Maskat - Barka - Nizwa - Misfat al Abrjín - Bahla - Džabrín - Al Ain a Bat - As Suwejf - Džalal Bání bu Álí - Sur - Ostrov Masirá - Wubar - Salalá - Mirbat - Sumhuram - Poloostrov Musandam - Enkláva Madha
Maskat
Maskat je hlavním a největším městem Ománu a jeho přirozeným centrem. I s aglomerací má kolem jednoho a půl milionu obyvatel a je tedy větší než Praha. V Maskatu žije každý čtvrtý obyvatel Ománu.
Maskat ovšem není jedním městem s jedním jednoznačným centrem, ale řadou měst, městeček a osad roztroušených na pobřeží Ománského zálivu v délce skoro 100 kilometrů. Směrem od pobřeží do vnitrozemí je šířka této aglomerace proměnná, nepřesahuje však 10 kilometrů.
Hlavní dopravní osou Maskatu je silnice či dálnice zvaná Sultan Kábús road. Začíná v centrální čtvrti Matrá a směřuje západním směrem přes nové moderní čtvrti Darsajít, Qurum, Chuwajr a Adajba k maskatskému mezinárodnímu letišti a do čtvrti Síb za letištěm. Cestou míjí i další významné stavby města, jako je královská opera, Velká mešita sultána Kábúse či autobusové nádraží. Po této hlavní dopravní tepně je ve dne v noci velmi čilý dopravní ruch. Existuje i projekt vybudování první linky ománského metra podél této magistrály, v roce 2022 ovšem platí, že se zatím ještě nekoplo do země.
Před několika málo lety byla vybudována rovnoběžně s touto silnicí nová dálnice zvaná Muscat expressway. Ta vede více vnitrozemím převážně mimo aglomeraci a je tedy obzvláště v dobách dopravní špičky výhodnějším spojením. Muscat exressway pak dále pokračuje napříč provincií Al Batina na hranice emirátu Fudžajra a dále do Dubaje.
Čtyři kilometry na východ od centrální čtvrti Matrá po mořském pobřeží pak leží samotný Maskat, někdy zvaný též Old Muscat. Zde se nachází hlavní sultánský palác Al Alam, historické pevnosti Mirjani a Džalali a řada administrativních budov. Téměř nikdo zde ale trvale nežije, a tak v noci, o víkendech či v poledním čase se jedná téměř o město duchů.
Zatímco západním směrem se aglomerace táhne desítky kilometrů k letišti a ještě daleko za něj, na východní straně dosti náhle končí za oblastí sultánského paláce a začíná zde divoká příroda. Ještě asi další tři kilometry na západ od Starého Maskatu najdeme čtvrť Bustan, kde sídlí ománský parlament, jeden z nejluxusnějších hotelů v Ománu a kde je také přístav turistických lodí. Pak již následuje skalnaté pobřeží s několika málo rybářskými vesničkami a turistickými resorty.
Směrem do vnitrozemí je maskatská aglomerace nejširší v oblasti centrální čtvrti Matrá. Asi tři kilometry od Matrá se nachází čtvrť Ruwi. Zde je terminál městské autobusové dopravy a řada větších či menších obchodů nebo levných hospod. Dále ve vnitrozemí za horským hřebenem pak najdeme Amarát, počtem obyvatel největší část Maskatu, která ovšem slouží především jako obytná čtvrť a nejsou zde žádné turistické zajímavosti.
Matrá
Matrá (v anglickém přepisu Muttrah) je centrální obchodní čtvrť Maskatu a je obvykle považována za centrum města. Leží v malebné mořské zátoce mezi červeně zabarvenými skalnatými vrcholky.
Mořské pobřeží kopíruje promenáda zvaná Al Bahrí, nebo též pod anglickým názvem Corniche. Jedná se čtyřproudou, poměrně frekventovanou silnici. Na obou jejich stranách jsou však široké chodníky, které lákají k procházkám a výhledům jak směrem na moře, tak do vnitrozemí.
