustou Lenina a výstavkou čestných občanů a nejlepších pracovníků. Centrum uzavírá za Bulvárem Gagarina umístěná Státní opera spolu se Státní univerzitou Tarase Ševčenka, před kterou se kromě sochy tohoto ukrajinského národního básníka nachází také socha Harryho Pottera.

Trošku dál od centra – na křižovatce ulic Lenina (Ленина) a Karla Liebknechta (Карла Либкнехта) se nachází známá koňakárna KVINT, která to dotáhla až na pětirublovou bankovku a kde je možné si s předstihem objednat exkurzi s degustací a navštívit firemní prodejnu, kterých je jen v Tiraspolu několik.

Bendery – opěrný bod na Dněstru

Bendery (rum. Tighina, rus. Бендеры – Bendery) jsou se zhruba 100 tisíci druhé největší město Podněstří a zároveň jediné město, které tato neuznávaná republika kontroluje na pravém břehu Dněstru. Město bylo historicky vždy součástí historické Moldávie a později Besarábie, přičemž plnilo významnou funkci hraniční pevnosti.

Samotná pevnost na břehu Dněstru, která je největším turistickým lákadlem města a je vyobrazena na podněsterské bankovce o neobvyklé hodnotě 25 rublů, vznikla v dnešní kamenné podobě až na pokyn tureckého sultána Sulejmana Nádherného, kterého si spojujeme zejména s bitvou u Moháče, ve které porazil roku 1526 tehdejšího uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského. Sulejman právě při tažení do Evropy ovládnul i tehdejší dřevěnou strážní tvrz u brodu přes Dněstr vybudovanou moldavským knížetem Štěpánem III. Velikým v druhé polovině 15. století. A rozhodl se z ní udělat svůj opěrný bod na Dněstru.

Významnou roli hrála pevnost v několika rusko-tureckých válkách, které se přes Moldavsko prohnaly v 18. a 19. století. Nakonec byly Bendery spolu s celou pozdější Besarabskou gubernií připojeny k Ruskému impériu roku 1812 a od té doby se etnicky moldavsko-ukrajinské město začalo proměňovat v multikulturním duchu, což znamenalo především příliv Židů a Rusů, čímž se hlavními jazyky města staly ruština a jidiš.

V meziválečném období byly Bendery jako jediné podněsterské město součástí Velkého Rumunska a se svým sesterským městem Tiraspolem, se mohly spojit až po anexi Besarábie Sovětským svazem těsně před vypuknutím druhé světové války. Podobně jako v Dubossarech, i zde vzniklo během německo-rumunské okupace ghetto a Bendery se staly jedním z center vyvražďování židovského obyvatelstva celého Moldavska.

Po osvobození a znovupřipojení k Sovětskému svazu v rámci Moldavské sovětské socialistické republiky zažilo město bezprecedentní rozvoj, kdy byla vybudována naprostá většina dodnes sloužící infrastruktury, průmyslu a bytového fondu. Tehdy se také ještě zesílila ruskojazyčná identita města, což způsobilo, že se Bendery už od počátku staly součástí roku 1990 jednostranně vyhlášené Podněsterské moldavské republiky.

Bendery jsou nejsilnějším symbolem podněstersko-moldavské války, jelikož vedle okolí Dubossar to bylo právě toto město, kde se vedly nejtvrdší boje. V bitvě o město padla naprostá většina ze zhruba tisícovky obětí této války na obou stranách fronty. Jako jediné pravobřežní podněsterské město se ho pokusily na začátku léta 1992 dobýt v bleskové akce elitní jednotky moldavské policie (Moldavsko tehdy ještě nemělo vlastní armádu), což se proměnilo v dvoudenní krvavý boj v ulicích města, který byl zastaven až na nátlak ruské armády, který si 21. července 1992 vynutila podpis mírové smlouvy všech zúčastněných stran v Moskvě, ve které bylo potvrzeno, že Bendery zůstanou i nadále součástí Podněstří.

