Pouště a vádí - Hory - Moře a pláže - Národní parky a chráněná území
Pouště a vádí
Velkou část Ománu zabírají pouště a suchá údolí zvaná vádí. Z pohledu obyvatele české kotliny je celé území Ománu poušť. Z hlediska Ománců však lze identifikovat dvě oblasti ještě více pusté, než je zbytek území Ománu. Ve vnitrozemí při hranicích Saudské Arábie zasahuje na území Ománu poušť Rub al Chálí, třetí nerozlehlejší poušť světa. Tuto poušť je nutné překonat při cestě ze severního Ománu do jižní provincie Dhofár. Dnes již tedy nikoliv na hřbetě velblouda, ale po pohodlné asfaltové silnici rychlostí přes 120 kilometrů za hodinu. Menší poušť na východě země se nazývá poušť Wáhíba, nebo prostě Šarqíja, Východní poušť.
Pod slovem vádí se v Ománu rozumí jakékoli údolí, nejenom vyschlý říční tok. Z turistického hlediska jsou nejzajímavější strmá horská údolí na svazích pohoří Hadžár. Ať již v jeho střední nejvyšší části, která je více skalnatá (Vádí Nachr, Vádí beni Awf, Vádí beni Chárúz), nebo v jeho části východní, kde jsou tato údolí často protékána potoky s mnoha soutěskami a vodopády (Vádí Tiwi, Vádí Šáb, Vádí beni Chálid)
Poušť Wáhíba
Ve východní části země se nachází asi 200 kilometrů dlouhá a 100 kilometrů široká písečná poušť. Dříve byla tato poušť nazývána podle zdejšího nejpočetnějšího beduínského kmene Wáhíba. Jelikož však oblast obývají i jiné beduínské kmeny, byl nedávno oficiální název oblasti změněn na poušť Šarqíja, tedy Východní poušť.
Místo patří mezi nejrozlehlejší oblasti čistě písečné pouště na světě. Zdejší písečné duny dosahují výšky i 60 metrů. Obzvláště severní část pouště, která leží blízko civilizace a měst Bidijá a al Wasil, je turisty hodně navštěvovaná. Vzniklo zde i mnoho beduínských turistických kempů, které často nabízejí turistům veškerý myslitelný komfort, včetně dvoulůžkových stanů s vlastní koupelnou, wifi připojení a bohatého beduínského jídla. K dispozici jsou i všelijaké turistické atrakce, jako je jízda po písečných dunách v terénních autech, na čtyřkolkách, nebo trochu stylověji na hřbetě velblouda.
Na východní straně ohraničuje tuto poušť Indický oceán. Písečné duny zde končí přímo na mořském pobřeží. Zde je již turistů mnohem méně a místní beduínské a rybářské vesnice jsou mnohem autentičtější. V jedné ze zdejších vesnic se podle tradice narodil na začátku 19. století islámský mystik Muhammad al Wahábí, zakladatel ortodoxního směru sunnitského islámu zvaného wahábismus, oficiálního náboženství Království Saudská Arábie.
Poušť Rub al Chálí
Rub al Chálí, v překladu Prázdná čtvrť, je třetí největší pouští světa po Sahaře a poušti Gobi. Poušť zabírá většinu vnitrozemí Arabského poloostrova. Její největší část leží na území Saudské Arábie, okrajové části však zasahují i do Jemenu, Ománu a Spojených arabských emirátů.
Napříč ománskou částí pouště vede hlavní a donedávna jediná silnice, která spojuje severní části země a hlavní město Maskat s jižní provincií Dhofár a druhým největším městem Salalá. Na úseku mnoha stovek kilometrů vede tato pouštní dálnice naprostou pustinou, jen jednou za zhruba sto kilometrů lze potkat benzínovou stanici, jednoduchou hospodu, mešitu a někdy zcela nově vzniklé městečko nových obyvatel pouště.
V poušti Rub al Chálí se nachází rozlehlé plochy písečných dun, které patří mezi nejvyšší na planetě. Dosahují výšky i přes 100 metrů. Díky své odlehlosti a velmi obtížné dostupnosti jsou však turisty jen velmi málo navštěvované. Poblíž hranice Ománu a Saudské Arábie dopadl zhruba před 250 lety meteorit, který se rozdělil na několik desítek kusů a vytvořil více než 30 kráterů o průměru od 60 do 119 metrů. Většina těchto kráterů je na území Saudské Arábie, několik málo z nich ale leží i v Ománu a lze je navštívit terénním vozem, nebo při delší pěší túře.
