Ázerbájdžánská kuchyně
Ázerbájdžánská kuchyně je velice rozmanitá a bohatá. Mísí v sobě různé kulturní vlivy – hlavně prvky turecké, perské a východoevropské kuchyně, což je dáno hlavně geografickým umístěním Ázerbájdžánu na rozhraní Evropy a Asie. Mnohé pokrmy má společné i s ostatními kavkazskými zeměmi – najdeme je např. i v kuchyni arménské a gruzínské.
Na rozlehlých pastvinách v podhůří Vysokého Kavkazu se od pradávna proháněla stáda dobytka, především ovcí a skotu. Není proto divu, že mezi základní suroviny místní kuchyně patří skopové a hovězí maso a také mléčné výrobky. Oblíbené je rovněž drůbeží maso a pokrmy ze zvěřiny. Přestože většina obyvatel vyznává islám, lze se v Ázerbájdžánu setkat i s konzumací vepřového masa (i když má podíl pouze 2,3 %), což se dá považovat za odkaz sovětské sekularizace. V minulosti se těšilo veliké oblibě také maso z velblouda.
Kavkazské řeky, a především největší jezero na světě – Kaspické moře, obývají mnohé druhy sladkovodních i mořských ryb, které tvoří důležitou součást jídelníčku. Mezi nejlovenější druhy patří jeseter (nərə), pstruh (alabalıq), cípal (mugil; uměle vysazený v Kaspickém moři), parmice (kefal) nebo sardinka. Přibližně 62 % všech druhů ryb jsou endemity žijící pouze ve vodách Kaspického moře. Nejluxusnější rybí specialitou je pak bezesporu kaviár, jemuž se pro jeho vysokou cenu přezdívá „černé zlato“.
Tradičním způsobem přípravy masa i ryb je jejich opékání na otevřeném ohni či na dřevěném uhlí. Dušené pokrmy a polévky se pak nejčastěji připravují v hliněných nádobách, ve kterých jsou také podávány. Ázerbájdžán má dlouhou tradici měditepectví (známým centrem tohoto řemesla je město Lahič) a právě servírování jídla na měděných podnosech a v měděných mísách je v Ázerbájdžánu typické.
Základem ázerbajdžánské kuchyně je také zelenina, zejména lilek, rajčata a papriky, dále rovněž cibule, česnek, okurky, luštěniny, šťovík nebo špenát. Široce dostupné je ovoce, např. švestky, meruňky, granátová jablka, hroznové víno, fíky či kdoule. Z ovoce se často připravují džemy a kompoty, které se podávají spolu s černým čajem jako dochucovadlo a sladidlo. Důležitou roli v ázerbájdžánské kuchyni hraje i sušené ovoce a ořechy, ať už vlašské, lískové nebo třeba mandle.
Z koření je charakteristické používání šafránu. Toto nejdražší koření světa se v Ázerbájdžánu tradičně pěstuje na Apšeronském poloostrově. Běžný je rovněž sumach, tmavě červený prášek z plodů škumpy koželužské s nakyslou chutí. K dochucení pokrmu se často používá také kmín, pepř, skořice, kurkuma, tymián, koriandr, bobkový list, máta, kopr, bazalka nebo estragon.
Každodenní záležitostí jsou malé pokrmy na talířkách nebo v miskách, kterých jsou stovky druhů. Je to obdoba španělských tapas či spíše tureckých meze. Číšníci v restauracích často nosí obrovské tácy plné těchto studených chuťovek, z nichž si host může vybrat. Tyto předkrmy mají často zeleninový základ.
Chléb
Chléb (v ázerbájdžánštině obecně çörək) je nedílnou součástí místní kultury. Může mít různé tvary, velikost i tloušťku a vyrábí se z kvašeného i nekvašeného těsta.
Lavaš (lavaş) – druh chleba, který je známý v Ázerbájdžánu, ale i v Turecku, Arménii, Gruzii, Íránu a dalších zemích. Jde o tenký plochý chléb tradičně pečený na stěnách rozpálené hliněné pece zvané tandúr (ázer. təndir) nebo na kovové pánvi. Chléb může být kvašený i nekvašený, před pečením se někdy těsto posype sezamovými nebo makovými semínky. Čerstvý chléb je pružný, ale relativně rychle ztvrdne. Takto je skladován, později ho stačí pokropit trochou vody a chléb opět změkne. Jako součást místní kultury byl lavaš v roce 2024 zapsán i na Seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO, nejdříve jako národní dědictví Arménie, ale po protestech okolních států následně i dalších okolních zemí včetně Ázerbájdžánu.