Historii města pěkně prezentuje poměrně velké a dobře udržované oblastní muzeum (rus. Краеведческий музей – Krajevědečeskyj muzej), na které ve vedlejším domě navazuje Pamětní Muzeum benderské tragédie (Мемориальный музей Бендерской трагедии – Memorialnyj muzej Benderskoj tragedii), jak bývá bitva o Bendery Podněsterci označována. Další připomínkou je pak velký vojenský památník a hřbitov u hlavní výpadovky na Kišiněv.

Z dalších pamětihodností stojí za návštěvu určitě Muzeum revoluční, vojenské a pracovní slávy železničářů (Музей революционной, боевой и трудовой славы железнодорожников – Muzej revolucionnoj, bojevoj i trudovoj slavy) vedle nádraží a procházka přes centrum až k Dněstru, kde je pěkně upravené nábřeží s dalšími památníky připomínajícími sovětské časy a dramatické období vzniku Podněstří.

Podél řeky se dá dojít až k samotné pevnosti, která je z části otevřená pro veřejnost a zčásti stále slouží jako sídlo podněsterské a ruské armády. Hned vedle pevnosti je také poměrně pěkná pláž, která se dá využít na koupání v Dněstru.

Kickany – mužský klášter a vítězný obelisk

Pokud vás omrzí městský ruch panelového Tiraspolu s širokými bulváry a velkolepými vládními budovami se srpy a kladivy, není nic jednoduššího než si udělat malý výlet na podněsterský venkov. Od mostu přes Dněstr hned vedle tiraspolské městské pláže přes den co půlhodinu odjíždí maršrutky do zhruba 6 km vzdálené obce Kickany (rum. Chițcani, rus. Кицканы).

Ta sice i přesto, že leží již na pravém břehu Dněstru, není kontrolována vládou v Kišiněvě, ale tou v Tiraspolu. Na rozdíl od několika moldavských vsí poblíž Dubossar tato anomálie není výsledkem války na začátku 90. let, ale prostým faktem, že do této malé oblasti na pravém břehu Dněstru nevede ze samotného Moldavska žádná silnice, a tak zůstali obyvatelé několika zdejších obcí odkázáni na pomoc z Podněstří.

I přesto, že je tato národnostně takřka půl na půl rusko-moldavská vesnice na první pohled nenápadná, vyskytuje se hned na dvou podněsterských bankovkách. Na jednorublovce je vyobrazený monumentální obelisk na návrší nad obcí, který připomíná, že právě zde začala na konci srpna 1944 Jašsko-kišiněvská operace, během které Rudá armáda za jediný týden osvobodila celé Moldavsko od Dněstru až po Prut. Z návrší je výhled na nekonečné roviny jižního Moldavska, ale také na blízká města Bendery a Tiraspol a za dobrého počasí můžete dohlédnout až na mohutné komíny elektrárny v Dněstrovsku na samotném jižním okraji Podněstří.

>

Na desetirublové bankovce je vyobrazen Kickanský mužský klášter Nanebevstoupení páně, který je známý také pod svým rumunským názvem Noul Neamț – Nový Neamț. Ten souvisí se založením kláštera v 60. letech 19. století, kdy zde našla azyl kvůli politicko-náboženským sporům v Rumunsku velká skupina mnichů z jednoho z největších a nejvýznamnějších rumunských klášterů – Mânăstirea Neamț.

Výstavba celého klášterního komplexu trvala přes padesát let, přičemž dnes zahrnuje čtyři kostely, refektář s velkou kuchyní, nemocnici, budovu s celami pro mnichy a zejména majestátní zvonici nad hlavní branou, která je se svými 69 metry nejvyšší zvonicí v celém Moldavsku a ze které je snad ještě krásnější výhled než od obelisku nad vsí.

V 60. letech byl klášter na nátlak sovětského režimu přeměněn na léčebnu tuberkulózy, ale záhy po rozhýbání politických změn druhé poloviny 80. let zde byl opět otevřen teologický seminář a vrátila se sem zhruba padesátka mnichů. Tento klášter je také jedním z mála míst, kterému se vyhnuly těžkosti se vznikem Podněstří – ačkoliv leží v oblasti ovládané Tiraspolem, on sám spadá pod kišiněvského metropolitu a slouží jako svaté místo pro věřící z obou břehů Dněstru.

