Národní park Orhei - Nejvyšší hora Moldavska - Malé Švýcarsko - Řeka Dněstr - Soutěska řeky Ciorna
Ačkoliv moldavská krajina může na první pohled působit nezajímavě a nudně, opak je pravdou. I přesto, že od Ostravy je moldavská hranice vzdálena necelých 600 km, jsou zdejší přírodní scenérie úplně jiné než v Česku. Moldavsko je součástí rozsáhlého systému Eurasijské stepi, která se táhne od Panonské nížiny v Maďarsku až po Mandžusko na severovýchodě Číny poblíž hranic s Ruskem a Mongolskem.
Jeďte do Rumunska a Moldavska v dobré partě
Moldavsko samozřejmě nenabídne fantastické výhledy na nekonečné travnaté lány v podhůří velehor jako Kazachstán nebo Kyrgyzstán, ale místní hospodářská krajina plná neskutečně malebných vesniček má neopakovatelné kouzlo, které člověk nespatří nikde jinde na světě. Navzdory tomu, jak je Moldavsko malé, je jeho reliéf poměrně rozmanitý. Na severu dominují mírně zvlněné roviny místy přerušované hlubokými údolími řek, ve středu země poblíž Kišiněva se zvedá Moldavská vysočina, svým členitým povrchem a střídáním polí, lesů, pastvin připomínající italské Toskánsko a na jihu dominuje suchá, ale co se týče fauny a flóry velice různorodá táhlá Budžacká step, zasahující sem právě z regionu Budžak, který je dnes součástí Ukrajiny.
Samostatným příběhem jsou pak dvě hraniční řeky Prut a Dněstr a jejich okolí, kde se střídají táhlé nížiny s hlubokými údolími jejich přítoků a vysokými břehy, ze kterých se rozprostírají nádherné výhledy. Obě řeky stojí alespoň za krátkou odpočinkovou návštěvu, v létě ideálně spojenou s koupáním nebo půjčením rybářské pramice od místních. Dolní toky obou řek se navíc mohou pochlubit rozsáhlými systémy mokřadů a lužních lesů, které jsou evropsky významnými ornitologickými lokalitami.
Národní park Orhei
Lesní porosty tvoří v Moldavsku pouze necelých 12 % rozlohy (v ČR cca 35 %), a proto jejich největší koncentraci zaštítil v roce 2013 status zatím jediného moldavského národního parku (Parcul Național Orhei). Nese stejné jméno jako jeho centrum, zhruba dvacetitisícové město Orhei, bývalé sídlo moldavského oligarchy Ilana Şora.
Největším lákadlem národního parku je Orheiul Vechi („starý Orhei“), který je nejvýznamnější archeologickou lokalitou Moldavska a zároveň jednou z nejkrásnějších přírodních pamětihodností země. Jedná se o část nádherného kaňonu řeky Răut mezi obcemi Butuceni a Trebujeni, kde je doloženo nepřetržité osídlení již od období Tripolské kultury, tedy od 5. tisíciletí před naším letopočtem, přičemž právě takto dochovaná unikátní kulturní krajina je jedním z důvodů, proč se připravuje zápis Orheiul Vechi na Seznam světového dědictví UNESCO.
Kromě archeologických nálezů, ať už přímo v terénu nebo v místním muzeu, si zde můžeme sami projít obrovské množství skalních obydlí sloužících původně jako útočiště místních obyvatel před nájezdy Mongolů ve 13. století. Ve skále zde byl pravděpodobně v 15. století vytesán i celý klášter s několika kaplemi a kobkami pro mnichy. Jako svaté místo slouží dodnes, ale je možné ho navštívit i jako běžný turista, což je obzvlášť příjemné v letních vedrech, kdy ve skalních místnostech panuje stále příjemný chlad.
V posledních letech se zde začalo mohutně investovat do turistické infrastruktury a zejména obec Butuceni se proměnila z ospalé vesnice v místo, kde je možné se dobře najíst, napít místního vína nebo přespat hned v několika ubytováních. Turismus tady ale ještě nezašel příliš daleko, a tak jsou všechny zdejší služby tou nejlepší možnou kombinací kvality a autenticity.
