Kultura Madagaskaru: zvyky, tradice, literatura

Spirituální základ - Literatura

Madagaskar je průsečíkem mnoha kultur. Po staletí se v něm střetává Asie s Afrikou, obě zlehka ovlivňované i melanézskými prvky. V některých dobách měli na kulturní vývoj ostrova silný vliv Arabové. Také Evropané navštěvují a osidlují ostrov více než pět staletí, i když výrazněji se to projevuje až v posledních 150 či 200 letech.

Leťte na Madagaskar v dobré partě

Spirituální základ

Svět Malgašů je nám dosti cizí a záhadný. Mnoha jeho projevům vůbec nerozumíme nebo je chápeme jen stěží. Základní nazírání světa vychází z tradiční víry v předky (razana) a ze soustavy početných fady (tabu). Osud každého člověka řídí vintana (sudba), kterou vykládají věštci a kterou je možno si naklonit dodržováním řady pravidel a zvyklostí.

Celý systém vintany je kromobyčejně složitý a provázaný. Proto mu dopodrobna rozumí jen lidé za tímto účelem vyškolení – ombiasové. Právě oni předpovídají budoucnost, určují vhodnost a nevhodnost určitých dnů pro určité události, asistují při obřadech jako obřízka, pohřeb, famadihana (rituální exhumace mrtvých předků), svatba ap. Vyrábějí a prodávají rovněž talismany různé síly a účinku. Mnozí plní i roli jakýchsi lidových léčitelů.

Protože jde o záležitosti vskutku spletité a mnohovrstevní, ombiasové se často specializují. Někteří jsou spíše věštci, jiní léčitelé nebo zaříkávači a jiní zase vedou obřady. Existuje i skupina ombiasů, kteří se věnují černé magii. Říká se jim mpamosavy.

Symbolika

Silný symbolický význam mají světové strany. Tradiční malgašské domy i jejich vnitřní uspořádání jsou podle světových stran orientovány. Je například důležité, aby vstupní dveře směřovaly na západ a velký význam má i orientace ohniště, oken, místa pro dobytek, postelí atd. Malgaš dbalý těchto zásad si také hlídá, kam bude směřovat jeho obličej, když si sedá, na kterou stranu si pokládá své zavazadlo, kterým směrem odhazuje odpadky, z které strany přistupuje k domácím zvířatům, kde zakládá oheň a mnoho dalších věcí.

Různým stranám světa přísluší také různé měsíce tradičního lunárního kalendáře. Prostorová orientace je tímto způsobem provázána s časem. Proto se lidé před důležitým rozhodnutím nebo důležitou událostí chodí radit s kouzelníkem či věštcem, kdy je nejvhodnější čas uspořádat svatbu, obřízku nebo třeba famadihanu (rituální exhumace mrtvých předků). Ze stejného důvodu hodně záleží na okamžiku narození – zda to byl dobrý nebo špatný den. Podle toho bývá vybíráno i jméno. Ochranu před špatnou sudbou, jakož i před jinými neblahými okolnostmi či událostmi, může poskytnout talisman (ody). A rozhodně je dobré dodržovat velkou spoustu fady (tabu).

Další složkou, která může běh vintany ovlivnit, jsou tsangambato, vztyčené kameny, které poněkud připomínají menhiry nebo některé pomníky. Stojí jen tak volně v krajině nebo na posvátných místech, na místech dávných významných událostí anebo doprovázejí hrobky. Někdy je to opravdu jen kámen obrácený nastojato, jindy bývá přitesán do určitého tvaru nebo nějak „ozdoben“.

Velmi často bývají na vrcholu tsangambato rohy zebu. Skot se totiž těší také jisté míře posvátnosti. Má to několik důvodů. Jednak množství zebu výrazně odráží prestiž a postavení svého majitele ve společnosti. Je jakýmsi odznakem moci a váženosti. Krom toho je dobytek využíván k obětem při různých slavnostních, ba i spirituálních příležitostech. Důležitá je i skutečnost, že hovádka slouží k práci s půdou, která je posvátná, neboť v ní spočívají kosti předků. A jistou roli hraje i prostý fakt, že kravky spolu s rýží tvoří hlavní složku potravy Malgašů.

Tromba

Asi nejpozoruhodnějším obřadem, který je celý v rukou ombiasů, je tromba, něco jako kolektivní trans nebo masová hysterie. V malgašských kronikách se dochovalo množství dokladů o nejrůznějších formách tohoto ceremoniálu u jednotlivých etnických skupin. Nejčastěji to bývá jakási místní spiritistická seance, při níž domorodý mistr okultních věd obcuje před zraky všech přítomných s duchem některého z předků. Pomocí hypnózy a náboženského fanatizmu uvede lidi do transu a při tom jim sdělí vůli předků v záležitostech, které se týkají budoucnosti. Tyto seance bývaly mezi Sakalavy a Bary velmi oblíbené, a to zvláště mezi vojáky. Jejich cílem bylo uvolnit nervové napětí před nadcházející bitvou a vštípit bojovníkům víru ve vítězství. Někteří zaříkávači také tímto způsobem zbavovali děti koktání a jiných neduhů.

Tromby se však často stávaly i nebezpečnou politickou zbraní, poněvadž mohly ovlivnit vůli tisíců a desetitisíců lidí. V roce 1910 byla tímto způsobem vyprovokována „epidemie bilo“ u Betsileů, která se projevovala masovým simulováním pomatenosti a odepřením poslušnosti koloniální vládě. Desetitisíce lidí o sobě prohlašovaly, že trpí „nemocí bilo“ a odmítaly vykonávat práce, k nimž je úřady nutily. Podobný charakter mělo i hnutí posedlých, které se později rozšířilo mezi Mahafaly a bylo také namířeno proti kolonizátorům.

Od 20. let tohoto století byly tromby povoleny jen jako procedury při léčení některých nemocí, a to pouze mezi obyvateli jedné vesnice. A protože koloniální vláda nechtěla ztratit kontrolu ani nad těmito akcemi, byli kouzelníci povinni včas oznámit datum a místo jejich konání. V případě, že tromba byla povolena, přijel do vesnice četník a vybral od účastníků po padesáti francích. Dnes se tromba koná jen zřídka a většinou bývá přísně střežena před zraky cizinců.

