Geologie a sopky na Islandu

Hot spot (horká skvrna)

Díky své poloze na dvou tektonických deskách a navíc „horké skvrně“ je Island geologicky velmi aktivním bodem na Zemi. Sousloví „horká půda pod nohama“ tu platí v některých místech doslova. Najdete tu všechny jevy s tím související: sopky, lávová pole, horké prameny, gejzíry, bahenní sopky a čas od času je tu zemětřesení. Láva pokrývá až 11 % povrchu Islandu. Z hornin, které se na Islandu vyskytují, jsou to například čediče, tufy, obsidián, ryolity nebo pemza. Prostě geologův ráj.

Leťte na Island v dobré partě

Jako se o Praze říká, že je stověžatá, můžeme o Islandu říci, že je stosopečný. Ale ne všechny sopky jsou samozřejmě aktivní. Vzhledem k problémům, které způsobila v roce 2010 v letecké dopravě, je v současné době dobře známá sopka pod ledovcem Eyjafjallajökull. Dále tu máme Heklu, o které se ve středověku věřilo, že je vstupem do pekla a která v pravidelných intervalech svými výbuchy decimovala okolí. Další známé sopky jsou Katla, Krafla a sopky pod ledovci Vatnajökull nebo Snaefellsjökull. Na dno vyhaslého vulkánu Þríhnúkagígur se dokonce můžete vypravit během 5-6hodinové prohlídky.

Není proto divu, že Island využívá geotermální energie na výrobu tepla i elektrické energie až z 90 %. V aktivních zónách jsou na denním pořádku malá zemětřesení, ale jedná se povětšinou o otřesy síly do 3 stupňů Richterovy stupnice, které člověk prakticky nepostřehne.

Pro zajímavost mohu odkázat na sekce sledující otřesy na stránkách islandského hydrometeorologického úřadu.

Polární záře aneb aurora borealis

Ano, zde nedaleko severního polárního kruhu, můžete na vlastní oči vidět to, o čem jste zatím možná jen četli, například v Učitelských novinách... Podivná hra světel na setmělé obloze se objevuje zpravidla od podzimu do jara. A to za velmi chladných, ale jasných nocí. Častější bývá z kraje zimy a v předjaří než uprostřed zimy. Vzhledem ke světelnému znečištění je daleko lépe pozorovatelná mimo osídlená místa.

Jedná se o jev, kdy se částice ze sluneční erupce nesené slunečním větrem srážejí s molekulami atmosféry. Při tom vzniká elektromagnetické záření, které je ve viditelném spektru světla. Jev vzniká ve velmi vysokých výškách atmosféry cca mezi 100 km až 1 100 km nad povrchem Země.

Vzhledem k magnetickému poli země se na obloze často objeví zpravidla ve směru od jihovýchodu k severovýchodu a může mít různou podobu i barvu. Převládají tóny zelené, někdy červené, fialové. Může to být vlnící se pás nebo poměrně rozsáhlá svítící skvrna. Někdy trvá chvíli, někdy na nebi tancuje i několik hodin. Jev to není zas tak častý a rozhodně ne nijak pravidelný. Pokud na Islandu nežijete dlouhodobě, můžete mluvit o štěstí, pokud se vám ji podaří zahlédnout.

Autorkou textu je Blanka Pöschlová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.