Lidé v Norsku

Kdo v Norsku žije? - Laponci čili Sámové - Jací jsou Norové? - Norové a ostatní Seveřané

Kdo v Norsku žije?

Norsko počátkem roku 2012 překročilo hranici 5 milionu obyvatel, je tedy podobně "lidnaté" jako ostatní skandinávské země (s výjimkou Švédska, kde žije téměř dvakrát tolik lidí).

Jen necelých 600 tisíc obyvatel žije v hlavním městě Oslu a něco přes 400 tisíc v dalších dvou největších městech: ve čtvrtmilionovém Bergenu a v Trondheimu.

Jeďte do Norska v dobré partě

Ráj přistěhovalců

V zemi dnes žije přes 650 tisíc přistěhovalců a jejich dětí – z toho téměř 10 % tvoří Poláci a výraznou část občané jiných severských zemí a Německa. Neevropskou menšinu reprezentují především Pákistánci, kteří se stali kontroverzním symbolem velmi vstřícné norské imigrační politiky jako celku.

Největší část přistěhovalců (přes 160 tisíc) žije na území hlavního města, ale velmi dobře integrované cizince potkáte prakticky po celé zemi. Cizince do Norska přitahuje nejen vstřícná imigrační politika a vysoký životní standard, ale také dlouhodobý nedostatek pracovních sil v zemi (v mnoha oborech panuje vysloveně negativní nezaměstnanost!). Jediným mínusem tak zůstávají snad jen drsnější přírodní podmínky (zvláště pro jižany).

Výhody řídkého osídlení

Nízká hustota osídlení – dnes v průměru 15 obyvatel na km2 – má i své výhody. Tou nejzjevnější je vstřícnost obyvatel k sobě navzájem i k cizím lidem. Když bydlíte s rodinou na osamoceném statku a máte to k nejbližšímu sousedovi několik kilometrů, prostě si nelezete tolik na nervy, ale jste rádi, když se vůbec někdy s někým (mimo svou rodinu) potkáte.

Dnes se situace samozřejmě značně mění. 80 % obyvatel už žije ve městech a osadách s hustotou osídlení 1 615 obyvatel na km2. A ve větších městech (zvláště pak v Oslu) se už vytvářejí i specificky přistěhovalecké čtvrti.

Laponci čili Sámové – původní obyvatelstvo

Norsko má také svou menšinu původních obyvatel zvaných obecně Laponci, nebo dnes korektněji Sámové. K této národnosti se v současnosti hlásí necelých 40 tisíc obyvatel (odhady ovšem mluví o 60 až 100 tisících), ale je nutno počítat s poměrně velkou mírou všemožně smíšených rodin. Příslušnost k sámské národnosti se tak dnes už stává spíše osobní, politickou či módní záležitostí než nějak jasně vymezitelnou etnickou kategorií.

Sámové tradičně žijí v severním Norsku, především v kraji Finnmark, který zahrnuje nejvýraznější část oblasti zvané Laponsko (Lappland) rozkládající se napříč územím severního Norska, Švédska, Finska a Ruska (poloostrov Kola). Dnes jich ovšem většina žije přímo v hlavním městě a nemálo také ve střední části Skandinávského poloostrova.

Kočovný lid pastevců a lovců

Sámové jsou tradičně známí jako kočovní pastevci sobů žijící v dřevěných či plátěných stanech (zvaných lávo) nebo srubech, a to tradičně v malých společenstvích (kmenech). V zimě se i se svými osadami přesunovali blíže k pobřeží, aby se mohli věnovat také rybolovu a aby unikli krutým mrazům ve vnitrozemí. Dnes se však těmito tradičními činnostmi v Norsku skutečně zabývají jen asi tři tisíce obyvatel.

Vlastní národní identita

Sámové mají vlastní kulturu, tradice, legendy a pověsti, kroje (dnes už dokonce i vlajku) a také jazyk (ze skupiny ugrofinských jazyků – a tedy příbuzný pouze s finštinou, estonštinou a opravdu velmi vzdáleně s maďarštinou), který se dělí na četné dialekty podle původní kmenové příslušnosti.

