Historie Albánie

Ilyrové a Římané

Dnešní Albánci jsou pravděpodobně potomky kmene Ilyrů, kteří žili na zdejším hornatém území už v době bronzové. Ve starověku žili Ilyrové v těsném kontaktu s vyspělými Řeky, což jim přineslo hospodářský i kulturní rozvoj. Projevilo se to především na pobřeží, kde Řekové dokonce založili několik kolonií, např. Buthrotum (Butrint), Dyrrachium (dnešní Durrës – Drač) nebo Apollonii. Ve vnitrozemí se zase dodnes zachovala některá města založená Ilyry, např. Shkodër nebo Lezhë.

Z ilyrštiny pochází naše dnešní pojmenování pro Albánii (alba = sídliště, osada). Ve 2. století se území Ilyrů dostalo pod nadvládu Římanů a stalo se součástí provincie Macedonia. Římané odtud dováželi otroky a obilí a někteří se tu usazovali. Postavili také silnici zvanou Via Egnatia, která spojovala přístavy v Jaderském moři s pozdější Byzancí.

Střídání vládců ve středověku

Po rozpadu Římské říše v roce 395 n. l. se oblast stala součástí Východořímské, tedy Byzantské říše. Její vláda však měla přestávky, v 10. století tu vládli Bulhaři, pak zase chvíli Byzantinci a od roku 1081 krátce Normani, kteří měli základnu na Sicílii. Časem získávala na vlivu i mocná obchodní republika Benátky. Ve 12. století byl nakrátko ustanoven první nezávislý státní útvar Albánců, tzv. Arberešské království s hlavním městem v Krujë.

Ve 13. století se jižní část regionu stala pro změnu součástí Epirského despotátu, který se odštěpil od Byzance, a jehož centrum leželo v severozápadním Řecku. Aby byl zmatek úplný, v polovině 14. století přišli Srbové, jejichž král Štěpán Dušan vytvořil tehdy velkou říši, nikdy ale nad územím dnešní Albánie nezískal plnou kontrolu. Po jeho smrti v roce 1355 nastal trochu chaos a Albánie se rozpadla na malá knížectví, resp. klany, které spolu často bojovaly. Severní města Shkodër, Lezhë a Durrës ovládli Benátčané. Důležité je, že v těchto stoletích přijala většina Albánců od Řeků a Slovanů pravoslavnou větev křesťanství.

Příchod Turků a národní hrdina Skanderbeg

Ve 14. století vtrhli na Balkán osmanští Turci a rychle dobývali jedno území za druhým. V roce 1389 porazili v bitvě na Kosově poli širokou koalici Srbů, Maďarů, Bosňanů, Bulharů a Albánců (byť za cenu smrti sultána Murada). Pro obyvatele Balkánu to znamenalo katastrofu, jedním z důsledků byl například i úplný zánik srbského státu. Turci postupně pronikali i do hornaté Albánie. Pak ale vstoupil na scénu dějin nejslavnější Albánec a národní hrdina, Gjergj (Jiří) Kastrioti Skanderbeg.

Skanderbeg vyrůstal na tureckém dvoře, kam ho musel jako rukojmí vydat jeho otec, aby mohl nadále vládnout svému hradu v Krujë. Skanderbeg získal svoje jméno udatností ve vojenských službách: Skander znamená Alexandr (připomínka Alexandra Velikého) a beg (nebo bej) je ctihodný šlechtický titul.

V roce 1443 se Turkům postavil uherský král János Hunyady a na hlavu je porazil v bitvě u Niše. Skanderbeg měl v této bitvě bojovat na straně Turků, nezapomněl ale na svůj albánský původ a zběhl od vojska na svůj rodný hrad v Krujë. Povedlo se mu téměř nemožné, sezval všechny znepřátelené vůdce albánských klanů do Lezhë a přesvědčil je, aby zapomněli na nesváry a sjednotili se proti Osmanům.

Více než 20 let Skanderbeg osmanským Turkům úspěšně vzdoroval a hájil albánskou nezávislost v době, kdy už Turci ovládli téměř celý Balkán i byzantskou Konstantinopol (tedy Cařihrad, dnešní Istanbul). Zemřel v roce 1468 v Lezhë na malárii, ale kmeny dodržely přísahu držet pospolu i po jeho smrti. Pro Albánce se stal legendou a symbolem. Po jeho smrti už Albánci ani Benátčané nedokázali zastavit turecký příval, i když Krujë padla až v roce 1478 a poslední pevnost (Rozafat) až v roce 1479.

Dlouhá vláda Turků

450 let vlády osmanských Turků samozřejmě zanechalo v zemi nesmazatelné stopy. Osmani nechali většinou vládnout i nadále místní klanové vůdce, od křesťanů ale vybírali daně a pravidelně odváděli syny křesťanských rodin do Konstantinopole (tzv. devširme), kde se z nich stávali úředníci nebo vojáci (příslušníci sboru janičárů) vychovaní v muslimské víře. Někteří muži albánského původu to takto dotáhli dokonce až na pozici velkovezíra.

