Lidé v Ománu - Náboženství - Jací jsou Ománci - Slavní Ománci
Lidé v Ománu
Ománci
Ománci jsou starobylý národ, který pochází z kmenů jižní části Arabského poloostrova. Většina rodilých Ománců odvozuje svůj původ od kmenů jižní a západní části Arábie, která byla v Antice nazývána Arabia Felix – Arábie šťastná. Dnes se jedná o území Jemenu a jižní části Království Saudské Arábie. Díky kočovnému způsobu života se však tyto kmenu usazovaly i v pouštích, horách a pobřežních rovinách dnešního Ománu.
Omán byl dlouhá staletí námořní velmocí. Ovládal rozsáhlé oblasti na pobřeží dnešního Pákistánu, západní Indie, východní Afriky i ostrovy v Indickém oceánu. Logicky tak docházelo k mísení kultur i k smíšeným sňatkům. Mnoho dnešních Ománců má tedy v sobě i geny africké či indické.
Na území vlastního Ománu pak dodnes existuje řada kmenů, které hovoří buď vlastními jazyky, nebo jazyky sousedních zemí. Ve východní části země, v poušti Šarqíja a jejím okolí, mluví místní obyvatelé sice také arabsky, ale jejich původ a kultura je značně odlišná od zbytku Ománu, připomíná spíše západněji ležící oblasti arabského světa, jako je Jordánsko, Palestina či Sýrie.
Na severním pobřeží v provincii Al Batina je naopak patrný vliv Persie. Však Irán je přes moře, co by Jan Železný oštěpem dohodil, kdyby ještě trochu potrénoval. Řada místních obyvatel hovoří doma persky či balúčsky. Zcela specifický je pak poloostrov Musandam obývaný národem Kumzarů. Na opačné straně země v Dhofáru pak vesničtí obyvatelé zvaní Džebelí či Šehrí také dávají přednost svým vlastním jazykům před arabštinou.
Arabové
Většina rodilých Ománců však hovoří arabsky a hlásí se k arabskému národu. Arabský svět zahrnuje skoro půl miliardy lidí žijících na obrovském území od Maroka a Mauretánie na západě Afriky přes celou severní třetinu tohoto kontinentu, Blízký východ až po Arabský poloostrov. Omán je jeho nejvýchodnější výspou.
Cizinci v Ománu
Více než dvě třetiny lidí žijících v Ománu tvoří cizinci. Řada z nich se sem přistěhovala za prací na několik málo let, po kterých se vrací do své vlasti. A pochopitelně takto za prací více migrují muži než ženy. Omán a sousední Spojené arabské emiráty jsou tedy země s největším podílem mužské populace na světě.
Migrace za prací v Ománu je centrálně řízena státem a pobyt v zemi je přísně kontrolován. Pro běžné manuální nekvalifikované práce je možno získat povolení k pobytu v Ománu na jeden, dva nebo tři roky. Po vypršení této doby se pracovník vrací do své domovské země. Na kvalifikovaná a více hodnocená pracovní místa přicházejí lidé z celého světa včetně Evropy a České republiky. Tito pracovníci mají šanci získat průkaz zvaný iqama, který vypadá jako naše občanka. Opravňuje k trvalému pobytu a k některým právům, která mají rodilí Ománci. Získat však plné ománské občanství je pro cizince prakticky nemožné.
Nejvíce zahraničních dělníků v Ománu pochází z indického subkontinentu. Především z Bangladéše, Pákistánu, Indie a Nepálu. V rámci Indie je pak hlavním dodavatelem pracovních sil do Ománu relativně malý jihoindický stát Kérala. V mnoha oblastech, především v chudších čtvrtích velkých měst nebo v levných restauracích, se tak snáze než anglicky či arabsky domluvíte urdsky, bengálsky nebo malalajánsky.
Další velkou skupinou přistěhovalců jsou pochopitelně Arabové pocházející z chudších arabských zemí. Ti se do Ománu často stěhují i s celými rodinami a snáze v místním prostředí zapadnou. Nejvíce jich je z největší arabské země Egypta a pak z válkou rozvráceného Jemenu, který má k Ománu historicky a kulturně velmi blízko.