Prosluli svými šamanskými rituály, těsným sepětím s přírodou a hlavně svérázným hrdelním zpěvem zvaným „joik“ (případně doprovázeným typickým bubínkem), který ve světě proslavila hlavně jedna z nejslavnějších severských zpěvaček Mari Boine.

Vztahy mezi Nory a Laponci

Na Laponce bylo tradičně v Norsku nahlíženo jako na primitivní, necivilizované a nepoctivé barbary a zloděje, tedy podobně jako jsou vnímáni v našich krajích Romové. Slovo lapp ostatně v severských jazycích znamená „hadr“ – není proto divu, že se označení „Laponec“ dnes považuje na severu za politicky nekorektní.

Norskou většinou byli dlouhá staletí tvrdě utlačováni a násilně asimilováni. Dětem bylo dokonce ve školách zakazováno používat svou rodnou řeč. Jediným úspěšným výsledkem tohoto „civilizování“ se však stalo asi jen pokřesťanštění původně pohanského obyvatelstva. Po druhé světové válce a odhalení genocidních praktik v nacistickém Německu Nory dohnalo svědomí a od té doby se snaží sámské menšině vyjít vstříc, jak se jenom dá.

V boj za práva Sámů se změnila i původně ekologická demonstrace za záchranu lososů v řece Alta, v jejímž obdivuhodném kaňonu se norská vláda rozhodla v 70. letech postavit přehradu s elektrárnou. Ač byly původní plány postupně značně zredukovány, na přelomu 70. a 80. let se staly podnětem největší novodobé rebelie proti norským úřadům, která po několik let otřásala zemí a jejími médii. Přehrada nakonec stejně stojí a lososi se prý mají nadále dobře.

Národní obrození Sámů a kontroverzní politické nároky

Celonárodní norský spor o elektrárnu na řece Alta v 80. letech se změnil v národní obrození Sámů a jejich národní identity. Byly také vytvořeny národní symboly, vlajka i hymna. Sámové se dočkali uznání svých práv i statusu původních praobyvatel, svého jazyka (i jako lokální úřední řeči!), ale také četných privilegií v rámci norských zákonů. Dnes mají dokonce i vlastní omezenou samosprávu a vlastní parlament sídlící v městě Karasjok (čti „Karašok“), byť jen s poradní funkcí.

V dlouholeté diskusi jsou od té doby ale i mnohem zásadnější a kontroverznější privilegia pro sámské obyvatelstvo: především požadované právo Sámů výhradně rozhodovat o veškerých přírodních zdrojích v celém severním Norsku – v extrémní podobě tedy i na úkor místní norské většiny. Ta by takové privilegium logicky považovala za „pozitivní diskriminaci“ v rozporu s principy demokracie, ne-li vysloveně rasistické privilegium preferující menšinu.

Už jen tato kontroverzní diskuse rozděluje poměrně smíšené obyvatelstvo na ty, kteří se k sámské národnosti urputně hlásí, ač v jejich žilách už moc sámské krve ani nekoluje, a naopak mnoho skutečných Sámů, kteří se ve světle těchto politických aktivit některých svých soukmenovců ke svému původu raději už hlásit ani nechtějí. Otázkou tedy je, jak velkou část sámského obyvatelstva ve skutečnosti reprezentují jejich „vlastní“ političtí aktivisté volení zhruba jen asi třetinou obyvatel registrovaných jako Sámové (což je také jen malá část odhadovaného množství Sámů).

Jací jsou Norové?

Ačkoliv jakékoliv generalizace a zjednodušení jsou vždy subjektivní, zavádějící a zrádné, občas může mít smysl udělat si aspoň základní představu o společenských a kulturních poměrech země, do které se člověk chystá. Lze se tak vyhnout oboustranným nedorozuměním a omylům. Svět i globalizovaná společnost se však (zvláště ve městech) rychle mění, a tak se mnohé níže uvedené stereotypy pomalu mění v klišé a výjimky mohou přebít stará pravidla.

Jsou Seveřané „studené čumáky“?

Seveřané mají u cizinců obecně pověst chladných lidí, kteří si drží odstup. To je však spíše jen zdání založené na rozdílu povah a kultur. Ostatně, podobně vidí třeba Američané všechny Evropany, zatímco Evropané označují Američany za afektované šílence s umělými úsměvy, kteří stále jen předstírají nepřirozenou vstřícnost.