Dealul Bălănești – nejvyšší hora Moldavska
Nazývat 430 m vysoký Dealul Bălăneşti horou je možná troufalé, ale v rámci koruny hor Evropy s přehledem překonává nejvyšší body Vatikánu, Monaka, Dánska, Malty, Litvy, Lotyšska, Estonska, Nizozemska a Běloruska. Kromě toho, že pochlubit se zdoláním nejvyššího bodu Moldavska nemůže jen tak někdo, je výšlap na Dealul Bălăneşti i bez jakékoliv nadsázky jeden z nejhezčích zážitků, které může moldavská příroda nabídnout.
Dealul Bălăneşti se nachází zhruba 60 km severozápadně od Kišiněva uprostřed zvlněné a na poměry Moldavska i poměrné lesnaté vysočiny s velkými výškovými rozdíly. I přesto, že se nepohybujeme v žádných závratných výškách, může nám ráz zdejší krajiny místy připomínat některá nižší pohoří jako české Bílé Karpaty nebo zvlněné Toskánsko.
Zároveň jde o nádhernou ukázku kulturní krajiny. Lesy střídají sady, pole, pastviny, cesty osázené alejemi a hospodářsky nevyužívanou stepní krajinu, což dohromady tvoří nádhernou přírodní mozaiku, do které jsou zasazeny malebné vesnice jako Găureni, odkud masiv nejvyššího kopce Moldavska připomíná travnaté vrcholy karpatských polonin nebo Bălăneşti, která mu dala název – rumunské slovo „dealul“ znamená v překladu jednoduše „kopec“.
Na nejvyšším bodě Dealul Bălăneşti se nachází veliká moldavská vlajka a dřevěná rozhledna, která kompenzuje to, že samotný vrchol je poměrně plochý. Díky několika výškovým metrům navíc se z něj ale i přesto můžeme kochat výhledy do okolí s tím, že za dobré viditelnosti uvidíme určitě až do Rumunska.
To, že výstup nepatří k úplně nejnáročnějším vysokohorským výkonům (ačkoliv i tady se v několika prudkých stoupáních můžeme zejména v létě pořádně zapotit), podtrhuje i to, že Moldavané vrchol svého nejvyššího kopce doplnili o veřejný gril a rádi ho využívají jako místo setkávání a oslavování.
Jakýkoliv bezprostřední výchozí bod na vrchol v podobě okolních vesnic je hromadnou dopravou jenom těžce dostupný. Oblast leží mimo důležitější tahy a nenachází se zde žádné město. Tím spíš je zde ale rozšířené stopování – může se stát, že vám někdo zastaví dokonce sám od sebe bez toho, aniž byste na něj mávali. Od jara do podzimu je pak samozřejmě alternativou výlet si prodloužit a pořádně si zdejší krajinu užít. A to ideálně s přespáním pod širákem nebo u místních v některé z vesnic po cestě z Nisporen, Ungheni, Călarasi nebo Bucovaţ, což jsou města, kam se bez problémů dostanete například maršrutkou z Kišiněva.
Malé Švýcarsko
Oblast přezdívaná Malé Švýcarsko (rum. Mica Elveție a Moldovei) ležící v severním Moldavsku asi 5 km od hranic s Rumunskem a 15 km od okresního města Edineţ mezi vesnicemi Fetești, Gordinești a Brînzeni. Nad povrch zdejší stepní krajiny se zde totiž dostávají vápencové skály, které se táhnou více než 200 km podél řeky Prut, ale většinou jsou stále skryté pod vrstvami hlíny (další se nachází například poblíž městečka Costești).
Jde o pozůstatky útesů na dně moře Paratethys, které před 15–20 miliony let zasahovalo až na území dnešního Česka, kde pomáhalo dotvořit současnou podobu Pálavy nebo Svatého kopečku v Mikulově. Stejně jako tam, můžeme i ve zdejších skalách nacházet zkameněliny drobných živočichů, které toto moře obývaly.
Kromě vápencových skal je místní zvlněná step protnuta soutěskami dvou říček – Draghişte a Racovăţ, jejichž několik desítek metrů hluboké prudké soutěsky ještě podtrhují dramatičnost zdejší krajiny. I přesto, že se zde budeme pohybovat v nadmořských výškách do 200 metrů, můžeme si na některých místech připadat jako na travnatých vrcholových partiích Karpat, balkánských hor nebo s trochou fantazie právě ve švýcarských Alpách, ačkoliv Čechům bude připomínat spíš České středohoří.