Na administrativních pozicích v obchodech, hotelích i komerčních firmách často najdeme přistěhovalce z Filipín – a to většinou ženy. Naopak hůře placené manuální práce mnohdy vykonávají pracovníci z východní Afriky – z Keni, Tanzanie či Somálska. A pochopitelně i ze Zanzibaru, který byl dlouhá léta součástí Ománu, a kde dokonce sídlil ománský sultán.
A pochopitelně nelze zapomenout na Evropany včetně několika desítek Čechů, kteří do Ománu odjeli začít nový jiný život. Směsice národů žijících v této zemi je tedy opravdu pestrá a vztahy mezi nimi výborné a tolerantní.
Náboženství
Státním náboženstvím Ománu je ibadijský islám. Jedná se o specifickou větev islámu, která vznikla ihned po úmrtí proroka Mohameda a která se neřadí ani k jedné ze dvou hlavních větví islámu – sunnitské a šíitské. Omán je tak jedinou muslimskou zemí světa, kde ani jedna z těchto dvou hlavních větví islámu nemá většinu.
Za zakladatele ibadijské větve islámu bývá pokládán Abdalláh ibn Abid, který žil v druhé polovině 7. století v městě Basra v dnešním jižním Iráku. Během první velké války mezi sunnitskými vládci Ummájovci a šíitskými podporovateli prorokova zetě Alího se neúspěšně pokoušel o smíření obou znepřátelených stran. Po neúspěchu této snahy odešel na Arabský poloostrov do oblasti dnešního Ománu.
Ibadijský islám se vyznačuje velkou tolerancí vůči ostatním větvím islámu i vůči jiným náboženstvím. I to je příčinnou velmi příjemného mezilidského klimatu, které v Ománu panuje a které většina turistů velmi oceňuje. Kromě Ománu je ibadijská víra rozšířena v bývalé ománské državě Zanzibaru. Vyznávají ji též některé pouštní kmeny žijící na území Libye, Tuniska a Alžírska.
Asi třetina muslimů v Ománu vyznává jednu ze dvou hlavních větví této víry. Více je sunnitů, kteří žijí především v provincii Šarqíja, na ostrově Masirá a v jižní provincii Dhofár u jemenských hranic. Šíity pak naopak nalezneme mezi obyvateli pobřežní provincie Al Batina, kde často hovoří persky, a na poloostrově Musandam.
I většina přistěhovalců do Ománu, především ti z Pákistánu, Bangladéše, indické Kéraly a z arabských zemí, vyznává různé formy islámu. Mezi zahraničními dělníky z indického subkontinentu je však také nemálo hinduistů. A tak není divu, že v Maskatu i v jiných větších městech najdeme i hinduistické chrámy.
A najdou se zde i vyznavači všech možných křesťanských církví. Kromě kostelů katolických, protestantských a pravoslavných se vyskytují i jakobitské, koptské či tamilské. V Maskatu je několik areálů křesťanských kostelů a dá se zde najít i křesťanský hřbitov. Kostely jsou ovšem nenápadné moderní budovy bez věží či dalších zdaleka viditelných náboženských symbolů. Asi největší uskupení křesťanských kostelů se nachází zhruba dva kilometry od centrální čtvrti Matrá směrem na Ruwi.
Jací jsou Ománci
Ománci jsou velmi hrdý a starobylý národ. Mluví arabsky a považují se za Araby, ale od obyvatel ostatních arabských zemí se liší a nezřídka se vůči nim i vymezují. Mají rádi svou zemi a jsou šťastní, když si dobrý pocit z návštěvy Ománu odveze i cizinec. A tak se vám často za pobytu v Ománu stane, že si dáte v čajovně čaj, a když ho budete chtít zaplatit, zjistíte, že už ho dávno platil zcela neznámý muž sedící u vedlejšího stolu. Na ulicích se všichni zdraví, usmívají se na sebe a dávají se do řeči. Nejčastějšími otázkami bude, jak se máte, odkud jste a jak se vám líbí v Ománu. Na poslední otázku je potřeba odpovědět, že se vám zde velmi líbí. Což je obvykle i pravda.
