Historie Sicílie

Boje Kartaginců a Řeků

Jeskynní malby dokládají osídlení Sicílie už kolem roku 12 000 př. Kr. V době bronzové se tu objevilo několik cizích kmenů, z nichž Sikelové (Sikulové) osídlili východ ostrova. Pravděpodobně právě podle nich získala Sicílie svůj dnešní název. Kulturní různorodost dokonala kolonizace Kartaginců (Féničanů ze severní Afriky) od 9. století př. Kr. a především Řeků od 8. do 6. století, kterým chyběl doma dostatek půdy pro obdělávání.

[image:right:9098]

Strategická poloha na obchodní křižovatce ve Středozemním moři a úrodná půda na ostrově byly hlavním důvodem pro zakládání nových měst. Kartaginci založili mj. Panormus (Palermo), Řekové např. města Naxos, Megara Hyblaea, Gela a především v roce 733 př. Kr. Syrakusy, jejichž mateřským městem byl Korint. Nové nezávislé městské státy se brzy vzmohly natolik, že zakládaly svoje vlastní kolonie jako Akragás (Agrigento) a Selinus (Selinunte). Postupně tak vznikalo tzv. Velké Řecko (Magna Graecia). Rostoucí konflikty mezi sousedy vyústily v porážku Kartaginců řeckými městy v bitvě u Himery v roce 480 př. Kr., potvrzenou i smrtí vojevůdce Hamilkara.

Nastalo období prosperity, bohatství a rozkvětu kultury a umění, chrámy postavené ve městech Velkého Řecka mnohdy předčily i ty v pevninském Řecku. Syrakusy, nejmocnější město Sicílie, představovaly ohrožení i pro Athéňany, kteří k nim v rámci peloponéské války mezi Athénami a Spartou vyslaly v roce 415 př. Kr. na svou dobu obrovskou flotilu. Athéňané však byli jednoznačně poraženi a cca 7 000 athénských vojáků muselo otročit v místních vápencových dolech. Syrakusy byly na vrcholu moci, jiné městské státy ale trpěly pomstou Kartaginců, kteří se na Sicílii znovu vylodili v roce 409, a také strádaly vzájemnými spory a válkami.

Římská nadvláda

Další hrozbou se stala nová mocnost, Římská říše. V době první punské války (264-241 př. Kr.) mezi Římem a Kartágem se Sicílie stala bojištěm mezi oběma velmocemi, byla zpustošena a připoutána k vítěznému Římu. Výjimkou byly Syrakusy, kterých se válka nedotkla. Dobyty Římany byly až v rámci druhé punské války v roce 212 př. Kr. a Sicílie se stala římskou provincií, ve skutečnosti spíše závislou kolonií a díky své úrodnosti také obilnicí říše.

Byly založeny velkostatky (latifundie), jejichž pozůstatky lze na Sicílii vysledovat dodnes. Doba římské vlády byla dobou relativní stability a míru, ale nespokojenost vykořisťovaných otroků vedla ke dvěma otrockým povstáním ve 2. století př. Kr. V 1. století n. l. se Syrakusy staly jedním z center raného křesťanství, slovo boží tu kázal i svatý Pavel a křesťané vybudovali v podzemí rozsáhlý systém katakomb.

Barbaři a Byzanc

Po pádu Římské říše ovládli pevninskou Itálii Vizigóti, Sicílie ale upadla pod vládu jiného barbarského kmene, Vandalů. Koncem 5. století byla Sicílie s Itálií sjednocena pod vládou Ostrogótů. Barbaři se zde ale neudrželi dlouho, v roce 535 dobyl ostrov byzantský vojevůdce Belisarius. Obyvatelé Sicílie byli sice částečně polatinštění, většinovým jazykem byla ale stále řečtina a kultura byla taky převážně řecká, takže Byzantinci zde byli vítáni. V roce 663 se dokonce Syrakusy staly nakrátko hlavním městem Byzantské říše.

Saracéni

Udržet vzdálený ostrov na západě bylo pro Byzanc stále těžší, navíc tváří v tvář nové mocnosti. Začátkem 8. století totiž začali ovládat celé pobřeží severní Afriky Arabové a v roce 711 vpadli do Španělska. Pro jejich obchodní ovládnutí Středomoří byla Sicílie nezbytná. Arabská invaze začala v roce 827, kdy je požádal o pomoc byzantský admirál vzbouřený proti císaři. Vojsko složené z Arabů, Berberů a španělských muslimů, kterým se souhrnně říkalo saracéni, většinu ostrova postupně dobylo. Syrakusy padly až později, v roce 878.

