Cestování po Madagaskaru

Letadlo - Půjčené auto - Taxík - Taxi-brousse čili taxík z buše - Loď - Sarety aneb volský potah - Pousse-pousse - Vlastní nohy a nohy nosičů - Autostop - Městská doprava

Dalo by se říci, že cestování po Madagaskaru může být jedním z hlavních důvodů, proč se na tento krásný ostrov vypravit. Je natolik svérázné, dobrodružné, poetické, náročné a specifické, že o něm existují celé knihy – cestopisy, které nejsou o ničem jiném než o tom, jak někdo projel Madagaskar za pomoci místní dopravy, nebo jak prošel pěšky určitou jeho část. A rozhodně nejsou nudné. Začněme ale tím fádnějším.

Letadlo

Madagaskarské pozemní komunikace jsou v tristním stavu. Připomínají spíše doby, kdy se jezdilo v kočárech tažených koňmi nebo na vozech vláčených voly (ostatně na velkém rudém ostrově tomu tak dodnes místy je – viz kapitolu Sarety aneb volský potah). Do mnohých končin ostrova se ani jinak než letecky dostat nelze – zvlášť v období dešťů. Na některých úsecích je letecký způsob dopravy třeba doporučit také z časových důvodů – několikadenní fyzicky i psychicky náročný transport se smrskne do pár nudných, ale vcelku příjemných hodin letu a čekání na letišti.

Leťte na Madagaskar v dobré partě

Síť vnitrostátních linek je proto na Madagaskaru velmi hustá (v tom původním, nikoli moderním teenagerovském smyslu slova) a zhusta využívaná. Služby společnosti Air Madagascar (založené roku 1962), která je provozuje, jsou na slušné úrovni. Na hlavních trasách se létá každý den, někdy i dvakrát nebo třikrát denně. Méně frekventované spoje létají dvakrát nebo třikrát týdně a ty nejskromnější jednou za týden.

Zastoupení leteckých společností

Air Madagascar má v mnoha městech své kanceláře nebo alespoň zástupce. Najdete je na nejpřekvapivějších místech. Zatímco v Antananarivu úředníci v oblecích a úřednice ve dvoudílných kostýmcích „obývají“ standardně nudné kanceláře, třeba v Belo-sur-Tsiribihině (což je město, řekněme, významu Pardubic) najdete jediného zaměstnance Air Madagaskaru v dřevěném domečku, který připomíná léta opuštěnou trafiku. Neformálně oblečený zástupce letecké společnosti v něm příliš času netráví, ale sousedé vždycky poradí, kde ho asi tak máte hledat. Důležité je, že umí komunikovat i anglicky, má mobilní telefon a ochotně zařídí vše, co potřebujete.

Letiště jsou běžnou součástí většiny malgašských měst, třeba i Soalaly. To je menší město na západě Madagaskaru, takové naše Prachatice. Elektřina dosud do Soalaly zavedena nebyla, letecká doprava ano. Letiště je travnaté, vede přes něj výpadovka na Mahajangu, a pokud zrovna nepřistává či nestartuje letadlo, slouží místním jako fotbalové hřiště nečekaných rozměrů (docela jako ve filmu Afričan s Philippem Noiretem a Catherine Deneuvovou v hlavních rolích; zde ale nelétá soukromá Cessna, ale regulérní dopravní letoun).

Kromě společnosti Air Madagascar existuje na ostrově několik malých leteckých společností či spíše jednotlivců–soukromníků, kteří půjčují letadla a rogala a pořádají různé okružní a vyhlídkové lety. Kupříkladu v Morondavě si lze zaplatit vyhlídkový let rogalem nad světoznámou alejí baobabů.

Co si pohlídat

Je dobré letenky koupit nebo zabukovat pár dnů předem, protože některé lety mohou být vyprodány. Nepříjemný je 15 nebo 20kilogramový limit na zavazadla a 5kilogramový pro příruční zavazadla, který někdy bývá (zejména u malých letadel) dost přísně hlídán a za nadváhu je třeba zaplatit.

Den nebo alespoň půl dne před odletem je také dobré ověřit, jestli se váš let opravdu uskuteční a v kolik to bude hodin. Soukromá společnost Air Madagaskar se snaží šetřit, kde se dá, a tak třeba spojí dopolední a odpolední let v jediný, nesejde-li se ten den dost platících pasažérů.

Ceny vnitrostátních letenek se pohybují v desítkách až stovkách eur podle vzdálenosti. Velký rozdíl v ceně na stejné lince může být dán třeba i tím, zda cestujete o víkendu či ve všední den. Je vždy dobré se předem podrobně informovat. Na linkách létají čtyři typy strojů – Boeing 737, Airbus A340, ATR-42/72 a Twin Otter.

Půjčené auto

Cesta

Jakmile opustíme kapitolu o letadlech, dostáváme se již bezpečně na madagaskarskou půdu se všemi jejími zvláštnostmi a podivuhodnostmi. Definitivně za sebou zanecháme známý svět civilizované přepravy a vydáme se kodrcavě do terénu.