Vádí beni Chálíd
Vádí beni Chálíd je jedno z údolí na jižní straně pohoří Východní Hadžár. Na asi 10 kilometrů dlouhém obývaném úseku údolí pod mohutnou vyvěračkou se nachází několik vesnic. Nejvýše položená z nich je vesnice Muqal. Nad touto vesnicí pak potok protékající údolím tvoří několik malebných jezírek a soutěsek. Kolem této krásné přírodní scenérie vzniklo několik altánů, piknikových míst a také jedna příjemná kavárna. Oblast je oblíbeným výletním místem pro ománské rodinky, obzvláště o víkendu tu bývá velmi živo.
Zatímco Ománci dávají přednost piknikování a pobytu v krásné přírodě, turisty z Evropy lákají tůňky i ke koupání. Protože jsme zde ale jen na návštěvě, je dobré dodržovat místní zvyky a poslechnout všudypřítomné informační tabule. Ty slušným způsobem prosí návštěvníky, aby neodhalovali své tělo více než je pro místní obyvatele přijatelné. Konkrétně to znamená vzít si při koupání tričko pro muže i pro ženy a mimo pobyt ve vodě si přes plavky navléknout alespoň kraťasy.
Na spodním konci této části údolí poblíž vesnice Bidá je scenérie dramatičtější. Potok zde protéká úzkou soutěskou, tvoří několik vodopádů a nakonec mizí v podzemí. Výprava sem ovšem vyžaduje již jisté zkušenosti a obratnost a nelze ji doporučit běžným turistům. Za soutěskou vede obvykle již vyschlé koryto Vádí beni Chálíd přes města Kamil a Džalal Bání a končí v Indickém oceánu poblíž přístavu Al Aškarna.
Vádí Šáb a Vádí Tiwi
Na severní straně pohoří Východní Hadžár spadají téměř 2 000 metrů vysoké skalní srázy přímo k mořské hladině. Však i současná dálnice, která tudy vede a spojuje města Sur a Maskat, zde stojí pouze několik málo let. Před tím bylo nutno oblast zdlouhavě objíždět z druhé strany hor vnitrozemím.
Přímořské svahy hor jsou rozbrázděny mnoha hlubokými údolími obvykle i s bohatými prameny sladké vody. Mezi nimi jsou nejznámější údolí Vádí Tiwi a Vádí Šáb. Údolím Vádí Tiwi vede v délce asi 10 kilometrů úzká a klikatá silnička, podél které je několik zemědělských vesnic. U každé z nich pak najdeme zahrady s palmami, banánovníky a tropickým ovocem napájené důmyslnou sítí zavlažovacích kanálů.
Údolí Vádí Šáb je přírodní rezervací a není obývané. Přístupné je pouze přívozem přes jezero, které vytváří místní potok u ústí do moře. Dále lze údolím pokračovat asi 3 kilometry dlouhou upravenou stezkou do vnitrozemí. Na jejím konci se údolí zužuje tak, že již není možné pokračovat suchou nohou, nutné je plavat. Po překonání několika hlubokých tůní lze proplavat jeskyní a dostat se do malebné kotliny, ve které se stékají dva vodopády. Místo patří mezi nejnavštěvovanější v Ománu, a především o víkendech zde bývá opravdu hodně lidí, místních obyvatel, turistů i Evropanů trvale žijících v Ománu.
Hory
Největším a nejvyšším pohořím Ománu je pohoří Hadžár, které se táhne od enklávy Musandam u Hormuzského průlivu až k mysu Ras al Džins u Indického oceánu. Na jih od tohoto pohoří je rozlehlá planina vyplněná pouštěmi. Krajina se začne opět zvedat až po několika stovkách kilometrů v jižní provincii Dhofár. Zde je pouštní vnitrozemí od mořského pobřeží odděleno pohořím Samhar vysokým necelých 1 500 metrů s velmi bohatou vegetací.
Pohoří Hadžár
Páteří severního Ománu je pohoří Hadžár. V překladu tento název znamená Kamenné hory. Pohoří začíná na severu poblíž Hormuzského průlivu v enklávě Musandam, která je též součástí Ománu. Tato část pohoří se nazývá Džebel Harím, tedy Dívčí či Ženské hory a dosahuje výšky 2 087 m n. m. Nejvyšší vrchol leží právě na území ománské enklávy Musandam. Jen o pár desítek metrů nižší vrchol Džebel Džajs (1 934 m) leží na území emirátu Ras al Chajma a je nejvyšším bodem Spojených Arabských emirátů. Hory v této části Arabského poloostrova jsou i na poměry pouštní Arábie nesmírně členité, skalnaté a nepřístupné.