Yufka – velmi tenký chléb z pšeničné mouky široký až 60 cm. Je podobný lavaši, ale vždy nekvašený. Peče se na vypouklé kovové plotýnce zvané saj.
Kutab (qutab) – chlebová placka podobná palačince připravovaná na rozpálené kulaté plotýnce a plněná nejrůznějšími náplněmi. Těsto je nekvašené a tvořené pouze moukou, vodou a olejem a potřené máslem. K nejoblíbenějším náplním se řadí mleté jehněčí nebo hovězí maso, špenát či dýně.
Mléčné výrobky
Katik (qatiq) – fermentovaný mléčný výrobek připomínající hustý jogurt. Podává se hlavně jako dip, např. k plněným plackám kutab nebo ke chlebu. Může být ochucený různým kořením, nejčastěji koprem, mátou nebo černuchou (černý kmín).
Süzme – fermentovaný mléčný výrobek podobný velice hutnému jogurtu. Vyrábí se většinou z kravského mléka, méně často i z kozího, ovčího či buvolího mléka. V Ázerbájdžánu se vyrábí scezením katiku přes plátno. Podobným produktem je arménský macun.
Kurut (qurut) – produkt původně z Persie, ale velice rozšířený je od Kavkazu až po Mongolsko. Vyrábí se ze zkyslého mléka, jogurtu nebo podmáslí, které se přecedí přes plátno a následně se tvaruje do různých podob (kuličky, válečky), které se suší na slunci. V Ázerbájdžánu se vyrábí z fermentovaného jogurtu süzme.
Chinalik pendiri (v překladu sýr z Chinaliku) – ovčí sýr z horské vesnice Chinalik (Xınalıq), která leží ve výšce 2 200 m nad mořem na severních svazích Velkého Kavkazu. Sýr se těší velké popularitě napříč celou zemí.
Motal pendiri – ovčí sýr, který se uchovává v měchu z ovčí nebo kozí kůže. Tento měch (ázerbájdžánsky motal) se dodnes v některých oblastech používá ke skladování mléčných výrobků.
Şor – ázerbajdžánský tvaroh, který se tradičně podává se semínky černuchy seté zvané též černý kmín.
Kajmak (qaymaq) – mléčný produkt trochu podobný sýru, při stáří několika dní potom spíše máslu. Kravské mléko se opakovaně několik hodin ohřívá na slabém plamenu. Po odstranění zdroje tepla se vždy seškrábne svrchní vrstva (mléčný škraloup), která se nechá několik hodin nebo dní chladit a mírně nakvasit. Výsledný produkt má hutnou krémovitou konzistenci s vysokým obsahem tuku (přibližně 60 %) a mírně kyselou chuť. Kajmak se jí většinou k snídani, k baklavě a jiným dezertům nebo ho používají jako náplň např. do palačinek.
Polévky
Polévky v ázerbájdžánské kuchyni často zastupují roli hlavního chodu. Jsou velmi hutné, s velkým podílem masa, brambor a větších kusů zeleniny. Nejdříve je třeba vypít vývar a „pevné“ přísady se později konzumují s chlebem jako hlavní chod. Základem pro polévky je skopové nebo hovězí maso, z koření pak šafrán a kurkuma.
Piti – národní ázerbájdžánská polévka. Základem je skopové maso s kostí, které se pomalu dusí v hliněné nádobě, v níž se pak polévka také servíruje. Maso se vaří spolu se zeleninou, nejčastěji s bramborami, cizrnou a rajčaty. Ve městě Šeki do piti přidávají také jedlé kaštany. Nesmí chybět šafrán, který polévce dává typickou barvu. Piti se většinou servíruje s chlebem, který se nejdříve naláme na dno hliněné nádoby, poté se zalije vývarem a přidají se další pevné přísady. Polévka je velmi hutná a tučná, za což většinou může tuk z ovčího ocasu (kuyruk yağı), jenž je v kuchyni turkických národů považován za vyhlášenou specialitu.
Kufte bozbaš (küftə-bozbaş) – hrachová polévka, ve které se vaří také brambory a především masové kuličky (ázerbájdžánsky küftə). Ty jsou poměrně velké, vyrobené většinou z jehněčího nebo hovězího masa, které se mísí s rýží. Uvnitř kuličky může být také sušená švestka.
