Historie Řecka (od středověku do současnosti)

Úpadek Římské říše

Moc Římské říše začala od 3. století upadat a na její území pronikaly stále častěji barbarské kmeny. Toto stěhování národů postihlo i území dnešního Řecka, kam postupně vpadly kmeny Vizigótů, Vandalů, Ostrogótů, Bulharů, v 6. století Hunů a především Slovanů, kteří se tu na rozdíl od předchozích začali dlouhodobě usazovat.

Mezitím došlo k jedné závažné změně. Novým náboženstvím Římské říše se stalo křesťanství. První konvertity získal v Řecku svatý Pavel už v 1. století. Definitivním podnětem k rozšíření nové víry se stalo její přijetí římskými císaři a vzestup východní říše, v níž se smísila helénistická kultura s křesťanstvím. Konstantin Veliký přeložil v roce 324 hlavní město impéria do Byzantia na západním břehu Bosporu, kde vznikla nová a už výlučně křesťanská metropole – Konstantinopol (dnešní Istanbul).

Zrod Byzance

V roce 394 císař Theodosius I. udělal z křesťanství oficiální státní náboženství a postavil pohanské kulty mimo zákon. Olympijské hry se naposledy konaly už o rok dříve. V roce 395 došlo k formálnímu rozdělení na Západořímskou říši, která o 80 let později podlehla barbarským nájezdníkům, a Východořímskou říši, která se pod názvem Byzantská udržela ještě déle než tisíc let.

Atény zůstaly významným kulturním centrem až do roku 529, kdy nejvýznamnější byzantský císař Justinián zakázal výuku klasické filosofie. Za vrchol vzdělání měla být nadále považována křesťanská teologie. Justinián také nechal v Konstantinopoli postavit nádherný chrám Boží moudrosti (Hagia Sophia). Mnoho skvělých kostelů vznikalo v této době i v Řecku, zejména v Soluni.

Dějiny Řecka byly tedy po deset století součástí byzantských dějin. Celá říše byla v podstatě řeckou, o čemž svědčí skutečnost, že řečtina postupně nahrazovala latinu i v roli úředního jazyka. Rozloha říše se měnila, časy rozmachu se střídaly s časy krize a nepokojů, ale Byzanc přestála útoky Peršanů, Arabů, Avarů, Bulharů, Rusů, Normanů, Pečeněhů a dalších nájezdníků. Na dlouho také zadržela nástup islámských dobyvatelů.

Křížové výpravy

Přestože území samotného Řecka zaplavilo množství slovanských kmenů, byly nakonec během několika století zcela pořečtěny (helenizovány) a pohlceny vyspělou byzantskou kulturou. Paradoxem je, že největším úderem byl pro Byzanc útok jejích souvěrců ze západní Evropy v rámci křížových výprav. První křížová výprava vyhlášená v roce 1095 papežem proběhla ještě – stejně jako další dvě – bez vážnějšího incidentu.

Stále více se však ukazovalo, že motivem křižáků není jen náboženská zanícenost vyrvat svatá místa z rukou nevěřících (muslimů), ale také touha po zbohatnutí. Nervozita byzantských císařů rostla, když umožňovali západním rytířům průchod svým územím. Obavy se potvrdily při čtvrté křížové výpravě v roce 1204, kdy se křižáci proti původnímu záměru obrátili proti „schizmatickým Řekům“, jak označovali pravoslavné obyvatelstvo. Hlavním motivem nepochybně bylo neskutečné bohatství Konstantinopole, kterou dobyli.

Vedle „Franků“, jak byli souhrnně označováni francouzští, italští i němečtí rytíři, sehrály v těchto událostech důležitou roli zejména Benátky a jejich dóže Enrico Dandolo. Dobyvatelé si rozdělili byzantské území. Jednu čtvrtinu zahrnovalo tzv. latinské císařství s centrem v Konstantinopoli. Bonifác z Montferratu založil Soluňské království, k němuž připojil i Makedonii a Thrákii. Na Peloponésu, tehdy nazývaném Morea, vzniklo Achájské knížectví.