Je pravda, že Norové jsou často introvertní a čím více zamíříte někam na odlehlý venkov, tím spíše se setkáte se zdánlivě chladným odstupem. Ale za studenou skořápkou se téměř vždy skrývají velmi čistá, vřelá a upřímná srdce.

Základní typickou vlastností Seveřana je totiž nesmělost a ostych (s moderní městskou civilizací se samozřejmě právě tohle značně mění), které lze (v reálném čase) překonat nejlépe s pomocí alkoholu. Za normálních okolností však budete patrně potřebovat ne hodiny, ale přímo dny, měsíce a roky, než se vám takový pravý severský sedlák aspoň trochu otevře (pokud vůbec někdy).

Přísné a široké hranice soukromí

Nicméně některé věci – jako třeba projevy velkých citů či emocí – se prostě v mnoha odlehlých koutech Skandinávie dodnes nesluší. A mnoho osobních věcí, o kterých se ve Střední Evropě běžně bavíme, prostě na severu spadá do intimní soukromé sféry, a není proto slušné se o nich otevřeně bavit, často ani soukromě mezi blízkými přáteli, natožpak v širší společnosti.

Nedůstojným útokem na soukromí druhých může být třeba i obyčejné cestování stopem. Z pohledu „ortodoxního“ Seveřana se může jevit třeba i jako žebrání. Každý Seveřan by vám zajisté kdykoliv zastavil u silnice, kdybyste byli v nouzi. Ale tím spíše pak „stopování pro zábavu“ může vypadat jako zneužívání lidské solidarity, ne-li vyloženě bezohledné citové vydírání druhých.

Široký respekt k „intimnímu“ soukromí druhých na jedné straně a současně poměrně velká společenská otevřenost na druhé straně tak vytvářejí celkem zajímavé paradoxy moderního světa: například ptát se na něčí mzdu je pro mnohé Seveřany tabu, ale na druhou stranu si na internetu můžete bez problémů veřejně vyhledat přesné příjmy každého jednotlivce v daňových registrech všech obyvatel Norska.

Přetlak musí občas ven

Skrývané (a zvláště pak potlačované) emoce a city se samozřejmě nakonec musí někde projevit. A také se projevují. O tom přinášejí svědectví severské filmy, literatura i hudba, kde vyplouvá na povrch všechno, co by jinak zůstalo skryto. A zatímco jižané si vše vyříkají ústně i rukama hned a na místě, seveřané se utápějí ve svých vášních a citech tak dlouho, až se stane něco dost ošklivého. V lepším případě jen ve filmu nebo knize, kterou napíšou.

Podobně se projevuje i norský humor: náhle a velmi originálně. Pokud se Norové pustí do něčeho vtipného či neotřelého, stojí to obvykle za to. Někdy však humor nemusí být jižanovi napohled tak zcela zřejmý: může být poměrně dost černý až morbidní.

Individualismus versus rovnostářství

Jedním z významných severských rysů, vycházejícím už z dob vikinských a posílený v Norsku ještě tradičním „rovnostářským feudalismem“ víceméně rovnocenných sedláků (bez složitého hierarchického lenního systému), je tradiční sklon k výraznému individualismu, svobodomyslnosti a rovnostářství (myšleno společenskému, ne nutně materiálnímu) či až anarchistickým tendencím – alespoň mnohem více než ve Švédsku, byť o něco méně než na Islandu.

To možná vypadá na pohled trochu nesourodě, takže si to raději ukažme na konkrétních příkladech:

Nevytahovat se, ale respektovat ostatní!

Norové většinou vypadají všichni stejně – nebo se o to aspoň (většinou) snaží. Na pohled nepoznáte, jestli mluvíte s milionářem nebo chudým studentem z předměstí. Všichni se chovají stejně a prokazují si stejný respekt.

