Oficiální název
Íránská islámská republika (persky Džomhúrí-je eslámí-je írán)
Hlavní město
Teherán
Rozloha
1 648 195 km2 (18. největší stát světa, srovnatelnou rozlohu má v pořadí 17. Libye a 19. Mongolsko)
Státní zřízení
teokratická (islámská) republika
Administrativní členění
Území Íránu je rozděleno na 31 provincií. V abecedním pořadí se jedná o tyto administrativně-správní jednotky: Alborz, Ardabíl, Búšehr, Čahármahál a Bachtijárí, Chorásán Razaví, Chuzistán, Fárs, Golestán, Gílán, Hamadán, Hormozgán, Ílám, Isfahán, Jazd, Jižní Chorásán, Kazvín, Kermán, Kermánšáh, Kurdistán, Lorestán, Markazí, Mázandarán, Qom, Semnán, Severní Chorásán, Sístán a Balúčistán, Teherán, Východní Ázerbájdžán, Zandžán, Západní Ázerbájdžán.
V čele každé z nich stojí guvernér jmenovaný prezidentem, velká města mají primátora voleného obyvatelstvem.
Reliéf
Většinu íránského území tvoří hory a náhorní plošiny. K nejvýznamnějším horským pásmům patří pohoří Elborz (Alborz) na severu země s nejvyšší horou Damávand (5 610 m n. m.) a pohoří Zagros na jihozápadě s nejvyšším vrcholem Zard Kúh (4 550 m n. m.). Zatímco Elborz víceméně lemuje Kaspické moře na severní hranici Íránu, Zagros se táhne v délce cca 1 500 km z Iráku, podél hranice s Irákem i podél Perského zálivu. Na Perský záliv navazuje na jihovýchodě Ománský záliv. Za zmínku stojí ještě hory Kopet Dag na severovýchodní hranici s Turkmenistánem přesahující nadmořskou výšku 3 000 metrů.
Obrovskou plochu zabírá Íránská vysočina, především ve střední a východní oblasti země. Pokračuje i do Afghánistánu a Pákistánu až k pohoří Hindúkuš a řece Indus. Většina zemědělských a městských osídlení leží na planinách a plošinách tohoto regionu. Součástí Íránské vysočiny jsou ale také minimálně obydlené pouště, Dašt-e Kavír (Velká solná poušť) a Dašt-e Lút, které zaujímají zhruba třetinu íránského území. Zahrnují písečné, kamenité i slané pouště. Írán má pouze dvě výraznější nížiny. Tou první je úzký, ale dlouhý pás země mezi Kaspickým mořem a pohoří Elborz, druhou je mnohem širší nížina v provincii Chúzistán navazující na pláně Mezopotámie a přiléhající k Perskému zálivu (jedná se o pokračování Mezopotámské nížiny).
Nejvyšší hora
Damávand (5 610 m n. m.), momentálně neaktivní sopka, která je nejen nejvyšší horou pohoří Elborz a celého Íránu, ale také nejvyšším vrcholem euroasijského kontinentu na západ od pohoří Hindúkuš.
Nejnižší bod
Kaspické moře (28 m pod mořem)
Podnebí
Írán je převážně suchou (aridní či semiaridní) oblastí. Některá místa v centrální nížině mají roční úhrn srážek nižší než 100 mm za rok. Klima je převážně kontinentální, s velkým rozdílem mezi zimními a letními teplotami. Vlhčí (tropické) podnebí panuje v Chúzistánu na jihozápadním pobřeží země a ještě více srážek spadne v průběhu celého roku v nížině na pobřeží Kaspického moře (subtropické podnebí), kde je roční úhrn srážek leckdy vyšší než 1 000 mm.
Největší řeky
V Íránu nenajdeme žádné veletoky. Stálé vodní toky se nachází pouze v západní části země, ale mají rozkolísané vodní stavy. Jedinou částečně splavnou řekou je Karun tekoucí z pohoří Zagros (pramení na svazích hory Zard Kúh) do Perského zálivu. Řeka Kerche pramení ve stejném pohoří Zagros a vlévá se do Tigridu u íránsko-iráckých hranic. Podle Bible byly obě tyto řeky jedněmi ze čtyř řek Rajské zahrady (zahrady Eden), a to společně s Eufratem a Tigridem. V Bibli se však objevují pod názvy Píšón a Gíchón. Další menší vodní toky pramení v pohoří Elborz a vlévají se do Kaspického moře.
Jezera
Jednoznačně největší vodní plochou Íránu je jezero Urmia, které je největším jezerem Středního východu a také jedním z největších solných jezer na světě. Má rozlohu 5,2 tisíce km2, leží na severozápadě země v íránském Ázerbájdžánu nedaleko hranic s Tureckem a jeho slaná voda neumožňuje život rybám ani většině dalších živočišných druhů. Několik slaných jezer leží také podél hranice s Afghánistánem. Na centrální plošině se tvoří nestálá solná jezera, která jsou pouze sezónní a v létě vysychají.