Dalšími lákadly jsou dva veliké opuštěné vápencové lomy, které poblíž Fetești a Brînzeni fungovaly v sovětských časech. Kromě bizarních skalních útvarů jako z jiné planety zde najdeme i původní stroje. Oblast má také bohatý kulturní život – nedaleko Brînzeni leží dokonce jeden z nejmladších klášterů v Moldavsku – Zăbriceni, který byl založen roku 1999.
Pokud se vám poštěstí navštívit Moldavsko v červenci, změní se Malé Švýcarsko v Malou Provence. Právě tady, východně od Gordinești leží jedny z nejkrásnějších levandulových polí, které zažívají v Moldavsku v posledních letech velký boom – Miros de Lavanda.
Masová turistika se místu zatím naštěstí vyhýbá, ale místní si pomalu začínají uvědomovat, v jak atraktivní lokalitě žijí, a proto již ve Fetești existují dvě možnosti ubytování, které jsou ideálním místem, odkud začít tento nádherný kousek Moldavska objevovat. V létě se zde samozřejmě dá spát pod širákem nebo, pokud se bojíte nočního probuzení místními kamzíky, pod stanem. Ani doprava zde není velký problém. Z nedalekého okresního města Edineţ sem pravidelně jezdí maršrutky, případně není problém se stopováním nebo jízdou taxíkem, která bude pravděpodobně levnější než jízdenka na autobus na podobnou vzdálenost v Česku.
Řeka Dněstr
Kromě fascinující historie, která se zde odehrávala, patří více než 650 km dlouhý úsek Dněstru v moldavských hranicích k těm nejkrásnějším přírodním scenériím, které může země nabídnout. Dněstr pramení v ukrajinských Karpatech nedaleko od hranic s Polskem, odkud to má k moldavsko-ukrajinské hranici, jejíž značnou část přímo tvoří, přes 500 km, takže do Moldavska vplouvá už jako poměrně impozantní řeka.
Dněstr jako státní hranice
Dněstr byl dlouhá staletí hraniční řekou, což de facto platí dodnes. Dá se říct, že necelé půlstoletí 1940/44–1991 je jediné období v dějinách, kdy Dněstrem neprobíhala žádná hranice. V římských časech zde končila provincie Dácie, později Kyjevská Rus, ve vrcholném středověku byl Dněstr opevněn jako vojenská překážka nájezdům Mongolů/Tatarů a v časech dominance Polsko-litevské unie mezi 16.–18. stoletím právě na Dněstru končila Divoká pole – stepní oblast jihovýchodní Ukrajiny, na kterou dohlíželi záporožští kozáci a která sloužila jako nárazníkové pásmo mezi samotnou Unií a Krymským chanátem. Po expanzi Ruského impéria na západ po sérii rusko-tureckých válek byl Dněstr hranicí mezi Chersonskou a Besarabskou gubernií, přičemž v Besarabské gubernii platily jako na pohraničním teritoriu poměrně odlišné zákony a pravidla.
Ve zkratce jde říct, že oblast samotného „pravobřežního Moldavska“ a „levobřežního Podněstří“ se vždycky vyvíjely poměrně odlišně a jejich rozdílnost sahá mnohem hlouběji než do 90. let 20. století, kdy se Dněstr opět stal hranicí tentokrát mezi samotným Moldavskem a de facto nezávislým Podněstřím.
Zajímavosti na Dněstru
Prvním významnějším moldavským městem, kterým Dněstr protéká, je Soroca, která je se zhruba 22 tisíci obyvateli osmým největším městem v zemi.
Pár desítek kilometrů za Sorocou po proudu vystřídá Ukrajinu na druhém břehu řeky Podněstří. Prvním místem, které tu rozhodně stojí za návštěvu, je Kamenka (rum. Camenca, rus. Каменка).
Na jih od Kamenky leží pravděpodobně nejmalebnější scenérie celého Moldavska. Dněstr zde protéká hlubokým kaňonem, jehož stěny se místy zvedají až 200 metrů nad říční hladinu, za což si podobně jako naše České Švýcarsko s kaňonem Labe vysloužil přezdívku Podněsterské Alpy. Nejmalebnějším a také nejzajímavějším sídlem v Podněsterských Alpách je určitě Raškov (rum. Rașcov, rus. Рашково – Raškovo).
