Istanbul

Dějiny Istanbulu - Orientace ve městě - Informační centrum - Tipy na odpočinek - Tipy na jídlo

Jen málo měst na světě, možná vůbec žádné jiné, se může pochlubit tak bohatou historií jako Istanbul. Město na dvou kontinentech, u dvou moří, odvěká křižovatka obchodních cest mez Evropou a Asií. Město, odkud se 1 600 let vládlo světové velmoci, ať to byla Východořímská a posléze Byzantská říše, nebo říše Osmanská.

Jeďte do Turecka v dobré partě

Dnes je Istanbul pulsující velkoměsto, ve kterém žije včetně předměstí na 15 milionů lidí. Přesto je centrum města relativně malé a většina hlavních památek se dá obejít pěšky. Pro mnoho lidí je Istanbul jen krátkou přestupní zastávkou na cestě dál do Turecka či do dalších blízkovýchodních zemí. I zastávka na několik hodin v centru Istanbulu má smysl. Ale pokud chcete město blíže poznat, nasát jeho atmosféru, posedět v čajovně a v klidu nakoupit na bazaru, zabere vám návštěva 3–4 dny.

Stručné dějiny Istanbulu

Starověk

Psát o dějinách Istanbulu je skoro stejné jako psát o dějinách Turecka, Středomoří, potažmo celého světa. Takže jen velmi stručně. Město bylo založeno v 6. století před naším letopočtem jistým obchodníkem z řecké Megary, který se jmenoval Byzantos. Po něm získalo město svůj první název – Byzantion. Jak známo, za válek se obchodníci nezabíjejí, ale podporují, a tak i Byzantion jako strategicky položená obchodní osada vzkvétala v dobách, kdy se v Malé Asii navzájem utkávaly říše Lýdů, Lýků, Kárů, Peršanů, Řeků a dalších národů.

I za tažení Alexandra Makedonského zůstal Byzantion relativně nezávislou osadou. Až v době přelomu letopočtu se nenápadně dostal pod vliv Římské říše a stal se její součástí, jako ostatně v podstatě celý tehdy známý svět.

Když v roce 305 našeho letopočtu odstoupil nenáviděný římský císař Dioklecián, rozpoutal se boj o jeho následovnictví mezi Licianem sídlícím v Římě a Konstantinem, který měl podporu ve východních částech říše. Konstantin v boji zvítězil a rozhodl se přestěhovat hlavní město tisícileté říše na východ. Za své sídlo si vybral osadu Byzantion, kterou přebudoval na velké a opevněné město původně pojmenované Nový Řím. Později se vžil název Konstantinopolis, který městu vydržel dalších 1 100 let.

Byzantská říše

Rozpory a boje mezi východní a západní částí Římské říše ale s Konstantinem neskončily a vyvrcholily v roce 395 rozdělením říše mezi dva syny Theodosia I. Konstantinopolis se stala centrem říše Východořímské, později nazývané říše Byzantská. Kulturní a politický vývoj se v obou částech Římské říše vyvíjel zcela odlišným směrem. Zatímco Západořímská říše ve snaze lpět na starořímských tradicích dále oslabovala a po 100 letech její existence skončila, v říši Byzantské bylo přijato křesťanství, dostala se silně pod vliv řecké kultury a na dalších 1 000 let se stala hegemonem východu. Její duch ostatně v Řecku, Srbsku, Makedonii a dalších balkánských zemích přetrvává dodnes.

Byzantská říše přežila nájezdy Peršanů, Avarů, Slovanů a křižáků, byť křižáci na více než 50 let v 13. století Konstantinopol dobyli. Až ve 14. století se objevilo další nebezpečí pro východní křesťany. Tureckému kmeni Osmanů sídlícímu v okolí měst Iznik a Bursa na jižním pobřeží Marmarského moře se podařilo sjednotit do té doby roztříštěné turecké síly a vydat se na tažení proti křesťanské Evropě.

V roce 1362 Osmané překročili průliv Dardanely, který spojuje Marmarské a Egejské moře asi 200 km na jih od Istanbulu, a vstoupili na půdu Evropy. Hlavní město své říše přesunuli do Edirne, starověké Hadrianopolis. Agónie Byzantské říše trvala ještě 100 let. Po sedmitýdenním obléhání vjel 29. května 1453 sultán Mehmed II. Fatih (Mehmed Dobyvatel) do chrámu svaté Sofie a tím formálně ukončil existenci Byzantské a tedy i Římské říše.

Osmanská říše

Město dostalo svůj dnešní název Istanbul, stalo se hlavním městem Osmanské říše a bylo zásadně přebudováno. Chrám Hagia Sofia nechal Mehmed Fatih přebudovat na mešitu, nechal vybudovat sultánský palác Topkapi i slavný krytý bazar Kapali Çarşi. Za dalších sultánů v 15. a 16. století, v době největšího rozkvětu Osmanské říše, dostalo staré město svou nynější podobu, včetně dalších dvou dominant, mešity sultána Süleymana Nádherného z roku 1550 a především Modré mešity Sultána Ahmeda I. z roku 1606.