Nadvláda „Latinů“

Noví vládci často zaváděli západoevropské feudální zvyklosti. Rok 1204 dal ale především základ koloniální politice a obrovskému bohatství Benátské republiky. Benátčané se stali na několik století námořní a obchodní velmocí ve východním Středomoří, připadly jim klíčové řecké přístavy, mnoho ostrovů v Jónském i Egejském moři a nejvýznamnější ostrov Kréta.

Byzantinci se však zcela nevzdali, založili v Malé Asii tzv. Nikkajské císařství. V roce 1259 dobyl Michael VIII. Palaiologos na franské rodině Villehardouinů zpátky poloostrov Peloponés a udělal z města Mystra své sídlo. V Mystře působilo mnoho vynikajících byzantských umělců, architektů, intelektuálů a filosofů. V roce 1261 dobyli Palaiologovci Konstantinopol zpět, ale říše už byla jen stínem své bývalé slávy a permanentně se zmítala v politických i hospodářských krizích.

Osmanská expanze

Turci pronikali na území Byzantské říše už od 11. století. V roce 1071 porazil turecký kmen Seldžuků byzantského císaře v bitvě u Mantzikertu a začal pronikat do Malé Asie. Seldžukové později svoji moc ztratili v důsledku mongolských nájezdů, ale nahradil je další turecký kmen pojmenovaný podle svého vládce Osmana. Osmanští Turci postupně dobývali byzantská území, nejen asijská, ale brzy i evropská, včetně území dnešního Řecka. V roce 1387 poprvé padla Soluň, která byla Osmanům podřízena pod názvem Selanik.

Vrcholem úpadku byl v roce 1453 pád hlavního města Konstantinopole. Do konce 16. století ovládli Turci většinu území osídleného Řeky, až na Krétu, která padla až v roce 1669, a na Jónské ostrovy, které zůstaly nadále v rukou Benátčanů. Největšího rozkvětu dosáhla říše za vlády Sulejmana Nádherného (1520–66), který získal i část Uher a ohrožoval dokonce i Vídeň. V roce 1570 byl dobyt Kypr.

Život pod tureckým jhem

Život pod tureckou vládou nebyl ničím příjemným. Křesťané si sice mohli ponechat svoji víru, ale pokud nekonvertovali k islámu, museli platit vyšší daně. Nenáviděné bylo také praktikování odvodu křesťanských chlapců (tzv. devširme), z nichž se po převýchově stali janičáři – příslušníci sultánova elitního vojenského oddílu a osobní stráže. Mnoho z nich dosáhlo později výrazného sociálního vzestupu, někteří se dokonce stali velkovezíry, ale řecké rodiny tím trpěly, protože odveden byl zhruba každý pátý chlapec.

Kvůli zlepšení svého postavení přecházeli někteří obyvatelé k islámu, většina si ale zachovala svoji pravoslavnou víru. Konstantinopolský patriarcha se stal hlavou ortodoxní církve na celém území říše (včetně Bulharska, Srbska a Rumunska, které měly dřív samostatnou církevní organizaci). Slavné kláštery na Meteorách a Athosu zůstaly zachovány, byl jim ponechán i majetek a staly se útočištěm řecké vzdělanosti.

Pro přežití řeckého národa v tomto období měly velký význam hory, kam se lidé uchylovali před nájezdy dobyvatelů. Vytvářely se tu zbojnické skupiny, jejichž příslušníkům se říkalo klefti. Kleft se stal postavou národního mýtu, protože romantický nacionalismus v něm viděl především bojovníka za svobodu národa. V některých regionech docházelo k místním protitureckým povstáním.

Novořecké národní obrození

V roce 1689 sice Turci podruhé oblehli Vídeň, ale v téže době ztratili ve válce s Benátskou republikou Peloponés a některé ostrovy, i když zatím jenom dočasně. Benátčané se tehdy dostali až do Atén, opevnili se na Akropoli a při ostřelování byla bohužel poničena část slavného antického chrámu Parthenón. Na Peloponésu vzniklo Morejské království s hlavním městem Náfpliem. Další turecká území připadla habsburské říši.