Poslední zajímavostí, která v Kickanech určitě stojí za návštěvu, je místní dům kultury na Kotovského ulici (ул. Котовского). Už při pohledu zvenčí můžeme ocenit jednu z největších hlav Lenina minimálně ve východní Evropě a pokud se nám podaří dostat se dovnitř, můžeme se pokochat jedinečnou monumentální malbou ve vstupní hale, na které jsou zachyceny výjevy z vesnického života.

Dněstrovsk – město energetiků

Dněstrovsk (Днестровск) je nejjižnějším městem Podněstří. Jedná se zároveň o nejmladší město Podněstří i celého Moldavska, jelikož začalo být budováno až roku 1961 a to společně se stavbou obrovské elektrárny, která měla vyřešit nedostatečné zásobování elektřinou v celém regionu. Roku 1982 byl dobudován poslední dvanáctý energoblok, který zajištoval, že Moldavská státní oblastní elektrárna, jak zní její oficiální název, mohla dodávat elektřinu nejen do Moldavska, jehož celkovou spotřebu pokrývala z téměř 80 %, ale také do sousední oděské oblasti Ukrajiny a v případě potřeby dokonce i do sousedního Rumunska a Bulharska.

Dněstrovsk je jedním z mnoha měst energetiků, kterých vznikaly po celém Sovětském svazu desítky, ne-li stovky. Nejznámějším z nich je pravděpodobně opuštěná Pripjať vedle Černobylské jaderné elektrárny na Ukrajině, se kterou se sice Dněstrovsk nemůže rovnat, ale i tak nabízí možnost nahlédnout do utopické představy ideálního sovětského města vybudovaného na zelené louce.

Centrem sídliště plného zeleně je Bulvár energetiků (бульвар Энергетиков) s monumentálním památníkem Promethea a domem kultury, které nemůže nést jiné jméno než Energetik. Na hlavní ulici Budovatelů (ул. Строителей – ul. Strojitělej) se nachází obchody a kavárny a v zeleni mezi typickými paneláky, které se dělí na vyšší a novější brežněvky a nižšími a starší chruščovky, podle příslušných sovětských vůdců, za jejichž éry se budovaly, jsou roztroušena hřiště, školy, školky a také místní energetická průmyslovka – jak jinak než pojmenovaná po Leninovi.

Samotná elektrárna leží zhruba 3 km od centra města, ale její monotónní hučení a dým z vysokých komínů nás bude provázet po celém Dněstrovsku i okolí. Stojí na břehu limanu (jezera vzniklého částečným nebo úplným zanesením ústí) řeky Kučurgan, podle které se jí také občas přezdívá kučurganská elektrárna. Středem limanu vede ukrajinská hranice a kromě chlazení elektrárny je velice oblíbeným rekreačním cílem místních, čemuž se není co divit. Koupání hned vedle elektrárny má přece jen něco do sebe.

Dubossary – křižovatka kultur

Dubossary jsou se zhruba 25 tisíci obyvatel čtvrtým největším městem Podněstří. Ačkoliv je město známé především svou přehradou, není to jediný důvod, proč se zde alespoň na chvíli nezastavit.

Na území dnešního města byly nalezeny pozůstatky života již z období ranného paleolitu, tedy více než před milionem let. Ve středověku zde vyrostla pohraniční pevnost, která chránila zdejší významný brod přes Dněstr, přičemž byla opakovaně ničena a obnovována a dnes se z ní nedochovalo prakticky nic.

Samotné město se začalo rozvíjet zejména po připojení do Ruského impéria, kdy během rusko-tureckých válek opakovaně sloužilo jako polní velitelství ruských vojevůdců včetně Alexandra Suvorova a Grigorije Potěmkina. Od té doby se město stalo velice multikulturním – k místním Ukrajincům a Moldavanům se rychle začali přidávat zástupci mnoha národů z celého impéria, z nichž bylo nejvíce Židů, kteří ve městě představovali až do začátku 2. světové války většinu.