Albánci nebyli nuceni přijmout islám, ale činili tak daleko častěji než Srbové, Bulhaři nebo Řekové, aby se vyhnuli těmto nepříjemným povinnostem a aby měli šanci udělat kariéru. Na konci turecké vlády vyznávalo 70 % obyvatelstva islám. Albánci také rozšiřovali svůj sídelní prostor, např. v 17. století začali osídlovat Kosovo.

Vyhlášení nezávislosti

Osmanská říše postupem času slábla a v 19. století získávaly balkánské státy jeden po druhém nezávislost. Albánské národní hnutí se ale probouzelo pomaleji a v Evropě byli často zdejší obyvatelé považováni za Turky. V roce 1912 vypukla 1. balkánská válka, v níž si chtěly Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko s podporou Ruska rozdělit zbylá evropská území Turků, jakými byla Albánie a Makedonie.

Albánci často utíkali od turecké armády a 28. listopadu 1912 se ve Vlorë sešlo národní shromáždění, které vyhlásilo nezávislost země. Velmoci po skončení války vznik nového státu formálně uznaly. Třetina albánského etnika ale zůstala za jeho hranicemi. V roce 1920 se hlavním městem Albánie stala Tirana.

První a druhá světová válka

V době první světové války nastal znovu zmatek, země se rozdělila na malé státečky, do nichž zasahovaly nebo je obsazovaly válčící strany a okolní státy. Po válce byla ale znovu v Paříži uznána nezávislost Albánie. Ve 20. letech se k moci dostal jeden z vůdců místních klanů, Ahmed Zogu, který se nejdříve prosadil do vlády jako ministr vnitra, potom vládl jako prezident, když v roce 1924 svrhnul vládu, a od roku 1928 jako král Zogu I. Snažil se modernizovat zemi, ale zároveň vládl jako neomezený diktátor.

V meziválečných letech rychle rostl vliv Itálie. Její obchodníci ovládli zdejší obchod, italští architekti zde stavěli silnice a nové přístavy. Nakonec v dubnu 1939 Mussolini Albánii okupoval. Stala se mu základnou i pro útok na Řecko na jaře 1941 (viz např. film Mandolína kapitána Corelliho). Král Zogu utekl do Řecka a do země už se nikdy nevrátil (zemřel v roce 1961 v Paříži). Když Italové roku 1943 kapitulovali, vznikla loutková vláda kontrolovaná německými nacisty. Proti Italům a hlavně Němcům se postavili odbojáři, ať už nacionalisti nebo komunisté. Po osvobození byli úspěšnější komunisté pod vedením Envera Hodži, kteří založili lidovou republiku a vytvořili tyranský režim.

Komunistická diktatura Envera Hodži

Albánie se stala součástí východního bloku. Když došlo v roce 1948 k roztržce mezi Sovětským svazem a Jugoslávií, zůstala Albánie na straně Sovětského svazu a se svým sousedem přerušila veškeré styky. Když se potom rozhádal Sovětský svaz s Čínou, postavil se Hodža na čínskou stranu a Albánie totálně přerušila diplomatické styky i se Sovětským svazem.

Po smrti Mao Ce Tunga ztratili Číňané o Albánii zájem, a tak se v roce 1978 ocitla země v totální izolaci, odtržená od okolního světa, na jehož hospodářské pomoci byla jako nejchudší stát Evropy závislá. Propaganda denně varovala před válečným ohrožením a byly postaveny statisíce bunkrů, které dnes hyzdí krajinu, ale jsou i zajímavostí pro turisty.

Enver Hodža sužoval zemi jako generální tajemník strany až do své smrti v roce 1985. K jeho největším excesům patří činy z roku 1967, kdy zakázal praktikování náboženství a vyhlásil první ateistický stát na světě. Kněží byli zastřeleni nebo uvězněni, drtivá většina mešit a kostelů zbořena nebo přeměněna na skladiště, obchody nebo tělocvičny...

Cesta k demokracii a vstup do NATO

Po revolučním hnutí ve východní Evropě zůstávala Albánie posledním ortodoxně marxistickým a stalinistickým režimem, a to až do revolučního roku 1991. V prvních svobodných volbách zvítězili ještě znovu komunisté, ale po dalších demonstracích a stávkách se v roce 1992 dostala k moci Demokratická strana studentského vůdce Sali Berishy.

Berishova vláda musela odstoupit po vlně protestů v roce 1997. Příčinou byl krach mnoha fondů, které fungovaly na principu pyramidových her a kterým svěřila většina lidí své často celoživotní úspory. Někteří lidé prodali ve vidině snadného zisku i svoje domy nebo půdu, takže jejich následné rozhořčení bylo pochopitelné. Nastalo úplné zhroucení státní moci, zavládla anarchie a drancování všeho, co mělo spojitost se státem. Dokonce bylo uloupeno na půl milionu zbraní.

Situace se uklidnila až s pomocí západu, po příchodu mezinárodního vojenského sboru a po nástupu socialistické vlády Fatose Nana. Stabilitě příliš nepomohla válka v Kosovu v roce 1999, kdy země přijala půl milionu albánských uprchlíků z Kosova, ale od té době se Albánie dává dohromady a jejím dlouhodobým cílem je vstup do Evropské unie. V roce 2009 se Albánie stala členem Severoatlantické aliance.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.