Zhruba mezi lety 1770–1820 udělala řecká společnost rozhodující kroky při přeměně v moderní novořecký národ. Tento proces můžeme podobně jako stejnou dobu u nás označit za národní obrození. Osmanské impérium bylo stále ještě rozlehlou říší, ale vnitřní krize, chaos, nezákonnosti a korupce se stupňovaly stejně jako zaostávání za zbytkem Evropy. Neúspěšné byly i války Turků s Ruskem (zejména za carevny Kateřiny Veliké), které se vydávalo za ochránce všech pravoslavných věřících na osmanském území.

Ve druhé polovině 18. století dosáhl vrcholu rozvoj řeckého obchodu, námořní plavby a stavby lodí. Úpadek Benátek a Janova umožnil Řekům ovládnout obchod uvnitř celé říše, ale i obchod s Ruskem, Rakouskem a jinými státy, v nichž se usazovaly kolonie řeckých obchodníků. Mocensky zesílila vrstva tzv. fanariotů, což byli bohatí příslušníci starých řeckých rodů působící v sultánových službách. Díky svým financím získali vliv i na konstantinopolský patriarchát.

Do roku 1821 zastávali fanarioté pravidelně také úřad správců vazalských rumunských knížectví – Valašska a Moldavska. Charakteristickým rysem tehdejší řecké společnosti byl intelektuální a kulturní rozmach a znovuobjevování antické tradice. Francouzská revoluce umožnila pronikání myšlenek politického liberalismu a proticírkevních postojů.

Příprava povstání

V roce 1797 zanikla po porážce od Napoleona Benátská republika, která tak přišla o Jónské ostrovy na západ od Řecka. Po krátkém protektorátu Ruska a Napoleonovy Francie je nakonec v roce 1815 získali Britové, kteří tu na půlstoletí vytvořili tzv. Sedmiostrovní stát, jenž byl nadále útočištěm pronásledovaných pevninských Řeků.

Nespokojenost s osmanským režimem rostla ve všech vrstvách společnosti, příprava ozbrojeného povstání se přenesla do nejrůznějších tajných spolků. Dominantní úlohu získalo tzv. Přátelské sdružení (Filiki Eteria), spolek založený v Oděse třemi řeckými podnikateli z tamní diaspory (Oděsa na pobřeží Černého moře už byla součástí Ruska, které toto území získalo od Turků v předchozích válkách).

Spolek se rozšířil do všech oblastí a sociálních skupin. Do jeho čela se postavil Alexandros Ypsilantis, když nabídku na jeho vedení odmítl hrabě Kapodistrias, Řek působící v diplomatických službách Ruska. Povstalci mylně předpokládali, že se s jejich akcí ztotožní i všichni balkánští křesťané pravoslavné víry. Centrem povstání měl být hlavně Peloponés a pak valašské a moldavské knížectví, které byly blízko k Rusku.

Protiturecká revoluce

První jiskru řecké národně osvobozenecké revoluce zažehl v březnu 1821 sám vůdce spolku Filiki Eterie, Alexandros Ypsilantis, když se dostal se skupinkou ozbrojenců z Ruska do Moldavska. Rusko však neposkytlo očekávanou pomoc a také místní obyvatelé neměli Řeky o mnoho raději než Turky, takže pokus skončil katastrofálním neúspěchem.

Ale dlouhodobé a široké vystoupení s dalekosáhlými důsledky začalo brzy poté i v samotné Osmanské říši, na územích osídlených většinovým řeckým obyvatelstvem. Za jeho počátek bývá tradičně považováno datum 25. března 1821, kdy patraský metropolita Germanos vyzval své krajany a souvěrce k boji za osvobození a v klášteře Agios Lavra na Peloponésu vyvěsil řeckou vlajku.

Řekové používali až do roku 1923 juliánský kalendář, takže se tato událost ve skutečnosti stala až 6. dubna. Přesto je 25. březen dodnes státním svátkem. Centrem odporu se stal podle předpokladů poloostrov Peloponés nazývaný tehdy Morea, který povstalci brzy ovládli. K povstání se následně přidávali Řekové z pevniny i ostrovů.

