Oficiální název
Islandská republika (Lýðveldið Ísland)
Hlavní město
Reykjavík (nejsevernější hlavní město suverénního státu na světě)
Rozloha
102 819 km2 (o málo více než např. Maďarsko či Portugalsko). Z celkové rozlohy tvoří 64,5tisíce km2 lávová pole a pustina, 12 tisíc km2 ledovce a 2,8 tisíc km2 jezera. Podíl obdělané půdy činí pouze 0,07 %, a je tak téměř nejnižší ze všech států světa.
Státní zřízení
parlamentní republika
Administrativní členění
8 regionů (Höfuðborgarsvæði – region hlavního města, Suðurnes – „Jižní poloostrov“, tj. jihozápadní cíp ostrova přiléhající aglomeraci Reykjavíku, Vesturland – „Západ“, Vestfirðir – „Západní fjordy“, Norðurland vestra – „Severozápad“, Norðurland eystra – „Severovýchod“, Austurland – „Východ“, Suðurland – „Jih“).
Podnebí
Panuje zde subarktické oceánské klima, které je však díky vlivu Golfského proudu teplejší než by odpovídalo poloze těsně pod severním polárním kruhem. Zima je poměrně mírná, průměrná lednová teplota na jihu se pohybuje kolem bodu mrazu a moře u pobřeží nezamrzá. Na vysočině ve vnitrozemí se teplota v lednu průměrně pohybuje kolem -10 °C. Obecně je jih ostrova teplejší, vlhčí a větrnější než sever. Island je známý velmi proměnlivým počasím. Mezi Islandem a Grónskem leží významná trvalá tlaková níže nazývaná Islandská tlaková níže.
Reliéf
Island je po Velké Británii druhý největší ostrov Evropy. Díky mnoha fjordům, tedy úzkým mořským zálivům vytvořeným ledovcovou činností, má velmi dlouhé pobřeží (4 970 km). Vnitrozemí je tvořeno náhorní plošinou z bazaltových (méně často ryolitových či andezitových) lávových příkrovů. Z této centrální vysočiny, která je chladná a v podstatě neobyvatelná, ční několik sopečných kuželů. Zdejší sopky jsou stále velmi aktivní, nejznámější (nikoliv nejvyšší) je Hekla (1 491 m). Raritou, která přitahuje turisty z celého světa, jsou islandské gejzíry (samotný pojem pochází od zdejšího „Geysiru“), teplé prameny a plynné vývěry. Díky široce dostupné geotermální energii a řadě silných vodopádů lze Island označit za zemi obnovitelných zdrojů energie. Islandem prochází středoatlantský rift, který odděluje evropskou a americkou tektonickou (litosférickou) desku. Téměř 12 % povrchu ostrova tvoří ledovce, z nichž jednoznačně největší je Vatnajökull s rozlohou 8 100 km2. Objemem jde o největší ledovec Evropy, rozlohou je druhý největší po ledovci Austfonna, který leží na Špicberkách. Před lidským osídlením ostrova tvořily asi 30-40 % povrchu lesy, dnes je jich zde velmi málo. V současnosti probíhá ambiciózní program obnovení lesů.
Nejvyšší hora
Hvannadalshnúkur (2 110 m) – nachází se na severozápadním okraji kráteru sopky pod ledovcem Öræfajökull v národním parku Skaftafell.
Nejnižší bod
Atlantský oceán (0 m)
Největší řeky
Řeky jsou krátké a vodnaté, se spoustou peřejí a vodopádů, z nichž některé patří k největším v Evropě (překoná je pouze švýcarský Rheinfall). Žádná řeka není významná pro lodní dopravu, protože umístnění lidských sídel na jejich těžko přístupných horních tocích je nepraktické. Nejdelší je řeka Þjórsá (230 km). Nejmohutnějším vodopádem je Detifoss s průměrným průtokem vody 200 m3/s.
Jezera
Jsou velmi četná. Rozloha jezer se nedá přesně změřit, protože se sezónně mění. K největším patří Þórisvatn (85 km2), Þingvallavatn (84 km2), Blöndulón (57 km2), Lagarfljót (53 km2) a Mývatn (37 km2).