Byť se automobil může zdát jako prostředek veskrze moderní, nezapomínejte, že také hodně záleží na povrchu, po němž se pohybuje. Madagaskar vlastní nepříliš hustou síť silnic, z nichž jen nepatrné procento má zpevněný povrch. Asfalt najdete jen na několika národních tepnách – třeba mezi Antananarivem a Toamasinou (Tamatave) nebo mezi Antananarivem a Toliarou či Antananarivem a Mahajangou. Pár desítek kilometrů asfaltu je v okolí Fort Dauphinu (Toalagnara), Morondavy, Antsiranany (Diego Suarez), Sambavy a několika málo dalších větších měst. Docela slušnou sítí asfaltových cest jsou protkány ostrůvky Nosy Be a Nosy Boraha (Ste. Marie).

Překvapující jsou místa, kde z jedné bezvýznamné vesničky najednou vede brilantní autostráda do jiné, jen dvě desítky kilometrů vzdálené bezvýznamné dědiny (např. ze Sandrakatsy do Antanambaobe na severovýchodě země). Téměř nikdo po ní nejezdí a široko daleko není žádná jiná zpevněná cesta (až si člověk říká, kudy se sem dostalo těch pár aut, co tu jezdí). Takových míst je na ostrově několik. Všechny ty bezvýznamné osady mají jedno společné – narodil se v nich některý z madagaskarských prezidentů. Smůlu mají vísky, kde „jejich“ prezident vládl před mnoha obdobími. V takovém případě se už jejich asfaltka drobí, dělají se v ní díry, anebo z ní dokonce zbyly trosky, které jízdě spíš brání, než napomáhají.

Zbylé cesty jsou kamenité, písčité, prašné, blátivé, bažinaté, zarostlé vegetací, s vodou stojatou i tekoucí, s dobytkem, drůbeží, lidmi či živočichůprosté – jak kde a jak kdy. Obecně horší jsou vlhké tropy na severu a východě ostrova, ale doba dešťů zneprůjezdní i mnohé úseky na západě a jihu a odřízne je od ostatního světa i na několik měsíců. Ostatně skalní podloží vodou sice nerozbředne, ale zkuste ujet po skále 100 km – zůstanete sice relativně čistí, ale některé partie organizmu přesto budou důrazně protestovat. Sušší západ ostrova je také řidčeji obydlen, důsledkem čehož se tu cesty méně udržují.

Most

Zvláštní kapitolkou jsou mosty. Z úsporných důvodů bývají stavěny úzké, někde již jeden z jízdních pruhů spadl, takže se řidiči z obou směrů musí střídat. Tam, kde most spadl celý, je nutno volit objízdnou trasu a případný vodní tok přebrodit. Že nemáte terénní vůz? To máte tedy smůlu.

Jsou i případy, kde je okolní terén natolik krkolomný, že doslouživší most nikudy objet nelze. Řidiči taxi-brousse o takových místech vědí. Přivezou pasažéry k řece do míst, kde na druhé straně vody už čeká jiný taxi-brousse s jiným šoférem. Lidé přebrodí po svých, nasednou a jede se dál. Co když ale přijedete sami vypůjčeným vozem (byť terénním)? To máte tedy smůlu.

Jako vysloveně nešťastný počin se na Madagaskaru jeví mosty s dřevěnou vozovkou, tedy s prkny nebo trámy. Dřevo je tu vzácná surovina (na čem jiném si tu chcete uvařit), takže je-li někde kousek dřeva, brzy zmizí. Z mostů pak zbydou jen ocelové traverzy.

Pokud nemáte auto se stejným rozchodem kol, jako je vzdálenost mezi traverzami, máte smůlu. Anebo jste prozíraví jako místní řidiči a vezete si trámky s sebou. Vždy tu prostě vše dělejte jako místní. Ti před mostem zastaví, z auta vytáhnou prkna, položí je přes traverzy, přejedou most, prkna posbírají a hurá k dalšímu mostu. Že spěcháte? Stačí podložit pravá kola, levá mohou jet po traverze; jste přece šikovný řidič. Fakt jste z té traverzy spadli? Od čeho máte hever?

Vozidlo

Na stavu cest přímo závisí volba vozu. Vždy je potřeba si dobře rozplánovat, kam pojedete, popřípadě se poradit s místními. Mapy nejsou moc spolehlivé, protože kvalita silnic se může měnit ze dne na den (na navigaci zapomeňte, ta vůbec netuší, že tudy vede nějaká silnice). Podle předem zvoleného cíle pak lze vybrat vůz normální nebo terénní. Volba druhého bývá obvyklejší, žel podstatně dražší varianta. Průměrná cena za vůz na den se pohybuje okolo 80 až 100 €.

Lze získat slušné terénní auto i za 50 €, ale už musíte mít trochu štěstí nebo se vyznat. Luxusnější půjčovny, které nabízejí nová, plně vybavená auta s klimatizací a dalšími vymoženostmi, začínají svou cenu na 120 či 150 €. Horní cena je více méně neomezena (proč by taky byla, že).

