Základní informace o Norsku

Oficiální název

Norské království (norsky Kongeriket Norge)

Hlavní město

Oslo

Rozloha

323 802 km², rozloha je srovnatelná s Polskem (cca 313 tisíc km²), Itálií (301 tisíc) či Finskem (338 tisíc).

Při započítání Špicberků a ostrova Jan Mayen však činí rozloha celkem 385 186 km², pak je již větší než rozloha Německa (cca 357 tisíc km²).

Státní zřízení

parlamentní konstituční monarchie (hlavou státu je král)

Administrativní členění

Norsko je rozděleno do 15 samosprávných celků (krajů) zvaných fylke (pl. fylker). Kraje jsou spravovány volenými zastupiteli. Krále a vládu zastupuje v každém kraji fylkesmann (guvernér). Hlavní město Oslo je považováno za kraj a samosprávné město zároveň.

Zmíněnými 15 kraji jsou v abecedním pořadí: Agder (hlavní město Kristiansand), Akershus (hlavní město Oslo), Buskerud (hlavní město Drammen), Finnmark (na sever od polárního kruhu, hlavní město Vadsø), Innlandet (hlavní město Hamar), Møre og Romsdal (hlavní město Molde), Nordland (kraj, kterým prochází polární kruh; zahrnuje i souostroví Lofoty a Vesterály, hlavní město Bodø), Oslo, Østfold (hlavní město Sarpsborg), Rogaland (hlavní město Stavanger), Telemark (hlavní město Skien), Trøndelag (hlavní město Steinkjer, největší město Trondheim), Troms (na sever od polárního kruhu, hlavní město Tromsø), Vestfold (hlavní město Tønsberg), Vestland (hlavní město Bergen).

K zemi se řadí také zámořská území: Špicberky (Svalbard), což je souostroví o rozloze 62 tisíc km² ležící zhruba na půl cesty mezi Norskem a severním pólem, a vulkanický ostrov Jan Mayen, který leží na severozápad od norské pevniny v Severním ledovém oceánu. Další tři závislá území leží na druhém konce zeměkoule: Bouvetův ostrov v jižním Atlantiku, ostrov Petra I.Země královny Maud v Antarktidě. Norsko je tak jedinou zemí na světě, na jejímž území je možné spatřit polární záři v obou polárních oblastech (jižní záři i severní záři).

Podnebí

Díky teplému Golfskému proudu se Norsko těší vyšším teplotám, než by odpovídalo jeho zeměpisné šířce, a je tu také více srážek. Např. město Bergen patří k nejdeštivějším v Evropě. Městečko Brønnøysund na západním pobřeží má průměrnou lednovou teplotu 15 °C, zatímco sibiřský Jakutsk, který leží zhruba ve stejné nadmořské šířce, má průměrnou lednovou teplotu o 42 stupňů nižší! Souostroví Lofoty je nejsevernějším místem na světě, které má průměrnou teplotu v zimě nad nulou.

Klima je především na západním pobřeží mírné a oceánské, s nepříliš vysokými teplotními rozdíly. Dále na východ, ve srážkovém stínu za Skandinávským pohořím, se klima posouvá blíže ke kontinentálnímu, s chladnými zimami a menším množstvím srážek (převážně kontinentální je i klima v Oslu). Severní část země a horské oblasti mají drsné subarktické podnebí.

Reliéf

Norsko leží na západě Skandinávského poloostrova a je omýváno Severním mořem a průlivem Skagerrak na jihu, Norským mořem (resp. Atlantickým oceánem) na západě a Barentsovým mořem (resp. Severním ledovým oceánem) na severu. Norské pobřeží je nejčlenitější a nejdelší v Evropě. Zatímco rovná přímka podél pobřeží by měla délku přibližně 2 650 km, díky světoznámým fjordům, což jsou hluboké úzké zálivy zasahující hluboko do pevniny, dosahuje pobřeží celkové délky přes 25 tisíc km. Při započítání pobřeží desetitisíců menších či větších ostrovů pak pobřeží dosahuje délky přes 100 tisíc km, a je tak druhým nejdelším pobřežím na světě po Kanadě.

