Historie Pobaltí

Státnost Litevců, Lotyšů a Estonců

Až do počátku 20. století byla etnická identita Estonců, Lotyšů a Litevců popírána nebo potlačována. Tři nezávislé státy vznikly teprve jako výsledek zmatků první světové války a bolševické revoluce. Své státnosti užívaly jen dvě desetiletí, než se všechny tři dostaly do sféry vlivu Sovětského svazu, a suverenitu získaly zpět až v roce 1991.

Etnicky jsou si velmi blízcí Litevci a Lotyši, zatímco Estonci mají se svým ugrofinským jazykem blíže k Finům. Ale z hlediska historie posledních 800 let jsou si zase bližší Lotyši a Estonci, protože od 13. do počátku 20. století byli vždy pod cizí nadvládou, zatímco Litva bývala velkým a mocným státem. Dnešní jižní část Estonska a většina Lotyšska byla spravována jako jeden celek pod názvem Livonsko.

Pobaltské kmeny

Ugrofinské kmeny, jejichž potomky jsou Estonci a dnes už téměř neexistující Livové, přišly do regionu někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. Předkové moderních Lotyšů a Litevců, tzv. Baltové, dorazili z jihu někdy kolem roku 2000 př. Kr. Nově příchozí se živili především zemědělstvím. Pobaltská oblast se také už dlouho před začátkem letopočtu stala známou vývozem jantaru. Zdejší kmeny obchodovaly s Germány a s Římskou říší, později s Vikingy a Rusy.

Němečtí obchodníci, rytíři a misionáři

Ve 12. století začali do Pobaltí pronikat Němci hledající svůj prostor na východě. Přicházela knížata, kolonisti, kupci, misionáři i křižáci. První byli obchodníci u ústí řeky Daugavy (Západní Dviny) u dnešního města Riga. Volání papeže po pokřesťanštění pohanského Pobaltí vyslyšeli misionáři, ale byli málo úspěšní až do doby, než bylo v roce 1201 založeno biskupství v Rize.

Nový biskup Albert postavil první pevnost v regionu a založil v roce 1202 Řád mečových rytířů. Na jejich plášti byl krvavě červený meč a kříž, na znamení snahy o dobytí země a tím přeměnu pohanů v křesťany. Oblast kolem Rigy a ústí Daugavy s okolím pojmenovali rytíři podle kmene Livů – Livonsko. Svůj cíl – pokřesťanštění - dokázali splnit během čtvrtstoletí.

Severní Estonsko včetně dnešního Tallinu dobyli roku 1219 Dánové, spojenci biskupa Alberta, ale o osm let později připadlo též Mečovým rytířům. Zhruba ve stejné době se objevili další křižáci, konkurenční Řád německých rytířů. Byl založen v Palestině jako charitativní organizace, ale brzy získal vojenský charakter a byl pozván do Mazovska (severní Polsko), aby ho chránil před nájezdy pohanských Prusů. Ti žili především v dnešní Kaliningradské oblasti a okolí.

Němečtí rytíři „chránili“ Mazovsko takovým způsobem, že kmen Prusů téměř vyhladili a zabrali jeho území. Založili pevnosti jako Memel (dnes litevská Klaipeda), Königsberg (dnes Kaliningrad) a Marienburg (polský Malbork), který se stal jejich hlavním sídlem. Mečoví rytíři se mezitím potýkali s problémy a utrpěli několik porážek od baltských kmenů. V roce 1237 se přejmenovali na Řád livonských rytířů. O rok později se severní Estonsko vrátilo pod vládu Dánska.

Livonsko pod německou vládou

V roce 1242 porazil novgorodský kníže Alexandr Něvský Livonské rytíře ve slavné bitvě na zamrzlém Čudském jezeře a zastavil tak jejich další expanzi. Nicméně v dalších desetiletích si přece jenom Němci definitivně podrobili všechny domorodé kmeny v dnešním Lotyšsku. Po několika povstáních Estonců proti dánské nadvládě prodali seveřané v roce 1346 severní Estonsko Řádu. Znamenalo to, že Němci kontrolovali celé dlouhé baltské pobřeží od polského Gdaňsku až po estonskou Narvu, estonské ostrovy a značnou část vnitrozemí. Jedinou mezeru v jejich panství představovala Litva.