Řecko-turecká válka

Poměrně dlouhá válka byla charakteristická krutostmi a zvěrstvy na obou stranách, včetně vyvražďování civilního obyvatelstva. Řekové bojovali odvážně a mnoho z jejich vůdců se proslavilo. Příkladem může být vojenský velitel Kolokotronis, který pocházel z řad kleftů, Dimitrios Ypsilantis (bratr Alexandra, který povstání začal) a politik a diplomat Mavrokordatos, který byl stejně jako Ypsilantis původem fanariot.

Snaha o zřízení celonárodní státní moci vedla ke svolání národního shromáždění do Epidauru na Peloponésu, které proběhlo v prosinci 1821 až lednu 1822. Tento orgán schválil relativně demokratickou ústavu. Velkým problémem řecké revoluce se ukázala názorová nejednotnost a chybějící společná strategie. Své rozdílné zájmy prosazovali vůdci z různých sociálních vrstev a regionů tak vehementně, že dokonce dvakrát došlo k občanské válce.

Tlak filhelénů a vznik nezávislého Řecka

Oslabení vnitřními rozpory využil sultán a s pomocí egyptského spojence opět získával vojenskou převahu. Porážce Řeků zabránil zásah velmocíAnglie, Francie a Ruska, které vyslaly v roce 1827 do oblasti své loďstvo. Původní neochotu velmocí podpořit řeckou revoluci změnilo do značné míry i naléhání části jejich vlivných obyvatel, tzv. filhelénů, kteří byli obdivovateli staré řecké kultury, s povstáním sympatizovali a mnohdy mu přicházeli jako dobrovolníci na pomoc.

Nejznámějším z filhelénů byl básník lord George Gordon Byron, který však nakonec v Řecku zemřel na malárii. Dlouho se Řeky snažil podporovat ruský druhý ministr zahraničí, hrabě Kapodistrias. V roce 1827 byl pak zvolen vladařem státu, jehož hlavním městem se stalo Náfplio. Z Ruska si přinesl představu o silné úloze státu a diktátorské sklony, což nevyhovovalo mnohým zasloužilým vůdcům revoluce. Musel potlačovat další povstání a nakonec byl v roce 1831 zavražděn.

Tři velmoci – Francie, Anglie a Rusko – se mezitím dohodly na mezinárodním urovnání řecké otázky – nejprve mezi sebou, následně byla podepsána i smlouva s Tureckem. Země se stala nezávislým královstvím pod ochranou tří mocností, trůn byl nabídnut mladému synovi bavorského krále Otovi, který měl sjednotit názorově rozdělenou zemi. Rozsah osvobozeného území ale zdaleka neodpovídal původním představám Řeků, zahrnoval jen Peloponés, jižní polovinu dnešní pevninské části Řecka a některé menší ostrovy. Hlavní město bylo přeneseno do Atén.

Otonské období

Král Oto si z Bavorska přivedl velkou skupinu krajanů, jimž svěřoval téměř všechny důležité státní funkce. Naopak přehlížel zájmy dosud privilegovaných místních představitelů a vládl stejně despoticky jako hrabě Kapodistrias. To spolu se stále velmi špatnou ekonomickou a sociální situací mělo za následek rostoucí nepopulárnost vnuceného režimu.

V roce 1843 proto demonstrace v hlavním městě přiměly krále svolat národní shromáždění, které schválilo novou ústavu. Zejména se ale musel zbavit neoblíbených Bavorů a k moci se znovu dostali vůdcové války za nezávislost. Při utváření národního programu se pak prosadila tzv. „velká myšlenka“, extremistický názor, podle něhož mělo být cílem všech Řeků sjednotit se v jednom státě s hlavním městem Konstantinopoli. Mělo tedy jít o novobyzantskou říši.

S velkou myšlenkou souhlasil i král Oto, který tak chtěl odvést pozornost od vnitřních problémů. Zahraničně-politický úspěch však nepřišel ani v 50. letech. Opoziční vojenské a civilní kruhy proto prohlásily v roce 1862 krále za sesazeného a provedly tak nekrvavý převrat. Generaci veteránů z osvobozenecké války už v té době nahrazovali mladí politici, často absolventi aténské univerzity založené v roce 1837. Dvě třetiny Řeků však stále ještě žily v Osmanské říši a v Sedmiostrovním státě (pod patronací Britů) na Jónských ostrovech.