Řidič

V ceně je obvykle pojištění, všechny poplatky kromě pohonných hmot a rovněž řidič, ba dokonce i průvodce. Jen výjimečně si lze zapůjčit vůz bez řidiče. On ani není důvod o něco takového usilovat. Řidič se v těžkém terénu stává neocenitelným pomocníkem, neboť:

  • umí terénní vůz řídit;
  • umí vůz udržovat v provozuschopném stavu (což je zejména u levnějších, vrakupodobných vozidel neocenitelná vlastnost);
  • vím kam, jak a kudy má jet;
  • pokud neví, domluví se s místními (a může se tedy na rozdíl od vás zeptat na cestu);
  • umí sehnat palivo do vozu i v místech, kde ani u benzínky netuší, kdy naposledy prodávali benzín;
  • umí i v nejzapadlejších místech najít někoho, kdo opraví případnou poruchu;
  • dokáže cenu za opravu rozbitého vozu usmlouvat rozhodně lépe než vy;
  • ví, kde je mýtné za průjezd vesnicí nezbytností a kde se jen vesničané snaží obohatit na váš úkor;
  • tuší, kde se dá bez potíží přespat a kde je naopak nocování vzhledem k popudlivým domorodcům nevhodné;
  • dokáže rozřešit a urovnat vaše spory s nerudnými vesničany;
  • ohlídá auto i vaše věci v čase, který věnujete plesání nad zvířenou, květenou či jinými pamětihodnostmi;
  • ohlídá auto v noci (obvykle v něm spí);
  • nese odpovědnost za to, že vrátíte vůz zpět majiteli (půjčovně);
  • spíte-li v kempu, může se s autem na noc někam „uklidit“, takže ušetříte za parkovné (je-li vyžadováno);
  • a tak dále a tak podobně.

Nezastírám, že přítomnost řidiče má i své stinné stránky, neboť:

  • odmítá cestovat tak zuřivě, soustavně a vytrvale jako vy;
  • odmítá projet některá obzvláště obtížná či podezřelá místa, za nimiž se nacházejí ty nejúžasnější scenérie a přírodovědné zajímavosti;
  • vyžaduje alespoň jedno jídlo denně a je nerudný, když ho nedostane;
  • stále zastavuje a hovoří dlouze a květnatě s mnoha kolemjdoucími o věcech, které vás nezajímají;
  • chlubí se všude vazahou (tedy vámi), takže si připadáte jako exponát v zoologické zahradě;
  • zásadně nerozumí, kam chcete jet, kdy tam chcete jet a proč;
  • i průměrnou cestu hodnotí jako extrémně špatnou a stále žádá různé příplatky a doplatky.

Taxík

Slovem taxík je v tomto případě míněno opravdu městské taxi, které ovšem v některých případech lze využít i k dopravě dost daleko za město. Podobně jako jakékoli jiné vozy na Madagaskaru jsou i městské taxíky stařečkové pamatující doby před vaším narozením, a proto jsou také obvykle v mizerném technickém stavu.

Specialitou taxikářů je jízda k benzínce. Jakmile nastoupíte do taxíku, máte zároveň asi 80% naději, že jste si zajistili prohlídku místní benzínové pumpy. Taxikáři tu mají prazvláštní zvyk jezdit neustále s téměř prázdnou nádrží a tankují, jen když narazí na peníze (tedy klienta). Někdy se stává, že si taxikář vyžádá část vašeho poplatku předem, aby měl u pumpy čím zaplatit. Nádrž na benzín často tvoří pet láhev umístěná pod palubní deskou. Do ní taxikář u benzínové pumpy natankuje obvykle litr benzínu, ale někdy se rozšoupne a dá si „plnou“. Z láhve pak vede hadička kamsi do motoru. Ale snad raději několik praktických rad.

Za kolik to bude?

Nepočítejte s tím, že v malgašském taxíku uvidíte taxametr (často tam neuvidíte ani některé součástky, o nichž si normální člověk myslí, že jsou nezbytné k provozu motorového vozidla). Ceny jsou velmi různé a dost závisí na schopnosti smlouvat. Velice důležité je, abyste si cenu dohodli předem, než se s vámi auto rozjede. Jinak budete na konci cesty nemile překvapeni.

Tarify jsou velmi rozmanité. V malých městech a ve větších městech na krátké vzdálenosti se pohybují v řádu 0,5 až 2 €. V Antananarivu je ovšem třeba počítat s tím, že při cestě z jednoho konce města na druhý zaplatíte i 5 nebo 10 €. Taková cena ale není zas až tolik nadsazená, vždyť se může jednat i o hodinovou jízdu. Místní platí méně, ale váš pobledlý zjev vás vždy prozradí a na cenu pro místní se nikdy nedostanete. Taxikář vás raději odmítne, než by vás za ni svezl. Jistý rozdíl v ceně se odvíjí i od kvality vozu. Jste-li nuceni šetřit, počkejte si na maličké, hodně otlučené a mocně čadící autíčko. Nejen, že se s nejvyšší pravděpodobností svezete levněji, ale ještě něco zajímavého zažijete.