2. světová válka znamenala pro místní židovskou komunitu, o jejímž rozsahu svědčí veliký hřbitov nedaleko centra, tragický konec. Většina města byla po začátku německo-rumunské okupace přeměněna na ghetto a byly sem dovezeny tisíce Židů z celého Moldavska a v září 1941 zde proběhla jedna z největších masových vražd židovského obyvatelstva, během které nacistické jednotky Einsatzgruppe zavraždili více 10 tisíc civilistů, čímž došlo k téměř úplnému zániku místní židovské komunity.

Násilí se městu a jeho okolí nevyhnulo ani během moldavsko-podněsterského konfliktu, jehož ozbrojená část zde de facto začala. Podněstří považuje za první oběti této války tři příslušníky podněsterských konstitutivních národů – Moldavana Olega Geletjuka, Ukrajince Vladimira Gotku a Rusa Valerije Micula, kteří byli zastřeleni 2. listopadu 1990 při pokusu moldavské policie o získání kontroly nad městem. Od té doby byly Dubossary, etnicky většinově moldavské město místem častých ozbrojených potyček, které vyvrcholily na jaře 1992 velkou ozbrojenou akcí Moldavanů, kteří s těžkou technikou obsadili několik etnicky převážně moldavských vesnic na levém břehu Dněstru a kteří zde zůstali až do podepsání mírové dohody v létě toho samého roku.

V důsledku podněstersko-moldavské války se v těsném sousedství samotného města Dubossary nachází několik vesnic, které ač leží na levém břehu Dněstru, zůstavují pod kontrolou moldavské vlády. Jde o Cocieri a Molovata Nouă v meandru Dněstru na sever od Dubossar a Pârâta, Coşniţa, Pohrebea a Doroţcaia v dalším meandru Dněstru mezi řekou a silnicí na Tiraspol jižně od města. Tyto lokality dnes představují de facto jediná sporná území mezi Moldavskem a Podněstří, kde se jednou za čas objevují konflikty, které ale nikdy nepřerostly v násilí a návštěva Dubossar i okolí je bezproblémová a bezpečná.

Rybnica – říční přístav se sovětskou estetikou

Rybnica je s více než 50 tisíci obyvatel třetím největším městem Podněstří a zároveň asi místem, kde na člověka dýchne sovětská atmosféra, asi nejvíc ze všech podněsterských měst.

Na rozdíl od dvouměstí Tiraspol-Bendery, které se postupně čím dál víc otevírají i pro zahraniční návštěvníky, v Rybnici nemůže být o žádném turistickém boomu řeč, a to až v takovém stupni, že ve městě nefunguje jediný hotel. Minimálně dvě ubytování se nachází na druhém – moldavském břehu Dněstru v Rezině, případně se na podněsterské straně nachází několik turistických komplexů v okolních vesnicích, na které se dají najít kontakty na celkem přehledném webu Podněsterské turistické agentury. I v Podněstří se ale dá do určité míry spolehnout na pomoc místních, kteří pro zoufalého turistu ubytování vždycky někde najdou.

Rybnica ovšem stojí i za pouhou jednodenní návštěvu. Město bylo založeno v 17. století jako rybářská a kupecká osada, která se později rozrostla na významný říční přístav. Největšího rozvoje se jí dostalo stejně jako všem dalším podněsterským městům za sovětského období, kdy byla kvůli zdvihnutí hladiny Dněstru výstavbou přehrady v Dubossarách zaplavena téměř celá stará část města a bylo vybudováno město nové na náhorní plošině nad řekou.

Pro zaměstnance místní velké cementárny a zejména největší podněsterské fabriky – Moldavského metalurgického závodu (který samotný vytváří více než 50 % veškerého podněsterského exportu) bylo vybudováno nové město s panelovými domy a širokými zelenými ulicemi, jehož centrem se stalo jako obvykle Leninovo náměstí s obrovskou sochou svého patrona před domem kultury.