Naprostá většina obyvatel Ománu jsou muslimové. Svou víru nedávají nijak přehnaně najevo, nicméně je v nich pevně zakořeněna. Ibahídský islám, který vyznává většina z nich, má však zakódovanou i velkou toleranci vůči ostatním náboženstvím včetně křesťanství. Islámských extrémistů, kteří vám uříznou hlavu, pokud se jim znelíbíte, se opravdu v Ománu bát nemusíte.
Přesto je na místě během pobytu v zemi projevit jistý respekt k místním zvyklostem. Po městech není vhodné chodit v krátkých kalhotách nebo odhalovat ramena či břicho. Nikde to není zakázané, ale je to zkrátka neslušné. Obvykle vás ani nikdo neupozorní, ale může se stát, že v čajovně zrovna nebude k dispozici čaj, když tam takto nevhodně oděni vstoupíte. Mešity v Ománu jsou v zásadě přístupné jen pro věřící muslimy. V turisticky méně exponovaných místech obvykle není problém se vstupem do mešity, je však opět na místě se vhodně obléct, chovat se tiše a nenápadně a nefotografovat věřící. Stejně tak lidé na vesnici nejsou vždy nadšení z toho, když je ten den fotografuje již osmnáctý turista. Je třeba si uvědomit, že jde o místní obyvatele, a ne o exponáty v lidské ZOO.
Nejvýznamnější hodnotou pro Ománce je jejich rodina. Ománci mají opravdu hodně dětí, spolu se sousedními Spojenými arabskými emiráty se jedná o dvě země s největším přirozeným přírůstkem obyvatel na světě. O víkendech vyrážejí Ománci se svými rodinami na výlety do přírody, ukazují dětem jejich krásnou zemi, piknikují v přírodě, jedí dobré jídlo a užívají si. K tomu užívání však na rozdíl od Evropanů nepotřebují alkohol. Prodej alkoholu je v Ománu regulovaný státem a alkohol je velmi drahý. Především po něm ale nikdo netouží, naprostá většina Ománců prostě nepije proto, že to nechtějí a nepotřebují, a ne proto, že je to zakázané. Věty typu „sem Alláh nevidí, tak se napít můžu” v Ománu neuslyšíte.
Život v Ománu začíná později než u nás, málokdo začíná pracovat před devátou hodinou dopolední. Pracuje se zhruba do polední doby, pak následuje odpolední odpočinek. Během největšího denního horka je na vesnicích a v menších městech obtížné sehnat otevřený obchod, čajovnu či restauraci. Život začíná opět se zmírněním veder kolem 16–17 hodiny. Rušno v ulicích je pak i dlouho po soumraku, až kolem půlnoci ruch slábne a Omán jde spát.
Slavní Ománci
Sindibád
Sindibád je legendární arabský námořník známý z kultovní knihy Pohádky 1000 a jedné noci. Vykonal sedm cest, ve kterých zažil mnohá neobvyklá a pohádková dobrodružství. Podle knižní předlohy se narodil v přístavním městě Sohar a byl tedy Ománec. Ať tomu taky bylo či nikoliv, Sohar byl své doby opravdu významným přístavem a námořníci se odtud plavili na dlouhé cesty do Indie či na východní pobřeží Afriky.
Bilaarab bin Sultan al Járuba
Biarab bin Sultan al Jaruba byl třetím a nejvýznamnějším panovníkem dynastie Járubů. Vládl jako imám, tedy náboženský vůdce v Ománu, po dobu 13 let na konci 17. století, konkrétně v letech 1679–1692. Za jeho vlády vypukly spory s mladším bratrem Sajífem bin Sultanem. Ten nakonec Bilaraba po smrti nahradil ve funkci imáma. Bilarab nechal postavit nejkrásnější ománský hrad Džabrín. Zde žil, panoval a zemřel a zde je také pochován.