V některých městech (např. v Tamatave) je nepsaným zákonem stanovena jednotná taxa za svezení taxíkem po městě (ať už jedete jen kousek nebo na druhý konec města). Nemá-li cizinec v takovém městě dobré známé, těžko se ovšem o jednotné sazbě dozví. Taxikáři mu to rozhodně neřeknou – proč by se sami připravovali o možnost vazahu řádně odrbat.

Taxi na letišti

Zvláštní kapitolou jsou letištní taxíky v Ivato (antananarivském letišti). Mají speciální taxy a nepodařilo se mi nikdy zjistit, zda jsou opravdu dány nějakým nařízením, nebo si je taxíkáři sami vymysleli. Cesta z letiště do centra Antananariva stojí okolo 10 € (cesta trvá asi tři čtvrtě hodiny při středně hustém provozu). Stačí však odejít pěšky z areálu letiště a můžete si chytit normální městské taxi, s nímž se svezete za cenu tříčtvrteční nebo i poloviční.

Opustit letiště pěšky je i není problém. S ohledem na velikost (či spíše malost) antananarivského aeroportu stačí popojít 300 metrů a postavit se k silnici. Musíte ovšem překonat masu nosičů, veksláků, taxikářů a jejich nadháněčů, a to už (alespoň při první cestě na Madagaskar) zvládnou jen nemnozí. Nedoporučuji také odcházet z letiště pěšky, přiletíte-li hodně pozdě v noci. Octnete se v neosvětlených ulicích antananarivské periferie, kde v ten čas navíc nejezdí skoro žádné taxíky.

Kde ještě jezdí taxi

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že taxislužba je přítomna v těchto městech: Antananarivu, Antsirabe, Fianarantsoy, Mahajanze, Toliaře, Antsirananě (Diego Suarezu), Morondavě, Maroantsetře, Toamasině, Fort Dauphinu (Toalanaru), Sambavě a na ostrůvku Nosy Be. Z výčtu je patrné, v jak velkých obcích se asi lze ještě nadít přepravy pomocí taxíku.

V některých konkrétních případech lze s výhodou použít taxi pro dopravu do přírody nebo dokonce do nějaké rezervace či národního parku. Třeba z Antsiranany do Montagne d’Ambre nebo z Morondavy do lesní stanice Kirindy (nezaměňovat s národním parkem Kirindy Mitea – tam nedojede často ani buldozer, natož auto). Vyjde to mnohem levněji než půjčení auta, a je to mnohem operativnější než taxi-brousse.

Vlak

Na Madagaskaru existují jen čtyři železniční tratě. Všechny nemusejí být v provozu (jsou v takovém stavu, že se slov „v provozu“ zdráhám použít). Je dobré se předem zeptat, zda se na příslušné trati cestující momentálně přepravují.

Vlak jezdí z Antananariva do Toamasiny a do Antsirabe, z Moramangy na sever do Ambatondrazaky a pak z Fianarantsoy do Manakary. Je třeba se připravit na to, že vlaky mívají obrovité zpoždění a že cesta ubíhá jen velmi, velmi zvolna. Když se kupříkladu porouchá lokomotiva, prostě se čeká, než si strojvůdce dojde pro jinou (slovo „dojde“ tu není omylem).

Možná právě proto je dobré vlak někdy zkusit – jede pěknou krajinou a lze si z něj cestu pěkně vychutnat (včetně turistických výšlapů do okolí). Jízda má také svou historickou hodnotu srovnatelnou s výletem do technického muzea.

Taxi-brousse čili taxík z buše

Taxi-brousse je nejrozšířenější dálková hromadná přeprava na Madagaskaru. Je opravdu těžké v krátkosti ji charakterizovat a popsat. Jako taxi-brousse může posloužit cokoli – autobus, nákladní auto, dodávka, osobní auto, pick-up, starý vojenský tahač… prostě cokoli (snad s výjimkou bagru), co ještě jezdí a do čeho lze umístit lidi. Kromě pasažérů ovšem v taxi-brousse jezdí také drůbež, ryby, nábytek, cement, kozy, nemluvňata, rýže, stavební materiál, odpadky, zásoby pro vesnický krámek, šamani, matrace, krásné dívky… Jízda v taxi-brousse je vždy pomalá, zdlouhavá, zajímavá, dobrodružná, vyčerpávající a podivuhodná; seznámíte se s mnoha zajímavými lidmi a přiučíte se mnohé o konstrukci a fungování automobilů, jakož i o zvycích a způsobech Malgašů.

Cesta bez pravidel

Ve větších městech jsou taxi-brousse soustředěny na jakási „taxibroussová nádraží“, kde mají jednotlivé společnosti své stánky a kde lze také vyčkat odjezdu a dát si přitom něco na zub. To je velmi důležité, neboť taxi-brousse se obvykle neřídí žádným jízdním řádem. Vyjíždějí, až když je auto naplněno pasažéry. Může se proto stát, že si počkáte i několik hodin nebo třeba do druhého dne. Jistý systém v tom ale přece jen je. Bývá obvyklé, že do určité destinace se vyjíždí třeba odpoledne, do jiné ráno atp. Na to se lze celkem spolehnout.