Obyvatelstvo
Populace Íránu čítá cca 80 milionů obyvatel a je tak zhruba na úrovni států jako Německo, Egypt či Turecko. Ve druhé polovině 20. století rostl počet obyvatel velmi rychle, v posledních letech ale už míra porodnosti výrazně poklesla. Zatímco v 50. letech se rodilo v průměru 7 dětí na jednu ženu, dnes je to jen asi 1,5 dítěte na jednu ženu, což je hodnota podobná té v západních zemích. Přesto má Írán poměrně mladé obyvatelstvo. Stejně tak prošel Írán neuvěřitelně rychlou urbanizací. Ve městech dnes žije asi 71 % lidí, v roce 1950 to bylo pouze 27 %. Míra gramotnosti obyvatel dosahuje pouze asi 86 % populace, neustále však roste a u mladých lidí už se blíží ke 100 %.
V Íránu žije obrovské množství uprchlíků, oficiálně je jich registrovaný asi jeden milion. Z 80 % pocházejí tito migranti z Afghánistánu, zhruba 10 % tvoří běženci z Iráku. Po Jordánsku, Pákistánu a Sýrii je v tomto ohledu Írán na čtvrtém místě na světě. To jsou však pouze oficiální čísla, ve skutečnosti se počet uprchlíků odhaduje asi na 3,5 milionu. Ve spolupráci s úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se Írán snaží o postupnou repatriaci uprchlíků.
Naproti tomu cca 5 milionů Íránců žije v zahraničí. Nejvíce (asi 1 milion) je jich v USA, např. čtvrti Westwood v Los Angeles se přezdívá „Tehrangeles“. 300 tisíc Íránců žije v Dubaji (Spojené arabské emiráty). Další silné komunity existují v Kanadě, v Evropě, ve státech Perského zálivu a v širším regionu Středního východu.
Etnické složení
Statistiky z různých zdrojů se přesně neshodují na etnickém složení íránské populace. S největší pravděpodobností však v zemi žije cca 51 % Peršanů, 24 % Ázerů (Ázerbájdžánců), 8 % Gílánů a Mázandaránců, 7 % Kurdů, 3 % Arabů, 2 % Lúrů, 2 % Balúčů, 2 % Turkmenů a turkických kmenů, ale také méně početné menšiny Arménů, Židů, Asyřanů, Gruzínů a dalších etnik. Írán je tedy mnohonárodnostní stát, přičemž všechna etnika lze rozdělit do tří základních skupin: íránsko-indoevropské (Peršané, Gílánci, Mázandaránci, Kurdové, Lúrové, Balúčové, Arméni), turkické (Ázerbájdžánci, Turkmeni) a semitské (Arabové, Židé, Asyřané).
Příslušníci nejpočetnějšího etnika, Peršané, hovoří perštinou a žijí v Teheránu, Isfahánu, Farsu, Chorásánu Razaví a v řadě dalších významných provinciích Íránu, stejně jako ve Střední Asii (kde se jim spíše říká Tádžikové), v jižním Iráku a v Malajsii. Jsou rozptýleni i v dalších zemích, např. na Arabském poloostrově a také v západních zemích včetně Spojených států. Peršané jsou potomci Elamitů a Árjů (Árijců), kteří přišli do této oblasti už ve 3. tisíciletí př. Kr. a jsou na své starobylé kořeny náležitě hrdí. Od Árjů odvozuje svůj původ indoevropské obyvatelstvo obecně a je od nich odvozen i dnešní název země – Írán.
Íránští Ázerové (Ázerbájdžánci) obývají především severozápadní provincie (Východní Ázerbájdžán, Ardabíl, Zandžán, částečně Západní Ázerbájdžán a další). Jsou turkickým národem a lidově se jim v Íránu dokonce říká „Turci“. Vyznávají v drtivé většině šíitský islám. Od dalších příslušníků svého etnika, kteří žijí v nezávislém státě Ázerbájdžán, jsou odděleni od 19. století, kdy byla severní část Ázerbájdžánu připojena k Rusku. Ač do té doby (i později) velmi dobře integrováni do společnosti, od doby vlády monarchů dynastie Páhlaví ve 20. století se nemohou ve školách vzdělávat ve svém rodném jazyce a většinou jsou tedy bilingvní (mluví svým rodným jazykem i persky).