Od Raškova na jih se, mimo jiné po průjezdu vedlejší vesnicí Katerinovka s lehce bizarní zlatou sochou Lenina s dětmi hned u silnice, dostaneme do vesnice Strojency (rum. Stroieşti, rus. Строенцы), která je turisty vyhledávaná zejména díky vinicím na prudkém svahu nad Dněstrem, kterému vévodí romantická Větrná věž (rum. Turnul Vânturilor, rus. Башня ветров – Bašňa větrov) s dalším nádherným výhledem na Dněstr.
Dalších 20 km po proudu leží dvouměstí Rezina – Rybnica, které je nyní rozdělené podněstersko-moldavskou hranicí s hraničním přechodem přímo na mostu přes Dněstr. Obě města rozhodně stojí za návštěvu. Rezina je ideálním výchozím místem pro výlet do soutěsky řeky Ciorna, která začíná kousek za místním fascinujícím visutým mostem, který odvážnějším ušetří pořádný výšlap přes další z mnoha kaňonů.
Rybnica na druhém břehu řeky je s více než padesáti tisíci obyvateli 3. největším městem Podněstří a zároveň místem, kde na člověka dýchne sovětská atmosféra, asi nejvíc ze všech podněsterských měst.
Od Rybnice dál po proudu je na Dněstru výrazně znát vzdutí přehrady v Dubossarech, a proto je tato část jeho toku mezi místními vůbec nejoblíbenější. Řeka zde místo silného a poměrně rychlého proudu teče líně a rozlévá se do impozantní šířky, kterou je možné obdivovat z mnoha vyhlídek na obou březích.
Jeden z nejkrásnějších výhledů se nám nabídne od skalního kláštera Țipova na moldavském břehu. Historie tohoto unikátního komplexu vzájemně propojených skalních místností (podobný klášteru Orheiul Vechi) sahá až do 10. století. V tomto klášteře tyčícím se více než 100 m nad řekou si měl dokonce podle legendy nejvýznamnější moldavský kníže Štěpán III. Veliký (1433–1503) vzít jednu ze svých manželek a jednu pohřbít – je to však pouze legenda, takže ani nevíme, jestli pohřbená je zde ta samá manželka. Naprosto jisté ale je, že k tomu všemu jen pár metrů od kláštera leží jeden z nejkrásnějších moldavských kaňonů, který vytvořila říčka Jidauca.
Vysoké břehy s výhledy pokračují až k přehradní nádrži v Dubossarech, kde se Dněstr rozlévá do širokého jezera. Ideální podmínky k výletům ale i pouhému odpočinku na mnoha místních opuštěných plážích znesnadňuje fakt, že ani zde neexistuje prakticky žádná nabídka ubytovacích zařízení a turistické infrastruktury. I to se však začíná v posledních letech měnit a například v obci Oxentea vyrostl luxusní RiverSide Resort a pokud se zeptáte místních, je velká šance, že vás přesměrují na někoho, kdo malý domek nebo alespoň pokoj k pronájmu v některé z vesnic na břehu mít bude.
Samotné Dubossary (rum. Dubăsari, rus, Дубоссары), město, podle kterého místní přehrada dostala své jméno, také nepatří k vyhledávaným turistickým a rekreačním cílům, což ovšem neznamená, že zejména díky své bohaté historii nestojí za návštěvu.
Jedno z nejpopulárnějších míst na koupání v celém Moldavsku se nachází na meandru Dněstru v půlce cesty z Dubossar do Grigoriopolu. Vadul lui Vodă je zhruba šestitisícové městečko ležící na břehu Dněstru, které bylo po druhé světové válce přeměněno na lázeňské letovisko pro obyvatele nedalekého Kišiněva. Dnes zde, především v letní sezóně, existuje široká škála ubytovacích zařízení od bývalých sanatorií pro sovětské stranické špičky až po klasické kempy, které známe z Česka.
Stejně tak je zde na Dněstru několik pláží, které v letních vedrech lákají velké množství návštěvníků z celého Moldavska a zejména pak z Kišiněva, který je odsud vzdálen pouhých 20 km. Vadul lui Vodă a Kišiněv navíc celoročně spojuje autobusová linka číslo 31, jejíž spoje odjíždí každou hodinu od pěti ráno do osmi večer od centrálního autobusového nádraží.