Glücksburská dynastie

Po převratu z roku 1862 prosadila svého kandidáta na řecký trůn Velká Británie – byl jím dánský princ, který přijal jméno Jiří I. a založil glücksburskou dynastii. Zároveň Britové vrátili Řecku Jónské ostrovy. O dva roky později byla přijata nová, relativně demokratická ústava omezující královské pravomoci. Ve skutečnosti se ale i nový panovník snažil rozhodovat o všem sám.

V posledních desetiletích 19. století došlo i na řešení vnitřních hospodářských a sociálních problémů. Stavěly se nové silnice, železnice, rozšiřovalo se obchodní loďstvo a byl vybudován toužebně očekávaný Korintský průplav. Ale „velká myšlenka“, tedy snaha o rozšiřování území státu, se nevytratila. V roce 1866 propuklo na Krétě povstání proti turecké nadvládě a bylo vyhlášeno spojení Kréty s mateřským Řeckem, sultán ale revoltu násilně potlačil.

Za rusko-turecké války v roce 1878 propukla vzpoura znovu, tentokrát na všech řecky osídlených územích. Nakonec v roce 1881 pod tlakem velmocí postoupila Osmanská říše Řecku Thesálii (dnes střed Řecka) a část Epiru (severozápad) a rozšířila práva křesťanů na Krétě. Po dalším krétském povstání vypukla v roce 1897 řecko-turecká válka, Řekové v ní ale utrpěli drtivou porážku, což způsobilo hlubokou krizi a zastavení modernizace státu.

Čas válek a rozšiřování území

Kréta přesto dostala plnou autonomii a jejího řízení se ujal řecký generální guvernér. V roce 1908 bylo vyhlášeno nové sjednocení Kréty s Řeckem, krétským premiérem se stal liberální politik Eleftherios Venizelos, který se o dva roky později stal i předsedou vlády celého Řecka a na mnoho let významnou postavou politické scény. Prosazoval moderní liberální reformy, neztrácel ale ze zřetele boj o řecky osídlená území v Makedonii, Thrákii, Epiru a jinde.

V roce 1912 propukla první balkánská válka, kde se proti Turecku spojilo Řecko, Srbsko, Černá Hora a Bulharsko. Po vítězství se tyto státy neshodly na dělení kořisti, a tak propukla o rok později druhá balkánská válka, v níž se všichni spojili proti Bulharsku. Řekové získali po podepsání bukurešťské smlouvy další kousek Epiru, jižní část Makedonie, část Thrákie a také další egejské ostrovy. Bylo uznáno i připojení Kréty.

Ve stejném roce byl v předvečer první světové války zavražděn po padesáti letech vlády král Jiří. Jeho syn Konstantin byl konzervativní obdivovatel Německa a stal se rivalem liberála Venizela.

Vstup do světové války a další boje s Tureckem

Když vypukla první světová válka, prosazoval král proněmecky orientovanou neutralitu, zatímco ministerský předseda chtěl bojovat na straně Dohody. Venizelos odsouhlasil vylodění francouzských a britských jednotek v Soluni, ale král ho následně odvolal. Národní rozkol mezi přívrženci obou táborů se prohluboval a Venizelos nakonec v roce 1916 vytvořil vlastní vládu v Soluni, ovládl severní část Řeckého království a vyhlásil válku Německu a Bulharsku.

V roce 1917 se král musel pod tlakem Dohody vzdát trůnu, emigroval a jeho nástupcem se stal jeho druhý syn Alexandr. Tentokrát vstoupilo do války celé znovusjednocené Řecko. Po uzavření mírové smlouvy připadla Řekům bulharská západní Thrákie, italské Dodekanéské ostrovy a mnohá turecká území, se souhlasem velmocí pak okupovali ještě Smyrnu (dnešní Izmir v Turecku).