Dovga – tradiční polévka, jejímž základem je jogurt. Receptů na dovgu jsou desítky, většinou se v nich vedle jogurtu objevuje také rýže, cizrna, špenát a různé bylinky, hlavně kopr, máta a koriandr. Tradičně se podává na svatbách jako mezichod a má povzbuzovat trávení. V letních měsících se podává studená, v zimních bývá horká.
Ovduch (ovdux nebo ovduq) – studená polévka, kterou tvoří nakrájené okurky, uvařené maso, vajíčko natvrdo nakrájené na čtvrtky a bylinky – kopr, koriandr, estragon a bazalka. Vše se zalévá směsí vody a jogurtu. Bezmasou variantou ovduchu je dogramadž (doğramac).
Kebab (kabab)
Kebab je typ masového pokrmu pocházející původně z blízkovýchodních kuchyní. Je tvořen nakrájenými kousky masa nebo mletým masem, které jsou zpravidla doplněny zeleninou či jinými ingrediencemi. Většina kebabů se připravuje na špízu nad ohněm či jiném zdroji tepla, ale existují i kebaby zapékané v troubě nebo v podobě dušeného pokrmu. Tradičním druhem masa používaného na kebab je jehněčí, ale najdeme také různé recepty z hovězího, kozího, kuřecího nebo rybího masa. Ačkoliv kebab byl známý už ve středověké arabské a perské kuchyni, dnes si ho nejvíc spojujeme s Tureckem, protože právě Turky byl rozšířen a popularizován v západní Evropě. V ázerbájdžánské kuchyni se setkáme s několika podobami tohoto pokrmu.
Tike kabab (tikə kabab, şişlik nebo şiş kabab) – kousky jehněčího masa marinované ve směsi cibule, octa a šťávy z granátového jablka. Maso se posléze napíchne na jehlu a griluje se v horizontální poloze. Šiš kebab se připravuje nejčastěji z jehněčího masa, běžný je také kuřecí, méně často hovězí a rybí. Pokud se k masu konzumuje zelenina (rajčata, papriky, cukety, lilek, cibule), griluje se obvykle odděleně od masa. Název vychází ze slova şiş, které v překladu znamená meč nebo grilovací jehla. Jedná se o obdobu šašliku oblíbeného zejména v zemích bývalého Sovětského svazu, řeckého souvlaki, arménského grilovaného masa chorovac nebo indonéského saté.
Lula kabab (lülə kabab) – mleté skopové maso smíchané s cibulí, tukem z ovčího ocasu, solí a pepřem, které se následně opéká na špízu. Podává se s chlebovou plackou lavaš. Pokrm je oblíbený také v sousední Arménii.
Balik kabab (balıq kabab) – rybí kebab (baliq znamená ryba) opečený na špízu. Většinou se pro přípravu používá maso z jesetera.
Další pokrmy s masem
Plov – patří k nejrozšířenějším jídlům v celém Ázerbájdžánu a receptů na jeho přípravu údajně v zemi existuje více než dvě stě. Toto jídlo je známé i v mnoha dalších zemích Asie a částečně i Evropy a Afriky (pilaf). Základem je rýže, která se vaří ve vývaru ochuceném kořením. V Ázerbájdžánu je to nejčastěji šafrán, který pokrmu dává specifickou barvu. Plov se podává většinou s masem (nejčastěji skopovým nebo kuřecím), dušenou zeleninou nebo třeba se sušeným ovocem. Tradičně se servíruje v měděné nebo porcelánové míse s pokličkou, aby pokrm nevystydl. Jedná se o relativně tučné a těžké jídlo, proto se často zapíjí něčím kyselým, např. ayranem, černým čajem s citronem nebo šťávou z nedozrálého ovoce (abqora).
Dolma – tradiční ázerbájdžánský pokrm z mletého jehněčího nebo hovězího masa, rýže a koření, jimiž se zpravidla plní vinné (yarpaq dolması) nebo zelné listy (kələm dolması). Naplnit lze také různé druhy zeleniny, hlavně lilky (kara badimcan dolma – qara badımcan dolması), rajčata, papriky nebo cibuli (sogan dolmasi). V roce 2017 byla ázerbájdžánská dolma zapsána na Seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Kovurma (qovurma) – pokrm, který většinou obsahuje dušené maso, zeleninu, sušené ovoce (nejčastěji meruňky nebo granátové jablko) a bylinky. Nejčastěji se jedná o jehněčí maso nebo vnitřnosti. K dochucení se přidává kyselá šťáva z nezralé vinné révy. Podává se většinou s rýžovým plovem nebo s jogurtem a česnekem.