Lze se spolehnout i na to, že cesta nebude zrovna pohodlná. V osobním autě bývá kromě řidiče tak osm cestujících (extrém je 14), v dodávce průměrně 15, na korbě náklaďáku naloženého zbožím zhruba 40 ap. Platí důležité pravidlo – auto nikdy není plné. I do nejnatřískanějšího prostoru se vždycky ještě někdo vejde. Zažil jsem jízdu na korbě osobního pick-upu, při níž jsme vyjížděli v počtu 14 osob. Na korbičce bylo tak plno, že jsem visel polovinou těla přes sajtnu a obě ruce mi málem nestačily na to, abych se udržel „na palubě“. Na začátku oné cesty by mě ani ve snu nenapadlo, že cestou postupně přistoupí ještě čtyři lidé.

Jak už asi tušíte, taxi-brousse nemá na trase žádné stanice. To je velmi výhodné. Stačí se postavit kdekoli u cesty a ve správný čas mávnout. Důraz je zde kladen na onen správný čas. Zastaví vám totiž každý taxi-brousse a ve snaze „ulovit“ dalšího pasažéra vám třeba řeknou, že jedou vaším směrem, ale jen tam a tam, kde budete muset přestoupit. Zatají vám ovšem, že přestup znamená také přenocování do druhého dne, kdy jede nejbližší spoj. A zatají vám rovněž, že jen pár minut za nimi jede auto, které vás pohodlně doveze až do místa, kam se chcete dostat.

Pomalu, ale levně

Cestování taxi-brousse trvá i na kratší vzdálenosti obvykle velmi dlouho. Např.: Mahajanga – Antananarivo 8 až 10 hodin (550 km), Antananarivo–Morondava 16 až 18 hodin (670 km), Antananarivo–Toliara 22 až 24 hodin (950 km), Soalala–Katsepy 14 až 16 hodin (250 km), Soalala–Vilanandro (Namoroka) 3 až 24 hodin (55 km) – 3 hodiny na motorce, 12 hodin na sarety (viz dále), 24 hodin nákladním vozem (při jiné jízdě náklaďákem byl vůz ještě po třech dnech stále na cestě, nutno ovšem říci, že cestující ho již opustili).

Taxi-brousse jsou provozovány mnoha soukromými společnostmi, ale ceny jsou dány státem a pro dopravce jsou závazné. Proto jsou také velmi příznivé. Několik příkladů pro představu: Antananarivo–Morondava 12 €, Antananarivo–Ambositra 5 €, Antananarivo–Ambalavao 8 €, Antananarivo–Ihosy 10 €, Antananarivo–Toliara 15 €, Antananarivo–Mahajanga 12 €.

Zastávky taxi-brousse

Dlouhá cesta vyžaduje samozřejmě i zastávky. Jsou několikerého typu. Určitý počet pauz si vyžádá sám automobil, který potřebuje tu dolít vodu do chladiče, tu vyměnit kolo, tu svařit prasklou poloosu, tu zase vrátit korbu i s cestujícími na její původní místo. Další zastávky si vynutí armáda a policie, které mají cestou početná kulometná hnízda (obzvláště na některých trasách). Jejich obyvatele je třeba nějak zaměstnat a živit, a tak kontrolují projíždějící vozidla. Systém je už léta zaběhaný – stačí mezi doklady o vozidle diskrétně vložit nějakou bankovku a pokračuje se v jízdě.

Jiné zastávky si vyžádá náklad na vozidle – přesněji jeho neživá část. Před deštěm je potřeba jej zakrýt plachtou; když spadne, je zase nutné ho vrátit na původní místo. A konečně poslední typ zastávek určují sami pasažéři a řidič nebo jeho pomocník. Staví se, protože někdo vystupuje nebo nastupuje, protože se jdou všichni najíst do hospody, protože se jdou všichni vyspat ap.

Cizinec obvykle zprvu moc netuší, jaký má zastávka účel a jak dlouho potrvá, a je proto dobré se držet poblíž. Běloch má ale tu výhodu, že je v taxi-brousse bílou vránou, a tak si všichni hned všimnou, když chybí, a je dost nepravděpodobné, že by mu dopravní prostředek ujel.