Na východní straně pobřežní promenáda pokračuje přes mnoho parků s příjemnými kavárnami a kolem malé pláže do centrální čtvrti Starého Maskatu k sultánskému paláci. Rovnoběžně s pobřežní promenádou tu vede přes nízké horské sedlo silnice Al Rijam. V roce 1970, když se otec národa sultán Kábús ujímal vlády, se jednalo o jediný čtyřkilometrový úsek asfaltové silnice v celé zemi. Mezi Matrá a Starým Maskatem existuje i několik nově vyznačených turistických tras klikatících se mezi červenými skalami. Překvapivě blízko centra města je tak opravdu divoká příroda.
Z východní strany promenáda vstupuje do města pod maskatskou pevností postavenou Portugalci v 16. století. Uprostřed promenády je pak směrem do vnitrozemí vstup na hlavní maskatský trh. Zde je největší výběr turistických suvenýrů v celém Ománu. Ze všech stran zde voní kadidlo pálené v tradičních kadidelnicích. Koupit můžete ománské dýky, koření, koberce či tradiční keramiku. Pochopitelně i fotbalový dres Cristiana Ronalda bývá v nabídce zdejších stánků.
Na západní straně promenáda končí kruhovým objezdem se sochou dvou ryb zvaným Fish roundabout. Silnice odtud směrem do vnitrozemí je vlastně počátkem Sultan Kábús road vedoucí východním směrem desítky kilometrů do nových částí města, i když zde ještě nese jméno ulice Al Mina – přístavní.
Za kruhovým objezdem směrem k moři jsou dvě velké bílé budovy tržnice. V té první, otevřené celý den, je tržnice s ovocem a zeleninou a též několik kaváren a levných bufetů. Zajímavější je ovšem budova rybího trhu, dál od kruhového objezdu a blíže k moři. Ta je ovšem otevřená jen v ranních hodinách, zhruba od úsvitu do 9:00. Na blízkém molu tu přistávají malé rybářské loďky. Svůj úlovek překládají na kolečka používaná u nás na stavbách a vozí na stánky uvnitř budovy. Kromě obyčejných ryb všech velikostí se tu prodávají i chobotnice, krevety, krabi a řada dalších mořských potvor. Když máte štěstí, lze narazit i na dva metry dlouhého žraloka.
Pobřeží dál směrem k západu zabírá průmyslový přístav Sultan Kábús port a je bohužel veřejnosti a turistům nepřístupné.
Nová předměstí Maskatu
Směrem na západ od Starého Maskatu, Matrá a Ruwi se táhne řada moderních čtvrtí, ve kterých žije většina obyvatel aglomerace hlavního města. Jako první na řadě je čtvrť Qurum a její rezidenční oblast Qurum heights. Jedná se o jakési ománské Beverly hills, nejluxusnější část města. Dole pod kopcem je na břehu moře velká písečná pláž a nevelká přírodní rezervace s porosty mangrove. Za ní pak nalezneme honosnou budovu královské opery dokončenou v roce 2011. Hlavní sál je sice v historizujícím slohu, ale je zároveň vybaven nejmodernější technikou včetně posuvného jeviště, hlediště, stropu a balkónů.
Následující čtvrti Madina al sultan Kábús a Chuvajr jsou plné úřadů ministerstev a budov komerčních firem. Najdeme zde i největší ománské obchodní domy včetně v roce 2022 dokončované stavby obřího obchodního domu IKEA. Hlavní atrakcí, kterou zde turisti hledají je ovšem Velká mešita sultána Kábúse z roku 2001, jedna z největších a nejkrásnějších svatyní islámu na světě. Její prohlídka nesmí chybět v itineráři žádné cesty po Ománu.
Dále na západ leží nově přestavěné maskatské mezinárodní letiště a rezidenční čtvrť Síb. A dál už to pak není Maskat, ale provincie Al Batína.
Barka
Prvním městem za hranicemi Maskatu je Barka. Zdejší nevelká pevnost několikrát vstoupila do dějin ománu. Nejvíce pak událostí z roku 1747, kdy zde místní bojovníci pod vedení Ahmad al Bu Sajída povraždili zdejší perskou posádku a zajistili tak nástup dynastie Bu Sajídů na ománský trůn. Potomci tohoto Ahmada vládnou Ománu dodnes.
