Moldavské knížectví - Rozdělení Moldávie - Sjednocení a zlatý věk - Druhá světová válka - Sovětské Moldavsko - Cesta k nezávislosti
Moldavsko má nesmírně poutavou a komplikovanou historii, která se začíná už v časech Římské říše, ze které Moldavané, stejně jako Rumuni, odvozují původ svého románského jazyka. Již ve 4. století, o více než 500 let dřív než do Čech, sem pak přišlo křesťanství, které je zde dodnes pevně zakořeněné.
Jeďte do Rumunska a Moldavska v dobré partě
Moldavské knížectví
První státní útvar na území budoucího Moldavska ale vznikl poměrně pozdě. S počátky moldavské státnosti souvisí od 13. století nájezdy Mongolů, často vedoucí právě přes toto v té době území nikoho. V polovině 14. století totiž uherský král Ludvík Veliký vyslal za Karpaty svého poddaného Dragoșe, aby se pokusil rozšířit vliv Uher za Karpaty a vytvořil tak „nárazníkové pásmo“ pro případ dalších mongolských nájezdů. Nakonec ale Dragoș Ludvíkovi nezůstal věrný a založil vlastní knížectví, o čemž vypráví legenda:
Dragoș se se svou družinou vydal na lov. Po nějakém čase spatřili zubra a vydali se za ním. Jelikož byl zubr ale rychlejší a uměl se lépe pohybovat v lesích než koně Dragoșovy družiny, rychle se jim vzdaloval. Naštěstí s nimi byla Dragoșova lovecká fena Molda, která se zubra neustále držela a svým štěkotem dávala lovcům znát, kam jí mají následovat. Najednou ale les skončil a před zubrem stíhaným Moldou se objevila prudká a široká řeka. Zubr se do ní vrhnul a s vypětím všech sil ji přebrodil, na což Molda zareagovala tím, že se do vody vrhla za ním. Proud byl ale na fenu příliš silný a v momentě, kdy k řece dorazili lovci a začali na zubra střílet z luků, Dragoș mohl naposledy zahlédnout svoji věrnou Moldu, jak ji proud odnáší pryč, až nakonec zmizela pod hladinou. Na břehu řeky se Dragoșova družina utábořila a večer vystrojili velkou hostinu z uloveného zubra. Na počest oběti feny Moldy pojmenoval Dragoș řeku, ve které se utopila, Moldova a rozhodl se na tomto místě vybudovat svůj hrad a hlavní město svého nového knížectví.
Město později dostalo jméno Baia a leží skutečně na řece Moldově zhruba 30 km jižně od rumunského města Suceava, kam bylo později přesunuto hlavní město Moldavského knížectví.
Štěpán III. Veliký
Nejznámějším vládcem Moldavského knížectví, které sahalo od Karpat po Dněstr, ale nebyl jeho zakladatel Dragoș, ale jeden z jeho nástupců Štěpán III. Veliký (Ștefan cel Mare), který vládl zhruba o 100 let později v letech 1457–1504 a byl současníkem českého krále Vladislava Jagellonského. Štěpán III. Veliký, který je vyobrazený na všech moldavských bankovkách, je nejčastějším patronem moldavských ulic. Byl zdatným vojevůdcem a ještě zdatnějším stratégem, a tak se mu podařilo upevnit postavení Moldavského knížectví a ubránit ho před nájezdy Poláků, Maďarů i Osmanů.
O Štěpánu III. Velikém se říká, že přišel do Moldávie dřevěné a vybudoval Moldávii kamennou. Nejkrásnějšími památkami této kamenné Moldávie jsou mohutné pevnosti na řece Dněstr, které pomáhaly s obranou knížectví před nájezdy Tatarů – na území dnešního Moldavska leží pevnost v Benderech a v Soroce. Kromě budování pevností založil Štěpán III. Veliký také velké množství klášterů, a proto ho rumunská autokefální (samostatná, autonomní) pravoslavná církev prohlásila roku 1992 za svatého.
Po smrti Štěpána III. Velikého přišel velký úpadek Moldavského knížectví. To se spolu se sousedním Valašským knížectvím, ležícím mezi Dunajem a Karpatami a také obývaném románskojazyčným obyvatelstvem, stalo vazalem Osmanské říše.
Rozdělení Moldávie
V 18. století přišlo období rusko-tureckých válek. Osmanské impérium se postupně stávalo z původně největší světové říše „nemocným mužem na Bosporu,“ čehož využívalo Rusko k teritoriálním ziskům v Černomoří. Rusové se postupně začali blížit k území dnešního Moldavska, až generál Alexandr Suvorov a kníže Grigorij Potěmkin došli roku 1792 až do Iaşi na dnešní moldavsko-rumunské hranici.