Sikidy

Sikidy je ryze malgašským věšteckým uměním, jemuž se věnují mpisikidyové, vykladači sikidy. Původ této jedinečné a prastaré techniky je do značné míry zahalen tajemstvím. S vysokou pravděpodobností však umění sikidy přišlo z arabských zemí a na Madagaskar jej přivezli Antemorové, malý národ žijící na jihovýchodě Madagaskaru. Podávají o ní zprávu již první Evropané, kteří připlouvali na Madagaskar v 16. století. Praktikovala se a praktikuje po celém Madagaskaru a základní postup je u různých kmenů až obdivuhodně shodný. Existuje mnoho různých forem sikidy. Některé mají souvislost s astrologií, věštěním z karet nebo zrcadel, ale nejčistší forma, čili sikidy adabaray nebo sikidy alanana, spočívá ve věštění z rostlinných semen uspořádaných do obrazců.

Ombiasové nejčastěji používají hnědá a černá semínka liány zvané malgašsky fano nebo také fany či fana. Botanicky se jmenuje Entada chrysostachys a patří do stejné čeledi jako třeba hrách, čočka nebo akát. V průběhu sikidy věštec sestavuje semena do obrazců. Každý obrazec má čtyři řady. Náhoda určí, zda bude v řadě jedno semeno nebo dvě semena. Existuje celkem šestnáct možných variant a každá má své zvláštní jméno. Čtyřřadých obrazců vyskládá mpisikidy během jednoho sezení šestnáct a srovná je do čtverce tvořeného čtyřmi řadami a čtyřmi sloupci. Vznikne renin-tsikidy neboli mateřské sikidy, které je základem pro věštbu. Existuje 65 536 možností, jak jsou v něm semínka uspořádána. Každá řada v obrazci i každý čtyřřadý obrazec mají svůj význam. Důležitá je i vzájemná poloha různých obrazců ve čtverci či jejich pořadí. Mpisikidyové postupují při výkladu podle jistých klíčových bodů. Každý z nich má trochu odlišnou metodu, ale nikdo z nich nedokáže vysvětlit, proč právě tuto.

Věštba přitom není jednou daný obraz, jakýsi náhlý záblesk budoucnosti v mpisikidyově vnitřním zraku. K výsledkům sezení se věštec dopracovává postupně. Na základě dotazu klienta vysloví jisté obecnější předpoklady a pomocí rozhovoru s mnoha otázkami své závěry zpřesňuje a rozebírá. Velká část umění mpisikidyů tedy jistě spočívá v psychologii a umění ptát se. Mpisikidyové však také využívají některé matematické postupy, dokonce takové, které vyžadují hlubší znalosti moderní matematiky – např. algebraických algoritmů nebo symbolické logiky (např. ověřování parity), nástrojů, s nimiž dnes běžně pracují počítačoví programátoři. Ono je to svým způsobem nasnadě. Za jedno semínko si dosaďte nulu, za dvě semínka jedničku a octnete se ve dvojkové soustavě, jinými slovy ve strojovém kódu počítačů.

Literatura

Přejděme od věcí hluboce duchovních k těm spíše světským, i když spolu vždy do jisté míry budou souviset. O malgašské literatuře a literární tradici nevíme v Evropě zhola nic. Jednou z příčin je pochopitelně jazyk. Většina děl madagaskarské literatury existuje samozřejmě jen v malgaštině, bohatě strukturovaném a květnatém jazyce, pro nějž máme jen poskrovnu překladatelů.

České země jsou v tomto směru opravdový extrém. V češtině vyšla jen jedna sbírka mýtů, legend a pohádek a malý svazek merinských hainteny (viz dále). Pak již jen několik titěrných ukázek ve dvou nebo třech antologiích africké poezie. Madagaskarská literární tradice je však velmi rozsáhlá a dosahuje kvalit mnoha evropských národních literatur.

Sorabe

Nejstarší písemné památky Madagaskaru jsou psány arabským písmem. Tyto rukopisy vytvořili Antanosyové a Antemorové, dva národy z jihovýchodního pobřeží ostrova. Jejich příslušníci přišli na Madagaskar jako jedni z posledních a svůj původ odvozují od Arabů. K arabskému odkazu se živě hlásí zejména dva význačné klany Antemorů – Antaionové a Antalaotrové. Právě oni stáli u kolébky náboženských a věšteckých tradic Antemorů. O něco později v historii se v královské linii prosadil i klan Anakara, který dodnes používá vlastní tajný jazyk založený na arabštině.

Přesněji stanovit příchod Antemorů na Madagaskar není zřejmě možné. Musel se však odehrát někdy mezi 13. a 17. stoletím. Nejstarší psané literární památky Madagaskaru však odkazují spíše k prvnímu číslu v uvedeném rozmezí. Jmenují se sorabe čili velké spisy nebo významné spisy (z arabského surat – psaní, spis a malgašského be – velký). Dodnes jich existuje velké množství. Velmi vzácná jsou však sorabe starší než 300 let. Dva vůbec nejstarší rukopisy jsou z náboženských důvodů přísně střeženy a nikdy prozatím nebyly zapůjčeny k prozkoumání historikům či etnologům. Odhaduje se, že pocházejí z 15. nebo 16. století.

O čem pojednávají sorabe

Texty sorabe jsou v zásadě dvojího typu – historické a náboženské. V historických se nejčastěji píše o arabském osidlování Madagaskaru, o životě usedlíků či o vztazích v jejich rodinách. Hodná pozornosti jsou některá genealogická sorabe. Obsahují precizní datování mnoha historických událostí. Kromě patrilineárního záznamu, který je pro Araby obvyklý, jsou v nich někdy zapsány i matriarchální rodové linie. Některé z historických rukopisů se také zmiňují o prvních kontaktech s Evropany a popisují i boje a půtky Antemorů s okolními kmeny.

Duchovní a náboženská sorabe obsahují výňatky z Koránu a příslušné komentáře. Spíše než čistým poselstvím islámské víry jsou však pestrou koláží úryvků ze svatého písma a tradiční malgašské věrouky. Stěžejní množství sorabe se ovšem věnuje magii. Popisují různé okultní praktiky, zaznamenávají magické formule a zaříkadla (soratsy) či magická čísla (talasimomatsaraba). Početné jsou také rukopisy astrologické a texty týkající se sikidy.