Proti řecké expanzi se ale vytvořilo nové nacionalistické turecké hnutí pod vedením Mustafy Kemala zvaného později Atatürk. Ofenzivy směrem k Ankaře nebyly úspěšné, postupně se naopak začala karta obracet a Turci vytlačili Řeky z Malé Asie. Katastrofální porážka měla za následek konec tzv. velké myšlenky. Mustafa Kemal se stal tureckým národním hrdinou a následně vyhlásil republiku.

Smlouva z Lausanne v roce 1923 vrátila Turkům východní Thrákii a dva menší ostrovy u Dardanel, Itálii zůstaly Dodekanéské ostrovy a byl dojednán odchod řeckého obyvatelstva z Turecka a tureckého z Řecka. Příchod jednoho a půl milionu řeckých uprchlíků z Turecka pak způsobil zemi vleklé ekonomické a sociální problémy.

Meziválečné období

Král Alexandr nepobyl na trůnu dlouho, v roce 1920 kuriózně zemřel na kousnutí opicí. Znovu ho nahradil jeho otec Konstantin. Protože se však znovu zdiskreditoval podporou neúspěšné války proti Turkům, musel pod tlakem vojenských vzbouřenců abdikovat ve prospěch svého staršího syna Jiřího II. Vojenské převraty a puče pokračovaly jako na běžícím pásu ještě mnoho let.

Mezi nimi však došlo k jedné významné události: v březnu 1924 byla sesazena Glücksburská dynastie, zrušena monarchie a vyhlášena republika. Politickou nestabilitu se podařilo zmírnit až v letech 1928–32, kdy se stal ministerským předsedou znovu Elephterios Venizelos, který stál v čele antiroajalistické liberální strany. Jeho pozitivní ekonomické a vzdělanostní reformy však nevedly k žádoucímu pokroku v důsledku velké celosvětové hospodářské krize.

Metaxasova diktatura

V roce 1933 byl Venizelos ve volbách poražen monarchistickou Lidovou stranou, která se připravovala na restauraci královské dynastie. Další republikánský vojenský puč pod vedením samotného Venizela byl v roce 1935 neúspěšný (Venizelos utekl do Paříže, kde o rok později zemřel), a tak se téhož roku Jiří II. vrátil na trůn. Rostl vliv krajní pravice, jejíž předák Ioannis Metaxas se stal ministerským předsedou. Tento politik si brzy s podporou krále zajistil výjimečné pravomoci a nastolil osobní diktaturu.

Metaxas si nechal říkat vůdce a jeho režim, který trval od roku 1936 do roku 1941, se v něčem podobal soudobým fašistickým státům. Potlačil veškerou opozici, zavedl cenzuru a tajnou policii, zrušil odbory a komunistickou stranu. V jednom se s ním ale řecká veřejnost ztotožnila. Když mu v srpnu 1940 předložil Benito Mussolini ponižující ultimátum požadující mj. umístění italských vojsk na území neutrálního Řecka, jednoznačně odmítl. Den rozhodnutí země vzdorovat fašistické agresi se jako „Den ne“ zařadil k nejslavnějším okamžikům národních dějin.

Okupace za druhé světové války

Daleko početnější a lépe vyzbrojené italské vojsko přišlo ze severu, z Albánie, ale utrpělo od statečně bojujících Řeků potupnou porážku a bylo zatlačeno zpět. Metaxas v roce 1941 náhle zemřel a jeho nástupce na rozdíl od něj povolil Británii, aby do Řecka vyslala své vojsko. Když ale Italům přišel na pomoc Hitler, jehož vojska se předtím přehnala přes Jugoslávii, nemohli už Řekové spolu s Brity zabránit porážce.

Země byla okupována Itálií, Německem a Bulharskem, které si její území rozdělily. Král Jiří II. a jeho vláda se uchýlili do exilu v Egyptě. Civilní okupací pod cizí nadvládou Řecko trpělo, mnoho lidí zemřelo hlady, protože byl narušen životně důležitý dovoz obilí. Byla vyvražděna i více než polovina židovské populace.

