Doba prehistorická - Vikingové - Středověk - Tatíček vlasti - Velmocenské období - Období míru - 19. století - 20. století - S nimi nebo proti nim?
Doba prehistorická
Ačkoli jižní část Skandinávského poloostrova byla pravděpodobně obydlená už v pozdní době ledové, počátky osídlení se datují až přibližně 12 000 let před naším letopočtem, kdy s postupným oteplováním klimatu začal tát velký skandinávský ledovec a ustupoval stále více na sever. Tehdy začali do Skandinávie přicházet sobi – a za nimi lovci. Trvalo však ještě mnoho tisíc let, než bylo postupně osídleno celé dnešní Švédsko.
Vikingové
Za nejznámější úsek švédských, potažmo skandinávských dějin vůbec lze bez nadsázky považovat vikinské období. O době samotné, kterou švédští historici obvykle vymezují lety 800–1050, se nedochovaly žádné domácí písemné prameny kromě runových nápisů, kterých zato bylo ve Švédsku nalezeno bohaté množství. Přestože jsou runové nápisy většinou velmi stručné, máme o vikinských výpravách poměrně mnoho zpráv – udělaly totiž výrazný dojem i na zahraniční kronikáře.
Vikingové z oblastí ležících na území dnešního Švédska se specializovali především na expanze směrem na východ, kde byli známí nejčastěji jako Varjagové. Jezdili tam ovšem nejen loupit, ale hlavně obchodovat a proslavili se mimo jiné až v Konstantinopoli coby tvrdé jádro císařské osobní stráže. Vikingové byli skuteční mistři ve stavbě lodí a řízení lodí, na kterých se dokázali dopravit do neuvěřitelných míst a vzdáleností nejen po moři, ale i po řekách. V severním Rusku a podél toků Něvy, Volchovu a Dněpru, které tvořily vikinskou „dálnici“ přes rozsáhlá území dnešního Ruska a Ukrajiny do Černého moře a dál do Byzance, zakládali opevněné osady, ve kterých se někteří normanští obchodníci usazovali i natrvalo. Tato hlavní dopravní tepna je zmiňována mimo jiné v ruských středověkých kronikách jako cesta od Varjagů do Řecka.
Nejmohutnější známá vikinská výprava na východ se uskutečnila v letech 1036–41 pod vedením velmože Ingvara s příznačným přídomkem Cestovatel (staroseversky Yngvarr víðförli). Tato výprava proti Persii čítala údajně na 3 000 mužů, kteří dopluli přes ruské a ukrajinské řeky a Černé moře až do Kaspického moře. Dodnes se také historici dohadují o pravdivosti teze založení samotné Kyjevské Rusi švédskými Varjagy pod vedením legendárního velmože zmiňovaného ve staroruských kronikách pod jménem Rurik.
Středověk
Historická doba a s ní i středověk ve Švédsku začíná se značným zpožděním, totiž až na konci vikinské éry po roce 1050, kdy začaly první pokusy o sjednocení území a vytvoření celku směřujícího ke státnímu zřízení. Po dlouhá staletí ale zůstalo u pokusů s ne příliš trvalými následky a centrální moc byla velmi slabá. Králové se v počáteční fázi vyznačovali tím, že měli v podstatě jen o něco větší družinu než jiní velmoži, živit ji museli z výnosů vlastního hospodaření a případných darů obyvatelstva z okolí. Se zákonodárnou mocí neměli nic společného, dosud neexistoval dokonce ani žádný daňový systém.
Princip fungování společnosti nadále spočíval na příbuzenských vztazích a rodových tradicích. Správu oblastí a dodržování zákonů měl v pravomoci oblastní sněm, tzv. ting, který spadal pod sněm vyšší úrovně (allting pro více oblastí nebo landsting pro celý kraj). Zákony se tradovaly ústně a předávaly se mezi zákonopravci z generace na generaci. Výraznější obrysy začala země dostávat až zhruba od 13. století, kdy se zákony začaly zapisovat a pod vedením jarla Birgera a krále Magnuse Ladulåse postupně vznikal centrální soud u královského dvora.
Sjednotit zákonodárství se podařilo až králi Magnusi Erikssonovi v polovině 14. století. Zároveň zrušil otroctví, zavedl volbu krále a konečně i povinnou základní daň. Po Magnusově smrti a následujícím krátkém období vnitřních konfliktů vstoupilo Švédské království roku 1397 do personální unie s Norskem a Dánskem – tzv. Kalmarské unie, jejíž součástí bylo až do roku 1523.