Obchodní liga německých měst zvaná hanza přinesla prosperitu do měst s převahou německého obyvatelstva (dnešní Riga, Tallin, Tartu, Kaliningrad a další). Původní obyvatelé se na mnoho staletí stali pouhými nevolníky.

Středověký litevský stát

Úplně jiný byl vývoj v Litvě. Jednotlivé kmeny tu poprvé sjednotil kníže Mindaugas ve 13. století a přijal křest, aby zabránil hrozbě ze strany Německých rytířů. Ale odpor proti novému náboženství byl silný a kníže byl zavražděn. Podobně složitý byl další pokus Vytenise, který získal titul velkovévody, a jeho nástupce Gediminase. Ten dokázal výrazně rozšířit území Litvy na jih a na východ na území obývaná východními Slovany, doplatil ale na odboj svých pohanských poddaných.

Když nastoupil na trůn kníže Jagello (ve 2. polovině 14. století), stál před rostoucí hrozbou ze strany Německých rytířů. Jeho pravoslavní poddaní radili spojit se proti nim s Rusy, zatímco pohanská knížata radila přijmout katolictví a spojit se s Polskem. Jagello se rozhodl pro druhou možnost, což je vnímáno jako přelom v dějinách východní Evropy. V roce 1386 se oženil s polskou korunní princeznou Jadwigou a stal se polským králem pod jménem Vladislav II. Jagelonský. Začala tak 200letá vláda dynastie Jagellonců a 400letá aliance mezi Polskem a Litvou.

Nový stát se stal silnou mocností a rivalem Moskvy. Poslední litevské kmeny byly pokřtěny až koncem 14. a začátkem 15. století, takže Litva byla úplně posledním evropským státem, který přijal křesťanství. V roce 1410 konečně skončilo trápení s Řádem německých rytířů, když byl na hlavu poražen polsko-litevským vojskem v bitvě u Grünwaldu (v dnešním Polsku) v roce 1410. Potom už Řád ztrácel na významu, přežíval jen na území, kde dříve žili Prusové, a nakonec byl rozpuštěn.

Zlatý věk a úpadek Litvy

V době, kdy byl polským králem Vladislav II. Jagelonský, podléhalo litevské území velkovévodovi Vytautasovi (Vitoldovi), který je určitě nejslavnější postavou místních dějin. Ten dále rozšiřoval litevské území, takže sahalo na východě až k ruskému Kursku a na jihu až k Černému moři. Obrovskou plochu drželi Litevci díky obratné diplomacii, povolovali podřízeným oblastem autonomii a tolerovali pravoslavné náboženství.

Doba velké slávy ale byla v následujících staletích vystřídána postupnou polonizací země. Šlechta přejímala polskou kulturu a jazyk, zatímco obyčejní rolníci byli pouhými nevolníky. Tato tendence zesílila zvlášť po uzavření formální unie mezi oběma státy – tzv. Lublinská unie (1569). Společný stát dostal název Rzeczpospolita. V 16. století přišla reformace, která ale tady podlehla katolické protireformaci, takže Polsko i Litva zůstaly dodnes výrazně katolickými zeměmi.

Livonská válka

V polovině 16. století to začalo vřít na území dnešního Lotyšska a Estonska. Napůl nezávislá hanzovní města ztrácela moc, protože slábla celá hanza, která dosud ovládala baltský obchod. Reformace ohrožovala katolická biskupství. A Livonský řád pomalu ztrácel svoji vojenskou sílu, zvlášť po smrti posledního schopného velmistra, Waltera von Plettenberga. Rostla nespokojenost rolníků.

Do uvolněného prostoru Livonska a Estonska se začaly drát okolní mocnosti: polsko-litevská Rzeczpospolita, rychle se prosazující moskevské knížectví a Švédsko. V roce 1558 začala krvavá Livonská válka, dlouhých 25 let bojů, bídy a pustošení. Livonský řád nebyl schopen čelit ruskému tlaku a rozpadl se. Krutý moskevský panovník Ivan IV. Hrozný, který válku rozpoutal, postupně vydrancoval, okupoval nebo obléhal snad každé město v pevninském Estonsku a na východě Lotyšska.