Mimochodem Norové si (stejně jako ostatní seveřané) dnes prakticky výhradně tykají (i svému králi!), a přesto si zachovávají úctu. Zatímco Čech oslovuje druhé „pane inženýre/doktore/profesore“ (i když v duchu si často říká „ty zmetku!“), Norové se oslovují výhradně křestními jmény a tykají si, i když se vůbec neznají. Přesto se k sobě chovají často uctivěji než Češi.

Ani profesor na vysoké škole není kazatelem, který poučuje studenty o zjevené pravdě, ale diskutuje s nimi jako s rovnými a zajímá se o jejich názory a odlišné pohledy na věc, ač jsou třeba úplnými začátečníky v oboru.

Prostá praktičnost bez velkých gest

Domov mají zařízený většinou všichni stejně – prostě a prakticky. Až z detailů si znalec může odvodit sociální status Nora: bohatší jedinec bude mít (možná!) auto dražší značky a novějšího data výroby, podobně i oblečení (pokud se vám podaří objevit nášivky někde na vnitřních švech), v domě se objeví elektronika od luxusnějších firem, jeho dům bude stát v prominentnější čtvrti apod.

Obvykle však Norové nemají zapotřebí dávat své bohatství okázale najevo – spíše jakoby se za něj tak trochu styděli. Prostě „být bohatý“ se tak úplně nesluší, nebo přesněji: není to přinejmenším norské.

Záleží, kdo jsi – ne jaké máš známosti

V Norsku také na nikoho neuděláte dojem tím, že „se s někým slavným znáte“. I když i tamní společnost propadá bulváru a módním trendům (výjimečně i snobismu), rozhodně si nevysloužíte (mezi běžnými lidmi) zvláštní kredit populárními známostmi.

Nikdo se příliš nepozastaví nad tím, že jste si povídali s králem nebo premiérem, že chodíte na pivo se slavným zpěvákem atd. A pokud přece jen vzbudíte zvědavost, rozhodně tím nijak nezvýšíte svůj společenský kredit (leda snad ve společnosti pubescentů či nějakých snobů). Podstatnější je, jak se člověk chová sám. A v Norsku se nosí většinou spíše skromnost.

Pozor na příliš horlivou galantnost!

Ze stejných důvodů jsou Seveřané nejdále se zrovnoprávněním žen (ale třeba i přistěhovalců). Ačkoliv to neplatí vždy, všude a absolutně, cizinec se může občas dočkat nevděku i za obyčejné evropské projevy galantnosti vůči ženám: otevření dveří či nabídka pomoci se zavazadlem se zdaleka nemusí u dámy setkat s vděčností, ale může působit i jako projev mužské nadřazenosti.

Inu, Norové jsou holt už někde jinde. Ale samozřejmě to neznamená, že musíte nechat křehkou dámu vláčet po schodech třicetikilový kufr. Občas si přece pomáhají i chlapi – zvláště pak v Norsku, že? A i ty dveře si nakonec nevrážejí navzájem do obličeje – jen se u toho prostě netváří jako Don Juan. ;-)

Právo na svobodné rozhodnutí jednotlivce

Extrémní norská svobodomyslnost a individualismus (a snad až anarchistické sklony) se obvykle ilustrují příkladem z doby, kdy norská vláda uzákonila povinné používání záchranných pásů v automobilech. Najednou se vznesla vlna protestů ve všech novinách a časopisech. Ne že by Norové odmítali pásy – naopak, oni je všichni už dávno důsledně používali. Ale prostě se jim nelíbilo, že jim někdo nařizuje, co mají dělat! Copak jsou snad hloupí a nesvéprávní?!

Sociální soucit a idealismus

Výrazným rysem Norů i v rámci severského kontextu je poměrně velká míra idealismu a sociálního soucítění. To jsou také příčiny, proč se na severu obecně vždy setkávaly s úrodnou půdou všechny ideály solidarity, ale i levicové myšlenky socialismu či komunismu.

Ale nejde tu jenom o solidaritu mezi sebou. Norsko je jednou ze zemí, která se snaží tiše a nezištně (i na úrovni státu jako celku) pomáhat, kde uznají, že je to zapotřebí. A tak bez velké slávy pomáhají chudým zemím a všemožným velkým i úplně malým projektům po celém světě. I v zapadlých koutech naší země najdete stopy norské pomoci – obvykle to však na nich není vytesáno zlatým nápisem.