Tehdy se Rusové ještě spokojili s posunem osmansko-ruské hranice na Dněstr, ale o dvacet let později, roku 1812, svedli další válku, jejímž výsledkem bylo rozšíření Ruského impéria až po řeku Prut. Tím bylo Moldavské knížectví rozděleno na dvě zhruba stejně velké poloviny s tím, že západní polovina až po Karpaty dále zůstala součástí Osmanské říše a východní mezi řekami Prut a Dněstr, které dodnes zhruba tvoří hranice Moldavské republiky, byla přímo připojena k Ruskému impériu, což nenávratně změnilo budoucnost celého regionu a položilo základy Moldavska v té podobě, v jaké existuje dnes.
Západní polovina stávajícího Moldavské knížectví se čím dál tím víc sbližovala se sousedním Valašským knížectvím, až se v roce 1859 spojili nejprve v personální unii a později založili nový stát, který pojmenovali Rumunsko podle románského jazyka, který místní odlišoval od okolních Slovanů a Maďarů.
Besarabská gubernie
Z východní poloviny Moldavského knížectví mezi Prutem a Dněstrem se stala Besarabská gubernie Ruského impéria. Název Besarábie byl používaný pro východní Moldávii už dříve, ale jeho původ není dodnes zcela jistý. Nejpravděpodobnější se jeví varianta, že pochází od šlechtického rodu Basarabů, kteří odsud pocházeli a krátce vládli v sousedním Valašském knížectví. Naopak je spíše nepravděpodobné, že by název měl cokoliv společného s Araby.
Ruské impérium začalo do nové gubernie investovat značné prostředky a strategicky umístěný Kišiněv se brzy stal sedmým největším městem celé říše. Kromě etnických Rusů se do Besarábie začali stěhovat především Židé. Pro Židy platilo v rámci Impéria přísné omezení v tom, že mohli osidlovat pouze západní část Říše, tzv. oblast určenou k osídlení. Její hranice zhruba kopíruje dnešní západní hranici Ruské federace. Kromě Polského království a budoucí Ukrajiny se Židé rychle začali stěhovat právě do Besarábie, jejíž příjemné podnebí a poloha na hranici impéria a nedaleko černomořského pobřeží ji předurčovalo k dobrému místu pro obchod, kterým se Židé živili především.
Sjednocení a zlatý věk
Území současné Republiky Moldavsko zůstala jako Besarabská gubernie součástí Ruského impéria až do revolucí roku 1917 a vypuknutí občanské války. V jejím chaosu nakonec získaly navrch rumunskojazyčné elity, kterým se podařilo dosáhnout připojení Besarábie k Rumunsku, čímž po více než 100 letech došlo k opětovnému sjednocení celé historické Moldávie. Rumuni rychle začali s romanizací a derusifikací obyvatel bývalé Besarabské gubernie, ale podobně jako předtím v rámci Ruského impéria byla východní Moldávie opět periferií, které se rozvíjela o poznání méně než zbytek relativně úspěšného a bohatnoucí Rumunského království.
S postupujícím posunem rumunského politického systému k autoritativnímu fašizujícímu režimu ve třicátých letech se navíc dramaticky zhoršovaly vztahy mezi jednotlivými etniky národnostně velice pestré Besarábie. Jak etničtí Rumuni zažívali v meziválečném dvacetiletí slušný rozvoj, tak to samé nejde říct o místních Rusech, Bulharech, Gagauzech, Ukrajincích a Židech, kteří sice většinou netrpěli přílišnými politickými represemi, ale byl vyvíjen velký tlak na jejich romanizaci, bez které měli postavení obyvatel druhé kategorie.
I přes velké problémy je meziválečné dvacetiletí tzv. Velkého Rumunska v dnešním Moldavsku často bráno podobně jako naše první republika za zlatý věk. Současná vládnoucí politická garnitura se na něj silně odkazuje, s čímž se ztotožňuje i velká část obyvatelstva (s výjimkou národnostních menšin – např. pro Gagauzy je Velké Rumunsko obdobím temna).
Konec Velkého Rumunska přinesla stejně jako konec samostatnosti jiných východoevropských zemí spojenecká smlouva nacistického Německého a Sovětského svazu (Ribbentrop-Molotov). Na základě ní si tyto dvě mocnosti rozdělily vliv v Rumunsku tak, že se Besarábie jako „historické ruské území“ připojí k Sovětskému svazu a zbytek Rumunského království se stane vazalským státem Třetí říše.