Sláva Istanbulu jako hlavního města světové velmoci trvala do začátku 20. století. V té době se z kdysi mocné a obávané Osmanské říše stal „nemocný muž na Bosporu“ a její pád byl otázkou času. Vše zakončila porážka Turecka v první světové válce a následná občanská válka, během které byla na vážkách samotná existence tureckého státu. Nakonec byl v roce 1923 turecký stát obnoven v podstatě v dnešních hranicích. Jeho hlavní město však první turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk přenesl do dosud nevýznamného vnitrozemského města Ankary. Istanbul se stal obyčejným okresním městem, jedním z 81 v Turecku. A tento statut má Istanbul dodnes.

Přestože politický význam Istanbulu je s trochu nadsázky na úrovni Berouna, obrovský význam hospodářský, historický, kulturní a turistický městu vzít nelze. V Istanbulu a aglomeraci žije podle odhadů 12–15 milionů obyvatel, tím se Istanbul řadí mezi 10 největších měst na světě. Asi pětina hrubého domácího produktu Turecka pochází z Istanbulu. V Istanbulu je největší turecké letiště, do Istanbulu míří nejvíce turistů. Jsou zde nejvýznamnější turecké fotbalové kluby, nejvyšší mrakodrapy, nejširší dálnice. Přestože Ankara se svými 3 miliony obyvatel už dávno není zapadlým anatolským městečkem, hospodářským a kulturním centrem Turecka byl, je a bude Istanbul.

Orientace ve městě

Istanbul je jediné město na světě, které leží na dvou kontinentech. Přestože asijská část města je, co se týká počtu obyvatel, téměř dvakrát větší než část evropská, centrum města se nachází na evropské pevnině a většina turistů také evropskou část města neopustí. Evropskou a asijskou část města odděluje průliv Bospor (turecky Boğaziçi) dlouhý asi 25 km a široký mezi 700 metry a 2 kilometry. Na jižní straně je Bospor spojený s Marmarským mořem a právě při ústí Bosporu do Marmarského moře leží centrum starého Istanbulu. Na severní straně Bospor končí v Černém moři, kde se nachází jedna z rekreačních oblastí města. Přes Bospor vedou dva dálniční mosty, oba dva však dost daleko od centra, takže turisté po nich přejíždí v podstatě jen tehdy, když autem nebo autobusem pokračují z Istanbulu dál na východ do Anatolie. V centru města se lze přes Bospor přeplavit řadou přívozů, které jsou součástí městské hromadné dopravy.

Centrem asijské části města je místo zvané Üskudar, kde také stojí jedna z velkých istanbulských mešit. To je také asi jediné místo v asijské části, které stojí za návštěvu, jinak se asijská část města skládá povětšinou z rozsáhlých sídlišť a průmyslových čtvrtí.

Necelý kilometr od ústí Bosporu do Marmarského moře z něj odbočuje několik kilometrů dlouhý a několik stovek metrů široký záliv zvaný Zlatý roh (turecky Haliç). Tím je vytvořen poloostrov, zvaný někdy Serailový mys, na kterém leží historické centrum Istanbulu. Z jihu je ohraničen Marmarským mořem, z východu Bosporem a ze severu Zlatým rohem. Jediný přístup z pevniny je tak od západu, kde stály od Byzantských dob mohutné hradby. I díky této neobyčejné strategické poloze se stala Konstantinopolis a později Istanbul centrem světových říší.

Přes Zlatý roh vede několik mostů, nejznámější z nich je Galatský most, který Zlatý roh překonává jen pár stovek metrů po jeho odbočení z Bosporu. Na jižní straně Galatského mostu, tedy na Serailovém mysu, je náměstí Eminönü, rušné dopravní centrum Istanbulu. Na severním konci je pak čtvrť Galata – istanbulské nové město postavené z větší části na přelomu 19. a 20. století.

Osou starého města je ulice Divan Yolu vedoucí po hřebeni Serailového mysu. Na západní straně prochází městskými hradbami a kolem autobusového nádraží a letiště přechází do dálnice směrem na Edirne a Evropu. Na východní straně ulice Divan Yolu končí na náměstí sultána Ahmeda, které je považováno za historické centrum města. Na náměstí sultána Ahmeda se nachází i nejvýznamnější architektonické památky, chrám Hagia Sofia, modrá mešita Sultána Ahmeda, sultánský palác Topkapi a podzemní citerna Yerebatan.

Informační centrum

Na rozdíl od většiny evropských metropolí v Istanbulu nenajdete státem nebo městskou samosprávou provozované informační centrum, kde byste se na jednom místě mohli dovědět všechny informace o městě, o akcích, které se zrovna konají, o ubytování, a kde byste mohli zdarma nafasovat plánek města s vyznačenými hlavními památkami.