Svět taxi-brousse je úžasný a každá jízda je neopakovatelná. Vždy se přihodí něco zajímavého, čím budete udivovat své známé po návratu domů. Dopravní prostředek je také vždy jiný. Jiní jsou i vaši spolucestující, s nimiž se během jízdy dobře seznámíte. Obtížné situace lidi sbližují. To platí i o přepravě pomocí taxi-brousse. Je opravdu těžké neseznámit se s někým, s kým v noci čekáte na výměnu duše v pneumatice a čas trávíte zaháněním komárů pomocí ohně z trávy a palmových listů. S někým, s kým společně povečeříte v hospůdce a vzápětí tlačíte dodávku rozbahněnou řekou, přespíte na korbě náklaďáku a ráno si společně na ohni uvaříte kraby. S někým, s kým se snažíte přesvědčit nějakou babičku v maličké vesničce, aby vás nechala na tři hodinky schrupnout ve své chýšce. Nebo s někým, s kým se vykoupete u přívozu v řece, a pak u kávy s třtinovým cukrem sledujete při západu slunce morengy (tradiční sakalavské zápasy).

Ještě jedna rada na závěr: V taxi-brousse si vždycky co nejdříve zaberte ta nejlepší možná místa. Závisí na tom nejen vaše pohodlí, ale často i zdraví.

Loď

Vzhledem k tomu, že Madagaskar je ostrov, lodní doprava je tu poměrně běžná a rozšířená. Je vlastně s podivem, že cizinci ji využívají jen velmi omezeně. Je ovšem třeba si lodní dopravu hned rozdělit na několik více méně nesouvisejících kategorií.

Přívozy

Protože na mnoha místech není přes řeku most (buď nikdy nebyl, nebo už zase není), obstarávají plynulost dopravy nejrozmanitější plavidla, která snad nejlépe vystihuje označení ponton – prostě plovoucí plocha, na níž se dá najet s autem a vejdou se tam i nějací lidé. Přívozy většinou fungují dobře, i když je třeba se někdy připravit na dlouhé čekání. Ceny jsou velmi decentní – 0,05 až 1 € za osobu. Na některých řekách bývá zřízen provizorní (provizoriem se ovšem často míní i stav trvající desetiletí) pontonový most. Pozor na to, že v případě nepříznivého počasí (záplav, cyklonů) bývá most z bezpečnostních důvodů rozpojen a přejezd řeky je dočasně nemožný.

Na určitých místech nebo v určitých situacích se lidé přepravují odděleně od aut na rozmanitých pirogách, pramičkách a plachetničkách. Někde jsou přívozy opatřeny motorem, ale obvykle dva, tři chlapíci suverénně odbidlují i plošinu s plně naloženým kamionem (nebo ji rukama odtáhnou k druhému břehu na laně).

Pirogy na moři

Asi vůbec ten nejkrásnější, nejpohodlnější a nejromantičtější typ místní dopravy. Sedíte nebo ležíte v úzké lodičce vydlabané z jediného kmene, posloucháte, jak šplouchají vlnky kolem plováku a sledujete třepotající se plachtu nebo kolem poletující ptactvo. Vůkol je ticho, i když piroga sviští po hladině slušnou rychlostí. Pokud ovšem vítr nepřeje a plachtu nelze použít, nezbývá než pádlovat. Pirogy patří většinou rybářům z přímořských vesniček a ti jsou zvyklí na nich ujet desítky i stovky námořních mil (je-li příznivý vítr, dostanete se za jediný den třeba až do východní Afriky). Cena je individuální a záleží jen na tom, co si s kterým rybářem domluvíte (musíte ale umět malgašsky, rybáři většinou jinou řeč neznají).

Velké nebezpečí na moři představuje slunce. Je třeba se pečlivě chránit před spálením. Je také dobré se řídit pokyny rybářů (ať již u moře nebo na moři). Když řeknou, že se někde nedá koupat, rozhodně se tam nekoupejte, i kdyby to vypadalo sebelákavěji. Oni obvykle dobře vědí, kde mají svá loviště třeba žraloci. A že svůj zákaz koupání nezdůvodní právě žraloky, ještě nic neznamená. Může to být třeba tak, že je fady (tabu) o žralocích mluvit.

Dovolím si malou odbočku: Je všeobecně užitečné řídit se pokyny a radami místních obyvatel. Přesvědčil jsem se mnohokrát o tom, že i když nějaké nařízení zprvu vypadá úplně nesmyslně, časem se skoro vždycky ukáže, že mělo důležité opodstatnění. Nezapomínejte, že zejména při pobytu v odlehlejších částech Madagaskaru se ocitáte v prostředí, u nějž nemáte nejmenší tušení, jak funguje.

Pirogy na řekách a jezerech

Svou stavbou se od těch mořských nijak neliší, prostě se jen užívají na sladké vodě. Mnohem méně se na nich uplatňuje plachta a mnohem více pádlo. V některých končinách Madagaskaru je doprava po řece tou nejrozšířenější a jsou místa, kam se mnohem snáze dostanete po vodě, než po suchu (např. okolí Maroantsetry, Antsohihy a mnohá další).

Ceny a podmínky najmutí říční pirogy jsou podobné jako u pirog mořských, s výjimkou dolního toku řeky Tsiribihiny, kde se rozmohla výletní doprava pro turisty. V Miandrivazo si najmete loďku a sjíždíte řeku až do Belo-Sur-Tsiribihina. Obvykle to pak bývá spojeno ještě s pozemní dopravou do Morondavy nebo s návštěvou národního parku Bemaraha. Celý podnik je však dnes už hodně komercionalizovaný a předražený.