Dušbara (düşbərə) – malé knedlíčky plněné mletým skopovým masem. Maso se smíchá s nakrájenou cibulí, octem, sušenou mátou, solí a pepřem. Knedlíčky se poté vaří v osolené vodě a podávají se nejčastěji ve skopovém vývaru. Pokrm připomíná italské tortellini in brodo nebo polské uszka.
Gurza (gürzə) – knedlíčky plněné jehněčím masem. Po uvaření se posypou skořicí a servírují se s jogurtem a česnekem. Mohou se také podávat v jehněčím vývaru posypané petrželí. Název je odvozen od ázerbájdžánského označení zmije podhorské, jelikož při lepení knedlíčků vzniká na jejich povrchu charakteristická klikatá čára.
Basturma (basdırma) – kořeněné stlačené (bastirma znamená v turkických jazycích doslova stlačené maso) a na vzduchu sušené hovězí maso, známé kromě Ázerbájdžánu mj. i z Arménie, Turecka, Řecka, Egypta či Libanonu. Na závěr přípravy se maso potře kořenící směsí zvanou çemen, která obsahuje pískavici řecké seno, česnek a chilli papričky. Basturma je často součástí snídaně.
Tabríz kuftesi (Təbriz küftəsi) – velké masové koule, které se nejčastěji vyrábějí z mletého hovězího masa, rýže, hrášku, cibule a vajíček. Z koření se používá kurkuma, petržel, koriandr nebo kopr. Pokrm pochází z íránského města Tabríz, kde tvoří většinu obyvatel etničtí Ázerbájdžánci.
Levengi (ləvəngi) – nadívané pečené kuře nebo ryba. Jako nádivka se nejčastěji používá směs vlašských ořechů, hrozinek, kyselých švestek, najemno nakrájené cibule a sirupu z granátového jablka (narşərab). Jedná se o specialitu etnika Talyšů, kteří obývají hlavně jih země.
Kaviár
Kaviár – rybí jikry považované v mnoha zemích za pochoutku. Nejkvalitnější kaviár pochází z oblasti kolem Kaspického moře. Cena kaviáru závisí na druhu ryby a na množství použité soli a konzervačních látek. Čím méně těchto látek obsahuje, tím je jeho cena vyšší a doba trvanlivosti kratší. U pravého kaviáru se cena muže pohybovat od 100 USD za unci (28 g) až po několik tisíc dolarů. Pravý kaviár, který je nejdražší, je černý („černé zlato“) a dělá se z jiker jesetera. Vzhledem k jeho vysoké ceně a také k vymírání populace jeseterů v důsledku jejich lovu se jedí i jiné druhy kaviáru, např. z jiker lososa, které jsou červené. Největšími producenty kaviáru na světě jsou Čína, Rusko, Itálie, Francie a Polsko. Ázerbájdžán sice nepatří mezi největší producenty kaviáru na světě, jeho výroba a konzumace však tradičně k této zemi patří. Ázerbájdžánský kaviár vyniká hlavně svou kvalitou. Ten nejlepší je rezervovaný pro nejbohatší vrstvy obyvatelstva, hlavně z řad vládnoucí garnitury. Kaviár slouží v Ázerbájdžánu také k politickým účelům. Za účelem zlepšení vnímání ázerbajdžánského autoritativního režimu v demokratických zemích zve vláda evropské a americké politiky na návštěvy své země, kde je zahlcuje hodnotnými dary. Běžným dárkem jsou třeba 2 kg toho nejkvalitnějšího černého kaviáru. Někteří evropští politici čelí dokonce podezření z braní úplatků a následného prosazování ázerbájdžánských zájmů. Pro tuto politiku se vžil název kaviárová diplomacie.