Íránští Kurdové obývají většinu íránské provincie Kurdistán i velkou část provincie Západní Ázerbájdžán, Kermánšáh, Ílám a Severní Chorásán. Jsou to většinou sunnité, ale menšina vyznává šíitskou větev islámu. Svůj původ odvozují od starověkého národa Médů. Kurdové žijí i v Iráku, Sýrii a Turecku a dalších zemích, takže jejich zhruba 30milionová populace patří k největším etnickým skupinám na světě, které nemají svůj vlastní stát. Lúrové jsou příbuznými Kurdů, vyznávají převážně šíitský islám a mluví lúrštinou (mix perštiny a arabštiny). Žijí v Lorestánu a v několika dalších provinciích západního a jižního Íránu. Zahrnují tradičně populaci nomádů, ale dnes samozřejmě i městské obyvatelstvo. Jak v kurdské, tak v lúrské společnosti mají ženy větší míru svobody než u ostatních etnických skupin regionu.
Turkmeni a Chorásánští Turci (neboli Kizilbaši Turci) jsou turkickými národy, které obývají severovýchodní provincie Golestán, Severní Chorásán a Chorásán Razaví. Dalším turkickým etnikem jsou Kaškajové, kdysi velmi mocný kmen nomádských pastevců, dnes už převážně usídlených. Kaškajové sídlí především v provinciích Fárs, Chuzistán a Isfahán, zejména v okolí města Šíráz ve Fársu.
Balúčové obývají střední a jižní část provincie Sístán a Balúčistán (v severní části – Sístánu – žijí etničtí Peršané) na jihovýchodním okraji Íránu. Balúčové jsou sunnité, na rozdíl od Peršanů v Sístánu, kteří jsou šíité. Kultura, víra, jazyk a oblečení Balúčů má blíže k sousednímu Pákistánu než k Íránu. Íránští Arabové žijí převážně v hraničních městech na jihozápadě, v provincii Chuzistán, v níž tvoří celkem asi čtvrtinu populace. Jsou to nejčastěji šíité, ale někteří jsou sunnité. Největší křesťanskou menšinou v zemi jsou Arméni, ačkoliv mnoho z nich uprchlo po islámské revoluci do západních zemí, kde se setkali s dalšími příslušníky rozsáhlé arménské diaspory. O něco menší křesťanskou komunitou jsou Asyřané. Naproti tomu Gruzíni si sice na některých místech v Íránu udržují svůj gruzínský jazyk (byť někde už mluví persky), vyznáním jsou však muslimové (šíité). V Íránu také stále zůstává cca 10 000 Židů, kteří tuto zemi obývají už od biblických časů. Je to největší židovská menšina v muslimské zemi. Žijí hlavně ve městech Teherán, Isfahán a Šíráz.
Náboženství
Íránská islámská republika oficiálně uznává i jiná náboženství než islám, neuznává však možnost, že by byl někdo bez vyznání. Pokud takoví lidé jsou, statisticky jsou nejspíš zařazeni mezi muslimy (podle některých odhadů jich může být až 5 %). Oficiálně celkem 99 % obyvatel vyznává islám, zhruba 90 % přitom připadá na šíitskou větev islámu, 9 % (především z řad etnických Kurdů a Balúčů) na větev sunnitskou. Zbývající 1 % tvoří náboženské komunity křesťanů (hlavně Arméni a Asyřané), zoroastrijců, židů a báháistů.
Zoroastrismus (zvaný také zarathuštrismus či mazdaismus) je původním náboženstvím Íránu, které tu výrazně převládalo před příchodem islámu. Některé jeho tradice zůstaly zachovány i v moderním muslimském Íránu. Nejvíce přívrženců žije v Teheránu, kolem Jazdu a blízkého pouštního poutního místa Čak Čak. Židé mají právě v Íránu nejrozsáhlejší komunitu ze všech muslimských zemí, ale jejich počet se od islámské revoluce snížil z 80 000 osob na necelých 10 000. Nejvíce jich odešlo do USA, na druhém místě je Izrael. Křesťanství, zoroastrismus i judaismus jsou státem oficiálně uznávaná a chráněná vyznání a jejich příslušníci mají dokonce zajištěno křeslo v parlamentu.
Naproti tomu báháismus, náboženství, které v sobě spojuje prvky mnoha jiných vyznání (za proroky považuje mj. Abraháma, Mojžíše, Buddhu, Kršnu, Zarathuštru, Krista i Mohameda) a hlásá naprostou rovnoprávnost muže a ženy a jednotu celého lidstva, v Íránu uznáván není, naopak je terčem systematické perzekuce. Právě v íránském Tabrízu byl v roce 1850 popraven Báb, jeden ze zakladatelů tohoto náboženství. Báháistů je v zemi více než 300 tisíc, stejně jako křesťanů. Ostatní náboženské komunity jsou méně početné. Už od starověku přežívá v Íránu i gnostické náboženství zvané mandeismus. Mandejci jsou velmi uzavření vůči okolnímu světu, takže o nich máme jen minimum informací. Vláda je oficiálně považuje za křesťany.