Rustaq
Pevnost Rustaq leží v pěkném zeleném údolí na severních svazích pohoří Hadžár. Pevnost patří k největším v Ománu a stála zde již v předislámských dobách. Během turbulentního 16. a 17. století se Rustaq opakovaně stával hlavním městem Ománu a zdejší hrad sídlem ománského imáma.
Rustaq je též výchozím bodem do mnoha krásných horských údolí zvaných zde arabským slovem vádí. Asi nejpopulárnější je cesta údolím Vádí beni Auf. Je to vlastně pokračovaní údolí, ve kterém leží samotný Rustaq. Asfaltová cesta se brzy změní v šotolinu sjízdnou jen dobrým terénním vozem s náhonem na čtyři kola. Jeden z úzkých bočních kaňonů se nazývá Hadí soutěska (Snake gorge) a bývá vyhledáván milovníky adrenalinových prostupů úzkými údolími (kaňoning). Údolí beni Auf se krátce rozšiřuje u vesničky Bilad Sajíd, kde najdeme snad nejkrásnější krajinné scenérie v Ománu. Pod vesnicí Bilat Sajíd najdeme také často fotografované fotbalové hřiště – dost možná nejhezčí na světě. Strmá prašná silnička dále stoupá více než 1 000 výškových metrů do sedla Šaraf al Alamejn, odkud lze již po asfaltu sjet na vnitrozemskou stranu hor do města Al Hamra.
Dalším populárním údolím na jižní straně hor je Vádí beni Charúz, které začíná v městečku Al Awabí. Celým údolím vede nyní krásná nová asfaltová silnice až do poslední vesnice jménem Alija. Vynikajícím nápadem je projet toto údolí plné květů na kole. Ještě dále k východu leží Vádí Mistal a na jeho konci malebná vesnička Wakan dostupná opět jen terénním vozem. Na přelomu února a března, když rozkvetou zdejší meruňkové sady, je tu ráj na zemi.
Nizwa
Současným hlavním městem země je přístavní Maskat, historickým centrem Ománu je však beze sporu vnitrozemská Nizwa. Zatímco na mořském pobřeží se střídali vládci ze všech možných částí Evropy a Asie – tedy Peršané, Portugalci, Turci či Angličané – v Nizwě vládli ománští imámové a sultánové pevnou rukou. A vnitrozemský Omán byl dlouhá staletí světu uzavřenou a tajemnou zemí.
Samotné město Nizwa vzniklo díky zavlažovacím kanálům faladž, které sem přiváděly životodárnou vodu z pramenů na jižním úpatí pohoří Hadžár. Nejznámější a největší z těchto kanálů je kanál zvaný Daris. Jeho část se dochovala na severním předměstí Nizwy. Dnes leží uprostřed pěkně upraveného parku a je chráněna jako památka UNESCO.
V samotném městě Nizwa pak turisty nejvíce zaujme rozlehlá historická pevnost s kruhovou obrannou věží. Ta je díky průměru základny 36 metrů nejširší ze stovek podobných obranných věží v Ománu. Poblíž pevnosti se nachází Páteční mešita a hlavně proslulý trh. Kromě trhu s turistickými předměty, ovocem a zeleninou či třeba trhu datlového se zde každý pátek po ránu koná trh zvířecí. Návštěva této události patří mezi nejsilnější zážitky, které si může turista z Ománu odvézt.
Misfat al Abrjín
Po celém vnitrozemském Ománu existovaly v minulosti desítky či stovky městeček a osad postavených v krásném horském prostředí z nepálených cihel. Většina z nich byla v posledních desetiletích opuštěna a pomalu se rozpadá.
Jednou z mála výjimek je městečko Misfat al Abrjín, které leží poblíž města Hamra v centrální, nejvíce turistické části Ománu. Je to ovšem vykoupeno tím, že se Misfat stal do jisté míry skanzenem a většina zdejších staveb dnes slouží jako penziony či kavárny.
Kolem Misfatu se nachází řada silných pramenů dobré vody a díky tomu zde vzniklo mnoho zahrad a políček umístěných na uměle vybudovaných terasách. Pěstují se zde datlové palmy, banánovníky, citrusové plody, ale také exotické ovoce jako mango či papája. Z Misfatu vychází též turistická stezka, která stoupá více než 1 000 výškových metrů do sedla Šaraf al Alamejn v hlavním hřebeni pohoří Hadžár. Odtud pak lze pokračovat na severní stranu hor do vesnic Hat a Bilat Sajíd a do kaňonu Vádí beni Awf.