Milovníky sovětské estetiky určitě nadchne sídliště Valčenko, pojmenované po prvním bolševickém veliteli města během občanské války po Říjnové revoluci. Sídliště leží přímo na břehu Dněstru a je charakteristické svými šestnáctipatrovými věžáky, kterým se zaslouženě přezdívá Rybnické mrakodrapy.

Z Valčenka vede nahoru do města cesta okolo komplexu památníku připomínajícího všechny místní padlé od výše zmíněné občanské války až po válku o samostatnost Podněstří v 90. letech. Nedaleko tohoto parku se pak ve svahu rozprostírá jeden z největších a nejkrásnějších židovských hřbitovů Podněstří, který jen potvrzuje sílu místní předválečné židovské komunity.

Podněsterský venkov

Rybnica je také dobrým výchozím bodem pro výlety do okolí, pokud chcete poznat život místních na venkově.

Kobasna

Zhruba 10 kn od Rybnice, přímo na ukrajinské hranici, se nachází vesnice Kolbasna (Колбасна), známá jedním z největších vojenských skladů v Evropě, který měl původně sloužit jako zásadní opěrné zásobovací místo pro balkánskou frontu předpokládané třetí světové války, a v 90. letech se díky mezinárodnímu pololegálnímu obchodu se zbraněmi stal jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmů Podněstří.

Mokra

Pořádnou postsovětskou atmosféru má kulturní dům v nedaleké obci Mokra (Мокра), které vévodí jedna z největších a nejkrásnějších mozaik v Podněstří, znázorňující revoluci roku 1905 pod vedením místního revolucionáře a pozdějšího dlouholetého funkcionáře sovětského Moldavska Fjodora Antosjaka. Pokud se vám podaří narazit na někoho ve vedlejším „vesnickém sovětu“ – obecním úřadě nebo školce, je velká šance, že se dostanete k někomu, kdo má od kulturního domu klíče a budete si moct užít silnou a trochu smutnou atmosféru úpadku a zapomnění celého místního kraje.

Lenino

Pokud by vám ani toto nestačilo, hned ve vedlejší vsi Lenino (rum. Lenin, rus. Ленино) funguje, na ulici Prvních komunardů (rus. ул. Первых коммунаров) a vedle sochy Lenina, Muzeum prvních komunardů, které ještě podrobněji mapuje regionální revoluční tradice.

Vychvatincy

O něco veselejší pak může být návštěva jedné z nejmalebnějších místních vsí. Vychvatincy (rum. Ofatinți, rus. Выхватинцы) leží přímo na břehu Dněstru asi 10 km po jeho proudu od Rybnice. Hned za vsí začíná krátký, ale velice hluboký a impozantní kaňon, ve kterém byly nalezeny jedny z nejstarších pozůstatků osídlení v celé východní Evropě sahající až do paleolitu – některé místní vykopávky jsou uloženy v oblastním muzeu v Rybnici, ale většina byla kvůli svému významu odvezena do Petrohradu.

Kromě archeologického naleziště jsou Vychvatincy významné také jako rodiště jednoho z nejvýznamnějších ruských klavírních virtuózů a skladatelů klasické hudby Antona Rubinsteina, jemuž zde bylo zasvěceno malé muzeum. Vychvatincy jsou také jedno z mála míst, kde hlavnímu prostoru v obci před kulturním domem nevévodí socha Lenina, kterého zde vystřídala pečlivě opečovávaná busta zakladatele KGB Felixe Dzeržinského, po kterém byl pojmenovaný místní kolchoz.

Raškov – starobylé sídlo s polskou stopou

Raškov (rum. Rașcov, rus. Рашково) je jedním z nejstarších sídel Podněstří. Byl založen již na začátku 15. století a zejména v období Polského království dosáhl takového rozmachu, že ho zmiňuje ve své „Trilogii“ i slavný polský spisovatel Henryk Sienkiewicz, který polské pohraničí na Dněstru označil za tajemné „místo předené zlou pověstí proslavené zejména velkou koncentrací upírů“. O místních upírech existují pouze legendy, ale s jistotou víme, že tak jak Kamenka byla do prvních desetiletí 20. století obývána především Němci a Židy, v Raškově vedle Židů dominovali Poláci.