Vláda saracénů byla pro Sicílii poměrně šťastná, panovala nevídaná náboženská tolerance, i když křesťané museli platit vysoké daně, takže často přecházeli na islám dobrovolně. Muslimští panovníci podporovali zemědělství, obchod a těžbu nerostných surovin, zlepšili zavlažování a zavedli nové plodiny jako citrusy, cukrovou třtinu, datlové palmy, bavlnu a další. Hlavním městem se místo Syrakus stalo Palermo, které se s 300 000 obyvateli stalo druhým největším městem Evropy po Córdobě a velmi prosperovalo po stránce ekonomické i kulturní.

Normanské království

Divocí a udatní bojovníci původem ze severu si do poloviny 11. století vytvořili základnu v jižní Itálii a v roce 1059 uzavřeli dohodu s papežem, podle níž získali Sicílii v léno. Samozřejmě s podmínkou, že vyženou Araby. Pod vedením Rogera I. začala normanská invaze. V roce 1061 padla Messina a v roce 1072 Palermo. Normané vládli Sicílii jen o něco více než 100 let, ale jejich vláda patří k nejslavnějším obdobím sicilské historie. Od Arabů převzali všechno pozitivní, jejich služeb využívali při správě země i v kultuře, umění a architektuře.

Udrželi i tradici náboženské tolerance. Ač byli Normané spojenci papeže a byli křesťany, jejich dvůr byl do značné míry orientální, mluvilo se zde řecky, arabsky i francouzsky a panovníci měli dokonce harém. Nejvýznamnějším vládcem a jedním z nejmocnějších mužů Evropy se stal Roger II. (1130–54), první normanský král, který ovládal jižní Itálii, Maltu i část severní Afriky, byl velmi vzdělaný a stal se patronem umění. Nádhernou arabsko-normanskou architekturu můžeme na ostrově obdivovat dodnes.

Po smrti Rogera II. následovali v „království obojí Sicílie“ mnohem méně osvícení panovníci a Vilém II., který ještě stačil založit nové arcibiskupství Monreale, zemřel bez přímého mužského dědice. Trůn nárokoval Jindřich VI. Štaufský, manžel Rogerovy dcery, který si ho také v roce 1194 vybojoval.

Hohenštaufové a Anjouovci

Po Jindřichovi, který brzy zemřel, převzal vládu Fridrich II. Štaufský, od roku 1210 zároveň císař německé říše. Vláda vzdělaného a schopného panovníka znamenala další slavné období sicilské historie. Fridrich zavedl nové zákonodárství a centralizovanou správu, podporoval vědu, kulturu a umění. Opevnil východní pobřeží ostrova, kde se dodnes nachází hrady z té doby, přitom nezatahoval zemi do zbytečných válek a křižáckých výprav. Získal dokonce přízvisko „Stupor Mundi“, tedy div světa. Vládl ale absolutisticky a krutě.

Po jeho smrti měl jeho syn Manfred velké problémy udržet svůj trůn a nakonec se na něj s podporou papeže v roce 1266 dostal Karel Anjou, bezohledný bratr francouzského krále Ludvíka IX., když v bitvě na italské pevnině porazil vojsko Hohenštaufů a Manfred v bitvě zahynul. Po svém vítězství začali Anjouovci pronásledovat všechny příznivce Štaufů na ostrově a zavedli vysoké daně, aby dostali zpátky válečné výdaje.

Jejich vláda tak byla silně nepopulární a nakonec je svrhlo povstání v roce 1282 zvané sicilské nešpory. Údajné znásilnění sicilské ženy francouzským vojákem tehdy vyústilo ve vraždění Francouzů. Povstalci přijali pomoc aragonského krále Petra III., který byl prohlášen králem, a přestože Španělé bojovali s Anjouovci (kteří měli základnu v Neapoli) ještě dalších 20 let, stali se vládci Sicílie na celých pět století.

Vláda Španělů

Během staletí španělské vlády už Sicílie nikdy nestála v centru evropské politiky. Španělští vládci o ni neměli velký zájem, zejména po objevení Ameriky a vybudování zámořské koloniální říše. Velkou moc tu získala církev a po vzoru Španělska neblaze působila inkvizice. Zatímco jinde v Evropě se prosazovala centralizovaná správa, na Sicílii hrála prim místní šlechta. Od roku 1458 zde panovali místokrálové, jejichž vláda byla často zkorumpovaná. Obchodní ruch podlamovala Osmanská říše ovládající východní Středomoří. Místní obyvatelé se často uchylovali k banditismu, který se v některých ohledech podobal budoucí organizaci mafie.

Jako by to nestačilo, navíc přicházely pohromy v podobě morových epidemií, ničivé erupce Etny v roce 1669 a katastrofálního zemětřesení v roce 1693. Na druhou stranu po těchto pohromách byla zahájena nová barokní výstavba. Samotné Španělsko, které ohromně zbohatlo díky zámořským koloniím, začalo v 18. století upadat do stagnace a ztratilo svoje postavení největší světové velmoci. Po válce o španělské dědictví připadla Sicílie v roce 1713 severoitalské savojské dynastii, která ji brzy vyměnila s Rakouskem za Sardinii (1720), ale Španělé ji pár let nato získali zpátky.