Nakonec byly v bojích nejúspěšnější Švédové a Poláci s Litevci a ruská hrozba byla prozatím zažehnána. Katolické Polsko a protestantské Švédsko ale následně bojovaly mezi sebou a nakonec se dominantní mocností celého Pobaltí stalo Švédsko.

Vláda Švédů a Rusů

Vláda švédských králů Gustava Adolfa II. a Karla XI. v Estonsku a větší části dnešního Lotyšska je dnes považována za relativně osvícenou v porovnání s jinými. Švédští králové se snažili pozvednout rolníky z nevolnictví, zavedli základní vzdělání, založili univerzitu v Tartu a přeložili bible do místních jazyků. Ale i jejich úsilí bylo komplikováno válkami, morem a hladomory.

Rusko se po porážce v Livonské válce nevzdalo natrvalo a na západ se obracející car Petr I. Veliký zničil Švédsko jako regionální velmoc v tzv. Severní válce (1700-21). Znamenalo to další dlouhé období devastace, takže nakonec mohl jeden ruský generál prohlásit, že nikde mezi Rigou a Narvou není slyšet štěkot psa ani kokrhání kohouta...

Vznik Pruska a rozpad Polska

Významnou událostí zdejších dějin bylo manželství, díky němuž se spojil německý stát Braniborsko s oblastí Pruska (zhruba dnešní Kaliningradská oblast, kde kdysi dávno žily pohanské kmeny Prusů). V roce 1701 byl v Königsbergu (dnes Kaliningrad) korunován první pruský král. Časem se z obou území vyvinul vojenský a byrokratický stát, Prusko, který se stal přední evropskou mocností především za Fridricha Velikého. Byl tak vražen klín do polsko-litevského státu.

Zoufalé situace Polska jeho sousedé nakonec využili a natřikrát si jeho území rozdělili. Polsko zmizelo z mapy Evropy a většina jeho území připadla Rusku. Rusové tak poprvé dostali pod svou nadvládu v podstatě celý region dnešní baltských států.

19. století

V 19. století byli rolníci osvobozeni z nevolnictví. Postupně se začalo šířit národní obrození a lidé si více uvědomili svoji kulturu a jazyk. Do baltských přístavů byla z Ruska postavena železnice, Riga se stala významným mezinárodním přístavem a řada měst se stala průmyslovými centry. Národní hnutí byla podněcována odporem k rusifikaci, o kterou se carové snažili. Nejhůře bylo zacházeno s Litevci, protože se připojili k povstáním Poláků proti ruské vládě.

Vznik nezávislých pobaltských zemí

První ideje o baltské autonomii či nezávislosti byly vysloveny až na začátku 20. století. Během první světové války postupně okupovali pobaltské státy Němci. Místní nacionalisté nejprve doufali, že získají pouze lepší postavení v rámci carského Ruska, ale únorová revoluce z roku 1917, která svrhla cara, nechala poprvé zaznít slova o plné nezávislosti.

Po Říjnové revoluci se snažili bolševici udržet u moci za každou cenu, a tak ukončili válku a odstoupili celé území Německu. Jenže Němci se v listopadu 1919 vzdali Spojencům, a tak mohly pobaltské státy vyhlásit suverenitu. Museli si ji ale ještě vybojovat v dalších válkách proti Rudé armádě, kterou po čase poslali komunisti, aby toto území získala zpět, a proti zbytkům německých okupačních vojsk. Litevci museli bojovat taky proti Polákům, kterým šlo hlavně o oblast Vilniusu, kde žilo hodně polských nebo polonizovaných obyvatel.

Nezávislost malých států byla nakonec uznána na mírové konferenci v Paříži a poté i carským Ruskem. Poláci přesto v roce 1920 zabrali Vilnius a hlavním městem meziválečné Litvy se stal Kaunas. Přes nadějné začátky upadly nové státy od demokracie k autoritářským režimům. Důvodem byla především rostoucí dvojí hrozba – komunistická (Stalinův Sovětský svaz) a nacistická (Hitlerovo Německo). Ve všech třech pobaltských zemích panovaly režimy, které se víc bály komunismu než Německa.