Norský stát i různé jednotlivé osobnosti kulturního života se už nejednou v dějinách zasloužili o iniciování různých mírových jednání či uznání suverenity mnoha zapomenutých států. Ostatně, norskému básníkovi Bjørnstjerne Bjørnsonovi vděčíme i my za podporu naší národní identity, a tudíž i vzniku samostatného Československa.

Naivita – výhoda či slabost?

Ruku v ruce s idealismem ovšem kráčí i častá nezbytná míra naivity, která je možná ke všem těmto aktivitám nutná. Ostatně, když žijete v zemi, kde je odjakživa zvykem nekrást, nepodvádět, nezávidět si, ale raději si pomáhat a spolupracovat (přece abychom všichni přežili příští zimu – však nikdy nevím, kdy budu sám potřebovat sousedovu pomoc!), a kde málokdo chápe, co je to úplatek a jak něco takového funguje, těžko si dokážete představit, že problémem zemí v Africe, na Blízkém východě či v Asii není jen chudoba a nedostatek potravin.

A tak se například norští sociální demokraté (tradičně nejsilnější politická strana v zemi) dopustili strašlivého faux-pas, když se ukázalo, že nakoupili spousty růží od jakýchsi dětí v zemích třetího světa. To, že tím dotyčným dětem možná zachránili život, není možná všem Norům tak zjevné – zato pojem „dětská práce“ je pro ně něco strašlivě sprostého a nemorálního. A tím, že politici něco takového podporují, se ovšem naprosto zostudili a znemožnili!

Dlouhé zimní noci, samota a deprese

Zatímco v létě se na severu nikomu nechce jít spát (když jsou ty bílé noci tak krásné…), zimní temnota doléhá na mysl víc, než by si člověk zpočátku přiznal. Ať už se to seveřané snaží kompenzovat vytvářením umělého světla (tradičně množství svíček, v moderní době spousty malých lampiček místo centrálních lustrů a zářivek), různými festivaly a slavnostmi, život v izolovaných hlubokých údolích daleko od měst a společnosti druhých lidí má své důsledky.

Pozitivním efektem je právě ona přátelskost a vstřícnost – když jste v dávných dobách celé týdny neviděli ani živáčka, vážili jste si návštěvy každého souseda nebo i cizího pocestného, který se ve vašem domě objevil a požádal o nocleh, i kdyby to byl sebevětší podivín.

Negativní efekty se však projevují dodnes i ve velkých městech. Vysoká míra sebevražd navzdory vysokému materiálnímu blahobytu je jen vnějším projevem stinných stránek života v drsných přírodních podmínkách a současně introvertně orientované společnosti.

Norové a alkohol

Jak už bylo řečeno, alkohol je účinným lékem na tradiční norskou nesmělost a ostýchavost. Ale je také populárním lékem na deprese – jenže, jak tvrdí lékaři, lékem, který má více vedlejších účinků než těch pozitivních. Souvislost mezi životem v severních zeměpisných šířkách a konzumací alkoholu je asi celosvětově známá, a Skandinávci se sami rozhodli, že nechtějí dopadnout jako Rusové, a proto se rozhodli pro pravidla, kterým my ještě dnes trochu přehnaně říkáme „prohibice“.

Nutno přiznat, že Norsko si opravdovou prohibicí skutečně prošlo někdy v první polovině 20. století. Dnes však situace vypadá tak, že prodej alkoholu je v Norsku přísně pod kontrolou státu a navíc zatížen speciálními a nezanedbatelnými daněmi a poplatky. Tak je tomu ostatně více či méně ve všech skandinávských zemích. Nejvolnější přístup k alkoholu mají v Dánsku – a přitom české pořekadlo „pije jako Dán“ vzniklo nejspíše omylem, díky Švédům, kteří dodnes jezdí přes průliv do výhodnějšího Dánska jen za účelem opití se do němoty.