Bahla
Ve městě Bahla se nachází nejrozsáhlejší ománská pevnost. Díky svému dobrému stavu a bohaté historii byla zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Pevnost vznikla na návrší, které bylo obývané již v prehistorických dobách. Její současná podoba pochází ze 17. století. Pevnost však byla v posledních desetiletích výrazně opravena, a to bohužel i trochu necitlivě.
Pod pevností se nachází staré město Bahla, které se bohužel pomalu ale jistě rozpadá. Celé město bylo obehnáno dva kilometry dlouhou hradbou z nepálených cihel, ta je naopak v posledních letech opravována a možná ji v dohledné době bude možno opět spatřit v původní podobě.
Džabrín
Pravděpodobně nejhezčí z mnoha desítek ománských hradů a pevností se nachází v místě zvaném Džabrín na předměstí okresního města Bahla. Hrad si nechal postavit jeden z nejvýznamnějších ománských imámů Bilarab al Járuba v 17. století. Z tohoto hradu vládl celé zemi a zde byl i po své smrti pohřben. Jeho hrobku je možno dodnes navštívit v suterénu hradu.
Celý hrad je tvořen dvěma věžemi. Jedna sloužila jako obytná a jako sídlo samotného imáma, druhá spíše k hospodářským a obranným účelům. Obě věže jsou v některých patrech propojeny spojovacími chodbami, v jiných patrech naopak není možné se z jedné části hradu do druhé dostat. Podobně v hradu existují normální schodiště, která stoupají po jednotlivých patrech, ale najdeme zde i schodiště, která některá patra míjí, nebo třeba míří z horní střešní terasy přímo do sklepa. To vše bylo součástí důmyslného obranného systému hradu, který měl zmást případné dobyvatele neseznámené s jeho architekturou.
Al Ain a Bat
Nejstaršími památkami Ománu a celého Arabského poloostrova jsou památka na kulturu Meghan, především pak tak zvané úlové hrobky. Civilizace Meghan existovala v jižní části Arabského poloostrova ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Jelikož tato civilizace neznala písmo, nemáme o ní zachované žádné přímé zprávy. Všechny naše znalosti o této civilizaci pocházejí z druhé ruky, především tedy od Sumerů, kteří s nimi čile obchodovali.
Civilizace je pojmenována podle ostrova nedaleko města Abú Dhabí ve Spojených arabských emirátech, kde byly objeveny první památky z této doby. Mnohem více památek se ale dochovalo na hůře přístupných místech ve vnitrozemí v pohoří Hadžár. Na území emirátu Abú Dhabí se jedná především o lokalitu Hili poblíž města Al Ajn. V Ománu pak nalezneme úlovité hrobky na planině Džajlá ve východní části pohoří Hadžár a především poblíž vesnic Bat a Al Ajn na západě země.
Lokalita Al Ajn v Ománu je nejnavštěvovanější a nejvíce fotografovaná. Úlové hrobky vysoké kolem pěti metrů se zde nachází na nízkém horském hřebínku. Krásné pozadí jim pak tvoří monumentální hora Džebel Mišt s fotogenickým rozeklaným hřebenem. Lokalita Bat je z historického hlediska cennější, hrobky se zde však nachází na poměrně rozlehlé kamenité rovině a jsou pro turisty nepřístupné.
As Suwejf
As Suwejf je opuštěná vesnice na okraji krajského města Ibri na západě Ománu. Podobně jako řada jiných podobných hliněných vesnic byla opuštěna v 70. letech minulého století. Vesnici As Suwejf se ale dostalo alespoň částečné ochrany, a proto zůstala zachována jako svědectví minulosti, byť nepříliš vzdálené. Zachovalo se opevnění včetně několika pozorovacích věží, vstupní brána a mešita stojící hned za ní. Většina obytných domů má již propadlé stropy a pobořené zdi.