Umění zápisu malgaštiny

Za vlády Andrianampoinimeriny (1783 až 1810; viz historii) Antemorové významně zasáhli i do dějin celého Madagaskaru. Mnoho osob z klanu Anakara přicházelo ke dvoru merinského panovníka a přinášelo s sebou znalost písma. Psát arabským písmem se naučil i Andrianampoinimerinův syn a následník Radama I. Umění zápisu malgaštiny v arabském písmu se dochovalo až do našich dnů. Např. O. M. Chapman se ve svém zasvěceném cestopise z roku 1942 (cestu podnikl roku 1939) zmiňuje o sorabe, které mu před jeho zraky sepsal a pak i daroval malgašský přítel. Je pravděpodobné, že ještě dnes žijí lidé, kteří umějí sorabe napsat. Jejich řemeslo však zaniká.

Dnes, v době, kdy citliví lidé s hrůzou sledují, jak mizí osobitá kultura jednoho národa za druhým, plní písmo nenahraditelnou archivní funkci. I na Madagaskaru již leccos zachránilo. Mnohé příběhy, legendy, verše či přísloví přežily do dnešních dnů jen díky tomu, že mohly být uchovány v knihách. Osobně se ale domnívám, že psaná legenda už vlastně není legendou a psané kabary je jen stínem toho vyprávěného.

Jak se z vyprávěných příběhů staly texty

I přes nesporný význam všech psaných pramenů měla na Madagaskaru ústní tradice hlavní slovo až do 19. století a dá se říci, že v mnoha směrech ho má dodnes. Byla vždy neobyčejně bohatá a rozmanitá jak v prozaických, tak poetických formách. Ačkoliv byla mnohá vyprávění zaznamenána, je dnes značná část nenávratně ztracena.

Na rozdíl od mnoha jiných zemí měl Madagaskar celkem štěstí na sběratele a „zapisovatele“ lidové slovesnosti. Zároveň však právě na nich leží odpovědnost za mnohou nenahraditelnou ztrátu. V 19. století působily na ostrově misie četných křesťanských církví. Významné postavení měli především protestanti. Na jednu stranu se zasloužili o shromáždění a publikování mnoha pokladů ústně tradované literatury, na straně druhé však na jejich hlavy padá i odpovědnost za „cenzuru“.

Puritánský duch viktoriánské morálky velel všem jinak pečlivým a pilným sběratelům, aby ze svých unikátních sbírek nemilosrdně odstranili vše, co by se snad jen náznakem vztahovalo k erotice, hygieně či dalším tématům, která byla pro tehdejší Evropany tabuizována. Stačila třeba jen zmínka o ptačím trusu – zcela nepodstatná ve stavbě příběhu – a celé dílo bylo zavrženo jako nečisté. Vzhledem k tomu, že se značná část malgašské prózy, a ještě více poezie, vztahuje k tématům lásky (a k ní erotika neodmyslitelně patří), muselo být „nečistých“ příběhů a básní nezměrné množství.

Norský misionář reverend Lars Dahle v předmluvě k Specimens of Malagasy Folk­lore píše: „Ačkoliv je tato sbírka vydávána jen pro účely soukromého využití, domnívám se přesto, že bylo nutné vymýtit vše, co by mohlo být chápáno jako špinavé. Tím se ovšem značně zredukovala, zejména co se týče pořekadel a hádanek. Přesto si nejsem zcela jist, zda na některých místech nečíhají skryté nečisté věci, neboť je někdy nanejvýš obtížné odhalit, jaké asociace a dojmy se mohou skrývat v záhybech zdánlivě zcela nevinných slov a frází.“ Smutné je, že takový přístup vedl nejen ke ztrátě mnoha hodnot, ale ve svém důsledku navíc i k nepochopení nebo zcela chybné interpretaci některých oblastí života a myšlení lidí z Madagaskaru.

Příběhy, aneb angano, tantara, arira

Zejména v centrálním Madagaskaru se rozvinuly dva hlavní prozaické žánry – angano tantara. Jsou to různé příběhy, bajky, povídky, historky, legendy či vyprávění. Struktura a obsah bývají u obou žánrů v zásadě stejné. Výrazný rozdíl je ovšem v tom, že tantara je vždy spojena s nějakým konkrétním vládcem a s dobou jeho vlády, byť šlo často jen o panovníka místního významu. Tím jsou de facto zasazena do skutečnosti a vykazují jistou historickou hodnotu. Angano nejsou takto omezeny a mívají spíš mytologický charakter. Obsah obou typů vyprávění může být vysoce rozmanitý, od hrdinských příběhů až k pohádkám pro děti. Třetím narativním typem literatury jsou arira – směšné příběhy, vtipy, bajky o zvířatech ap. Nemají rozhodně takovou kulturní a náboženskou váhu jako angano a tantara.

Dodnes nejvýznamnější sbírku příběhů a legend shromáždil francouzský misionář otec Callet v poslední třetině 19. století. Jmenuje se Tantara ny andriana eto Madagasikara, což znamená Příběhy králů Madagaskaru. Obsahuje neskutečné množství informací sesbíraných od lidí žijících v době, kdy tradice ústního předávání příběhů byla ještě živá.

Dozvídáme se z ní historické a genealogické údaje spojené s panováním všech králů a vládců. Je v ní i spousta údajů snad skutečně o všech aspektech života Malgašů. Najdou se v ní tak odlišná témata, jako je pěstování rýže a zakládání rýžovišť, medicína a farmakologie, právní otázky, astrologie, metalurgie, fanorona (desková hra), věštění osudu atd. Jednoznačně lze říci, že Tantara ny andriana (jak bývá název zkracován) jsou dnes nejhodnotnějším a nejbohatším zdrojem informací o Madagaskaru, jaký byl před příchodem Evropanů a křesťanství.

Duchovní texty

Na Madagaskaru nikdy nevzniklo něco, co by se dalo označit za svaté písmo; nic na způsob súter Koránu nebo knih Bible. Náboženské věrouce Malgašů se prostě nikdy nedostalo písemné kodifikace. Nouze o duchovní texty ovšem nikdy nebyla. Omezují se však hlavně na modlitby (tonombavaka) užívané při různých rituálech. Někdy bývají přeříkávány jen v duchu nebo sotva slyšitelným šepotem, jindy naopak hlasitě deklamovány nebo vyzpěvovány.