Vytvořilo se mnoho odbojových skupin. Ty v průběhu let získávaly pod svou kontrolu horské oblasti a stále větší část řeckého území. Hnutí odporu ale nebylo jednotné a jeho levicové složky, vedené komunisty, a pravicové složky bojovaly stejně zarputile mezi sebou jako s okupanty. Winston Churchill se bál, že po válce vznikne komunistické Řecko a prosazoval návrat krále.

Krvavá občanská válka

Když byli v roce 1944 nacisté definitivně vytlačeni, komunisté a monarchisté pokračovali v boji proti sobě navzájem. Začala občanská válka, v níž zahynulo více Řeků než v důsledku samotné druhé světové války. Komunisté ovládali mj. horské oblasti na severu v Epiru při hranicích s komunistickou Albánií a Jugoslávií, odkud jim přicházela pomoc.

Hrozícímu rozšiřování sovětské moci chtěly zabránit Spojené státy, které převzaly vliv v Řecku od Británie. Prezident Truman poskytoval pomoc monarchii, která byla znovu nastolena v roce 1946. Volby v tomto roce vyhráli roajalisté a Jiří II. se vrátil na trůn, což bylo schváleno narychlo připraveným plebiscitem.

Občanská válka ale trvala až do roku 1949 a komunisté v ní prohráli. Komunismus byl postaven mimo zákon, mnoho lidí bylo uvězněno nebo odešlo do exilu, zejména do zemí východního bloku, zčásti i do Československa. Země byla silně poničená, téměř milión Řeků odešel za lepším životem do USA, Kanady, Austrálie a jinam.

Období řízené demokracie

V 50. letech došlo k částečné obnově, ale Řecko zůstávalo chudé. Vládly pravicové vlády, od roku 1955 významný politik Konstantinos Karamanlis. Šlo o období tzv. řízené demokracie. V roce 1951 vstoupila země do NATO a o dva roky později získali Američané právo zřídit na jejím území suverénní vojenské základny. Důležitou roli hrála a až dodnes hraje v řecké politice otázka Kypru.

V tehdejší britské kolonii žili čtyři pětiny Řeků a pětina Turků. Kyperští Řekové požadovali připojení k Řecku, zatímco Turecko vyhlašovalo svůj nárok na ostrov už od roku 1914. V roce 1954 propuklo násilí mezi kyperskými Řeky a Turky a Británie následně vyhlásila svůj úmysl poskytnout Kypru nezávislost. Řecko i Turecko s tím nakonec souhlasily, nezávislost byla vyhlášena v roce 1959. Kypr se stal republikou, řecký arcibiskup Makarios prezidentem a zástupce turecké menšiny viceprezidentem.

V roce 1964 ale násilnosti na Kypru propukly znovu a byly zastaveny až zásahem OSN, která sem vyslala mírové jednotky. Ve stejné době byla v Řecku Karamanlisova pravice poražena Svazem středu, který uvolnil protikomunistické zákonodárství, a na trůn nastoupil Konstantin II. Tolerance nové vlády k levici vyvolala napětí a strach z vlivu komunistů a vzájemné obviňování různých skupin z chystání převratu.

Vojenská diktatura a rozdělení Kypru

Na rok 1967 se chystaly volby, ale už se neuskutečnily. Skupina plukovníků armády vedená Georgosem Papadopoulosem provedla v dubnu vojenský puč. Následovala šestiletá tuhá a nepopulární diktatura, která zahrnovala i uvěznění, mučení a emigraci mnoha jejích odpůrců. Studenti aténské polytechnické univerzity, kteří vyjádřili v roce 1973 odpor proti juntě, byli potrestáni smrtí minimálně 20 z nich, zraněním mnoha dalších a srovnáním jejich budovy se zemí.

V roce 1972 Papadopoulos vyhlásil znovu republiku a jmenoval se prezidentem. Snaha obrátit pozornost do zahraničí vedla k myšlence zavraždit kyperského prezidenta Makariose, který byl pro samostatnost Kypru. Ten se o plánu dozvěděl a utekl a junta dosadila svého člověka. To ale vyvolalo reakci Turecka, které obsadilo severní část ostrova. Turci vyhnali 200 tisíc tamních Řeků do jižní části. Snaha o ústup už neuspěla a Turci jsou na ostrově vojensky přítomní dodnes.