Džalal Bání bu Álí
V převážně sunnitském městě s krkolomným názvem Džalal Bání bu Álí lze najít nejstarší mešitu v Ománu. Původní stavba mešity zvané Al Hamúdija je z 10. století. Mešita má v arabském světě zcela specifickou architekturu a připomíná spíše stavby subsaharské oblasti. Vnitřní prostor je zakryt 46 kopulemi. Před mešitou je menší nádvoří, kterým protéká zavlažovací kanál faladž. A na něm je též zřízeno místo pro omývání před modlitbou. Mešita nemá žádný výrazný minaret. Bohužel, mešita není turistickým cílem. A tak bývá mimo časy modliteb zamčená a v čase modliteb není přístupná jiným lidem než muslimům.
Nedaleko od pevnosti se nachází jedna z nejrozlehlejších ománských pevností. Na rozdíl od turisticky více navštěvovaných pevností v okolí Nizwy a Bahly nebyla v posledních letech opravena. Přístupná je tedy pouze neoficiálně několika otvory v částečně pobořené zdi. Na druhou stranu může skýtat mnohá dobrodružství a umožňuje též prohlídku podobné stavby v původním neopraveném stavu. V okolí pevnosti je pak i několik historických staveb starého města, většina bohužel též ve velmi špatném stavu.
Sur
Sur je hlavní město východní provincie Ománu Al Šarqíja, jedno z největších měst země a významný přístav. Ve městě se zastavovali během svých cest do Indie a dále na východ i takoví významní objevitelé jako Alfonso de Albaquerqe nebo Vasco da Gama. Zdejší laguna spojená asi kilometr dlouhým průlivem s Ománským zálivem je ideálním místem pro vznik chráněného přístavu.
Sur je dodnes jediným místem na Arabském poloostrově, kde se zachovala tradice stavby tradičních arabských lodí dhau. V minulosti na těchto lodích ománští mořeplavci vykonávali dlouhé objevitelské a obchodní plavby až do Indie, na Zanzibar či na východní pobřeží Afriky. Tradiční metoda stavby lodí dhau je ze dřeva a bez použití hřebíků a dalšího kovového spojovacího materiálu. Nutno přiznat, že dnes už se hřebíky při stavbě lodí používají, je alespoň snaha jejich použití zamaskovat. Na stavbě lodí se také dnes již nepodílí jejich původní tvůrci, ale mnohem více přistěhovalci z Filipín a Bangladéše.
Stavbu lodí si lze prohlédnout v místní loděnici, která leží poblíž visutého mostu přes místní lagunu. Kolem laguny pak najdeme několik starých strážních věží a bíle natřené přístavní domky. To vytváří neopakovatelnou a velmi fotogenickou scenérii.
Ostrov Masirá
Největším ománským ostrovem je ostrov Masirá na východě země při pobřeží provincie Šarqíja.
V roce 1904 na útesech u jižního výběžku tohoto ostrova ztroskotala loď Baron Innerdale plující na pravidelné lince z indické Bombaje do Liverpoolu. Většina posádky i cestujících se zachránila na nehostinném pobřeží ostrova. Kapitán s několika členy posádky se vydali v záchranném člunu na dlouhou cestu pro pomoc do přístavu Sur několik stovek kilometrů na sever. Byli však přepadeni domorodci, zabiti a podle všech indicií snězeni. Jedná se poslední zachycený případ kanibalismu v arabském světě.
V důsledku této události tehdejší ománský sultán zakázal na ostrově stavět pevná obydlí po dobu 100 let, tedy do roku 2004. Jednu výjimku přeci jen učinil, severní výběžek ostrova pronajal Velké Británii, která zde vybudovala velikou leteckou základnu. Zbytek ostrova však byl ponechán přírodě. Nyní již sice trest za lidožroutství předků vypršel, ale na ostrově bylo povoleno stavět větší budovy jen v jeho hlavním městem jménem Hilf. Naprostá většina ostrova je dále neobydlena a zavítají sem jen rybáři a příležitostní turisté toužící po desítky kilometrů dlouhých liduprázdných plážích.