Obyvatelstvo
Žije zde 364 tisíc lidí, což znamená, že Island patří na světě k zemím s vůbec nejnižší hustotou obyvatelstva. V průměru zde žijí tři lidé na jednom km2, stejně jako např. v Austrálii a Kanadě. Ekonomická vyspělost země se (kromě jiných faktorů) projevuje ve vysoké pravděpodobnosti dožití (80,7 let) a velmi nízké kojenecké úmrtnosti. Zajímavé je, že Island má na rozdíl od řady vyspělých zemí také velmi vysokou porodnost, která patří k nejvyšším v Evropě. Jedním z důvodů je i štědrý systém státní podpory pro rodiče.
Etnické složení
Island je etnicky poměrně homogenní stát, 87 % obyvatel tvoří Islanďané, geneticky potomci norských vikingů a Keltů z Británie a Irska. Z dalších národnostních menšin jsou jednoznačně nejvíce zastoupeni Poláci (5 %), kteří sem přicházejí za prací, dále Litevci (1 %), Dánové (1 %), Američané, Švédové, Němci, Filipínci, Lotyši a další. Naopak nejvíce Islanďanů žijících v zahraničí se vystěhovalo do Kanady (102 tisíc) a USA (43 tisíc).
Náboženství
Většina obyvatel Islandu je nominálně členem nějaké luteránské církve. 65 % připadá na Islandskou evangelicko-luteránskou církev, která je oficiálně státní církví, zbytek na menší „svobodné“ luteránské církve. Praktikujících věřících, kteří navštěvují kostel, je však velmi málo, podobně jako v dalších skandinávských zemích. Katolíci zde tvoří malou menšinu (4 % obyvatel), stejně jako menší protestantské církve. Na vzestupu je v posledních desetiletích tzv. neopohanství (novopohanství), které se vrací ke staré pohanské víře vikingů. Nové náboženské hnutí s názvem Ásatrú bylo oživeno sdružením Ásatrúarfélagið, a v roce 1973 bylo na Islandu přijato za státem uznávané náboženství (totéž se stalo v Norsku v roce 1994, v Dánsku v roce 2003 a ve Švédsku v roce 2007). Vyznavačů hnutí Ásatrú je na Islandu v současné době přibližně 1,2 %.
Jazyk
Úředním jazykem je islandština, kterou hovoří drtivá většina obyvatel. Je to severogermánský jazyk odvozený ze staré severštiny. Na rozdíl od dalších skandinávských jazyků se od staré severštiny islandština odchýlila jen málo. Do značné míry si zachovala (podobně jako čeština) skloňování a časování, které bylo ve většině západoevropských jazyků už opuštěno. Kromě toho existuje tendence zachovat starobylost jazyka, takže při vytváření nových pojmů se dává nový význam starým slovům nebo se slova tvoří skládáním domácích slovních kmenů. Jen málokdy se přejímají cizí slova. Islandština je proto velmi obtížný jazyk s obsáhlou gramatikou, originální slovní zásobou a také těžkou výslovností. Nejbližším příbuzným islandštiny je faerština a některé norské dialekty. Islanďané se ve škole povinně učí angličtinu, která je široce používaným druhým jazykem, a také dánštinu.
Města
Reykjavík (129 tisíc, včetně aglomerace cca 220 tisíc, což je více než polovina obyvatel země), Kópavogur (37 tisíc), Hafnafjörður (30 tisíc), Akureyri (19 tisíc), Reykjanesbær (19 tisíc), Garðabær (16 tisíc).
Vlajka
Islandská státní vlajka je modrá s bílým skandinávským křížem a menším červeným křížem uvnitř kříže bílého. Všechny tři barvy symbolizují prvky islandské krajiny. Červená znamená oheň vytvářený zdejšími sopkami, bílá sníh a led, modrá Atlantický oceán (nebo také islandské hory). Skandinávský kříž byl přejat z dánské vlajky (Dannebrog), stejně jako v případě ostatních skandinávských zemí. Island byl ostatně dlouho součástí Dánského království. Současná podoba vlajky byla vytvořena v roce 1915, kdy byl na původní modrobílou vlajku přidán vnitřní červený kříž. V roce 1944, kdy získal Island na Dánsku nezávislost a byla vyhlášena republika, se konečně stala národní vlajkou.