Tatíček vlasti
Za svého prvního skutečného krále Švédi považují Gustava I. Vasu a dodnes ho oslavují jako zakladatele švédského národního státu. Panoval v letech 1523–60 a na každý pád byl první, komu se podařilo zemi vymanit z nevýhodné unie s Dánskem a Norskem, sjednotit švédské území a plně centralizovat moc. Kromě toho zavedl reformaci církve a ze zabavených církevních majetků získal pro správu svého nového království pěkný kapitál. Při té příležitosti objednal u předních učenců také překlad Bible do švédštiny, čímž vlastně položil základy pro normu spisovného jazyka. A také tím, ovšem zcela nevědomky, ukončil středověk: reformace je totiž ve Švédsku zásadním mezníkem pro konec středověku a začátek novověku.
Velmocenské období 1611–1721
Dějiny Švédska po celou dobu historickou až do 18. století charakterizují hlavně tendence stát se severoevropskou velmocí a ovládnout Baltské moře a z toho plynoucí rivalita a nesčetné války s úhlavními soupeři o teritorium – Dánskem, Německem a Ruskem. Nejvýraznější a také nejúspěšnější byly tyto snahy v tzv. velmocenském období počínaje rokem 1611, kdy na švédský trůn nastoupil Gustav II. Adolf, pod jehož vedením se Švédsko úspěšně účastnilo i třicetileté války. Do konfliktu vstoupilo v roce 1630 a roku 1648 se část švédských vojsk dostala až do Čech, kde se jim podařilo dobýt města pražská na levém břehu Vltavy a odvézt tučnou válečnou kořist: cenné rudolfinské umělecké sbírky z Pražského hradu, včetně tzv. Stříbrné bible (Codex Argenteus, který je možné spatřit v Uppsale v muzeu královské knihovny Carolina Rediviva).
V tomto období se postupně podařilo ke Švédskému království připojit početné provincie dnešního jižního Švédska (Skåne, Halland, Blekinge, Bohuslän), kromě toho také Gotland, Härjedalen a Jämtland – a ještě spoustu dalších území, o která ale Švédi později zase přišli. Historicky největší území spravovala Švédská koruna po Roskildském míru v roce 1658.
Za velmocenským rozmachem udělala tečku Severní válka, v níž nejdříve padl švédský král Karel XII. a v jejím závěru také iluze o suverenitě na Baltském moři. Podpisem Nystadské mírové smlouvy roku 1721 bylo Švédsko donuceno postoupit Rusku část svých východních území (mj. Livonsko a Estonsko).
Období míru
Co se týče zahraniční politiky, bylo následující období po roce 1721 oproti předchozí epoše vcelku neslavné. Švédsko postupně nadále přicházelo o nabytá území. Zato doma se čile zakládaly manufaktury a rozvíjel se i zahraniční obchod: např. roku 1731 byla založena Švédská východoindická společnost, která provozovala z Göteborgu obchod s východní Asií, především Čínou. Ani švédská věda 18. století nepokulhávala a přinesla světu takové osobnosti, jako byl například Carl von Linné (zakladatel botanické a zoologické nomenklatury), Anders Celsius (dnes známý hlavně jako autor Celsiovy stupnice) nebo Carl Wilhelm Scheele (objevitel kyslíku, dusíku a řady dalších chemických prvků).
19. století
Počátkem 19. století se země ocitla v hluboké krizi. Švédské hospodářství těžce poznamenaly napoleonské války a ani v následujících letech se situace i přes rozsáhlé hospodářské reformy příliš nezlepšovala. Naprostá většina obyvatelstva se živila zemědělstvím a žila stále na venkově, lidé byli zcela závislí na rozmarech počasí a v neúrodných letech trpěli chudobou a hladomory. Následkem zemědělských krizí bylo masové vystěhovávání Švédů: v letech 1840–1900 emigrovalo cca 1,2 milionu obyvatel, z nichž většina zamířila přes oceán do Spojených států.
Důsledkem účasti v napoleonských válkách byly další výrazné teritoriální změny: ve Finské válce (1808–1809) Švédsko přišlo o území dnešního Finska, Ålandských ostrovů a o část provincií Lappland a Västerbotten ve prospěch Ruska. Švédi se ale konečně poučili a od té doby až dodnes už do žádného válečného konfliktu nevstoupili. V roce 1814 norský parlament zvolil svým králem švédského Karla XIII. a byla uzavřena personální unie s Norskem, která trvala až do roku 1905.
Země se v průběhu 19. století postupně industrializovala. Skutečný rozmach průmyslu ale nastal až od 70. let. Švédsko se postupně elektrifikovalo, díky rozvoji dřevařského průmyslu a výstavbě železnice pro transport železné rudy se zpřístupnila odlehlá území daleko na severu. Byly zakládány podniky, které udávaly směr švédského průmyslu i v následujícím století: LM Ericsson, akciová společnost SKF (která roku 1927 založila Volvo) a samozřejmě podnik Alfreda Nobela Nitroglycerin AB.
