Dějiny Portugalska

První osídlování - Křesťanská rekonkvista - Zámořské objevy - Španělská nadvláda - Absolutismus - Diktatura - Cesta k prosperitě

První osídlování

Už před 5 až 6 tisíci lety, s příchodem iberských kmenů, začínají v Portugalsku vznikat první sídla. Důkaz jejich existence se zachoval do současnosti v podobě megalitů – menhirů a dolmenů – staveb nejspíš pohřebního a náboženského charakteru. Během 1. tisíciletí př. Kr. se tu postupně usídlují Féničané, Kartaginci a především Keltové, jejichž sídliště zvaná castros a opevněné vesnice citãnias jsou budovány hlavně na severu země. Mezi keltskými kmeny vynikají Lusitáni, kteří se usazují mezi řekami Tejo a Douro a po staletí odolávají dobyvačným národům. Roku 139 je ale Lusitánie nakonec dobyta Římany a latinská kultura ovládá celý poloostrov. Je zavedeno nové právní i správní právo, budována síť silnic a mostů a regionální dialekty splynuly s latinou.

Po rozpadu Římské říše se tu od 5. století střídají barbarské kmeny, Svébové, Alani a dominantní Vizigóti. V roce 711 se moci ujímají Arabové, kteří se snaží získat nová území pro svůj Cordóbský chalífát. Jejich dlouhá vláda tu zanechala velký odkaz. Zmodernizovali zemědělskou výrobu pomocí zavlažovacích systémů, zavedli pěstování rýže a citrusů, obohatili jazyk o nová slova a kuchyni o nové pokrmy.

Křesťanská rekonkvista

Z nedobytého křesťanského severu se v 10. století začínají šířit protimuslimské výboje. Jeden panovník za druhým postupně přispívá k osvobozování Portugalska od Maurů a Alfonso Henriques se po dalším vítězství prohlašuje prvním portugalským králem. Portugalské hranice, které vyjednal se Španěly, se zachovaly do nezměněné podoby dodnes. Rekonkvista končí až roku 1249 dobytím Fara.

Významným v řadě králů je Dinis (1279-1325), který založil univerzitu v Coimbře, Kristův řád a mimo jiné zalesnil pobřeží, což vedlo k ochraně zemědělské půdy. Velkou roli v rozvoji kultury mají v průběhu celého 13. století benediktini, cisterciáci a jiné církevní řády. Druhá polovina 14. století se nese ve znamení válek se Španělskem. Ukončil je Jan I. roku 1385 slavnou bitvou u Aljubarotty a sňatkem své dcery s kastilským králem. Avízská dynastie, kterou založil, je spojena s největším rozkvětem Portugalska. Boje s Araby se přesouvají do Afriky a země získává odvahu pustit se do zámořských objevů, které změní její historii.

Zlatá éra zámořských objevů

Když Janův jednadvacetiletý syn, princ Jindřich, dobude v Maroku se svou flotilou arabskou Ceutu, získává větší odpovědnost a nadšení pro další objevování afrického pobřeží. Shromažďuje tedy schopné kormidelníky, geografy a kartografy a se svým přízviskem Mořeplavec se stává průkopníkem evropských zámořských objevů. Nejprve je roku 1418 objevena Madeira a nedlouho poté Azory. Do zalesněného ráje jsou okamžitě vysláni kolonizátoři a také afričtí otroci, kteří měli půdu proměnit na výnosná pole s cukrovou třtinou a úrodné vinice. S vidinou afrického zlata, půdy a vzácného koření z Dálného Východu se vydávají další posádky dále k jihu. Za Jindřichova života stihly obsadit neobydlené Kapverdské ostrovy, založily kolonii v Guinei a Kongu a prozkoumaly africké pobřeží až k Sierra Leone.

O nejvýznamnější objevy a prvenství Portugalska jakožto světové koloniální velmoci se postaraly další generace mořeplavců. V roce 1488 doplouvá po šestnácti měsících Bartolomeu Dias k jihoafrickému Mysu dobré naděje a prokazuje tak existenci cesty do Indie kolem Afriky. Deset let na to ji úspěšně realizuje Vasco da Gama. Se svou lodí St Gabriel vztyčuje v Mosambiku portugalský kamenný pilíř (což byla portugalská metoda – namísto vztyčení „otřepané“ vlajky) a po strastiplné cestě se konečně vylodí v Indii. Na jejím západním i východním pobřeží vznikají základny a Portugalsko prosperuje díky vzkvétajícímu obchodu.

Po Kolumbově úspěšné objevné plavbě se roku 1493 Španělé chtěli pojistit, že se jim Portugalci nebudou míchat do jejich kolonizátorských plánů v Severní Americe a proto uvítali papežem iniciovanou Tordesillskou úmluvu o rozdělení nekřesťanského světa. Portugalcům podle ní mělo patřit objevené území na východ od stanovené vertikální linie, asi 480 km od Kapverdských ostrovů. Kdo mohl tušit, že jihoamerický výběžek spadající do této zóny neskrývá jen neprostupnou amazonskou džungli, ale cestu do úrodného vnitrozemí. Tak se Brazílie objevená roku 1500 Pedrem Alvares Cabralem stává významnou portugalskou „pokladnicí“.