Další nižší část hřebene pohoří Hadžár pokračuje po území Spojených Arabských emirátů, především emirátů Ras al Chajma a Fudžajra – a také miniaturní ománské enklávy Madha. Na území vlastního Ománu hřeben pohoří vstupuje poblíž města Ibri.
Ve střední části země nad městem Nizwa dosahuje pohoří největších výšek. Nejvyšší hora pohoří Hadžár a zároveň nejvyšší hora Ománu se jmenuje Džebel Šáms čili Sluneční či Jižní hora a atakuje třítisícovou hranici. Podle většiny pramenů je její nadmořská výška 2 997 metrů, najdou se však i prameny, které mluví o výšce těsně přesahující tři tisíce metrů nad mořem. Na samotném vrcholu hory je vojenský objekt a vrchol je tedy pro běžné turisty nepřístupný. Z jižní strany je však možné vystoupit poměrně pohodlně až těsně pod nejvyšší bod, je to jen daleko a vysoko. Naproti tomu výstup ze strany severní je náročná zajištěná cesta, která odpovídá nejnáročnějším stezkám typu via ferrata v Evropě.
Východní část pohoří Hadžár již jen na několika málo místech přesahuje dvoutisícovou hranici. Tato oblast je vyhlášená především svými zelenými údolími s bohatými prameny vody, jako jsou Vádí Šáb, Vádí Tiwi, nebo Vádí beni Chálíd. Celé pohoří pak končí na pobřeží Indického oceánu poblíž Mysu džinů – Ras al Džins.
Vádí Nachr
Na severním svahu nejvyšší hory Ománu Džebel Šáms se nachází strmý a divoký 800 metrů hluboký kaňon. Jeho spodní část se nazývá podle zdejší opuštěné vesnice Vádí Ghúl. Horní část pak nese název Vádí Nachr. Díky své vizuální podobnosti s kaňonem řeky Colorado v americké Arizoně bývá toto údolí někdy přezdíváno Grand Canyon of Oman.
Horní část kaňonu je přístupná po náročné nezpevněné silnici, která velmi strmě stoupá do nadmořské výšky přes 2 000 metrů. Ze zdejší náhorní planiny se naskytnou nádherné pohledy na nejvyšší horu Ománu i na samotný kaňon. Po krátkém sjezdu do horské vesničky Chitajím je možné se vydat na čtyřkilometrovou túru ve stěně kaňonu. Tento kultovní výlet se nazývá trefně Balcony rim. Po několika stovkách metrů se ocitnete na skalní římse široké do deseti metrů. Nad vámi je kolmá, někdy i převislá skalní stěna vysoká několik stovek metrů. A pod vámi to samé. Na konci cesty je pak opuštěná vesnička As Sáb a jezírko napájené sezónním vodopádem. Vrátit se je nutné stejnou cestou, alespoň pro běžné turisty. Výstup nahoru na hranu kaňonu je horolezecký a nedávno byl upraven jako první ománská via ferrata.
Kromě pohledů do kaňonu z výšky je možné navštívit i samotné dno údolí. Vede sem obtížně sjízdná štěrková cesta od již zmiňované vesničky Ghúl. Zhruba po 5 kilometrech končí u osady Masirá Nachr, kde byl vybudovaný kemp v indiánském stylu.
Moře a pláže
Mořské pobřeží Ománu má délku více než 2 000 kilometrů. Na jihu začíná u Indického oceánu při hranicích s Jemenem. Odtud je to k východnímu mysu Ras al Hadd skoro tisíc kilometrů vzdušnou čarou. Naprostá většina tohoto pobřeží je pustá a turisticky nevyužívaná. Jen poblíž města Salalá se nachází několik přímořských resortů. Za to ve střední a severní části pobřeží Indického oceánu najdete desítky kilometrů pustých písečných pláží bez jakéhokoli zázemí. Úplně největší pustinou jsou pak pláže na ostrově Masirá.
Od mysu Ras al Hadd pokračuje pobřeží Ománského zálivu přes města Sur, Maskat a Sohar až k hranicím Spojených Arabských emirátů. Tato část pobřeží je blíže velkým městům a je tedy i více navštěvovaná. Ani zde však nenajdete ani zdaleka tolik turistů jako na plážích Středozemního moře. Na druhou stranu v Ománu také téměř vůbec nenajdete pobřežní promenády či kavárny a restaurace, kde lze posedět s výhledem na moře nebo na přístav.