Polská stopa zcela nevymizela ani dnes, a tak kromě nově opraveného polského hřbitova na konci vesnice směrem na sousední Katerinovku a barokního katolického kostela, který jako by z oka vypadl kostelům u nás, můžeme v letních měsících navštívit Polski dom Wołodyjowski – malé kulturní centrum s galerií, které připomíná historii i současnost polského osídlení v okolí a ve kterém se po dohodě dá i přespat.

V samotném Raškově se k polským kořenům hlásí již minimum obyvatel – většina místních jsou Ukrajinci, ale nedaleko odsud, přímo na hranici s Ukrajinou, leží vesnice Raškovská Svoboda (Слобода-Рашков – Sloboda-Raškov), kde Poláci tvoří dokonce většinu všech obyvatel. V obci je sice škola s učitelkou polštiny a také katolický kostel a polská církev sem vysílá kněze, kteří tu slouží bohoslužby v polštině, ale pro většinu místních Poláků, kteří se od svých ukrajinských pravoslavných sousedů liší především přetrvávajícím katolictvím, je nyní již rodným jazykem ruština.

Kromě polských stop najdeme vedle obligátního Lenina před místním kulturním domem v Raškově mnoho důkazů o síle místní židovské komunity (roku 1914 mělo jít až o 2 000 osob). V centru obce se nachází impozantní ruiny synagogy a na svazích nad kostelem hned dva židovské hřbitovy. Na jednom z nich je pochován významný chasidský rabín Shabtai ben Zvi-Hirsh, přičemž v současnosti zde probíhá za finanční pomoci Izraele výstavba poutního domu pro návštěvníky.

Kromě fascinující historie nabízí Raškov také ideální zázemí pro výlety do okolí. Hned nad vesnicí se tyčí majestátní Červené skály, které nabízí nádherné výhledy na celý kaňon Dněstru. Jelikož je Raškov opravdovým srdcem Podněsterských Alp, prakticky každým směrem narazíte na krásné přírodní scenérie, ať už se vydáte podél Dněstru, nebo zahnete do jakéhokoliv ze skalnatých údolí, které do kaňonu Dněstru ústí.

Kamenka – lázně v krajině vinic a kaňonů

Kamenka je nejsevernějším městem Podněstří. Stejně jako všechna sídla v okolí, i Kamenka byla v minulosti osídlena pestrou směsí mnoha různých národností, které bychom tady už dneska asi nehledali. Dnes je Kamenka známá zejména jako lázeňské městečko a díky svému krásnému okolí i jako místo s širokou škálou rekreace.

První zmínky o Kamence pochází z 16. století, kdy ležela na území Polského království. Největšího rozmachu ale dosáhla na počátku 19. století, kdy zdejší panství už v rámci Ruského impéria koupil legendární vojevůdce maršál Peter Wittgenstein, který se proslavil během napoleonských válek. Wittgenstein z Kamenky vytvořil své venkovské sídlo a inicioval vybudování dodnes proslulých vinic, kvůli kterým sem přivedl velké množství Němců ze své původní domoviny. Právě Němci spolu s Židy tvořili až do včlenění Kamenky do Sovětského svazu roku 1922 většinu obyvatel.

Za Sovětského svazu bylo v bývalém Wittgensteinově paláci vybudováno sanatorium Dněstr, které je dodnes funkční a známé nejen po celém Moldavsku. Kromě sanatoria a obligátního monumentálního památníku Lenina (identický je před radnicí v Tiraspolu) ale Kamenka působí jako obyčejné ospalé městečko, které je vhodné především jako zázemí pro výlety do okolí, zejména do nádherného kaňonu Dněstru, který začíná jen pár kilometrů po proudu.

Autorem textu je Šimon Vobořil, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Jeďte do Rumunska a Moldavska v dobré partě