Druhá světová válka
Rumunská vláda se Besarábie vzdala v červnu 1940 bez boje. Tím vznikla nová svazová republika v rámci SSSR – Moldavská sovětská socialistická republika. V tu samou dobu byly anexí tří pobaltských republik založeny další tři republiky – Litevská, Lotyšská a Estonská, čímž se završila expanze SSSR do podoby 15 svazových republik, ve které zůstane až do svého rozpadu r. 1991.
Brutální nastolování sovětské moci v Moldavsku trvalo pouze jediný rok, když v červnu 1941 Rumunsko vtrhlo v kooperaci s Wehrmachtem jako součást německého útoku na SSSR do Moldavska. Po bleskové válce dovolili Němci Rumunům obnovit vládu nad ztracenou východní Moldávií, a ještě jim svěřili do správy území mezi Dněstrem a Jižním Bugem, čili území ještě jednou tak velké jako samotná Moldavská SSR. Toto území s hlavním městem v Oděse se stalo místem, kde zemřela naprostá většina rumunských Židů – právě mezi Dněstr a Bug byli deportováni Židé z celého Rumunska a části Maďarska a spolu s většinou místní židovské populace byli buď rovnou zastřeleni, nebo umučeni k smrti otrockou prací.
Po zastavení německého postupu u Stalingradu začala sovětská protiofenziva s cílem dojít do Berlína. V srpnu 1944 započal 2. a 3. ukrajinský front pod vedením maršála Rodiona Malinovského z předmostí u Tiraspolu mohutnou ofenzivu – Jašsko-kišiněvskou operaci s cílem dojít přes Kišiněv právě až k řece Prut, a tudíž na deklarovanou rumunsko-sovětskou hranici. Celé území ihned obnovené Moldavské SSR bylo osvobozeno do konce srpna 1944.
Osvobození si ale místní ani v nejmenším neužívali, jelikož prakticky okamžitě bylo do Rudé armády zmobilizováno několik set tisíc místních mužů. Za posledních devět měsíců války jich při osvobozování Evropy padlo 50 tisíc.
Sovětské Moldavsko
Po konci války v květnu 1945 přišel čas na další kolo masových represí ze strany sovětského režimu. Moldavané byli obviňováni z kolaborace s nacisty – mnoho jich sloužilo v rumunské armádě (logicky, byli občany Rumunska) při útoku na SSSR – značná část Moldavanů prošla jako rumunskou, tak Rudou armádou.
Deportace obyvatel
Z Moldavské SSR bylo v prvních poválečných letech deportováno na Sibiř a do Kazachstánu více než 50 tisíc obyvatel z celkových 2 milionů obyvatel Moldavské SSR. Deportováni byli jak etničtí Moldavané, tak příslušníci všech ostatních menšin včetně několika českých rodin z na jihu Moldavska. Kromě deportací na Moldavsko tvrdě dopadl hladomor v první polovině roku 1947 způsobený velkou neúrodou předchozího roku, ale také snahou co nejrychleji zkolektivizovat zemědělství – zemřelo minimálně 100 tisíc lidí. V Moldavsku tedy od osvobození v srpnu 1944 do srpna 1947 přišlo o život více než 10 % obyvatelstva – přes 200 tisíc lidí.
Brežněv – „Rudý Moldavan“
Po další vlně deportací na přelomu roku 1949 a 1950 se situace v Moldavské SSR začala uklidňovat. Na místo prvního tajemníka Komunistické strany Moldavska – de facto gubernátora a neomezeného vládce Moldavské SSR – byl roku 1950 dosazen politický komisař Rudé armády Leonid Iljič Brežněv, který se o 14 let později stane Generálním tajemníkem KSSS a vládcem celého SSSR. Brežněv si Moldavsko a zejména Kišiněv velice oblíbil, čímž si u Stalina vysloužil přezdívku „rudý Moldavan.“ Brežněvovi se podařilo za své dva roky ve funkci rozběhnout obrovské investice do modernizace celé země a do megalomanské přestavby Kišiněva v duchu stalinského empíru.
Kolektivizace zemědělství
Po hrůzách 40. let přišlo paradoxně období, které mnozí Moldavané považují za další zlatý věk jejich země. Moldavská SSR byla v rámci sovětské ekonomiky intenzivně rozvíjena jako zemědělský stát. Většinu její rozlohy tvoří velice úrodná černozem a díky příznivým klimatickým podmínkám jsou zde ideální podmínky pro pěstování prakticky čehokoliv. Z Moldavska se stal sad a vinohrad celého Svazu. Veškeré zemědělství bylo zkolektivizováno a ve velké míře zmechanizováno, což byl pro moldavský venkov doslova civilizační skok. Výkladní skříní republiky se staly obrovské vinné sklepy ve městečku Cricova založené roku 1952, jejichž šumivé víno značek Criseco nebo Sovětskoje šampanskoje byly proslulé v celém SSSR i v zahraničí.