Skandinávské pohoří s nejvyšší horou severní Evropy a s četnými ledovci prostupuje celou zemí. Ve vyšších horských oblastech a ve vnitrozemí severského kraje Finnmark je půda trvale zmrzlá (tzv. permafrost). Na severu země převládají rozsáhlé plochy polární tundry, na jihu se nacházejí jehličnaté lesy. Hardangervidda na jihu Norska je největší náhorní plošinou v severní Evropě. Jen asi 3 % rozlohy Norska tvoří půda vhodná k obdělávání.

Četné norské fjordy vznikly zatopením údolí, která vyhloubil ledovec pokrývající v době ledové celé území Norska. Ledovec měl tloušťku až dva kilometry a v důsledku jeho tlaku citelně poklesly norské hory i náhorní plošiny a ledovcovou erozí byla vyhloubena hluboká údolí se strmými stěnami a útesy. Když ledovec odtál, zvedla se hladina moře přibližně o 100 metrů a vznikly fjordy. Nejdelším norským fjordem (a jedním z nejdelších na světě) je Sognefjord (205 km), druhým nejdelším Hardangerfjord (180 km). Některé fjordy jsou neuvěřitelně hluboké, maximální hloubka Sognefjordu činí 1 308 metrů.

Dalším charakteristickým rysem norské přírody jsou ledovce, které však nejsou pozůstatkem doby ledové, ale vznikly až později. Většina z nich se postupně zmenšuje. Jostedalsbreennárodním parku Jotunheimen je největším ledovcem evropské pevniny (487 km²), rozsáhlé jsou i ledovce Svartisen v kraji Nordland nebo Folgefonna v kraji Hardanger. Ledovce mají i velký hospodářský význam, protože na říčních nádržích pod ledovci se ve vodních elektrárnách vyrábí elektřina.

K norské přírodě patří i další nezaměnitelné jevy. Jsou to především polární den a polární noc – na sever od polárního kruhu v zimě slunce několik dní vůbec nevychází, v létě zase nezapadá. Fascinující podívanou je polární záře (aurora borealis), kterou je šance spatřit od října do března. Nekonečné prostory a čistý a průzračný vzduch způsobují také neschopnost vnímání prostoru, tedy jev nazývaný fata morgana.

Nejvyšší hora

Galdhøpiggen (2 469 m, vůbec nejvyšší hora Skandinávie a severní Evropy, leží v kraji Oppland v pohoří Jotunheimen).

Nejnižší bod

Norské moře (0 m)

Největší řeky

Řeky jsou v Norsku většinou krátké a vodnaté, s velkým spádem, peřejemi a vodopády. Nejdelší a nejmohutnější je řeka Glomma (623 km), která ústí do dánských úžin na jihu.

Velkou turistickou atrakcí jsou nesčetné norské vodopády. Mezi 20 nejvyššími vodopády světa je hned pět norských, nejvyšší je 845 metrů vysoký vodopád Vinnufossen neboli Vinnufallet (šestý na světě a nejvyšší v Evropě).

Jezera

V Norsku se nachází velké množství jezer. Většina z nich vznikla díky ledovcové erozi. Vyniká mezi nimi především jezero Hornindalsvatnet na jihozápadě země, které je nejhlubším jezerem Evropy (514 m). Největší rozlohu v Norsku má jezero Mjøsa (cca 365 km²), na jehož březích leží i olympijská města Lillehammer, HamarGjøvik.

K dalším významným jezerům se řadí Røsvatnet, Femund, Randsfjorden, Tyrifjorden, Snåsavatnet či Tunnsjøen (všechna s rozlohou přes 100 km²).