To ovšem neznamená, že by po městě stánky a obchůdky s nápisem „Tourist information“ a občas i se známým symbolem „íčka“ nebyly. Nejvíce je jich v okolí náměstí Sultána Ahmeda a na východním konci ulice Divan Yolu. Jedná se ovšem o centra fungující na komerční bázi a nabízející služby jen spřátelených hotelů a cestovek. Informace, které zde získáte, mohou být užitečné. Je třeba je však brát s rezervou. Zvláště, když vám budou tvrdit, že se žádná akce podobná té, která vás zajímá, nekoná, že do předměstí XY žádná veřejná doprava nejede, že hotel, na který jste dostali doporučení, právě včera vyhořel a podobně. Většinou stačí zajít o krámek vedle a tam již potřebné informace mít budou (a nebudou mít zase nějaké jiné).

Kde si v Istanbulu odpočinout

Návštěva velkoměsta s více než 10 miliony obyvatel je chtě nechtě únavná záležitost. Zvláště pak v letních měsících, kdy je vedro, smog a prach všudypřítomný. Podzimní a zimní plískanice také dokážou návštěvu města pořádně znepříjemnit.

Navíc centrum Istanbulu určitě není skandinávsky čisté a parků či jiné zeleně je tu méně než v Praze. Přesto se i v samotném centru dají najít příjemná místa, kde se dá posadit a od velkoměstského shonu si na chvíli odpočinout. Jedním z nich jsou zahrady sultánského paláce Topkapi s krásných výhledem na Bospor a Marmarské moře. Nevýhodou je, že proniknout sem znamená zaplatit nemalé vstupné do areálu. To platí i pro další příjemné místo v samotném centru města, podzemní cisternu Yerebatan. Chladný a vlhký vzduch spolu s uklidňující hudbou, která v cisterně hraje, také pomůže na chvíli zapomenout na shon odehrávající se pár metrů nad vašimi hlavami.

Další z mála oáz alespoň jakés takés zeleně v centru města je prostor mezi Egyptským bazarem a Novou mešitou poblíž náměstí Eminönü. Zdejší čajovny a kavárny sice nejsou nejlevnější, ale nikdo vás nebude vyhazovat ani tehdy, když si sem přijdete sednout k jednomu čaji na několik hodin.

pitnou vodou v Istanbulu není žádný problém. U každé mešity se nachází fontána na rituální omývání a voda, která z ní teče, je voda z městského vodovodu, tedy voda pitná. A mešit je v Istanbulu opravdu dostatek. Stejně tak u každé mešity najdete veřejné záchodky, bohužel vesměs placené. Jejich úroveň je různá, od sterilně čistých po takové, které by bylo lepší navštívit v holínkách. Mezi zařízení prvního typu patří například záchodky u modré mešity Sultána Ahmeda nebo na Galatské věži.

Kde se v Istanbulu najíst

Dostanete-li během návštěvy Istanbulu hlad, není nic jednoduššího, než se rozhlédnout. Ať budete na jakékoliv ulici, v kterékoliv části města, vždy bude v dohledu minimálně tucet restaurací. Pod pojmem restaurant rozumí Turci podnik spíše vyšší kvality a vždy vyšších cen. Určený je pro turisty a bohatší Turky. Obsluha zde funguje po evropsku, tedy po usazení dostanete jídelní lístek (někdy bývá i v jiném jazyce než v turečtině), podle něj si vyberete, jídlo sníte a posléze zaplatíte útratu s případným „tuzérem“.

Pro Turky a méně majetné turisty jsou určena zařízení zvaná lokanta. V typické lokantě jsou hotová (a většinou velmi dobrá) jídla vystavena na pultě a neumíte-li turecky, můžete na vybraný pokrm přímo ukázat. Platí se pak u pokladny při odchodu z podniku. Dávat spropitné není v těchto podnicích zvykem.

Lokant je v Istanbulu mnoho a docela levně (za ceny do cca 100  Kč) se lze dobře najíst i v samotném centru města. Jako všude jinde na světě platí pravidlo: dívejte se, kde sedí u stolu hodně místních. Tam se vaří dobře a za dobré ceny. Těm podnikům, kde nesedí nikdo nebo jen turisté, se raději vyhněte.

Kromě restaurací a lokant je možné využít i stánky s rychlým občerstvením. Pro Istanbul a jeho okolí je typický döner kebab, tedy otáčený kebab, u nás známý též pod řeckým názvem gyros. Slovo kebab ovšem v turečtině znamená obecně opékané maso a Turci rozeznávají mnoho druhů kebabů. Proto si neobjednávejte kebab, ale opravdu döner kebab, ať nedojde k nedorozumění. To ostatně platí třeba i v Německu. K döner kebabu se jako typický nápoj podává ayran, rozředěný a osolený jogurt s mátovou příchutí. V pouličních stáncích lze občas kombinaci döner kebabu a ayranu pořídit za cenu pod dvě turecké liry (22 Kč).

Specialitou okolí náměstí Eminönü a nábřeží Zlatého rohu je balikli ekmek. Jsou to malé, čerstvě vylovené rybičky, osmažené tak, jak jsou – i s očičkama – a vložené do rozpůleného chleba. Stojí to pakatel a je to dobré. Více se dozvíte v kapitole o turecké kuchyni.

Autorem textu je Tomáš Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Jeďte do Turecka v dobré partě