Odvrácenou stránkou orientace téměř výhradně na zemědělský a potravinářský sektor jen s minimálním rozvojem jiného průmyslu byl fakt, že taková ekonomika byla funkční pouze tehdy, když byla integrovaná do ekonomiky celého Sovětského svazu, který de facto všechna jiná moldavská odvětví přímo dotoval. Industrializace ve větší míře probíhala v rámci Moldavské SSR pouze ve velkých městech, kterých Moldavsko ale příliš mnoho nemá. Nejintenzivněji industrializovanou oblastí Moldavské SSR byla oblast dnešního Podněstří.
Sovětské školství bylo, stejně jako všechny vzdělávací systémy moderních států, ústřední institucí, ve které probíhalo formování státní a občanské identity Moldavanů. Školy byly zpravidla dvoujazyčné – základní výuka probíhala v moldavštině a odborné předměty byly vedeny v ruštině. Tím bylo dosaženo toho, že téměř všichni Moldavané byli po absolvování i pouhé základní vesnické školy bilingvní – uměli moldavsky a přinejmenším pasivně rozuměli ruštině.
Zejména v Kišiněvě se významně rozvinulo odborné a vysoké školství. Po založení univerzity v roce 1946 bylo poprvé v historii běžného obyvatele Moldavska možné vystudovat vysokou školu ve svém vlastním jazyce. Sovětský stát velice silně podporoval vzdělávání širokých vrstev společnosti a vznik nové moldavskojazyčné inteligence, která měla být zároveň zcela sovětizovaná a socializovaná ve stávajících socioekonomických podmínkách. Tyto investice se odrazily v tom, že Moldavská SSR patřila na konci 80. let mezi nejvyspělejší svazové republiky s nejvyšší životní úrovní – značně vyšší než v sousedním Rumunsku.
Relativně silná vzdělaná moldavskojazyčná střední střída byla jedním z důvodů úspěchu rozvoje Moldavské SSR, ale nakonec se stala také naprosto zásadním hybatelem procesů, které vedly k rozpadu sovětské vlády v Moldavsku na konci 80. let a k cestě k národní samostatnosti.
Nejprve v intelektuálních kruzích, zejména jazykovědců a historiků, se začaly postupem doby formovat čím dál tím silnější opoziční názorové proudy kritizující zejména sovětský ruskojazyčný kolonialismus, značnou diskriminaci etnických Moldavanů např. v kariérním růstu či v otázkách rozhodování věcí veřejných, kde byli stále protežováni především Rusové – první etnický Moldavan v čele moldavské komunistické strany byl až pozdější prezident Petru Lucinschi, který se do jejího čela dostal až v listopadu 1989.
Gorbačov a jeho reformy
Rok 1985 přinesl nástup Michaila Gorbačova do čela SSSR. Jeho reformy byly zaměřeny jednak na přestavbu neefektivního sovětského ekonomického systému, tak ale zejména na demokratizaci společnosti, která s sebou nesla uvolnění a později úplné zrušení cenzury. Opoziční názory enormně posílily. Ústředním bodem opozice nebyl ani tak nesouhlas s komunistickou ideologií nebo ekonomickými otázkami, ale především národní myšlenka.
I v řadách rumunskojazyčných komunistů frustrovaných nerovností rodného jazyka ve své vlastní zemi vzbudily Gorbačovovy reformy logicky obrovský ohlas, což Moskva náležitě ocenila a pomohla stoupencům změn v absolutním zemětřesení v léta ztuhlé stranické nomenklatuře.
Vyhlášení reforem se zároveň dokonale krylo s okamžikem, kdy se již v Moldavsku díky masivním investicím do vzdělání pro moldavskojazyčné obyvatelstvo a celkové modernizaci země probíhající zejména od 60. let, začala hlásit o slovo početně velice silná generace Moldavanů již socializovaných v relativně moderním městském prostředí.
Most květin a snahy o rumunizaci
Díky tomu mohlo pravidelně docházet zejména v Kišiněvě od jara 1988 k masivním demonstracím a manifestacím požadavků „rumunizace“ republiky a jejího opětovného sjednocení s Rumunskem. Vyvrcholením manifestací touhy po sjednocení s Rumunskem byla akce, která později dostala název Most květin.