Sladkosti
Baklava (pachlava) – sladkost, která vznikla a byla velmi oblíbená už v době Osmanské říše a dnes je známá v mnoha zemích bývalého osmanského impéria. Tvoří ji několik vrstev těsta s oříšky a medem nebo sirupem. Z ořechů se používají např. vlašské, lískové, pistácie nebo mandle. V Ázerbájdžánu existuje několik druhů baklavy, která se v lecčems odlišuje od původního receptu. Typické je použití různého druhu koření (šafrán, kardamom) a rýžového těsta (rişta), které zastupuje tradiční filo těsto. Tenbel pachlava (v překladu líná baklava) se plní mandlemi nebo vlašskými ořechy a má asi 8 až 10 vrstev. Svrchní vrstva se potírá žloutkem a na každý kousek se navrch pokládá půlka vlašského ořechu. Tento recept je v ruskojazyčném prostředí znám také jako pirožek ze Soči (Сочинский пирог). V Gandža pachlavě tvoří náplň mandle, cukr a kardamom a má až 18 vrstev. Do těsta se přidávají růžové okvětní lístky. Guba pachlava má až 50 vrstev rýžového těsta. Vrchní vrstva se potírá polevou se šafránem, což dává této baklavě typickou oranžovou barvu. Šeki pachlava (Şəki paxlavası) nebo také Šeki chalva (Şəki halvası) je opět tvořena vrstvami rýžového těsta prokládaného náplní z vlašských ořechů a mandlí. Vršek se rovněž pokrývá šafránem a ázerbajdžánským ovocným sirupem šerbet, čímž vzniká typická mřížka. Výsledný produkt má připomínat ázerbajdžánské vitráže ve tvaru kosočtverce šebeke (Şəbəkə). Baklava se v Ázerbájdžánu tradičně připravuje k významným svátkům, jako je např. Novrúz, který je oslavou konce zimy a příchodu jara.
Šekerbura (şəkərbura) – populární druh pečiva ve tvaru půlměsíce plněný mletými mandlemi, vlašskými nebo lískovými ořechy. Tradičně se připravuje ve větší skupině lidí (s širší rodinou, sousedy nebo přáteli). Šekerbura patří mezi nejkrásnější ázerbajdžánské pečivo, pro nějž je typické složité zdobení vytvářené speciálními kleštičkami. Podává se většinou na svátek Novrúz.
Šorgogal (Şorqoğal) – kulaté pečivo, které se připravuje nasladko i naslano. Sladká varianta je plněná většinou cukrem a ořechy, zatímco ve slané verzi najdeme směs různého koření (anýz, kmín, skořice, kurkuma, sůl a pepř). Jedná se o pochoutku připravovanou během svátku jarní rovnodennosti Novrúz. Kulatý tvar šorgogalu má symbolizovat slunce (či také den/světlo, kterého po jarní rovnodennosti přibývá), oproti tomu tvar šekerbury symbolizuje měsíc (či noc).
Badambura – druh pečiva plněného cukrem, kardamomem, vanilkou a hlavně mandlemi (ázer. badam). Chuťově připomíná baklavu, ale není tak sladký a lepivý, jelikož v badambuře není med. Tradičně se připravuje na různé oslavy, svatby či svátek Novrúz.
Samani chalva – pochutina ve tvaru kuliček či placiček připravovaná z pšeničného sladu, mouky a koření. Má žvýkavou a táhlou konzistenci. Příprava tohoto dezertu je společenskou událostí a podle tradice by mouka na přípravu měla pocházet ze sedmi různých domácností.
Gujmak (guymaq nebo quymaq) – jednoduchý dezert připomínající krupicovou kaši. Připravuje se z pšeničné mouky, másla, vody a skořice. Ázerbájdžánci věří, že porce gujmaku dokáže člověka postavit na nohy. Proto se často podává nemocným nebo ženám po porodu. Horký gujmak se v zimních měsících jí také k snídani.
Firni – pokrm podobný gujmaku, při jehož přípravě se však používá rýžová mouka, která se vaří v mléce. Chuťově připomíná rýžový nákyp, konzistencí jemnější a řidší krupicovou kaši. Podává se s máslem a se skořicí.