Pobřeží poloostrova Musandam je velmi členité a vytváří úchvatné skalnaté zátoky. Někdy bývají tyto zátoky nazývané fjordy, i když mechanismus jejich vzniku je jiný než u norských fjordů. Zde se jedná o vápencové skály a zátoky vznikly vodní a větrnou erozí. Východní pobřeží Musandamu patří ještě k Ománskému zálivu. Pobřeží západní včetně zdejšího jediného města Chasáb patří k zálivu Perskému. V Ománu a dalších arabských zemí však pro tento záliv používají jméno Arabský záliv.
Ras al Hadd a Ras al Džins
Nejzazší výběžky Arabského poloostrova se nazývají Ras al Hadd a Rass al Džins (Mys Džinů). Vzhledem k mořským proudům v okolním oceánu je tato oblast velmi bohatá na mořský život. Kromě velryb a delfínů jsou nejatraktivnějšími návštěvnicemi zdejších rozlehlých písečných pláží mořské želvy – kožnatky a několik druhů karet. Obzvláště v plné sezóně, tedy v jarních a letních měsících, bývá na zdejších plážích několik desítek či stovek obřích želv, které zde hrabou svá hnízda a kladou vajíčka.
V zimních měsících, kdy do Ománu míří většina turistů, je bohužel želv na plážích méně. Přesto však lze nějaké najít. Nejlepší je jít na pravidelnou prohlídku, která se koná večer po soumraku a ráno před úsvitem, a kterou organizuje návštěvnické centrum místního národního parku. Druhou variantou je požádat o pomoc při hledání želv někoho z místních obyvatel ve městě Ras al Hadd. Hledat želvy na vlastní pěst nelze doporučit. Pravděpodobně žádnou nenajdete, nehledě na to, že pohybovat se po setmění po pláži bez povolení od rezervace není dovoleno.
Poblíž nejvýchodnějšího výběžku Arabského poloostrova u města Ras al Hadd bylo za druhé světové války zřízeno významné vojenské letiště. Jeho přistávací dráha zde stále existuje, byť už na ploše vyrostlo i několik novostaveb hotelů a apartmánových domů.
Národní parky a chráněná území
Na území Ománu formálně neexistují žádné národní parky, jen několik přírodních rezervací. Nejznámější z nich je pravděpodobně přírodní rezervace Qurum. Jedná se o několik málo čtverečních kilometrů porostů mangrove v samotném srdci hlavního města při ústí údolí Vádí Adaj do moře. Samotná rezervace pro turisty nepřístupné, lze si ji však celkem dobře prohlédnout zvenčí ze silnice spojující Qurum a Madinu al Ilam podél Qurumské pláže.
Několik dalších chráněných území se nachází na mořských ostrovech a chráněno je zde i okolní moře často s korálovými útesy. Jedná se například o jižní polovinu největšího ománského ostrova Masirá či ostrovy Dajmijat západně od Maskatu. Pobřeží na samotném východním výběžku země mezi mysy Ras al Džins a Ras al Hadd je další přírodní rezervací. Na zdejších rozlehlých písečných plážích kladou svá vejce obří želvy karety a kožnatky.
Největší přírodní rezervací Ománu je ovšem rezervace přímorožců arabských v pouštní provincii Al Wusta. Na ploše přes 27 000 čtverečních kilometrů zde žije kolem stovky těchto pouštních antilop. Dále zde žijí gazely, vlci, karakalové a velmi vzácně i pouštní leopardi. Rezervace byla zřízena v roce 1982 jako první rezervace na ochranu kultovního zvířete Arábie, zde zvaného al maha. V roce 1997 byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V té době měla 10krát větší rozlohu než dnes a žilo zde přes 500 kusů antilop. Pohromou pro rezervaci se stalo objevení ložisek ropy a plynu na jejím území. Výměra rezervace byla opakovaně snižována a antilop ubývalo. V roce 2007 jich zde bylo pouhých 65 kusů z toho jen 4 reprodukce schopné páry. Rezervace si připsala nelichotivý primát první památky na světě, která byla ze Seznamu světového dědictví UNESCO vyškrtnuta. Po roce 2010 se situace stabilizovalo a antilop začalo opět pomalu přibývat.
Autorem textu je Tomáš Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.