Obyvatelstvo

V zemi žije cca 5,5 milionu obyvatel, což je počet srovnatelný s populací Slovenska, Finska či Dánska. Na populačním přírůstku se v největší míře podepisuje imigrace ze zemí EU i ze třetích zemí. Hustota zalidnění je velmi nízká (cca 15 obyvatel na km², v ČR je to 137 obyvatel).

Kvůli těžkým životním a ekonomickým podmínkám v minulosti, především v 19. století, odešlo naopak mnoho Norů do USA a Kanady. Dnešní norská diaspora ve Spojených státech čítá kolem 5 milionů osob, tedy zhruba tolik, kolik žije Norů v samotném Norsku. V Kanadě se k norskému původu hlásí dalších téměř půl milionu lidí, méně se jich vydalo do Austrálie a na Nový Zéland.

Etnické složení

Přibližně 85 % populace tvoří Norové, kolem 15 % připadá na imigranty a menšinová etnika. Imigrantů v Norsku neustále přibývá a mají čím dál větší zásluhu na populačních přírůstcích. Oslo se stalo díky nim jedním z nejrychleji rostoucích měst Evropy, přistěhovalci tam tvoří už více než čtvrtinu obyvatelstva. Do země přichází lidé především z Asie (Pákistánci, Iráčané, Íránci, Vietnamci, Srí Lančané, Číňané, Filipínci a další), ze zemí bývalého východního bloku (Poláci, Lotyši, Litevci, Estonci, Rusové, lidé z bývalé Jugoslávie, Albánci) a z Afriky (nejvíc Somálci). Žijí tu také příslušníci dalších severských národů (Švédové, Finové, Dánové), Němci a Britové. V roce 2023 byli suverénně nejpočetnější skupinou Poláci (124 tisíc), za nimi s odstupem následovali Litevci (50 tisíc), Somálci (43 tisíc), Syřané (42 tisíc), Pákistánci (41 tisíc), Švédové (40 tisíc), Ukrajinci (38 tisíc) a Iráčané (35 tisíc).

Na severu země žijí již po tisíciletí původní obyvatelé Laponci (Sámové), kteří jsou již často řazeni pod norské etnikum (cca 50 tisíc osob). Část z nich i nadále vede polokočovný život se svými stády sobů. V Norsku žije také malá menšina Romů.

Náboženství

Většina obyvatel (64 %) je členem evangelické luteránské církve (Norská církev). Kostely však pravidelně navštěvují jen pouhá 2 % populace, což je nejnižší číslo v Evropě. Je to výrazně méně i oproti převážně ateistickému Česku. V Norsku existuje svoboda vyznání, ta však neplatí pro norského panovníka, který musí být podle ústavy luterán. Část Norů ve skutečnosti nevěří v Boha, i když jsou členy církve.

Přibližně 3 % obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi, 3,4 % jsou muslimové, kteří se rekrutují z řad přistěhovalců z Pákistánu, Somálska, Iráku, Afghánistánu, Íránu, Bosny, Kosova a dalších zemí. Méně významné jsou menšiny hlásící se k dalším křesťanským církvím, buddhismu (0,4 %) a hinduismu (0,2 %). Oficiální status získalo také hnutí Ásatrú čili germánské novopohanství, které oživuje předkřesťanskou víru.

Jazyk

Oficiálními úředními jazyky Norska jsou dvě verze norštiny – bokmål a nynorsk, v některých severských oblastech také sámština.

Norština je indoevropský jazyk, konkrétně patří do skupiny severogermánských jazyků. Existují dvě zcela rovnoprávné spisovné formy norského jazyka – bokmål („knižní řeč“) a nynorsk („nová norština“). Obě se běžně používají na úřadech, ve školách, v médiích a jinde. Zhruba 85 % mluvčích používá bokmål, nynorsk je tedy menšinovou verzí preferovanou především na západě Norska.