Příležitosti k použití modliteb mohou být rozmanité. Některé jsou určeny spíš do rodinného kruhu. V tradičním malgašském domě je pro modlitby vyhrazen severovýchodní kout, který se jmenuje zorofirarazana (povšimněte si, že ve slově je zakomponován výraz pro předky – razana).

Jiné modlitby jsou určeny k veřejným ceremoniálům. Pronášejí se např. při obřízce nebo během famadihany (rituální exhumace mrtvých předků). Mohou být také použity při obětování zvířat. Asi nejdelší modlitby se používaly při rituálu tangena (rozsuzování sporu pomocí jedu, „božím soudu“) nebo na ochranu bojovníků jdoucích do kmenových válek.

Kabary

Každý, kdo někdy zavítal na Madagaskar, jistě brzy shledal, že tu žijí lidé povídaví a že povídání doslova milují. Ba co víc, mluvení povýšili mezi múzy a stalo se národním uměním. Nejvytříbenější formy řečnictví se institucionalizovaly do specifického žánru zvaného kabary. Nejspíše by se dal připodobnit proklamaci, disputaci či veřejnému řečnickému vystoupení.

Vznikl a rozvinul se v časech panování krále Andrianampoinimeriny na přelomu 18. a 19. století. Původně sloužil jako způsob, jímž král oznamoval lidu své úmysly a plány, dotazoval se na názor veřejnosti a očekával připomínky, kritiku nebo souhlas. Vždyť samo slovo kabary pochází zřejmě z arabského khabar, zpráva. Ještě Václav Bojer, význačný český botanik působící na Madagaskaru, píše ve svých cestopisných črtách (1836) o řečnických vystoupeních panovníka, známých pod jménem khabar či khabary. Kabary se proslovovaly na shromážděních. Řečník, který na nich chtěl vystoupit, musel své umění ovládat vskutku brilantně, aby si neuřízl ostudu. Jeho řeč musela být vzletná a květnatá. Vysoce se cenilo, když byla hojně „proplétána“ příslovími (ohabolana) a básněmi (hainteny), či alespoň úryvky z nich.

Od svého vzniku prodělaly také jisté formální změny. Nejvýznamnější bylo asi zavedení profesionálních řečníků zvaných mpikabary, kteří se na veřejné proslovy specializují, a bývají pro rozmanité účely najímáni rodinami nebo rodinnými příslušníky. I moderní kabary hojně užívají ohabolana a hainteny, ale forma přednesu ztratila mnoho ze své spontaneity. Dnes jsou to dlouhá stylizovaná představení založená spíše než na umu improvizace na schopnostech mpikabaryho vybrat co nejpříhodnější ukázky z přebohaté pokladnice historie.

Řečnické umění

Lidé na Madagaskaru prostě povídání milují. Lze jen těžko vysvětlit, proč řečnické rituály kabary vznikly až tak pozdě. Jejich popularitu dokazuje i skutečnost, že jsou dodnes živým uměním, které se hojně pěstuje. Sice již většinou nejde o ony politicko-společenské rozklady z dob Andrianampoinimerinových, ale kabary se přesunuly více do soukromí a řečníci je proslovují při pohřbech, slavnostech obřízky a dalších podobných významných událostech v životě jednotlivců.

Pěstění řečnických dovedností se nádherným způsobem projevuje i v moderních sdělovacích prostředcích. Neobyčejným zážitkem jsou třeba každodenní večerní zprávy v televizi čili pořad, který je u nás doma esencí zkratkovitosti. Jedna událost, dvě tři vysvětlující věty a rychle k dalšímu tématu. To na Madagaskaru je to jiné. Hlasatelka v krátkosti nadnese problém – to ještě bývá zhruba tak v intencích našich zvyklostí. Pak ale zhusta dostane slovo příslušná odpovědná nebo zainteresovaná osoba – třeba ministr. A rozvine se dlouhý fantaskní monolog vzletného řečnění, který trvá třeba dvacet minut. A protože v Malgašské republice se mluví dvěma jazyky, vše, co bylo vyřčeno malgašsky, opakuje se po reklamě obvykle ještě francouzsky.

„Nekvalitních“ řečníků je na Madagaskaru vskutku velmi málo. Snad jen lidé s vrozenou vadou řeči tu neumí dobře mluvit. Povídání, řečnění, mluvení, žvanění a klábosení je vášní všech ostrovanů a věnují se mu pilně i při nejnepatrnějších příležitostech. A naopak nevěřícně kroutí hlavami nad počínáním nás, vazahů (čili cizinců), kteří se stále za něčím ženeme a nemáme ani čas si „chvilku“ popovídat.

Hainteny

Podobně jako u většiny tradičních společností i v malgašské ústní slovesnosti vždy hrála nejvýznamnější úlohu poezie. Její největší a nejhodnotnější část představují hainteny. Pro specifičnost, složitost a hlubokou kulturní zakotvenost však byly po dlouhou dobu okolním světem opomíjeny a přehlíženy. Teprve v nejnovějších dobách začínáme pronikat do tajů jejich formy, metriky a významové hloubky.

Nejstarší známá sbírka hainteny vznikla za časů panování královny Ranavalony I. Zůstala však po dlouhou dobu jen v rukopisné podobě, ukrytá v soukromé knihovně na Madagaskaru. K vydání ji připravila teprve roku 1968 Bakoly Domenichini-Ramiaramananová. Takřka všechny hainteny ve sbírce byly zapsány v letech 1835 a 1836, pouze tři, zdá se, byly přidány dodatečně roku 1838. Na rukopisu pracovalo nejméně pět lidí, ale dochovala se jména jen dvou z nich – Raharolahy a Raharo. Velmi dobře ovládali psaní latinskou abecedou, která se na Madagaskaru začala používat jen o několik let dříve. Z toho lze vyvodit, že šlo téměř jistě o studenty Royal Missionary College založené během panování Radamy I. Sestavování sbírky řídila přímo královna Ranavalona. Za uchovávání tradic si ostatně získala velký respekt celého národa.

Prvním Evropanem, jenž zaznamenal hainteny, byl Edward Baker, anglický misionář, který se zajímal o malgašskou poezii. Neznal sice ještě jméno tohoto žánru, ale již roku 1832 upozorňoval na jeho poetické prvky. Naopak mnozí z jeho následovníků považovali hainteny za prózu a jako takovou ji i překládali.

