Vánoce - Velikonoce - 17. květen - Svátek svatého Olafa - Náboženství a víra - S čím každý Nor vyrůstá
Vánoce
Vánoce jsou asi nejdůležitější norské svátky (nepočítaje svérázný státní svátek) a jejich role je především lidová a společenská. Jsou příležitostí k setkání rodin v celé jejich šíři, návštěvě vánočního koncertu (kde všichni zpívají), aspoň jednou za rok se také prakticky všichni podívají do kostela apod. Před Vánocemi dojde na společenské akce také v zaměstnání (předvánoční společná večeře v nějakém podniku).
Podobně jako u nás je významným bodem štědrovečerní večeře, kde dochází na tradiční norské pokrmy, obvykle v závislosti na kraji či konkrétní rodině: východní Norsko dává přednost pečeným vepřovým žebírkům (svineribbe) s dušeným zelím, brusinkami, sušenými švestkami či jablky; ze západního Norska se šíří tradice nasolených a původně sušených jehněčích žebírek (tzv. pinnekjøtt, ovšem už předem obraných skoro až na kost) servírovaných s bramborem, kedlubnovou kaší a občas i speciálními vánočními párky. Notoričtí přívrženci mořské stravy (tedy často Norové ze severu) si nemohou odpustit svou oblíbenou vylouhovanou tresku (lutefisk – viz kapitola o norské kuchyni). Jinak se během svátků mořské plody konzumují vydatně, a to třeba i ke snídani.
Jako dezert nesmí chybět tradiční rýžová kaše s malinovou či rybízovou polevou, která se s oblibou konzumuje i jinak (obvykle se skořicí a cukrem) či případně moruškový krém. Do rýžové kaše se také ukrývá mandle, jejíž šťastný nálezce je navíc odměněn marcipánovým prasátkem (někdy až kilové váhy). Podobně jako u nás, i norské hospodyňky závodí v množství různých druhů domácího vánočního cukroví (každá by jich měla mít aspoň sedm), mezi nimiž nesmí chybět nezbytné perníčky – pepperkaker (v Bergenu se každoročně koná výstava celého perníkového města napečeného dětmi z mateřských škol).
Stejně jako u nás si Norové zdobí na Štědrý večer vánoční stromečky (na nichž však nesmí chybět také norské vlaječky!), kolem nichž však také tancují v kruhu za zpěvu vánočních koled a dávají si dárky, které jsou ovšem označeny nejen jménem obdarovaného, ale i jménem dárce. Dárky v Norsku nosí oficiálně vánoční skřítek (julenissen), kterého při rozdávání zastupuje jeden z členů rodiny. V důsledku vysoké životní úrovně a pokročilé komercionalizace Vánoc je pod norskými stromečky dárků obvykle nepoměrně více než u nás. Nicméně až 350 tisíc Norů dodnes přiznává, že ještě stále odkládají před dům misku rýžové kaše pro vánočního skřítka.
Pohanštější vánoční tradice doplňuje nezbytná konzumace alkoholu – domácí pálenky (akvavitu) či silnějšího „vánočního“ piva.
Velikonoce
Velikonoce se vyznačují především svou délkou: oficiálně se kromě Velikonočního pondělí nepracuje ani na Zelený čtvrtek a Velký pátek. V praxi si většina lidí bere volno na celý týden, takže třeba městská doprava nejezdí ani od pondělí do středy podle běžných jízdních řádů. Slavné velikonoční lyžařské výpravy do hor se pomalu stávají doménou menšiny a žijí tak především v legendách, kde se k nim neodmyslitelně váže batůžek s pomerančem, termoskou kakaa a čokoládovou oplatkou kvikklunsj. Idylku doplňuje už zcela realistický obraz čtení detektivek (nejlépe u krbu), které se z knih pomalu roztahují do rádia, televize a dokonce na krabice od mléka. Velikonoční detektivka (påskekrim) je už téměř samostatným žánrem, který před svátky zaplavuje knižní trh.
17. květen – státní svátek jako nikde jinde
Státní (či spíše národní) svátek 17. května je podívanou, při které každý Středoevropan musí nutně kroutit nevěřícně hlavou. Městem se šine hrdý a radostný průvod, který si nezadá se socialistickými prvomájovými průvody, ale je navíc doplněn mořem národních vlajek všech velikostí. V průvodu jsou reprezentovány všechny generace seskupené podle svých školek, škol, zájmových spolků či dobrovolnických organizací apod. Pokud se nechlubí vyloženě zvláštním krojem svého spolku a specifickými rekvizitami, mají na sobě často národní kroje. Nezbytnou součástí jsou také obskurní rekonstruované vraky plné rozverných maturantů v červených či modrých montérkách (jinou barvu nevylučuje), kteří ostatně zpestřují život ve městě po delší dobu než jen v tento den.