Wubar
Jedna z legend popsaných v Koránu hovoří o městě ležícím v poušti Arabského poloostrova. Jeho obyvatelé byli hříšní, proto se Bůh rozhodl je potrestat, město zničil a nechal zasypat pískem. Podle této legendy se město Wubar též nazývá Pouštní, nebo Arabskou Atlantidou. Mnoho archeologů se v minulosti pokoušelo o lokalizaci tohoto místa. Podle některých teorií má ležet na území Saudské Arábie, někteří vědci jej dokonce ztotožňují s jordánským městem Petra.
V roce 1992 byly v Ománu na jižním okraji pouště Rub al Chálí objeveny pozůstatky starověkého osídlení z doby kolem přelomu letopočtu. Podle jedné z teorií by se mohlo jednat o výše zmíněný legendární Wubar a někteří archeologové tak i zdejší lokalitu pojmenovávají. Jiní používají název Šísr podle nedaleké beduínské vesnice.
Bez ohledu na legendy se jedná o cennou archeologickou lokalitu. Osídlení bylo pravděpodobně významnou zastávkou na karavanní stezce, která spojovala pobřeží Indického oceánu přes poušť Rub al Chálí s Blízkým východem, především s již zmiňovaným nabatejským městem Petra. Jelikož hlavním produktem dopravovaným po této trase bylo kadidlo, bývá zvykem tuto stezku nazývat stezka kadidlová. Wubar či Šísr mohl být poslední zastávkou před tím, než stezka vstoupila na několik set kilometrů dlouhé neobývané a nehostinné území pouště.
Salalá
Druhé největší město Ománu a hlavní město jižní provincie Dhofár leží na pobřeží Indického oceánu. Oficiálně se jedná o druhé hlavní město země a je zde tedy i druhý sultánský palác. Předcházející sultán a otec moderního Ománu Kábús bin Sajíd se dokonce v tomto paláci narodil. Později zde strávil několik let v domácím vězení, když vedl vzpouru proti svému otci. Od svého nástupu na trůn v roce 1970 však údajně tento druhý sultánský palác nenavštívil a ani jeho bratranec a nástupce Hajtham bin Tárik jej příliš nevyhledává.
V okolí paláce se nacházelo staré město, které už z větší části ustoupilo moderní zástavbě. Zachováno zůstalo jen několik málo uliček tvořících trh Al Hosn. Hlavním zdejším produktem je kadidlo, pryskyřice stromu kadidlovníku, který roste jen zde v okolí Salalá, v Jemenu a blízkém Somálsku.
V moderním centru města lze najít obří mešitu sultána Kábúse. Nedaleko od ní je pak symbolická hrobka světce Nabi Umrama, podle muslimské tradice otce panny Marie, a tedy dědečka Ježíše. Na blízkém kruhovém objezdu je hodinová věž, která se stala moderním symbolem města.
Mirbat
Starobylé město Mirbat na dhofárském pobřeží Indického oceánu je jedním z tradičních kadidlových přístavů. Vzácné kadidlo, které se ve středověku na evropských trzích vyvažovalo zlatem, z tohoto přístavu putovalo na lodích do Indie, do Afriky, nebo na Blízký východ. Zatímco ostatní kadidlové přístavy na ománském pobřeží buď zanikly, nebo byly naopak pohlceny moderní průmyslovou zástavbou, Mirbat zůstal do dnešních dob ospalým a malebným původním přístavem. Dnes už zde místo kadidlových lodí mnohem více kotví loďky rybářské.
Na okraji přístavu stojí historická pevnost. 19.7.1972 zde proběhla legendární Bitva o Mirbat. Nepočetná posádka zdejší pevnosti pod vedením seržanta Talajsi Labalaby původem z ostrova Fidži se zde po několik dní hrdinně bránila útoku teroristů z marxistické Fronty za osvobození Dhofáru. Po zásahu anglických vojsk byli teroristé odraženi, sám seržant Labalaba však v bitvě padl a stal se novodobým ománským národním hrdinou.
Z Mirbatu pochází velmi oceňované plemeno arabských koní. Toto plemeno je i jedním z předků evropských lipicánů a našich kladrubských koní.