Omezení prodeje alkoholu

V obyčejných norských potravinách alkohol koupíte jen stěží. V současnosti se zde už smí prodávat i plnohodnotné pivo (to na Islandu ještě nikoliv, tam jenom „lehké“), ale po osmé hodině večerní (v pátek a sobotu už po šesté) vám ho neprodají. Samoobsluha prostě zatáhne regály závěsem a přes pokladnu už neprojdete ani s jedinou plechovkou či lahví. Jedinou možností jsou restaurace.

A samozřejmě jsou tu speciální státní prodejny alkoholu (zvané v Norsku příznačně Vinmonopolet), které jsou ovšem otevřeny jen v pracovní dny (případně i v sobotu) a krátká otvírací doba končí už velmi časně odpoledne. Dnes už je najdete téměř v každé větší osadě, ale ještě před pár lety to k nim mnozí měli třeba i několik set kilometrů daleko. Navíc stát za alkohol vybírá speciální daň, která vůbec nezávisí na kvalitě ani původní ceně nápoje, ale čistě jen na množství lihu v něm obsaženém.

Tak dochází k zajímavému jevu, kdy se značně zmenšují rozdíly mezi cenami laciných a kvalitních nápojů. Zatímco u velmi levných vín či piv může poplatek norskému státu několikanásobně převýšit původní cenu nápoje, u drahých vín stejný poplatek už činí jen celkem nepatrný příplatek k už tak vysoké ceně. V Norsku je tedy mnohem smysluplnější investovat do kvalitních a jen nepatrně dražších nápojů, než vyhazovat peníze za pivo, které u nás stojí zlomek ceny.

Pijí Norové jako duhy?

Podle statistik by se mohlo zdát, že Norové zas tak velcí alkoholici nejsou. Jejich průměrná roční spotřeba je přece znatelně nižší než třeba u nás nebo v Bavorsku. Problémem je ovšem „pitný režim“. Jak výstižně vysvětluje moudrý humorista a satyrik Odd Børretzen ve svém „Manuálu k použití Nora“, Norové (podobně jako většina ostatních seveřanů) celou svou průměrnou spotřebu vypijí najednou. A k tomu dochází pravidelně během nocí z pátku na sobotu a následně ze soboty na neděli.

Pokud si v Norsku dáte jedno pivo v úterý odpoledne, budou se na vás pravděpodobně dívat jako na alkoholika. Nicméně celonárodní tradice pátečního deliria tremens je zcela v pořádku. A nezáleží ani na tom, co pijete. Podstatné je, aby v tom bylo co nejvíc alkoholu a aby se člověk uvedl do stavu blaženého bezvědomí, a to pokud možno ještě dříve, než vyrazí na noční tažení městem.

Pokud si budete chtít vyzkoušet páteční či sobotní noční život, počítejte s tím, že se budete prodírat hromadami nesvéprávných opilců, zvratků a odpadků. Víkendové „chlastací noci“ jsou samozřejmě především doménou mládeže a mládežnické „zábavy“. Starostliví rodičové se proto sdružují ve speciálních záchranných jednotkách zvaných Natteravner (doslova „noční havrani“), které v inkriminovaných pozdních nočních hodinách sbírají po ulicích a chodnících své opilé ratolesti, aby jim pomohly dostat se v bezpečí a bez zbytečných zranění domů.

Rodí se Norové s lyžemi na nohou?

Vzhledem k svérázným přírodním podmínkám není asi náhodou, že hrabě Jan Harrach v roce 1892 přivezl našim lesníkům vynález zvaný dnes lyže (norsky ski, čteno „ší“) právě z Norska.

Lyže nejsou vynálezem zábavního či sportovního průmyslu, ale v Norsku zcela přirozenou historickou nutností: po zasněžené horské krajině se totiž jinak nijak rozumně pohybovat nedá. Smysl lyží tedy není primárně vození se po svahu, ale prostě dálková chůze po sněhu. Proto je dodnes „běžkování“ jedním z nejprovozovanějších norských „sportů“.

Lyžování není nic neobvyklého ani pro obyvatele hlavního města. Frognerpark se sice dnes nachází prakticky v centru města, ale ještě před pár desítkami let byl „divočinou“ a výchozím místem lyžařů. Když do něj nastavěli sochy Gustava Vigelanda a udělali z něj kultivovaný městský park v evropském stylu, spousta domorodců se bouřila. Nakonec se však Norové adaptovali na městský styl života a park přijali. I dnes do něj samozřejmě chodí aktivně sportovat a odpočívat (pokud to nemají blíže do rozlehlých divočin za městem).