Vodní taxi-brousse

Při mořských březích existuje i cosi, co by bylo možné nazvat lodní autobusová doprava. Na větší vzdálenosti tu pravidelně, ale spíš nepravidelně jezdí malé lodě, které přepravují rozmanitý náklad (rýži, hřebíček, vanilku, fazole, slepice, naftu, postele, kola atd.) a také lidi. Jsou pomalé, ale celkem pohodlné, a přeprava stojí zhruba tolik co taxi-brousse na stejnou vzdálenost (jen to méně drncá a víc houpá). Pro cizince však může být někdy dost těžké takovou loď najít a zjistit čas jejího odjezdu. Neexistují žádné viditelně označené zastávky a kotviště ani plavební řád. Vše se odehrává na zvykové bázi – místní prostě vědí, kdy a kam co pluje.

Sarety aneb volský potah

Způsob přepravy pomocí sarety (což je pomalgaštěný francouzský výraz pro káru či vozík – charrette) se bude možná na první pohled zdát pomalý, zastaralý, neefektivní a náročný. Nemusí tomu tak být vždy. Nechci zrovna radit, abyste na kárce tažené voly projeli Madagaskar od severu na jih, ale v lokálním měřítku může jít o přibližovadlo velice, velice užitečné.

Zažil jsem například cestu dlouhou zhruba 55 km, kterou jsem nejprve putoval jedním směrem a o pár dnů později zpět. Pro cestu tam jsem použil vysloužilý vojenský náklaďák, který přepravoval i spoustu dalších lidí, zvířat a věcí. Jízda – dá-li se to tak vůbec nazvat – trvala 24 hodin. Zpáteční cesta na kárce tažené voly zabrala „pouhých“ 12 hodin a byla mnohem pohodlnější.

Výhodou sarety je to, že se používají téměř vždy v končinách od civilizace velmi odlehlých a tudíž málo „postižených“ penězi. Proto je jízda na volech obvykle extrémně levná (2 až 4 € za 24 hodin pronájmu potahu). I extrémní pomalost takové přepravy (cca 4 až 5 km za hodinu) je relativní – v opravdu těžkém terénu jsou nohy rychlejší než kola.

Užitečné zásady pro nájem sarety

Pokud se rozhodnete pro sarety, měli byste vybrat statné, čilé, poslušné a odpočaté voly (což je pro našince opravdu těžký úkol). Stejně tak byste měli vybrat statného, čilého, energického a odpočatého vozku (což je úkol již poněkud snazší), který to se svými zvířaty umí. Přimějte ho, aby vám kárku pěkně navršil slámou (ovšemže rýžovou, jinou tu nemají) – z nepohodlné pryčny, která vám za pár hodin udělá ze zadku řízky, se rázem stane luxusní lehátko, na němž si cestou krásně odpočinete. Rozhodně však vozkovi neraďte, on jízdě a dobytku rozumí rozhodně lépe než vy (i když vám to zprvu tak připadat nebude).

Vyvarujte se cestování v nejteplejších hodinách dne, dlouhou a obtížnou trasu je lepší absolvovat za vlahé noci. Je-li to možné, raději necestujte za deště a po dešti, jinak budete v rozbahněném terénu do kopce potah tlačit spolu s voly a z kopce se budete modlit za život svůj i nebohých hovad. Nestůjte nikdy příliš blízko dobytčat – ona musí strpět mnoho hodin různého popichování a popohánění, a tak to ráda svým trýznitelům alespoň trošku oplatí. A určitě nebude na škodu naučit se trochu malgašsky – francouzština je řečí salonních diplomatů, a proto tam, kde se jezdí na volech, nikdo francouzsky neumí.

Pousse-pousse

Atmosféru dávno zašlých (naštěstí) koloniálních dob oživují v některých městech pousse-pousse, jedno nebo dvoumístné rikši tažené domorodým běžcem. Cena se odvíjí od ujeté vzdálenosti a od vaší schopnosti smlouvat. Neměla by rozhodně přesáhnout cenu za jízdu taxíkem na stejnou vzdálenost. Běžné jsou tarify jako 1 nebo 2 € na vzdálenost 0,5 až 2 km.

Z celkem pochopitelných důvodů se s pousse-pousse setkáme jen v městech ležících na rovině nebo alespoň v krajině, která se svým sklonem rovině blíží (např. v Toliaře, Mahajanze, Antsirabe, Tamatave ap.). Dříve jezdíval pousse-pousse i v Antananarivu, i když kvůli kopcovitému terénu jen jednomístný; později se omezil na nákladní přepravu a dnes již jej z hlavního města vytlačila přebujelá automobilová doprava docela. V posledních letech pousse-pousse bohužel také houfně nahrazují klasické asijské rikši, u nichž neobstarává pohon běžec, ale šlapající cyklista. Lze odhadnout, že klasický pousse-pousse během pár let zmizí ze světa i přesto, že se v některých městech snaží udržet ho jako tradici.