Sumhuram
Asi největším z kadidlových přístavů na jihu Ománu byl v době přelomu letopočtu přístav Sumhuram. Přístav vznikl v chráněné mořské laguně dnes nazývané Chor Ruri. Jeho historické jméno Sumhuram bývá dáváno do souvislosti s legendární krásnou a bohatou Královnou ze Sáby, která prý v těchto místech sídlila. Po zemětřesení na přelomu 1. a 2. století našeho letopočtu byl vjezd do zdejší zátoky přehrazen a osídlení v Sumhuramu zaniklo. Znovu byl Sumhuram objeven a pro turisty zpřístupněn až na začátku 21. století.
Na návrší nad někdejší lagunou lze nalézt zbytky opevněného přístavního města z doby počátku našeho letopočtu. Kromě samotného přístavu, loděnic, obytné a obchodní čtvrti zde najdeme i zbytky pohanských chrámů boha slunce a měsíce. O několik stovek metrů dál bylo vybudováno nové muzeum, které se věnuje zdejším archeologickým nálezům a i okolní přírodě. Laguna Chor Ruri je zároveň i přírodní rezervací a významným zimovištěm ptactva.
Poloostrov Musandam
Poloostrov Musandam leží na Arabském poloostrově poblíž Hormuzského průlivu. Na druhé straně tohoto průlivu leží Írán. Hormuzský průliv je významnou tranzitní trasou především proto, že propojuje Perský záliv se světovým oceánem. Velká část světové ropy vytěžené v Saudské Arábii, Iráku, Iránu, Kuvajtu či Kataru musí být přepravena právě tímto průlivem.
Podle smlouvy z roku 1970 je Musandam územím Ománu. Jedná se však o enklávu, tedy území oddělené od vlastního území Ománu jinou zemí, v tomto případě Spojenými Arabskými emiráty. Poloostrov Musandam je extrémně členitý a hornatý, a tudíž obtížně obyvatelný. Zdejší největší, jediné a hlavní město se jmenuje Chasáb a má jen 18 000 obyvatel. Je zde však významný přístav a letiště.
Pozemní doprava po Musandamu je díky členitému terénu téměř nemožná. Jedinou výjimkou je silnice, která podél západního pobřeží spojuje Chasáb s hranicí Spojených Arabských emirátů. Do dalších vesnic a osad na poloostrově je doprava možná pouze lodí.
V jedné ze zátok zdejšího extrémně členitého pobřeží vznikla počátkem 20. století telegrafní stanice na podmořském kabelu spojujícím Evropu s Indií. Právě zde kabel překračoval jen několik stovek metrů široký pás pobřeží a pokračoval dále z Perského zálivu do Indického oceánu. Ostrov, na kterém byla tato telegrafní stanice, se dodnes nazývá Telegraph island a je častým cílem turistických lodních výletů. Ve zdejší zátoce Chor aš Šám je bohatý mořský život, především velmi početná stáda delfínů.
Enkláva Madha
Madha je nevelké městečko asi 5 kilometrů od pobřeží Ománského zálivu poblíž emirátských měst Fudžajra a Chor Fakán. Na rozdíl od širokého okolí nepatří žádnému z emirátů tvořících Spojené Arabské Emiráty, ale Sultanátu Omán.
Ve městě není nic příliš zajímavého, kromě jeho geopolitické existence. Při příjezdu do města jen stěží postřehnete, že jste v jiném státě. Na rozdíl od hranic Spojených Arabských Emirátů a vlastního Ománu či enklávy Musandam, kde probíhá poměrně přísná hraniční kontrola, zde není ani cedule, která by vás informovala o překročení státní hranice. I v obchodech se běžně platí emirátskou měnou. A arabština i angličtina jsou v obou zemích stejné. Takže jen podle odlišné barvy poznávacích značek aut a podle mírně odlišného značení na silnicích poznáte, že jste v Ománu.
Ománské území má rozlohu asi 10x10 kilometrů. Aby to nebylo tak jednoduché, uvnitř něj se nachází osada Nadha, která patří emírovi ze Šardžá a je tedy součástí SAE. Jediný přístup do ní ovšem vede přes území Ománu. Zde tedy není ani ten jeden obchod, takže nelze říci, jakou měnou se tu platí. Ještěže v této části světa nevznikla železná opona.
Autorem textu je Tomáš Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.