Historicky vznikly dvě verze jazyka tak, že v průběhu mnoha staletí dánské nadvlády se mezi vzdělanými lidmi ve městech používal jazyk blízký dánštině, z něhož se vyvinul dnešní bokmål (ponorštěná verze dánštiny). V rámci snahy o národní obrození byl v 19. století vytvořen „čistší“ nynorsk, blízký tehdejší mluvě obyčejných lidí na venkově, velká část obyvatel ho však za svůj nepřijala. Používání různých verzí jazyka se odrazilo i v politice. Snahy o sjednocení obou verzí selhaly a norské děti se ve školách musí učit obě verze jazyka.

Celkem je norština rodným jazykem přibližně pro 95 % Norů, i když řada z nich hovoří nejrůznějšími místními dialekty. V zahraničí mluví norsky několik set tisíc lidí, především imigranti ve Spojených státech a Kanadě. Norština je vzájemně srozumitelná s dánštinou a švédštinou. Norové obvykle rozumějí dánským textům, mluvená dánština jim však může činit potíže. Mluvená švédština je pro ně srozumitelnější. V Norsku většinou není problém domluvit se anglicky, protože angličtinu ovládá drtivá většina obyvatelstva. Jako druhý jazyk se na školách učí němčina, francouzština i jiné jazyky, těmi ale mluví výrazně méně lidí.

Sámština neboli laponský jazyk patří mezi uralské jazyky, k nimž se řadí třeba i finština, estonština a maďarština. Sámštinou mluví Sámové, kteří žijí převážně na severu země, ovšem pouze zhruba třetina z nich. Většina Sámů dnes již mluví norsky.

Menšina Kvenů na severu země historicky mluvila kvenštinou, která získala v Norsku oficiální status menšinového jazyka v roce 2005. Jedná se o jazyk vzájemně srozumitelný s finštinou, Finové ho považují za dialekt finštiny. Mnozí Kvenové ale už používají norštinu a také jejich příslušnost k etniku není vždy jednoznačná.

Města

Největšími městy jsou Oslo (693 tisíc obyvatel, včetně aglomerace 1,02 milion), Bergen (284 tisíc), Trondheim (205 tisíc), Stavanger (144 tisíc), Kristiansand (112 tisíc), Fredrikstad/Sarpsborg (82 tisíc), Tromsø (77 tis.) a Drammen (69 tisíc).

Vlajka

Norská vlajka je typická svým skandinávským křížem, který používají s obměněnými barvami i Švédsko, Finsko, Dánsko a Island. Všechny tyto vlajky mají původ v křesťanském kříži, který byl symbolem středověkých křížových výprav. Jako první začali kříž používat Dánové a dánská vlajka (Dannebrog) je dokonce nejstarší státní vlajkou na světě používanou dodnes. Norové přijali současnou podobu státní vlajky v roce 1821, skandinávský kříž začali ze severských zemí používat jako druzí. Norská vlajka je červená s tmavě modrým křížem, který je ještě lemovaný bílou barvou.

Současná podoba norské vlajky byla navržena roku 1821 Fredrikem Meltzerem, který byl tehdy členem norského parlamentu. Barvy byly zvoleny po vzoru francouzské revoluční trikolóry, symboliku vlajky však její autor písemně nijak nepopsal. Červená i modrá barva však zjevně upomínaly na země, k nimž mělo Norsko blízko a historicky s nimi v různých obdobích tvořilo unii – červená na Dánsko, modrá zase na Švédsko. Různí lidé tedy v době vzniku vlajky preferovali převahu červené nebo modré barvy, a to v závislosti na svých politických názorech.

Vážíme si vašeho soukromí

Pomocí cookies analyzujeme návštěvnost, přizpůsobujeme obsah a reklamy podle vašich potřeb. Kliknutím na „Přijmout“ vyjadřujete souhlas s tím, že cookies používáme.