První hainteny vyšly tiskem roku 1877 v knize norského misionáře Larse Dahla Specimens of Malagasy Folk-lore. Sbírka byla vydána v nepatrném nákladu a malgašské texty nebyly přeloženy. Naštěstí ale roku 1908 John Sims knihu revidoval, opravil a znovu vydal pod názvem Anganon’ny Ntaolo. V této podobě se dočkala mnoha dalších vydání a dodnes ji lze na Madagaskaru koupit.

Literární kriticizmus

Rok 1908 byl shodou okolností i rokem, kdy na Madagaskar dorazil čtyřiadvacetiletý Jean Paulhan a začal působit jako učitel francouzštiny v Antananarivu. Později se stal jednou z nejvýznamnějších postav literárního kriticizmu 20. století. Vynikal nejen individualizmem a myšlenkovou genialitou, ale také nezvyklou mírou lidskosti.

Nikdy nezapadl do francouzské koloniální společnosti, která se utápěla v ignoranci, ba dokonce v odporu k tradiční malgašské kultuře. Dával přednost společnosti malgašské a na rozdíl od svých krajanů se naučil místnímu jazyku. To mu na jedné straně získalo respekt u všech Madagaskařanů, s nimiž se dostal do kontaktu, na druhou stranu však získal i opovržení a nenávist mnoha svých francouzských kolegů.

Paulhan byl fascinován ústní tradicí, hlavně ohabolana a hainteny. Zaznamenal několik set hainteny, z nichž 164 publikoval ve dvojjazyčné sbírce Les hain-teny merinas (1913). Všechny ostatní bohužel zůstaly dodnes pouze v rukopisné podobě. Lze jen doufat, že správce Paulhanova majetku tyto materiály někdy v budoucnu zpřístupní.

Roku 1910 Paulhan opustil Madagaskar a již nikdy se na „červený ostrov“ nevrátil. Zájem o malgašskou poezii ho však neopustil. I po padesáti letech dokázal z hlavy recitovat mnohé hainteny a ohabolana. V šedesátých letech se znovu pustil do práce. Připravoval rozsáhlou studii o hainteny, kterou mu však nebylo dáno dokončit. Zemřel roku 1968.

Od roku 1913 vyšly jen dvě nebo tři nevelké sbírky hainteny. Komplexní dílo, které by přineslo srovnání a rozbor všech známých hainteny však dosud chybí. Roku 1990 se k této vytoužené metě přiblížil Leonard Fox (Hainteny: The Traditional Poetry of Madagascar). Shromáždil a do angličtiny přeložil většinu do dnešních dnů dochovaných hainteny a doplnil je zasvěceným komentářem.

Hainteny v poetických sporech

Za časů Jeana Paulhana neexistovaly hainteny izolovaně jako samostatný poetický útvar. Byly součástí ritualizovaných milostných dialogů mezi mladým mužem a ženou. Podobný typ rozhovorů známe také z Vietnamu či Tibetu a velice podobné jsou slovní výměny pantuny, které se odehrávají mezi milenci v malajských hikayatách. Hainteny však také mohli recitovat dva lidé stejného pohlaví při tzv. poetických přích. Oba soupeřící řečníci (na Madagaskaru se jim říká mampiady hainteny) se při nich střídali v přednesu, dokud jeden z nich nebyl „přemožen“.

Aby Jean Paulhan mohl hainteny sbírat, byl nucen se mnohé z nich naučit zpaměti. To mu umožňovalo účastnit se veřejných poetických klání, při nichž zaznamenával další hainteny, které dosud neznal. Jinak mu jeho informátoři nebyli příliš ochotní něco sdělovat.

Ve sporech vždy jeden z účastníků převzal roli muže, druhý úlohu ženy a střídavě deklamovali jednu hainteny za druhou. Průběh byl vždy zhruba podobný: první mluvčí („muž“) se vyznal ze své lásky k ženě, ale druhý recitátor („žena“) se vyslovil odmítavě. V úspěšných kláních „muž“ dobude „ženu“ svou výmluvností a „spor“ vyhraje. Může se však stát, že lepším řečníkem je „žena“, která odmítá „muže“ natolik pádnými argumenty, že není schopen získat její přízeň.

Paulhan ve svých studiích význam hainteny při poetických přích zdůrazňoval. Nejde však o fenomén jedinečný pro Madagaskar. Je znám v mnoha formách z různých končin světa – z Číny, od Berberů, Basků atp. Uvědomíme-li si, že jde o vysoce vyvinuté umění s výraznou estetickou hodnotou, je zjevné, že užití hainteny v poetických přích bude relativně pozdním projevem kultury. Zdá se, že hainteny jako tvůrčí literární forma sloužily k řešení konfliktů, k ritualizovanému uvolnění napětí, které by jinak mohlo degenerovat do násilí. Vskutku, usměrnění agresivity do tvůrčí činnosti je pro malgašskou společnost charakteristické.

Co jsou hainteny

Obsah velké většiny hainteny je zaměřen na lásku ve všech jejích podobách a stádiích, od prvních letmých pohledů a tužeb až po opuštění a odloučení. Nevyhýbá se ani negativním a nepříjemným zážitkům – odmítnutí, rivalitě, žárlivosti. A nezaměřuje se rozhodně jen na lásku mezi mužem a ženou. Často opěvuje i vztah matky a dětí, otce a syna, vztah k prarodičům, mezi přáteli ap. Hainteny ovšem nejsou jen milostnou poezií. Mnohé skladby se věnují nejrůznějším univerzálně všelidským tématům jako je bůh a ďábel, dobro a zlo, svoboda a otroctví, moudrost a tupost, hrdinství, ba i smrt.

Formálně jsou hainteny básně téměř libovolné délky, avšak převažují krátká čtyřverší nebo pětiverší. To zřejmě souvisí s využíváním hainteny v poetických přích, při nichž bylo třeba krátkých a „zdrcujících“ replik. V poetické formě využívají hainteny specifických konvencí v jazyce a asonanci, které zůstávaly cizincům dlouho skryté. Nepřítomnost rýmu (i ten se však vzácně vyskytuje a může hrát významnou roli) dlouho utajovala, že jde o poezii. Struktura hainteny však není založena na rýmování ani na počtu slabik, jak tomu bývá v „klasické“ poezii evropské, ale na počtu a časování přízvuků.