Vždy na čerstvém vzduchu

Specifikem Norů však nejsou jen lyže, ale záliba pro pobyt na čerstvém vzduchu vůbec. Lyžování je jen jeho nevyhnutelnou zimní podobou. V létě Norové vyrážejí na „túry“ (norsky „tur“, čteno dlouze „tü:r“). Vezmou prostě batoh (případně i stan a spacák) a vyrazí do hor. Pokud nemají čas na dlouhé výlety, vylezou si alespoň na nejbližší kopec za městem. Někteří to dělají prakticky každý den po práci nebo alespoň jednou dvakrát do týdne.

Norský slovník dokonce obsahuje speciální (a velmi frekventovaný) výraz pro „život v přírodě“: friluftsliv, tedy doslova „život na volném (=čerstvém) vzduchu“. Zatímco my Středoevropané mluvíme dnes módně o outdoorových aktivitách (a přitom jsme tu měli po několik desetiletí alespoň minoritní tradici tzv. trampingu), pro Nory je to samozřejmá tradice z dob, kdy prakticky všichni žili kdesi na venkovských statcích, a kterou si nenechali (zatím) vzít ani rozšiřující se usedlou městskou kulturou.

Pozor na údaje v mapách!

Z toho důvodu má také většina Norů mnohem lepší fyzičku, než je obvyklé v jiných zemích. Pokud tedy v norské mapě najdete, že nějaká turistická cesta je na čtyři hodiny chůze, počítejte s tím, že nejste v Německu (kde lze udávanou dobu často dělit dvěma) a že to za udanou dobu stihnete, jen pokud se budete pohybovat skutečně velmi svižně, a to i bez ohledu na případně nečekaně komplikovaný terén (např. skály, bažiny, nepřemostěné řeky apod.) a počasí. Udané časové údaje v mapách lze tedy brát spíše za jakési „minimum za ideálních podmínek a kondice“.

Norové a ostatní Seveřané

Ačkoliv skandinávské země sdílejí z velké části společnou kulturu, historii, politiku (volný pohyb osob a pracovních sil mezi severskými zeměmi fungoval už dávno před Evropskou unií i Schengenem) a víceméně i vzájemně srozumitelný jazyk (Islanďané a Faeřané se nebojí mluvit otevřeně o svých nedokonalých a pomíchaných znalostech dánštiny, norštiny či švédštiny jako o „skandinávštině“), je národní rivalita jednotlivých zemí nepřehlédnutelná.

Norové se s Dány dodnes bratří celkem nadšeně, navzdory složitým historickým vztahům, v nichž Dánsko hrálo roli občas až příliš dominantního partnera v dlouhém a ne vždy právě idylickém manželství. Zato snaha o vymezení se proti Švédsku, velkému bratrovi na východě, který Norům jako takovým sám o sobě téměř nikdy nic tak zlého neudělal, je tradičně mnohem intenzivnější.

Norové a Švédové: kdo s koho?

Norové znají nekonečnou řadu vtipů o Švédech. Největším vtipem je však skutečnost, že Švédové mají přesně stejné vtipy o Norech – většinou jen stačí prohodit slova „Švéd“ a „Nor“. Ničím nedopálíte Nora tolik, jako když se ho zeptáte, zda není ze Švédska. Anebo si jako turista můžete v Norsku koupit tričko s pěti švédskými a jednou norskou vlajkou – a pod tím je nápis: „najdi pět chyb“. No, není to snad vtipné? Pro Nory zjevně ano.

Je pravda, že mezi Norskem a Švédskem je jistý kulturní rozdíl, který často překvapí i samotné Skandinávce. Švédsko je ze všech severských zemí nejsystematičtější a nejorganizovanější – tak trochu jako u nás ve střední Evropě Německo: věci tu mají svůj pořádek, kterému se občané podřizují; dopravní spoje jezdí podle jasných jízdních řádů, ať se děje, co se děje; úřady mají jasný systém a vždy se najde zodpovědná osoba, která vám řekne, co a jak; spisovná švédština se cení nade vše a co je psáno, to je dáno.