Sajíd Veliký
Sajíd bin Sultán al Bu Sajíd byl sultánem Ománu více než 50 let v první polovině 19. století. Na trůn nastoupil v roce 1804 jako sedmiletý chlapec a setrval na něm až do své smrti v roce 1856. Dokázal konsolidovat zemi rozvrácenou za vlády jeho předků a předchůdců. Během jeho vlády se Omán stal významnou námořní mocností. K zemi připojil rozsáhlá území v dnešním jižním Pákistánu, na pobřeží Keni, Tanzanie či ostrova Madagaskar, a hlavně dnes tanzanský ostrov Zanzibar. V roce 1840 dokonce na Zanzibar přesunul své sídlo.
Sajíd zplodil během svého plodného života celkem 36 potomků. Po jeho smrti se říše rozdělila – na Zanzibaru zůstal vládcem jeho třetí syn Madžíd bin Sajíd, zatímco sultánem ománským se stal šestý syn Thuwajní bin Sajíd.
Kábús bin Sajíd al Bu Sajíd
Kábús bin Sajíd byl ománským sultánem téměř 50 let od roku 1970 až do své smrti počátkem roku 2020. Narodil se v městě Salalá na jihu Ománu. Vzdělání získal v Indii a na vojenské škole ve Velké Británii. 23. července 1970 svrhl za pomoci britské armády svého otce Sajída, který se dlouhá léta zdráhal otevřít Omán světu.
Kábús převzal zemi ve značně zbídačeném a zaostalém stavu. V celé zemi byla jediná, čtyři kilometry dlouhá asfaltová silnice, tři základní školy a jedna nemocnice s 12 lůžky. Během následujícího půlstoletí se z Ománu stala vyspělá a kulturní země, která sice nemůže bohatstvím soutěžit se Spojenými arabskými emiráty či s Katarem, ale kde je životní úroveň minimálně srovnatelná s Českou republikou.
Kábús byl v roce 1976 krátce ženatý se svou sestřenicí, žádného potomka však neměl. Plně se dal do služeb své vlasti a často bývá nazýván otcem ománského národa. Vyznával ibadijskou větev islámu, ale proslul velkou tolerancí ke všem ostatním odnožím muslimské víry i k náboženstvím jiným. Za jeho vlády se v Ománu usadilo několik milionů cizinců včetně několika desítek Čechů. Kábús byl velkým milovníkem klasické hudby a nechal postavit první operu na Arabském poloostrově. Též velká mešita v Maskatu, která nese jeho jméno, patří mezi největší na světě.
Kábús bin Sajíd al Bu Sajíd zemřel 10. ledna 2020 po dlouhé a těžké nemoci ve věku nedožitých 80 let v sultánském paláci Al Alam v Maskatu. Na jeho pohřbu se hned v ten samý den sešlo několik set tisíc lidí.
Hajtham bin Tárik al Bu Sajíd
Po smrti sultána Kábúse se sešla rodinná rada rodu Bu Sajíd. Ta jednomyslně rozhodla, že nástupcem se stane ten, koho zesnulý sultán jmenoval ve své poslední vůli. A tak na trůn nastoupil jeho o 14 let mladší bratranec Hajtham bin Tárik.
I on, podobně jako jeho předchůdce, studoval na školách v zahraničí. Působil ve vysokých vládních funkcích, byl ministrem kultury a též například předsedou ománského fotbalového svazu. Ve svém nástupnickém projevu se zavázal pokračovat v politice svého bratrance. A svůj slib plní.
Hanneh
Hanneh, postava z románů Karla Maye, byla ženou hadžího Halefa Omara ben hadžího Abdula Abbáse ibn hadžího Dawúda al Gosáry, věrného služebníka a ochránce Sidiho, což není nikdo jiný než Kara ben Nemsí, tedy románové ztělesnění samotného Karla Maye. Manžel Hanneh velmi miloval a často ji nazýval přívlastky jako Růže pouště a podobně. Podle knihy patřila ke kmeni Hadedidů a žila na území dnešního Ománu.
Autorem textu je Tomáš Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.