Tento den je také jakýmsi neoficiálním „dnem dětí“, kterým je „dovoleno vše“ (jako kdyby jindy nebylo…) a pro něž se organizují různé hry. Náročnou a emočně i energeticky náročnou zábavu kompenzuje konzumace párků v rohlíku a zmrzliny.
Norové jsou schopni svůj sváteční průvod uspořádat i ve zcela cizí zemi a v počtu třeba 10–20 lidí pak vybaveni národními vlajkami a kroji táhnout za jinak zcela všedního dne nic netušícím městem.
Olsok – svátek svatého Olafa
Olsok je zvláštním svátkem národního světce svatého Olafa, který připadá na výročí jeho smrti v bitvě u Stiklestadu dne 29. července 1030 (viz kapitola o historii Norska). Na místě bitvy v severním Trøndelagu se tradičně koná velké představení Hry o sv. Olafovi a středověké trhy. Slaví se samozřejmě i v Nidaroské katedrále v Trondheimu, poutním místě, kde jsou ostatky světce uloženy. Původně křesťanský svátek se dnes slaví hlavně na venkově a v muzeích, a to různými aktivitami, lidovými tanci, pálením vatry či tradičními pokrmy jako např. plackami flatbrød, smetanovou kaší (rømmegrøt) či uzeninami (spekemat).
Náboženství a víra
Norsko má už od dob reformace svou oficiální státní (luteránskou) církev, jejíž formální hlavou je král a jejíž hodnostáři jsou oficiálními státními zaměstnanci. Členy státní církve je dodnes téměř 80 % obyvatel a ubývá jich jen velmi pomalu – členství je víceméně automatické, pokud se člověk (rodina) neodhlásí explicitně.
Ze zbytku obyvatel se asi polovina (10 % obyvatel) nehlásí k žádné církevní organizaci a čtvrtina k některé jiné křesťanské církvi. Ve zbylé čtvrtině (5 % obyvatel) dominují přistěhovalci vyznávající islám a členové Humánně-etického spolku, nenáboženské organizace hlásící se ke křesťanské humanistické etice, ale oproštěné od náboženských prvků.
S čím každý Nor vyrůstá
Stejně jako u nás. Norové vyrůstají se svými vlastními, specifickými pohádkami. Ovšem protože mírumilovnost a neškodnost je specialitou snad výhradně českou, norské pohádky se hemží bytostmi a nestvůrami, které nejsou nijak komické ani neškodné, ale které nemilosrdně zabíjejí každého, kdo si s nimi nedokáže poradit. Název „pohádka“ je tedy potřeba mimo země Koruny české chápat spíše jako horory pro dospělé, tedy cosi ve stylu Erbenovy Kytice, než klasické české pohádky přemalované na růžovo Boženou Němcovou.
I v norských pohádkách ovšem najdeme staré známé motivy: vyhrává (tj. přežívá!) nejmladší a nejutlačovanější syn, který je nejen nejchytřejší, ale i nejpoctivější a nejhodnější; jsou tu princové, princezny, atd. To vše doplněno samozřejmě specificky norskými strašidly a nestvůrami – typičtí jsou právě trollové, hloupí a obvykle zlí či alespoň zlomyslní obři.
Nezanedbatelnou roli ale hrají dodnes i staré norské ságy, které se dochovaly ve starých islandských rukopisech. Najdou se tu legendy o severských králích či světcích, ale také staroseverské verze klasických evropských příběhů, které známe jinak z německé či francouzské středověké dvorské literatury.
Stejně jako u nás mají Norové také své modernější a k citlivým dětem přívětivější kulturní výtvory. Starší generaci jsou známé např. příběhy a písně Alfa Prøysena, mladším pak písničky dvojice Knutsen & Ludvigsen (jedná se o přezdívky). Klíčovou roli v norské výchově také hrají příběhy Torbjørna Egnera, zvláště pak knížka Lidé a loupežníci v Kardamonovém městečku, kde platí jediný zákon: Nesmíš trápit druhé, musíš být hodný a laskavý (= poctivý a ohleduplný) a jinak si můžeš dělat, co chceš. Toto trojverší je v podstatě elegantním shrnutím ideálu celé norské národní etiky i politiky.
Autorem textu je Pavel Vondřička, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.