Historie Slovinska

Ilyrové, Keltové a Římané

Území dnešního Slovinska bylo osídleno už ve starší době kamenné. Některé z mnoha archeologických nálezů z pravěku je možné vidět na hradu v Bledu. V 7. století př. Kr. se v zemi usadily kmeny Ilyrů, kteří už znali železo. Po nich přišli Keltové, mj. i z českého území. V těsném sousedství, už v dnešní Itálii, založili staří Římané roku 181 př. n. l. město Aquileia. Navštívil ho i Julius Caesar a právě po něm dostaly název Julské Alpy.

Těsně na začátku nového letopočtu Římané připojili keltské království ke své říši a vytvořili tu tři provincie. Tehdy bylo založeno mnoho měst, např. Emona, dnešní Ljubljana. Po rozpadu římského panství přicházely postupně na území Slovinska barbarské kmeny, nejprve krutí Hunové, potom Ostrogóti a Langobardi. Teprve v 6. století přišli Slované a usadili se nejenom tady, v povodí řek Sáva, Dráva a Mura, ale i v okolních oblastech.

Karantánie

V 7. století vytvořili zdejší slovanské kmeny vlastní stát, který se jmenoval Karantánie a měl centrum v rakouských Korutanech. Bylo to ale jen na krátkou dobu a Slovinci potom až do 90. let 20. století nikdy vlastní stát neměli. Samotné označení „Slovinec“ vzniklo až v době národního obrození. Už v 8. století Karantánii ovládli Frankové a pohanským Slovanům přinesli křesťanství. Bibli přeložili do místního jazyka poprvé bratři Cyril a Metoděj, stejně jako na našem území.

Vláda Habsburků

Dalšími dobyvateli země se stali Maďaři, ale od 10. století už patřilo území k Svaté říši národa německého. Nadlouho zde začala vládnout německá šlechta a německá církev, ale obyčejní lidé si po celá staletí udrželi slovanskou identitu. Od 14. století patřila většina Slovinska Habsburkům a tak to zůstalo v podstatě až do první světové války. Proti jejich despotické vládě propuklo více než 100 rolnických povstání. Habsburkové dusili všechny snahy o národní uvědomění a brzdili ekonomický a kulturní rozvoj.

Napoleonovy Ilyrské provincie

V 18. století se místní hospodářství začalo zlepšovat a ve stejné době jako u nás začalo národní obrození Slovinců. Jediný, kdo dokázal na chvíli přerušit vládu Habsburků, byl Napoleon. Rozhodl se odříznout Rakousko od moře a vytvořil na území dnešního Slovinska, Chorvatska a italského Terstu tzv. Ilyrské provincie. Hlavním městem Ilyrských provincií byla Ljubljana. Tento útvar existoval jen krátce, mezi lety 1809-13, ale reformy zavedené Francouzi, jako například rovnost před zákonem a používání slovinštiny na školách, měly pozitivní vliv na národní rozvoj.

19. století

Po porážce Napoleona se k moci znovu vrátili Habsburkové a Slovinci žili v rámci jejich impéria podobně jako Češi a další národy. Ve 2. polovině 19. století se sice začal rozvíjet průmysl a byla postavena železnice z Vídně do Ljubljany, ale rolníci se dokázali uživit jen těžko a během šedesáti let emigrovalo ze země na 300 000 lidí, 56 % tehdejší populace. Poprvé se tehdy objevila tzv. jugoslávská myšlenka, tedy nápad sjednotit všechny jižní Slovany do jednoho státu. Ale uskutečnit se mohla až po hrůzách první světové války.

Vznik Jugoslávie

V roce 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se roku 1929 přejmenovalo na Jugoslávii. Snaha zachovat si ve druhé světové válce neutralitu nevyšla, Hitler napadl Jugoslávii v březnu 1941 a během dvou týdnů ji dobyl. Velká část území Slovinska připadla Mussoliniho Itálii, severní část získali Němci a malou část na východě Maďaři. Někteří Slovinci se proti okupantům postavili se zbraní v ruce, partyzánský odboj měl na Balkáně vzhledem hornatému terénu docela úspěch. Velkou roli v něm hráli komunisti řízeni Komunistickou stranou Jugoslávie Josipa Broze Tita.

Titův socialismus

Když byli Němci a Italové vyhnáni a válka skončila, dostali se k moci komunisté a zavedli federativní republiku (Socialistická federativní republika Jugoslávie). Slovinsko bylo jednou z jejích republik, ale stejně jako v době království se o všem důležitém rozhodovalo v srbském Bělehradě. Tito se už v roce 1948 distancoval od Sovětského svazu a nebyl jeho spojencem, přesto i v Jugoslávii probíhaly v 50. letech politické procesy, zatýkání a popravy.

V roce 1955 byl definitivně vyřešen hraniční spor o oblast Terstu: město a jeho okolí připadlo Itálii, pás pobřeží v délce 47 km Slovinsku a poloostrov Istrie (už dříve) Chorvatsku. Od 60. let šla Jugoslávie jiným směrem než státy východního bloku podřízené Sovětskému svazu. V ekonomice existovaly i prvky tržního hospodářství, navíc policejní kontroly a kontroly hranic nebyly tak přísné. Proto když chtěli Češi emigrovat na západ, bylo to často nejjednodušší právě přes Jugoslávii.

Nezávislost

Slovinsko bylo vždy ekonomicky nejvyspělejší části celé federace. Ale v 80. letech přišla hospodářská krize, která vedla k etnickým konfliktům mezi jednotlivými národy Jugoslávie. V dubnu 1990 se ve Slovinsku konaly první svobodné volby, dříve než ve všech ostatních jugoslávských republikách. Zvítězily strany požadující nezávislost a tu schválili v prosinci i voliči v referendu 88 % hlasů.

V roce 1991 vystoupilo Slovinsko z jugoslávské federace a vyhlásilo nezávislost. Po krátkých bojích, které trvaly jen 10 dní a vyžádaly si 66 obětí, ji Srbové akceptovali, protože v zemi žila jenom malá srbská menšina a neexistovaly ani sporné územní otázky. Slovinsko tak mělo štěstí a vyhnulo se krvavým válkám, které rozpoutal srbský prezident Slobodan Miloševič na území Chorvatska a Bosny. Země dostala novou ústavu, v roce 1992 ji uznala Evropská unie a stala se součástí OSN.

V březnu 2003 schválili Slovinci v referendu současně vstup do NATO i do Evropské unie. Do NATO vstoupili v březnu 2004, do Unie v květnu téhož roku. 1. ledna 2007 opustili slovinský tolar a přijali jednotnou evropskou měnu.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.