V té době také vznikala lidová hnutí, která na začátku 20. století dala základ politickým stranám a moderní švédské demokracii. Nejdůležitější z nich bylo dělnické hnutí (arbetarrörelsen), z něhož se později rekrutovaly odbory a levicové politické strany včetně sociálních demokratů, kteří od 30. let 20. století víceméně (až na několik krátkých přestávek) vládnou Švédsku, dále hnutí křesťanského obrození (väckelserörelsen) a v neposlední řadě hnutí abstinentů (nykterhetsrörelsen), které se pustilo do boje proti opilství a nemírné konzumaci alkoholu, která už od začátku 19. století představovala pro skandinávskou společnost velký problém.
20. století
Ve 20. století Švédsko nejvíce proslavily dva fenomény: švédský model a neutralita. Roku 1921 (kdy se poprvé směly zúčastnit voleb i ženy) byla zvolena první sociálnědemokratická vláda Hjalmara Brantinga a během svého aktivního období položila základy sociálně-právně-ekonomického systému, který se dostal do širokého povědomí coby tzv. švédský model. Byl zaveden v roce 1932 jako pokus švédské vlády bojovat s vysokou nezaměstnaností, a to hlavně pomocí politiky zajišťování nových míst dotovaných státem pro lidi bez práce. Mělo to vést k oživení státní ekonomiky a vytvoření nových pracovních příležitostí, zároveň ale došlo k výraznému zvýšení daní.
S nimi nebo proti nim?
Pro zahraniční politiku Švédska ve 20. století je charakteristická neutralita, kterou vláda vyhlásila hned na začátku první světové války. Strategii nevměšování do válečných konfliktů se Švédi více či méně úspěšně snažili udržovat po celé 20. století. Část švédské společnosti ale projevovala značné sympatie vůči Německu, včetně sociálnědemokratické vlády, která měla se svým německým protějškem dobré vztahy a až do roku 1917 podporovala vzájemný obchod. Švédsko během prvních válečných let vyvezlo do Německa značné množství potravin, zajišťovalo dodávky železné rudy i zbraní. Situace se ale koncem války změnila a po blokádě importu potravin ze strany spojenců do zemí podporujících Německo a neúrodě ve Švédsku následované hladomorem se sympatie švédských sociálních demokratů i liberálů přesunuly směrem k Anglii.
Nechuť válčit zůstala Švédsku i během druhé světové války, ani tato neutralita se jim ale úplně nepovedla. Byla vykoupená dodávkami železné rudy a kuličkových ložisek pro výrobu zbraní do Třetí říše, kterou Švédsko zásobovalo až do podzimu 1944. Vláda povolovala také německé vojenské transporty přes švédské území do Finska a nacisty okupovaného Norska, které zarazila až po bitvě u Stalingradu. Za tuto tichou podporu nacistů bylo Švédsko po válce podrobeno tvrdé zahraniční i domácí kritice, ale vláda se vždy hájila tím, že to bylo nutné pro zachování neutrality a odvrácení možného útoku Německa proti Švédsku, jehož vojenské zdroje byly velmi omezené.
Pouhými pozorovateli zůstávali Švédi také po zbytek dvacátého století, snažili se výrazně distancovat zejména od studené války (i když přece jen spolupracovali s USA a NATO, za dodávání vojenských informací dostali příslib vojenské podpory v případě ohrožení Sovětským svazem). Slovo neutralita vymizelo ze švédské bezpečnostní politiky až v roce 2007.
Po druhé světové válce byla švédská ekonomika velice silná, především díky nerostnému bohatství, poválečné konjunktuře a neobvykle silné generaci obyvatelstva v produktivním věku. Export neustále rostl a kulminoval na přelomu 60. a 70. let, kdy Švédsko obsazovalo 2.-3. pozici na žebříčku nejbohatších zemí světa podle HDP na obyvatele. Období hospodářského růstu ale záhy ukončila ropná krize v roce 1973, po níž následovalo období silné inflace a několikerá devalvace švédské koruny, postupně směřující až k realitní bublině a finanční krizi v letech 1990–1994 a následnému konci švédského modelu v 90. letech. Od roku 1991 se zvýšila nezaměstnanost z 2 % na pro Švédy neuvěřitelných 10 % v roce 1993. Od roku 1995 je Švédsko členem Evropské Unie.
Autorkou textu je Hana Štěříková, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.