Relativní náboženská svoboda pro některá vyznání je vykoupena omezeními ve veřejném životě. Např. nejvyšší vládní posty smí zastávat pouze muslimové. Úřad prezidenta smí vykonávat pouze muslim a navíc to nesmí být sunnita. Každá zoroastrijská, židovská či křesťanská škola musí být řízená muslimem. Tresty za některé zločiny jsou vyšší, pokud je obětí muslim, než když je obětí příslušník jiné víry. Všemožně podněcovány jsou konverze na islám. Naopak konverze z islámu na jiné náboženství může být potrestána i smrtí.
Jazyk
Úředním jazykem je perština (fársí), kterou hovoří (včetně různých dialektů) cca 58 % obyvatel. Školní výuka probíhá v perštině povinně pro všechna etnika, takže pasivně ji ovládá velká většina obyvatel. Perština je íránským jazykem, který se řadí do indoíránské větve indoevropských jazyků. Persky mluvící lidé ji označují termínem fársí či pársí. Celkem jí mluví asi 115 milionů lidí. Vedle Íránu samotného se persky hovoří i v částech zemí, které byly historicky pod perským vlivem, jako třeba Afghánistán (dárí) a Tádžikistán (tádžikí), v nichž má tento jazyk i oficiální status. Íránská perština (fársí) převzala v minulosti některá slova z arabštiny, částečně i turečtiny a francouzštiny.
Druhou nejrozšířenější jazykovou skupinou jsou ázerština (ázerbájdžánština, je směsí turečtiny a perštiny) a další turkické jazyky, jimiž mluví asi čtvrtina obyvatel. V souladu s etnickým složením íránské populace používají jednotlivé národnosti svoje vlastní jazyky – kurdštinu, arabštinu, arménštinu a jiné. Balúčština a lúrština se řadí k íránským jazykům podobně jako perština. Z evropských jazyků je nejrozšířenější znalost angličtiny, Íránci ale obecně cizí jazyky příliš neumí.
Města
Teherán (8,3 milionu obyvatel, včetně aglomerace v celé provincii zde žije cca 14 milionů lidí, ale přesně to nikdo neví), Mašhad (2,7 milionu, včetně aglomerace 3,1 milionu obyvatel, hlavní město provincie Chorásán Razaví), Isfahán (1,75 milionu, stejnojmenná provincie), Karadž (1,65 milionu, hlavní město provincie Alborz a dnes už prakticky součást teheránské aglomerace), Tabríz (1,62 milionu, hlavní město Východního Ázerbájdžánu), Šíráz (1,47 milionu, hlavní město provincie Fárs), Ahváz (1,33 milionu, hlavní město Chuzistánu), Qom (1,08 milionu, stejnojmenná provincie), Kermánšáh (860 tisíc, stejnojmenná provincie).
Vlajka
Íránská státní vlajka byla v současné podobě přijata v roce 1980, tedy rok po islámské revoluci a svržení šáha. Tvoří ji tři vertikální pruhy, odshora zelený, bílý a červený, a dále emblém uvnitř bílého pruhu. Všechny tři barvy mají svoji symboliku. Zelená je barvou islámu, bílá barvou míru a červená symbolizuje statečnost a hrdinství, resp. prolitou krev hrdinů. Význam jednotlivých barev může být vykládán i složitěji. Za žerďovou část vlajky by měla být považovaná pravá strana, protože emblém je stylizovaným písmem, které se čte zprava doleva (podobné je tomu u vlajek Saudské Arábie a Iráku).
Zatímco barvy vlajky pocházejí nejspíš už z 18. století, emblém je náhradou za původní symbol lva s mečem stojícího pod vycházejícím sluncem, který byl odstraněn po islámské revoluci v roce 1979. Současný emblém v bílém pruhu má červenou barvu a je tvořen čtyřmi půlměsíci a mečem. Čtyři půlměsíce jsou stylizovaným zápisem slova Alláh. Všech pět částí potom symbolizuje pět pilířů islámu. Nad mečem je ještě umístěn znak arabského písma zvaný tašdíd, který prodlužuje souhlásku, zde potom zvětšuje sílu meče. Všechny části emblému zároveň dohromady připomínají květ červeného tulipánu, který podle starobylé íránské legendy vyroste na hrobě vojáka, který zahynul při boji za svou vlast.
Na vnitřních okrajích zeleného a červeného horizontálního pruhu je bílý nápis psaný kúfským písmem, nejstarší kaligrafickou formou arabských písem. Nápis znamená Alláhu Akbar (Bůh je Veliký) a opakuje se jedenáctkrát. Nápis symbolizuje volání íránského státního rozhlasu 11. února 1979, které je považováno za neoficiální počátek islámské republiky.