Jak už to u poezie bývá, technika je důležitá, ale není nejpodstatnější. Hlavní poetická síla hainteny spočívá ve významu a v metaforách ukrytých v textu. Plné pochopení hloubky a mnohoznačnosti každého verše je nad schopnosti a možnosti cizince. Pouze člověk, který na Madagaskaru vyrůstal a prožil kus života, zná dokonale jazyk a zvyklosti místních lidí, jejich způsoby jednání, dvojsmysly v každodenní komunikaci, a který alespoň něco tuší o myšlení, obavách a pověrách, přáních a tužbách zdejších lidí, teprve takový člověk může začít chápat mnohé významy, jež jsou za řádky hainteny skryty.

Vyplývá z toho jediné – v plné šíři pochopí hainteny snad jedině rodilý Madagaskařan. A z vlastní zkušenosti s malgašskými studenty mohu dodat, že ani oni to nemají lehké. Hainteny vznikly již velmi dávno, ve společnosti, která se od té dnešní v mnohém liší. Zejména lidé z dnešních měst, kteří přejímají mnohé evropské, americké nebo prostě mezinárodní zvyklosti, již mnoha významovým rovinám nerozumějí anebo jim rozumějí jen omezeně.

Příklad:

malgašsky fonetický přepis český překlad
Midona ny any Ankaratra mdunananiakaratra Vzdálené hřmění duní nad Ankaratrou,
vaky tsipelana ny any Anjafy vakitspelananianadzafi tsipelana rozkvétá v Anjafy.
mitomany i Zanaboromanga (mtu)manijižanaburumana Modrý ptáček křičí,
mitokaka Ratsimatahotody (mtu)kakaratsimatahutudi směj se ty, kdo nebojíš se odplaty.
raha todim-paty koa aza manody ratudipatikuažamanudi Je-li to odplata smrti, nesmí přijít,
fa raha todim-pitia manodiava (fa)rahatudipitimanudiva ale je-li to odplata lásky, ať přijde.

Ohabolana

Žánrem kdesi na pomozí prózy a poezie jsou ohabolana. Ačkoliv se o nich obvykle mluví jako o příslovích a slovo ohabolana bývá zhusta překládáno jako „přísloví“, chápat je pouze v tomto jediném významu by bylo hrubým zploštěním jejich obsahu. Jistě, mnohé z nich jsou jen pouhými říkačkami. Ale jiné již nelze vymezit tak jednoduše. Samotné slovo ohabolana je složeno ze dvou výrazů: ohatra – vzor, model, příklad, podobenství, obraz, míra, srovnání a volona – řeč, jazyk. Celek je však nepřeložitelným výrazem, který je třeba chápat v kontextu malgašské kultury, jíž je součástí.

Ohabolana jsou moudrou literaturou, která vyjadřuje malgašskou životní filozofii. Vynikají nadčasovostí i snadností překladu a mezikulturního přenosu. Proto jsou také z celé malgašské literární tvorby nejlépe známa mimo Madagaskar. Je to dáno do značné míry obecně lidskou tematikou, které se nejčastěji věnují.

Je těžké určit, kolik ohabolana vlastně existuje. Největší publikovaná sbírka jich obsahuje 6 538 (Veyrières P., Meritens G., 1967). Vztahují se vskutku ke všem možným i nemožným aspektům života. Jako celek detailně popisují univerzální filozofii, která přesahuje Madagaskar a madagaskarský pohled na svět. Zasluhují si obdiv jako jeden ze vznešených a ušlechtilých lidských pokusů o vytvoření právoplatné morálky, morálních zásad a filozofického rámce pro lidské pobývání na Zemi a vztahování se k okolnímu světu.

Forma ohabolana je vždy stručná, plná paralelizmů a metafor. Nejlépe to snad lze dokumentovat na konkrétních příkladech:

Fatra-pitady ny tany tsy misy fasana, ka sendra izay homana olona
Toužit po zemi, kde nejsou hrobky, znamená chtít do země kanibalů
Halako ny ela fa mahatonta ny soa
Nenávidím cestu časem, protože při ní pomíjí krása
Indraindray izy dia toy ny voahangy raraka ary indraindray dia voantay miboridana
Žena je někdy jako tvrdý korál a někdy jako hejno vylekaných brouků
Tondro tokana tsy mahazo hao
Veš nemůžeš chytit jedním prstem
Aza mandrava trano mafy, ka mitady izay romoromony hataina
Nenič dobrý dům jen proto, abys’ měl čím přiložit na oheň
Aza manao toy ny tandindona: miaraka ihany, fa tsy azo ho namana
Nechovej se jako stín: sice nás všude doprovází, ale není naším společníkem
Aza manao masoandro avy atsinanana, ka ny avo ihany no taingenana; fa manaova masoandro avy andrefana, ka izay mivoha tsidihina avokoa.
Nebuď jako vycházející slunce, které na všechno svítí svrchu, ale jako slunce zapadající, které vstupuje do všech otevřených dveří
(staré malgašské domy mají jediné dveře na západní straně)
Ny rariny toy ny nofy: tsy azo tsy anaty fandriana ary toy ny hazo mahitsy ka tsy hita tsy anatin’ala
Spravedlnost se podobá snu: nemůže jí být dosaženo jinde než v posteli; a je jako rovný strom, neroste jinde než v lese
Amboa nohaza jorery, ka ny feo no re
Když chce pes ulovit cikádu, musí snést její křik
Amoron’ ala tsy manam-trano be
Ti, kdo žijí blízko lesa, nebydlí ve velkých domech
Ny olombelona voatr’ ampangoro, ka mifandimby ambony sy ambany
Lidé jsou jako zrnka rýže, která se vaří v hrnci; hned jsou dole, hned nahoře
Ketsa vaventy, kasarotra atao lahirodona
Když jsou mladé rostlinky rýže velké, je obtížné zasadit dvě nebo tři do stejného místa
Raha tany misy hotsaka, dia misy sahona; ary raha tany misy loha, dia misy lela; ary raha tany misy lela (olona), dia misy hevitra.
Jestliže má země louže, jsou tam žáby; jestliže má země hlavy, jsou tam jazyky; a jestliže má země jazyky (lidi), lze tam najít myšlenky