Když však spořádaný Švéd přijede do Norska, má pocit, že se ocitl tak trochu „na jihu“. Vládne tu (pro něj) „nezvyklá anarchie“ a „zmatek“, jízdní řády platí „v rámci možností“ (Norové jsou přece flexibilní), občas vlastně nikdo nic zcela určitě neví… a vůbec to občas trochu může připomínat i naši rodnou slovanskou hroudu.

Norové se sice snaží být také celkem organizovaní, ale systém se musí přizpůsobovat aktuálním potřebám, a ne naopak. Jsme přece lidé a máme pochopení pro různé nenadálé změny, že? Zvláště pak v zemi divokých, nevyzpytatelných přírodních podmínek. Švédsko je proti Norsku přece jen trochu více taková pečlivě šlechtěná aristokratická „zahrádka“.

Norové a Dánové: nejlepší kamarádi?

Navzdory tomu, že Norsko dlouhá staletí trpělo pod nadvládou Dánska (nebo snad právě proto? Však oni zas tak moc asi netrpěli…), jsou vztahy Norů a Dánů poměrně vřelé. Ostatně i po „národním rozvodu“ si Norové našli nakonec novou královskou rodinu právě v Dánsku!

S Dány si Norové tedy rozumí celkem dobře. I když Dánové také nejsou až takoví sedláci a zmatkáři a jejich země je téměř doslova tou maličkou, krotkou a neškodnou zahrádkou, je s nimi vždy legrace a nic neberou až tak smrtelně vážně jako Švédové. Prostě „jsou v pohodě“ a umějí si užívat života. A navíc oplývají mnohem větší životní radostí a optimismem, čehož se těžkomyslnějším Norům výše na severu dostává o poznání skromněji.

Norové a nacionalismus

Nepřehlédnutelným znakem severských zemí je všudypřítomná národní vlajka nebo aspoň trojúhelníkové praporky v národních barvách vlající téměř u každého venkovského domu či chaty.

Kdo někdy viděl oslavy norského státního svátku, kdy 17. května každého roku procházejí ulicemi průvody ne zcela nepodobné těm socialistickým prvomájovým, začne mít možná trochu pochybnosti. A navíc to dělají dobrovolně! Dokonce i v cizích zemích můžete v tento den narazit na malé průvody třeba jen několika jednotlivců v barevných krojích, hrdě nesoucí norské národní vlajky. To není nic obvyklého ani v severských měřítkách.

Je pravda, že Norové jsou na svou národní identitu opravdu nadmíru hrdí i ve srovnání se svými sousedy. Jejich nacionalismus má ovšem ještě jeden velmi sympatický specifický rys, kterým se výrazně liší od nacionalismu v jiných zemích: projevuje se mnohem častěji konstruktivně než destruktivně.

I pokud si snad někteří Norové někdy připadají v něčem lepší či vyspělejší než jiné národy, je to pro ně často důvodem těm druhým spíše pomáhat, než proti nim bojovat nebo je aspoň přehlížet. Však jsou sami dost malým a snadno přehlédnutelným národem! A jsme zase zpět u dříve zmíněného soucitu a empatie. Zkrátka svérázný nacionalismus ve stylu: je třeba pomoci všem těm, kteří neměli to štěstí narodit se jako úžasní Norové.

Národní kroje

Národní kroje jsou dodnes významnou součástí norské národní identity. Existují mezi nimi velmi výrazné rozdíly nejen podle kraje, ale prakticky doslova podle každého údolí či obce. Individuální tvořivost tu má také své místo.

Kroje se hojně využívají i jako společenské oblečení na všemožných oslavách a při oficiálních (i rodinných) událostech. Stát se majitelem pěkného kroje však vůbec není snadné či levné: pokud nejste schopni sami přiložit ruku k dílu, vyjde vás takový kroj obvykle na několik desítek tisíc norských korun. Obvykle se jedná o víceméně ruční výrobu a pestrých ozdob je na kroji obvykle poměrně dost.

Autorem textu je Pavel Vondřička, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Jeďte do Norska v dobré partě