Ačkoliv Dněstr tvoří na většině svého toku de facto hranici mezi vlastním Moldavskem a Podněstřím, v meandru, na jehož vrcholu leží Vadul lui Vodă, se nemusíte bát ho přeplavat nebo překročit po silničním mostě a najít si místo na koupání na o poznání klidnějším a opuštěnějším levém břehu. Na začátku 90. let totiž došlo v rámci uzavírání příměří mezi Moldavskem a Podněstřím ke kompromisu, díky kterému několik etnicky čistě moldavských vesnic právě v tomto meandru – na levém břehu Dněstru zůstalo Kišiněva a na podněsterský „hraniční přechod“ narazíme až za obcí Doroţcaia při nájezdu na rychlostní silnici spojující Dubossary a Grigoriopol.
Již několikrát zmíněné desetitisícové město Grigoriopol (rus. Григориополь) je zajímavé především svým jménem, jehož původ, stejně jako v případě hlavního města Podněstří Tiraspolu (a dalšími městy jako Mariupol, Sevastopol, Nikopol pochází z tzv. řecké kampaně ruské carevny Kateřiny Veliké. Ta nově zakládaným městům na územích získaných v rusko-tureckých válkách na konci 18. století systematicky dávala jména pocházející z řečtiny. Tím se hlásila k místní byzantské křesťanské tradici a snažila se tak oslabit Osmanskou říši, která ovládala většinu území bývalé Byzantské říše včetně bývalého Konstantinopolu – dnešního Istanbulu.
Po téměř 70 km meandrování dotečou vody Dněstru z Grigoriopolu do města Bendery (rum. Tighina, rus. Бендеры) – druhého největšího města Podněstří, které jako jediné podněsterské město leží na pravém břehu Dněstru. Vstupní branou do města je mohutná pevnost z 15. století, která se tyčí na pravém břehu řeky a která od pradávna strážila zdejší brod přes Dněstr. Za pevností překračuje řeku železniční a silniční most dodnes hlídaný ruskými a podněsterskými vojáky, jelikož zabezpečuje jediné spojení Bender se zbytkem Podněstří.
Za mosty a upraveným nábřežím s ruinami bývalého přístavu najdeme unikátní pohřebiště. Natrvalo zde kotví a reziví přes dvacet různých lodí využívaných v době, kdy kvetla říční doprava po Dněstru z Ukrajiny až do Černého moře. Toto období ale skončilo s rozpadem Sovětského svazu a dnes tak můžeme pouze obdivovat rezavějící kolosy různých tvarů a účelů ze břehu – na nejvíce zachovalé lodi je stále přítomný hlídač se psem.
Hlavnímu městu Podněsterské moldavské republiky Tiraspolu sice dala řeka název – Tyras je řecký název pro Dněstr, řecky tedy Tiraspol znamená Město na Dněstru, ale samotného města se řeka jen lehce dotkne a plyne dál na jih k Černému moři. Přes Dněstr zde z centrálního tiraspolského parku vede most, který zajišťuje jednak spojení s místní příjemnou městskou pláží, ale také se stanovištěm maršrutek, které během dne odjíždějí přibližně každou půlhodinu do obce Kickany známé svým klášterem a velikým obeliskem připomínajícím Jašsko-Kišiněvskou operaci, během které v posledním srpnovém týdnu roku 1944 Rudá armáda osvobodila celé Moldavsko.
Tak jako v okolí Dubossar Moldavsko kontroluje část levého břehu Dněstru, tak jižně od Bender a Tiraspolu zase Podněstří kontroluje tři vesnice na pravém břehu řeky – Merenešty (rum. Merenești, rus. Меренешты), Kickany (rum. Chițcani, rus. Кицканы) a Kremenčug (rum. Cremenciug, rus. Кременчуг), a to zejména z komunikačních důvodů – nejsou s vlastním moldavským územím spojeny přímou silnicí.
Podněstří a celé Moldavsko opouští Dněstr rozdělený do dvou koryt – na samotný hlavní tok Dněstru a rameno Turunčuk (rum. Turunciuc, rus. Турунчик), nedaleko jehož břehu leží nejjižnější podněsterské město Dněstrovsk známé především svou gigantickou elektrárnou, která je energetickým srdcem celého Podněstří a bez její elektřiny by se neobešla ani část vlastního Moldavska a podstatný kus ukrajinské oděské oblasti.