Epos Ibonia

Hainteny jsou bezpochyby žánrovým vrcholem malgašské literatury. S jejich symbolikou, metaforami či zvukovou harmonií opravdu nemůže na Madagaskaru soupeřit nic. Kdybychom však měli vybrat vrcholné dílo malgašské ústní tradice, bude to bez výhrad Ibonia, epos, který čerpá hned z několika žánrů zároveň. Je zčásti prozaický, zčásti poetický; určité pasáže mají charakter hainteny, často jsou použita ohabolana; celek však působí spíše jako legenda. Jsou v něm přítomna všechna „velká témata“ malgašských mýtů a příběhů i reálného života – neplodnost ženy, zásahy kouzelníka a věštce, důraz na mocná (a mnohovýznamová) jména lidí i věcí, boj s živly a s netvorem, rostlina jako symbol lidského zdraví či lidského života, mocné talismany nebo vliv hrdiny na odedávný běh věcí.

Epos Ibonia je však opravdovým vrcholem i v rámci literatury světové. Bývá srovnáván nejen s jinými významnými díly africké lidové tradice, jako je např. Mwindo (Zaire), Sundiata (Mali) či sága Ozidi (Nigérie), ale i s nejslavnějšími díly světové literatury. V některých zahraničních učebnicích se objevuje po boku Iliady či Kalevaly, jinde se o Ibonii hovoří jako o „malgašské Rámájaně“. Srovnání je těžké a v případě vrcholů lidského genia vždy pokulhává opravdu hodně.

Jako první zaznamenal epos misionář Lars Dahle v sedmdesátých letech 19. století a poprvé ho vydal tiskem roku 1877. Byl zařazen do kapitoly Angano sy arira (Příběhy a legendy) rozsáhlé sbírky příběhů, poezie, mýtů, písní a dalšího folkloru nazvané Specimens of Malagasy Folk-Lore. Tato tištěná verze eposu Ibonia byla pořízena podle rukopisu, který vznikl někdy mezi lety 1825 a 1855. Ibonia měla v tomto vydání 46 stran. Ty se (spolu s ostatními Dahleho materiály) objevily i v novém revidovaném vydání, které podnítila nově založená Academie Malgache a jehož autorem byl britský kvakerský misionář John Sims. Vyšlo roku 1908 a jmenuje se Anganon’ny Ntaolo: tantara mampiseho ny fomban-drazana sy ny finoana sasany nananany (Dávná vyprávění: příběhy sepsané na základě zvyklostí předků a podle jejich víry).

Dnes je Ibonia, která bývala živou orální tradicí, již asi 130 let tištěnou literární klasikou. Vydala se i do světa. Její první krůčky byly nesmělé a velmi, velmi pomalé. Dnes ale již existuje francouzská i anglická mutace a obě jsou v několika vydáních snadno dostupné – třeba i na internetu. Proto nebude jistě dlouho trvat a Ibonia se usídlí i v knihovnách mnoha dalších národů.

Hira gasy

Hira gasy neboli malgašské divadlo je zvláštní směsicí hudby, tance, recitace, kabary a dramatického umění. Spíše než divadlo by si zasloužilo označení estráda nebo slavnost. Koná se obvykle pod širým nebem, trvá celý den a vystupuje v něm několik souborů i sólových účinkujících. Na pódiu (což bývá nějaké hřiště nebo louka) se střídají různé taneční soubory, kapely a jednotlivci. Všichni mají jednotné oblečení pestrých barev. Členové jednoho souboru obvykle pocházejí ze stejné vesnice či komunity a nezřídka jsou i pokrevně spřízněni. Typické hira gasy je vlastně soupeření dvou nebo více souborů.

Tradiční malgašské hudební nástroje jsou při hira gasy využívány překvapivě jen zcela výjimečně. Je to dáno tím, že hira gasy je původem záležitost královského dvora, na nějž měli výrazný vliv Evropané. Proto jsou nejběžnější housle, trubky a bubny. Vzácněji nebo spíš příležitostně se používají i sodina (dechový nástroj na způsob flétny), akordeon, kabosy (malé „kytarky“ často vlastní výroby) a klarinet.

Představení hira gasy je svázáno řadou konvencí. Z toho důvodu jsou si vystoupení více než 80 souborů, které dnes hira gasy provozují, velmi podobná. Mezi takové zákonitosti patří přesně dané pořadí zpěvů, tanců a řečnických vystoupení, jméno souboru, používané nástroje a jednotné oblečení jeho členů. Muži nosí slaměný klobouk, červenou halenu a tmavé kalhoty, tedy úbor inspirovaný francouzskými uniformami 19. století. Přes něj jsou ještě přepásáni lambou upravené do podoby jakési šerpy. Ženy mají oblečení, jaké se nosilo u panovnického dvora v monarchistických časech.

Původ hira gasy

Počátky hira gasy nutno hledat v časech krále Andrianampoinimeriny, který jako první začal používat hudební tělesa k oživení a zdůraznění svých politických kabary. Časem se hudební uskupení začala osamostatňovat a vytvářet vlastní představení, jejichž součástí ovšem zůstávaly politické komentáře a kritika společenských poměrů. Po vystoupení hira gasy následovala audience u panovníka, který vyjadřoval spokojenost s talentem a uměním členů souboru a vyjadřoval se k poselství, jež vystoupení obsahovalo. Dnes stejným způsobem hodnotí představení diváci.

Francouzská koloniální zpráva využívala vystoupení hira gasy k tomu, aby oznámila svá rozhodnutí a nařízení i v těch nejodlehlejších vesničkách. Hira gasy tehdy plnila roli pouťových zpěváků a potulných komediantů, kteří v našich krajích také kdysi šířili novinky mezi prostý lid.

Po získání nezávislosti v roce 1960 se soubory hira gasy do jisté míry folklorizovaly a staly se nositeli tradiční malgašské kultury. Přesto se stále těšily a dosud těší velké popularitě a plní i nezastupitelnou politickou funkci. Protože přitahují velké množství lidí, využívají politici některé soubory při svých kampaních. Například v roce 1995 nazpívala malgašská popová hvězdy Rossy píseň Lera, která kritizovala režim prezidenta Zafyho. Skladbu převzal soubor hira gasy, který s ní procestoval celý Madagaskar. Její popularita nakonec sehrála významnou úlohu během Zafyho impeachmentu.