Druhá světová válka – dvojí okupace

V roce 1939 si Hitler a Stalin tajným dodatkem ke smlouvě fakticky rozdělili Evropu (tzv. Pakt Molotov-Ribbentrop nazvaný podle ministrů zahraničí). Zatímco Hitler rozpoutal druhou světovou válku napadením Polska, Sověti obsazovali východní Polsko (a tedy i Vilnius) a v roce 1940 už vojensky okupovali i Litvu, Lotyšsko a Estonsko, které byly zařazeny do jejich sféry vlivu. Sovětské úřady ihned začaly s čistkami mezi obyvatelstvem, desetitisíce pro ně nepohodlných lidí byly zabity nebo deportovány (nejčastěji na Sibiř), případně stačily uprchnout do zahraničí.

V roce 1941 porušil Hitler pakt o neútočení, napadl Sovětský svaz a obsadil i pobaltské státy (zpočátku to leckde brali jako osvobození). Někteří místní obyvatelé s nacisty kolaborovali a někteří se také připojili k vraždění Židů, přičemž bohužel často vynikali ještě větší krutostí než jejich němečtí pánové. Drtivá většina kdysi velmi rozsáhlé židovské populace byla vyhlazena v koncentračních táborech a ghettech. V roce 1944 se znovu vrátila Rudá armáda, před jejím příchodem raději uprchly další desetitisíce lidí na západ. Ti, kteří byli chyceni na útěku, byli rovnou posláni na Sibiř...

Pobaltí součástí Sovětského svazu

Sovětská vláda se v Pobaltí pevně uchytila. Zemědělství bylo kolektivizováno, průmyslové podniky znárodněny. Mezi lety 1945-49 bylo zabito nebo deportováno asi 60 000 Estonců, 175 000 Lotyšů a zhruba 250 000 Litevců. Byli to odpůrci režimu, ale i zcela nevinní lidé. Ti, kteří se s novými poměry nesmířili, se uchýlili do lesů (tzv. „lesní bratři“) a mnozí zahájili ozbrojený odpor. Definitivně byl jejich odboj zlomen roku 1953, ale poslední z těchto lidí, Estonec August Sabe, byl zneškodněn KGB až v roce 1978.

Poválečná industrializace přinesla masový příchod pracovních sil z Ruska, Ukrajiny a Běloruska, takže se především Estonci a Lotyši začínali bát, že budou brzy ve vlastní zemi menšinou. V dlouhém čase sovětské vlády ale lidé nepřestávali doufat ve svobodu.

Obnovená nezávislost

Vhodná doba nastala s uvolněním, které přinesla v 80. letech politika Michaila Gorbačova. Národní cítění a hořkost Litevců, Lotyšů a Estonců se dostaly na povrch poprvé při několika demonstracích v roce 1988. V Estonsku se obrovské množství lidí účastnilo zpěvu dříve zakázaných národních písní, takže se zrodil název „zpívající revoluce“. Jedno takové shromáždění navštívilo 300 000 lidí! 23. srpna 1989 si celé dva miliony lidí připomněly 50. výročí nechvalně známého Paktu Molotov-Ribbentrop tak, že vytvořily živý řetěz z Vilniusu až do Tallinu.

Začala také vznikat lidová hnutí požadující nezávislost. Litevská komunistická strana byla první, která opustila Komunistickou stranu Sovětského svazu a Litva také jako první sovětská republika povolila činnost nekomunistickým stranám. Velmi odvážným činem bylo vyhlášení plné nezávislosti země dne 11. března 1990. Lotyši a Estonci sledovali stejný cíl, ale postupovali pomaleji a opatrněji.

Sověti reagovali na vyhlášení nezávislosti okupací Vilniusu a Rigy v lednu 1991. Obsadili strategické budovy, u televizní věže a televizního centra ve Vilniusu bylo zabito třináct lidí, při obsazování Ministerstva vnitra v Rize pět lidí, stovky byly zraněny. Parlamenty byly zabarikádovány. Ale situace se postupně uklidnila a v referendech se ve všech třech státech výrazná většina vyslovila pro odtržení. Estonsko vyhlásilo plnou nezávislost 20. srpna 1991, Lotyšsko 21. srpna. Západní svět nové státy uznal a v září tak učinil nakonec i Sovětský svaz.

Vytrvalý strach z mocného souseda, Ruska, vedl ke snaze vstoupit co nejrychleji do NATO i do Evropské unie. Obojí se nakonec podařilo v roce 2004.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.