Hned za ukrajinsko-moldavskou hranicí se Dněstr dostává do neprostupné bažinaté oblasti, kde se jeho vody setkávají s řekou Kučurgan, která tvoří liman (velké jezero vzniklé částečným nebo úplným zanesením ústí řeky), který chladí Dněstrovskou elektrárnu. Po 30 km bažin pak Dněstr sám vytvoří mohutný liman, pomocí kterého se nakonec po více než 1 350 km od pramenu v Karpatech vlévá do Černého moře.
Soutěska řeky Ciorna
Jedna z nejkrásnějších přírodních scenérií a dost možná vůbec nejkrásnější říční kaňon, kterých je Moldavsko plné, se nachází na severovýchodě země. Mezi městy Șoldănești a Rezina se nevelké, přes léto téměř vyschlé, říčce Ciorna podařilo v měkkých vápencích vyhloubit impozantní soutěsku, jejíž dno se v nejhlubším bodě nachází o více než 150 výškových metrů níž než okolní krajina.
Soutěskou, kterou se prohání ovce, kozy, ale i kamzíci, vede železniční trať, která se může mimo jiné pochlubit jediným železničním tunelem v celém Moldavsku. Dříve rušná trať spojující severní Moldavsko s Ukrajinou a zbytkem Sovětského svazu dnes slouží pouze jako vlečka velké cementárny, která se nachází na samém konci údolí, necelé 3 km před místem, kde se Ciorna vlévá do Dněstru.
Celá, zhruba dvacetikilometrová trasa ze Șoldănești až k Dněstru je ideální na celodenní výlet, během kterého si kromě obdivování okolních scenérií dosyta užijete objevování mnoha starých průzkumných štol, opuštěných železničářských domků, mostků, nebo trosek plánované hydroelektrárny.
Kratší variantou je pak dostat se do některé z malebných vesnic na hraně soutěsky, odkud dolů vede hromada cest. Místní využívají kaňon, který je díky říčce na rozdíl od okolní vyprahlé stepi stále zelený, jako velkou pastvinu pro svá hospodářská zvířata, takže ve strmých skalnatých svazích za staletí vytvořili velice hustou síť stezek, které jsou pro člověka více či méně snadno zdolatelné.
Fanoušky netradičních atrakcí kromě obrovské cementárny potěší ještě jedna kuriozita. Aby to měli zaměstnanci cementárny, většinou pracující v nedaleké Rezině, do práce blíž, byl pravděpodobně v 70. letech nad vedlejší soutěskou hned vedle města postaven impozantní visutý most, díky kterému si místní ušetřili bezmála stometrové klesání a stoupání. Těžko říct, kdy most naposledy prošel technickou revizí a vzhledem k tomu, že po něm dávno neproudí zástupy cementárenských dělníků, ho využívají jen ti nejodvážnější (a ti vůbec nejodvážnější z něj dokonce skáčou bungee jumping). I tak ale stojí tato moldavská obdoba známého Golden Gate Bridge za návštěvu, a to klidně jenom z bezpečí pevné půdy pod nohama.
Jediným negativem tohoto možná nejkrásnějšího kousku Moldavska je relativní nedostatek ubytování. Jediný hotel široko daleko je v Rezině a pokud bude, zejména v sezóně, obsazený, může se stát, že budete odkázaní na pomoc místních, což pravděpodobně nějak dospěje ke šťastnému konci, a ještě si najdete nové přátele, ale je potřeba se na to předem připravit.
Samotná Rezina je také zajímavé místo k navštívení a ideální základna k cestám do okolí. Z autobusového nádraží vedle tržnice jezdí velké množství maršrutek ve směru na Șoldănești, kde soutěska začíná a odkud je to kousek také k tajemnému Objektu 1180 – nedostavěnému protiatomovému krytu pro sovětské špičky. Zároveň je to kousek také do podněsterské Rybnice, která je dost možná nejzajímavějším městem na levém břehu Dněstru. I přesto, že zde Dněstr tvoří de facto státní hranici, panuje po celý den na mostě s podněsterskou celnicí čilý ruch. Spousta lidí z Reziny totiž jezdí pracovat do rybnických průmyslových závodů, nakupovat nebo navštěvovat známé a příbuzné – hranice mezi Podněstřím a Moldavskem zde na severu zkrátka zas tak nerozděluje.
Autorem textu je Šimon Vobořil, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.