Struktura hira gasy

1. Sasitehaka (úvodní potlesk): Zhruba během deseti minut se muži za doprovodu bubnů usadí uprostřed davu přihlížejících. Ženy někde stranou dokončují make-up a upravují kostýmy.

2. Mpikabary („ten, kdo vede kabary“): Jeden z umělců, většinou nejstarší člen nebo vůdce skupiny, smekne klobouk a zahájí vystoupení. Pozve na podium dámskou část ansámblu a po krátké instrumentální skladbě následuje asi pětiminutové uvedení do tématu (indray miditra) formou kabary.

3. Renihira (matčina píseň): Zpěváci vytvoří kruh. Jsou obráceni k publiku, směrem ven z kruhu a zpívají na zvolené téma. Hráči na hudební nástroje sedí stranou a doprovázejí je. Téma je rozvíjeno a prozkoumáváno ze všech stran a úhlů, takže tato část představení může trvat i víc než hodinu. Zpěváci vyjadřují sdělení nebo poselství také gesty, postojem těla a výrazem v obličeji.

4. Dihy (tanec): Zpěváci si sednou na zem a nastoupí tanečníci – jeden, dva nebo i několik – a tančí asi čtvrt hodiny. Zároveň probíhá tzv. taneční kabary (kabarindihy), při němž se oznamují názvy doprovodných skladeb a vysvětlují a komentují taneční figury. Existují dva typické způsoby tance. Pravé dihy předvádějí dva tanečníci; jejich tanec je inspirován bojovým uměním a obsahuje mnoho akrobatických prvků. Tsikandihy nebo také dihy irery typicky provádí jeden muž, příležitostně doprovázený ženou. Taneční vystoupení uzavírá opět krátké kabary, které se znovu zmiňuje o tématu představení a také uvede jeho závěrečnou část.

5. Zanakira (dětská píseň) neboli vakodrazana (rodinný šperk): Krátké, zhruba dvacetiminutové vystoupení, kterým vše vyvrcholí a které vše uzavře.

Účastní-li se vystoupení dva nebo více uměleckých souborů, každý nejprve odehraje jednu část vystoupení. Až tak učiní všichni, posune se představení k dalšímu oddílu. Poté, co všechny soubory ukončí celý cyklus (říká se mu vakisehatra), začne cyklus druhý s jiným tématem (jmenuje se adi-kiha). Témata bývají tři nebo jich bývá i více. Od časného rána do pozdní noci je proto o čem tančit, zpívat i hovořit.

Valiha

Představení hira gasy je hudebně velmi specifické. Původní malgašská hudba je docela jiná a je to rozsáhlé téma, které by si zasloužilo samostatný článek. Přinejmenším je ale třeba zmínit alespoň jediný hudební nástroj, který dal Madagaskar světu. Je jím valiha − strunný hudební nástroj, na který se hraje prsty. Struny jsou podepřeny kolíčky a jsou napnuty na kousku silného bambusového stébla, které funguje jako ozvučná deska. Přední hráči na valihu v současné době mívají koncerty i v Evropě.

Fanorona

Fanorona je prastará malgašská desková hra. Herní plocha má 5×9 průsečíků (ale existují i menší, zjednodušené plochy), na nichž na počátku hry leží kameny obou protihráčů (uspořádání je zřejmé z obrázku). Cílem je vyřadit ze hry všechny soupeřovy kameny dříve, než tak učiní on. Pohybovat kamenem lze v kterémkoli směru po spojnicích průsečíků. Důležité je si uvědomit, že existují průsečíky dvou typů – z prvního se lze vydat jen vodorovně nebo svisle, z druhého navíc ještě diagonálními směry.

Pravidla hry

Začíná bílý. V každém tahu smí hráč posunout jeden kámen na některý z nejbližších sousedních průsečíků. Při tahu lze protivníkovi sebrat (vyřadit ze hry) kameny, které leží na linii pohybu. Lze tak učinit dvěma způsoby:

Braní přiblížením: Jestliže jeden z hráčů přisune svůj kámen k protivníkovu kameni, vezme mu všechny kameny, které leží ve směru pohybu. Braní oddálením: Jestliže jeden z hráčů oddálí svůj kámen od kamene protivníkova, odebere mu všechny, které leží na linii kamene, od kterého se oddálil. Při jednom tahu nelze současně brát oddálením i přiblížením. Jestliže je možný obojí způsob, hráč si musí vybrat jen jeden z nich.

Ne každým tahem je nutné brát nějaké soupeřovy kameny, avšak je-li to možné, musí hráč táhnout tak, aby nějaké kameny sebral. To platí i pro zahajovací tah hry. Braní se nelze vyhnout (podobně jako třeba v dámě). Jestliže hráč po tahu, při němž odebere soupeřovi kameny, může stejným kamenem táhnout po jiné linii tak, aby odebral další soupeřovy kameny, může tak učinit ihned a nečekat až na další tah. Tak může vykonat hned za sebou několik tahů (sérii), aniž by se dostal ke slovu soupeř.

Tyto doplňkové tahy nejsou povinné; hráč jich může udělat jen tolik, kolik uzná za vhodné. Povinný je pouze tah první. Podmínkou při doplňkovém tahu je, aby kámen při každém dalším posunu změnil směr, a rovněž není možné, aby se kámen vrátil po stejné linii zpět. Kámen, kterým hráč provede sérii tahů, se při nich nikdy nesmí vrátit do výchozí pozice ani na žádný průsečík, na který vstoupil během série. Odebrané soupeřovy kameny jsou z hrací plochy odstraňovány vždy po každém jednotlivém tahu v sérii, takže kámen, který provádí odebírání, se může během série dostat i na průsečíky, které byly před zahájením série obsazeny soupeřovými kameny.

Autorem textu je Pavel Hošek, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Leťte na Madagaskar v dobré partě

Vážíme si vašeho soukromí

Pomocí cookies analyzujeme návštěvnost, přizpůsobujeme obsah a reklamy podle vašich potřeb. Kliknutím na „Přijmout“ vyjadřujete souhlas s tím, že cookies používáme.