Návrat k demokracii a vstup do EU

Armáda povolala z pařížského exilu Konstantina Karamanlise, aby se znovu ujal vlády v Řecku a dal věci do pořádku. Karamanlis se vrátil v čele nové strany nazvané Nová demokracie a skutečně už vládl demokratičtěji než v období řízené demokracie. Zákaz komunistických stran byl zrušen a Andreas Papandreu zformoval socialistickou a antiamerickou stranu PASOK, která postupně posilovala své pozice.

Než přijal Karamanlis spíše ceremoniální funkci prezidenta, podařilo se mu k 1. 1. 1981 přivést Řecko do Evropského společenství, pozdějí Evropské unie. V témže roce ale jeho strana prohrála parlamentní volby a k moci se dostal Papandreu, který sliboval rozsáhlý sociální program, vystoupení z NATO a zrušení amerických základen na řeckém území.

Po sedmi letech vlády strany PASOK zůstalo mnoho slibů nesplněno a charismatický Papandreu odstoupil od některých radikálních plánů. Zlepšilo se ale postavení žen, byl legalizován potrat, zavedeno civilní manželství a rozvod. Osobní i korupční skandály znamenaly po roce 1988 nástup pravice, ale v roce 1993 se vrátil k moci Papandreu. Po jeho smrti v roce 1996 se stal novým předsedou vlády Kostas Simitis, který změnil stranu PASOK ve stylu politiky labouristů Tonyho Blaira.

90. léta

Daňové reformy a úsporná opatření umožnila, aby se Řecko sice dodatečně, ale přece jen včas připojilo k zavedení eura. Zahraniční politiku dodnes charakterizuje trvalé napětí ve vztahu k Turecku, i když po vzájemné pomoci při zemětřeseních v roce 1999 došlo ke zlepšení. Po rozpadu Jugoslávie byl také problematický vznik samostatné Makedonie, jíž pod tímto názvem odmítlo Řecko uznat a přesvědčilo své partnery v EU, aby nový stát uznali jen se změněným názvem. Tak vzniklo označení FYROM – Bývalá jugoslávská republika Makedonie. Negativní vliv na řeckou ekonomiku měla válka v Kosovu (1998–99). Řekové byli v NATO v těžkém postavení, protože spíše sympatizují s pravoslavným obyvatelstvem Srbska než s muslimskými Albánci, nakonec však souhlasili s bombardováním Srbska.

Současné Řecko

[image:right:15608]

V roce 2002 vstoupilo Řecko do projektu společné evropské měny a vyměnilo drachmu za euro. Nikdo tehdy netušil, že se Řecko stane nejproblematičtější zemí eurozóny. Vlády dlouhodobě neuváženě utrácely a navíc falšovaly statistiky o státním dluhu, takže veřejné finance a státní dluh se v roce 2010 staly nezvladatelnými. Státnímu bankrotu zabránila jen masivní pomoc MMF a zemí eurozóny provázená nutností tvrdých úsporných opatření za bouřlivých protestů a stávek řeckých zaměstnanců.

V letech 2015–19 byl premiérem země Alexis Tsipras, šéf radikálně levicové (komunistické) strany SYRIZA. V srpnu 2018 ukončilo stále vysoce zadlužené Řecko třetí záchranný program a nadále už je odkázáno samo na sebe a získávání půjček prostřednictvím dluhopisů. Stále však zůstává pod přísným dohledem evropských institucí.

V únoru 2019 došlo po vzájemné dohodě k přejmenování Makedonie na Republiku Severní Makedonie, čímž byly po 28 letech urovnány její napjaté vztahy s Řeckem. Opozice jak v Řecku, tak i v Makedonii, stejně jako značná část veřejnosti, s dohodou nesouhlasily, nakonec se však povedlo dohodu uzavřenou Tsiprasem a makedonským premiérem Zaevem protlačit oběma parlamenty.


Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.