Dříve se na Madagaskaru používal ještě jeden dopravní prostředek na „lidský pohon“, totiž nosítka zvaná filanjana. Nesená osoba seděla na něčem, co připomínalo židli (u movitějších křeslo), a nesli ji čtyři další lidé. Filanjana sloužila ovšem k dálkové přepravě a dávní cestovatelé, místní panovníci nebo třeba koloniální úředníci na nich překonávali často i několikasetkilometrové vzdálenosti.

Vlastní nohy a nohy nosičů

I tomu nejzapřísáhlejšímu odpůrci pohybu občas nic jiného nezbývá a musí se spolehnout na vlastní nohy. Poslední úsek cesty do některých parků a rezervací je potřeba ujít po svých a nejinak je tomu i při pohybu po těchto územích (třeba v kopcovitém terénu v Marojejy a okolí se nemohou pohybovat ani voli).

Krom toho pro milovníky pěší turistiky existuje několik vyhlášených několikadenních treků – od jezera Alaotra na pobřeží Indického oceánu, z Maroantsetry do Antalahy nebo z Maroantsetry do Andapy ap. Méně náročné je chození po kraji náhorní pahorkatiny, tedy v zemích Merinů či Betsileů. Klima je díky vyšší nadmořské výšce příznivější a zejména pro toho, kdo se zajímá o antropologii, etnologii, historii či jen běžný život dnešních Malgašů, poskytují tyto kraje nepřeberné množství pozoruhodností.

Nádherné horské treky jsou také v Andringitře na jihu centrálního Madagaskaru. Jejich součástí může být přechod skalnaté náhorní planiny, která svým vzhledem i květenou připomíná venezuelské stolové hory. Anebo tu lze vystoupat i na druhý nejvyšší vrchol Madagaskaru Imarivolanitru (Pic Boby, 2 658 m). Ostatně pěšky je dosažitelný i nejvyšší vrchol ostrova Maromokotro (2 876 m), ale vyžaduje to nejméně týdenní výpravu se spoustou nosičů, neboť se prochází málo obydlenou krajinou s nedostatkem vody.

Ať už se jen potřebujete dostat do nějaké rezervace nebo plánujete delší pochoďák, je vždy dobré pořídit si nějaké malgašské nosiče. V horkém a vlhkém klimatu dokážou pochodovat několik dní s dvacetikilovým batohem jen fyzicky dobře připravení jedinci. V rezervacích jsou za nosiče stanoveny pevné tarify podobně jako za průvodce (nosič je levnější než průvodce), jinde si musíte cenu usmlouvat.

Autostop

Autostop na Madagaskaru vlastně neexistuje. Když stojíte u cesty a máváte, zastaví vám nejspíš taxi-brousse. A to není žádný autostop, ale normální dálková osobní doprava. Jen výjimečně se lze svézt s nějakým movitějším cizincem, který má pronajaté auto (a má v něm místo). Obvykle se to však neodehraje tak, že byste si jej stopli u silnice, ale spíš se s ním domluvíte předem, že vás třeba druhý den sveze, má-li stejnou cestu. Jindy se to může přihodit i tak, že vám svezení nabídne malgašský řidič tohoto cizince. Jemu ovšem musíte zaplatit, a to ještě tak, aby cizinec o ničem nevěděl.

Městská doprava

Existuje jen v nemnoha malgašských městech. Kupříkladu v Antananarivu to jsou malé mikrobusky, které mají svá čísla (linky) a dokonce autobusové zastávky. Ty je ovšem většinou těžké najít. Plechovou ceduli už dávno někdo ukradl a ten hlouček čekajících, co tam postává, tam může postávat za zcela jiným účelem. V centru Antananariva (v Analakely) jsou jakási autobusová nádraží, odkud většina linek vyjíždí. Tam lze s výhodou jakoukoli cestu na periferii začít. Při návratu je nejjednodušší vlézt do kteréhokoli autobusku – drtivá většina jich stejně jede do centra.

Stejně jako taxi-brousse i městskou hromadnou dopravu provozují soukromí dopravci. To má velkou výhodu, neboť řidič a jeho pomocník (v tomto případě se asi hodí označení průvodčí) mají zájem svézt co nejvíc pasažérů. Proto zastaví kdekoli, kde na ně mávnete, nebo kde jim řeknete. Někdy je ovšem obtížné zjistit, kam vlastně autobus jede. Psané jízdní řády neexistují a průvodčímu není rozumět – stálým vyvoláváním a pokřikováním po kolemjdoucích je jeho hlas natolik pozměněn, že byste mu nerozuměli, ani kdyby mluvil česky.

Ceny jsou opravdu lidové. Za jízdu přes celé město zaplatíte tak 0,05 až 0,3 €. Zejména v Antananarivu, kde jen těžko usmlouváte s taxikářem alespoň trochu přijatelnou cenu, je to dobrý způsob, jak ušetřit.

Autorem textu je Pavel Hošek, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Leťte na Madagaskar v dobré partě