Nápoje
Čaj (çay) – černý čaj se v Ázerbájdžánu považuje za národní nápoj. Přestože Ázerové statisticky nevypijí tolik čaje jako Turci (ti jsou v tomto ohledu první světě – spotřebují přes 3 kg na osobu za rok, až 10 šálku denně), je i tady čaj takřka všudypřítomný a je také symbolem ázerbajdžánské pohostinnosti. Místní často říkají: „çay nədir, say nədir“ (když se pije čaj, nepočítají se skleničky), což vypovídá mnohé o vztahu Ázerbájdžánců k tomuto nápoji. Tradičně se čaj podává po jídle, většinou s cukrem nebo s ovocným džemem, který slouží k oslazení a ochucení čaje. Čaj se podobně jako v sousedním Turecku servíruje v malých tulipánových skleničkách zvaných armudu (doslova hrušková sklenička). Tvar skleničky má údajně sloužit k tomu, aby čaj ve spodní části zůstal déle horký a naopak v horní části se rychleji ochlazoval. V Ázerbájdžánu jsou velice oblíbené také sklenice z křišťálu. Voda na čaj se zpravidla vaří v samovaru (nejstarší keramický samovar byl objeven u města Šeki a jeho stáří se odhaduje na 3 600 let). Čaj se podává při různých obchodních jednáních, během domlouvání sňatku aj. Podle ázerbajdžánské tradice by host neměl odejít z návštěvy, aniž by vypil alespoň jeden šálek. Dodnes lze v Ázerbájdžánu narazit na tradiční čajovny (çayxana), kde u šálku černého čaje posedávají hlavně muži (ženy historicky do čajoven nesměly), hrají vrhcáby (nard), kouří vodní dýmku a čtou noviny. Pěstování čaje nemá v Ázerbájdžánu tak dlouhou tradici a čaj se vždy spíše dovážel. S pěstováním se začalo v oblasti Lankaran na jihu země až v roce 1912 a značně se rozšířilo až v sovětských dobách.
Ayran – osvěžující jogurtový nápoj podávaný často ke kebabům. Vzniká smísením jogurtu se studenou vodou a solí. Ayran může být také sycený oxidem uhličitým, popřípadě mohou být přidány bylinky jako např. máta. Podobný nápoj je známý v mnoha zemích Asie i východní Evropy, např. v Íránu se jmenuje dúgh, v Arménii tan apod. Turci považují ayran za svůj národní nápoj.
Šerbet (şərbət) – typický nealkoholický nápoj vyráběný smícháním ovocné šťávy a cukru, někdy také ovoněný růžovou vodou. Šerbet pochází původně z perské kuchyně, ale je populární i u turkických národů. Ázerbájdžánský šerbet má tekutější a vodnatou konzistenci, v jiných zemích může připomínat až tekutou marmeládu. Podává se studený. Nejčastěji se používá šťáva z citrónu, granátového jablka, jahod, višní nebo meruněk.
Boza – nápoj připravovaný z mírně zkvašené pšenice (bulguru), kukuřice nebo prosa. Výsledná tekutina má přibližně 1 % alkoholu, je hustá a lehce nakysle sladká. Je zdravá, protože obsahuje hodně vitamínů a sacharidů. Boza pochází z Blízkého východu a pije se i ve střední Asii a na Balkáně. Přestože nápoj není teplý, prodává se hlavně v zimě.
Şalgam (Şalgam Suyu) – populární tradiční fermentovaný nápoj, jehož název znamená v překladu tuřínový džus. Pije se stejně jako ayran a raki často ke kebabům, a to především v zimě. Přestože şalgam znamená tuřín, nápoj se ve skutečnosti vyrábí z kyselého a slaného nálevu z nakládaných mrkví, který je ochucený aromatickým tuřínem fermentovaným v barelech spolu s mletým bulgurem. Zvláštní chuť dodává şalgamu kyselina mléčná. Nápoji jsou připisovány léčivé účinky, pomáhá při zažívání a je uznávaným lékem na kocovinu.
Víno – pěstování vína má na území Ázerbájdžánu dlouhou tradici, ačkoliv víno není tak úzce spjato s kulturou země jako v sousední Gruzii a Arménii, které jsou považovány za kolébku pěstování vína na světě. Archeologické nálezy ukazují, že i na území Ázerbájdžánu se víno pěstovalo již před více než třemi tisíci let. Víno se pěstuje především v podhůří Velkého Kavkazu, v autonomní oblasti Nachičevan a také v Náhorním Karabachu. Vinice zabírají asi 7 % zemědělské půdy a obliba vína v zemi každoročně roste. Nejpěstovanější odrůdou je Pinot Noir, avšak na území Ázerbájdžánu se můžeme setkat s až 450 různými odrůdami. Víno se v Ázerbájdžánu vyrábí také z různých druhů ovoce. Podobně jako v sousední Arménii je velice oblíbené víno z granátového jablka, dále také z moruší nebo jablek. Víno z vinné révy se označuje jako šerab (şərab), ovocnému vínu se říká nabíz (nəbiz).
Pivo – nejpopulárnějším druhem piva v Ázerbájdžánu jsou světlé ležáky. Nejrozšířenější je značka je Xırdalan, pojmenovaná podle stejnojmenného města (dnes spadá pod skupinu Carlsberg). Dále se lze setkat také se značkami Novxanı, NZS, Afsana nebo Annenfeld.
Autorem textu je Fabian Byrtus, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.