Vlády Rumunska a Moldavské sovětské socialistické republiky se dohodly, že 6. května 1990 mezi 13:00 a 19:00 budou smět rumunští občané překračovat rumunsko-moldavskou hranci bez jakéhokoliv omezení. Během tohoto dne se více než milion Rumunů nahrnulo k osmi mostům přes řeku Prut na více než 450 km hranice. Na druhé straně je vítaly obrovské davy Moldavanů, kteří do Prutu házeli květiny, podle kterých akce později dostala název.
Moldavané z obou stran řeky zpívali stejné lidové písně při vítání s neznámými, ale v tu chvíli blízkými sousedy z druhého břehu. Tančili stejné tance a přinesli stejné pohoštění. Lidé se celé odpoledne bavili na obrovském pikniku u řeky s tím, že nebylo výjimkou, že si Moldavané svoje nově poznané přátele z rumunského břehu odvezli domů a v duchu moldavské pohostinnosti jim vystrojili obrovskou hostinu, na kterou pozvali celou svoji vesnici. Nakonec i přes oficiální konec akce v 19:00 zůstaly hranice díky benevolenci pohraničníků, kteří se k oslavě bratrství Moldavanů a Rumunů spontánně přidali, otevřené až do druhého dne ráno, kdy se po protancované a propité noci vraceli Rumuni zpátky na svůj břeh.
Stejná akce s podobným milionovým úspěchem byla zopakovaná o rok později, v květnu 1991, kdy tentokrát Moldavané směli bez pasu přejít na rumunský břeh Prutu. Poté hlavně kvůli těžké ekonomické situaci obou zemí zájem o akci takového typu opadl s tím, že třetí most květin se uskutečnil až v roce 2015. Roku 2008 byl o prvním mostu květin natočen úspěšný film Podul de flori režiséra Thomase Ciuleie.
Cesta k nezávislosti
V ty samé dny, kdy probíhal Most květin, se začala velice vyostřovat situace v demonstrujícím Kišiněvě, kde v kontrastu s přátelskou atmosférou na Prutu demonstranti sahali k velice nevybíravému šovinistickému slovníku namířenému proti Rusům. Nezůstalo jen u slov a docházelo k tvrdým fyzickým potyčkám, které vyvrcholily právě v květnu 1990, kdy byl v Kišiněvě davem ubit k smrti ruskojazyčný student ukrajinské národnosti Dmitrij Maťušyn.
Roku 1990 se nemoldavské obyvatelstvo (nejen Rusové, ale i Gagauzové, Bulhaři, Ukrajinci, Židé, …) začalo obávat podobných násilností, jaké v té době probíhaly mezi Armény a Ázerbájdžánci na Kavkaze. Iniciativy se na jejich straně chopily stranické a ekonomické elity v Tiraspolu – třetím největším moldavském městě, které bylo z drtivé většiny ruskojazyčné stejně jako jeho okolí.
I přesto, že straničtí funkcionáři a rudí ředitelé fabrik měli k demokratickým voleným zástupcům lidu dost daleko, v krizi let 1990–1992 měli skutečnou autentickou podporu nemoldavského obyvatelstva. Na konci léta 1990 svolali do Tiraspolu mimořádný sjezd zastupitelů všech úrovní (od obecních po poslance moldavského parlamentu) zvolených na levném břehu Dněstru a na tomto sjezdu v souladu se sovětskou ústavou jednostranně vyhlásili vznik nové svazové republiky – Podněsterské moldavské sovětské socialistické republiky – Podněstří nezávislého na Moldavské SSR.
Vznik Podněstří moldavská vláda samozřejmě neuznala, ale jelikož neměla v rukou žádné prostředky, jak na levém břehu Dněstru obnovit svoji autoritu, stala se nezávislost Podněstří de facto skutečností. Nejvyšší sovět – parlament Moldavské SSR v létě 1990 vyhlásil suverenitu Moldavské SSR a začal podnikat kroky k úplnému osamostatnění republiky, a tedy jejímu vystoupení ze Sovětského svazu. Přijal zákony měnící název země na Republika Moldavsko, přijímající identickou státní vlajku jakou používá Rumunsko a deklarující státní jazyk jako rumunštinu psanou latinkou, nikoliv moldavštinu psanou cyrilicí. Republika Moldavsko oficiálně vyhlásila nezávislost na SSSR 27. srpna 1991, což bylo potvrzeno jejím přijetím do OSN 2. března 1992.
Autorem textu je Šimon Vobořil, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.