V době napoleonských válek se staly Sicílie a Sardinie jedinými oblastmi Itálie, které Napoleon nedobyl, i když to bylo s podporou britských vojáků pobývajících nějakou dobu v Palermu. Pokusy o liberální reformy zadusila na Sicílii zpátečnická šlechta.

Sjednocená Itálie

Velká nespokojenost obyvatel Sicílie měla za následek, že si ji Giuseppe Garibaldi vybral jako místo, kde začne jeho tažení za sjednocení Itálie pod vedením piemontské savojské dynastie. 11. května 1860 se vylodil v Marsale s tisícem mužů (tzv. „mille“), 15. května porazil v bitvě u Calatafimi 15tisícové vojsko vládnoucích Bourbonů a brzy nato dobyl Palermo. Po pár měsících byla Sicílie zbavena španělské vlády - poprvé od roku 1282! V říjnu proběhl plebiscit, v němž hlasovalo 99,5 % obyvatel pro sjednocení Sicílie s Itálií pod vládou savojského krále Viktora Emanuela II.

Připojení k Itálii však bohužel neznamenalo téměř žádné pozitivní změny pro obyvatele. V novém parlamentním systému mělo hlasovací právo jen cca 1 % populace. Neproběhly téměř žádné změny k lepšímu a jakýkoliv pokus o odpor byl vládou tvrdě potlačován. Život sedláků byl snad ještě horší než za španělské vlády, což vedlo na přelomu 19. a 20. století k masové emigraci, kdy z ostrova odešlo 1,5 milionu lidí, většinou do Severní a Jižní Ameriky. V roce 1908 situaci ještě zhoršilo ničivé zemětřesení, které srovnalo se zemí Messinu a zabilo 84 000 lidí.

Druhá polovina 19. století je také dobou vzniku mafie, už tehdy kriminální organizace spojené pokrevním poutem. V rámci pozemkové reformy si šlechta pronajala překupníky půdy, kteří ji dále pronajímali sedlákům. Mafie vystupovala jako prostředník mezi nájemcem a majitelem a rozsuzovala spory. Její příslušníci byli napojeni na překupníky, zároveň však vystupovali jako ochránci sedláků.

Fašismus

Po první světové válce, v níž se Itálie přidala na stranu Dohody, se v roce 1922 dostal k moci Benito Mussolini, který však na Sicílii neměl téměř žádnou podporu. Protože nebyl omezován demokracií, podařilo se mu nezákonnými postupy zničit místní mafiánské organizace, které se však jenom přesunuly do větší ilegality.

Za druhé světové války si v roce 1943 Spojenci vybrali Sicílii za místo vylodění a základnu pro dobývání Itálie, což znamenalo pro obyvatele utrpení a časté bombardování. Messina se stala za války vůbec nejvíce ostřelovaným městem Itálie. K úspěchu Spojenců přispěla podpora sicilské mafie, která se tak znovu vrátila k moci.

Poválečná Sicílie

Po válce se na ostrově začaly projevovat separatistické tendence a také se šířil komunismus. Vláda reagovala udělením autonomie Sicílii v roce 1946 a k potlačování „bezbožného“ komunismu pomáhaly i organizace mafie. Sicílie neměla velký podíl na poválečném italském hospodářském zázraku a zůstala nejchudším regionem Itálie. Obrovské dotace, které sem plynuly ze státního rozpočtu a později z fondů Evropské unie, přišly často vniveč kvůli zkorumpovanosti místní politiky propojené s mafií.

[image:right:5003]

Charakteristická byla (a stále je) konzervativnost zdejších obyvatel, silný vliv katolické církve a zakořeněný systém klientelismu, tedy protežování podle příslušnosti k mafiánským a rodinným klanům. Mafie zajišťovala vítězství politikům v komunálních volbách a za to od nich získávala politickou ochranu. Bezuzdné řádění mafie vyvrcholilo v roce 1992, kdy byli zavražděni odvážní vyšetřovatelé Falcone a Borsellino a na ostrov muselo být z pevniny dokonce vysláno 7 000 vojáků. V 90. letech se situace začala zlepšovat, když bylo zatčeno a uvězněno mnoho významných mafiánských bossů.

Problémem Sicílie zůstává hospodářská zaostalost a vysoká nezaměstnanost. Vzhledem k dlouholetému problému s emigrací je trochu paradoxem, že dnes je velkým problémem imigrace ze severní Afriky, která míří především na ostrůvky Lampedusa a Pantelleria na jih od sicilských břehů. Imigrace zintenzivněla především po arabských revolucích v roce 2011. Velkou nadějí pro budoucnost ostrova je rostoucí odvětví cestovního ruchu.


Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.