Když během následujících desetiletí zakládá Afonso de Albuquerqe základny v indické Goe, perském Hormuzu a malajské Malace, kontroluje už Portugalsko celé východní impérium. Obsazuje Macao, Východní Timor a ostrovy Sao Tomé a Príncipe a získává světový monopol v obchodu s kořením. Po většinu 16. století se Portugalsko vyhřívá na výsluní slávy. Pod vládou Manuela I. jenom vzkvétá, bohatství je stavěno na odiv v podobě monumentálních staveb a vztahy se sousedním Španělskem jsou upevněny iniciováním několika výhodných královských sňatků. Žádná sláva ale netrvá věčně…

Španělská nadvláda

Roku 1578 se situace dramaticky mění. Král Sebastián je se svým chabým vojskem rozdrcen Araby v Maroku a velká část šlechty padne do zajetí. Sebastiánovo tělo se prý nikdy nenašlo a vznikla legenda, že se král do země vrátí, až jí bude nejhůř. Jediným přeživším následníkem trůnu se stává Kateřina, vévodkyně z Bragancy. To ale španělský král Filip II. nebere na vědomí a s odvoláním na příbuzenské vazby si násilně vynucuje trůn. Mocné Portugalsko se tak stává pouhou španělskou provincií.

Španělskou nadvládu ukončila revoluce roku 1640 a na trůn vstupuje vnuk Kateřiny Jan IV. Je mu ovšem jasné, že Španělé se jen tak nevzdají a proto posiluje spojenectví sňatkem své dcery s anglickým králem. Díky jeho pomoci a zdrojům z kolonií má Portugalsko peníze na mnohaletou válku a roku 1668 se definitivně vymaňuje ze španělského vlivu. Mezitím však utrpělo ztráty v počtu svých kolonií – Holanďané využili portugalského oslabení a převzali kontrolu nad velkou částí Asie.

Absolutismus

Za vlády krále Josefa v letech 1750–1777 přichází i do Portugalska osvícenství. Velkou roli v něm hraje despotický ministerský předseda markýz de Pombal, který získává značný vliv a reformuje zemi v duchu merkantilismu. Snaží se upevnit centralizaci monarchie, bojuje proti šlechtě a jezuitům, revitalizuje zemědělství a obchod, ruší otrokářství. Po katastrofickém zemětřesení roku 1755 se ujímá přestavby Lisabonu, která přemění město na moderní evropskou metropoli. Jeho slávě byla učiněna přítrž, když se vlády chopila Josefova pobožná dcera Marie a vyhostila Pombala ze země za zneužití jeho moci.

Na konci 18. století se Evropa začíná otřásat v důsledku Velké francouzské revoluce. Portugalsko se snaží o udržování neutrality, ale vzhledem k podpoře svého významného spojence, Anglie, se mu to úplně nedaří. Napoleon s cílem zcela odříznout vliv Anglie od zbytku Evropy roku 1807 vstupuje do Portugalska a rozděluje si ho se Španěly na základě dohody z Fontainebleau. Královská rodina v panice prchá se svým bohatstvím do Brazílie a vrací se až po čtrnácti letech, když se vévodovi z Wellingtonu podaří vybojovat Portugalsko zpět a portugalští liberálové zruší provizorní vládu britských ministrů.

Jan IV. po návratu přijímá liberální ústavu omezující feudalismus a musí kvůli tomu několik let bojovat se svým synem Miguelem, zastáncem absolutní monarchie. Ten nakonec rezignuje a žije ve Vídni v ústraní. Když se ale po Janově smrti má stát portugalským králem jeho nejstarší syn Pedro, přichází Miguelova druhá šance. Pedro je totiž králem v nově osamostatněné Brazílii a Portugalsko se rozhodne přenechat své sedmileté dceři Marii. Miguel je vyzván, ať se vrátí do země, aby ji dočasně spravoval jako regent. Ambiciózní mladý muž se však roku 1828 prohlásí králem a zakládá svou vysněnou absolutní monarchii. Na to reaguje Pedro tak, že abdikuje na vládu v Brazílii, s pomocí anglických a francouzských milic svrhává bratra z trůnu a Marie se konečně stává královnou. Během její vlády a i za jejích následovníků ale kulminuje napětí mezi liberály a konzervativci, které vyvrcholí vraždou krále Karla I. Poslední portugalský král Manuel II. se u vlády udrží pouhé dva roky a je republikány a armádou donucen prchnout do exilu.

Republika a padesátiletá diktatura

První republika vzniká roku 1910 v čele s Teófiliem Bragou. Cesta k demokracii však není zdaleka jednoduchá. Zemědělský lid se k novému politickému uspořádání staví dost skepticky a vlády se střídají jako na běžícím pásu. Za první světové války je Portugalsko zpočátku neutrální, v roce 1916 se však přidává na stranu Dohody.

V roce 1926 je vláda svržena vojenskými jednotkami a vliv získává ministr financí António Oliveira de Salazar – byla mu svěřena role ministerského předsedy s neomezenou mocí. Roku 1932 zakládá svůj Nový stát (Estado Novo) a nastoluje krajně pravicový autoritativní režim, který je považován za nejdelší diktaturu v historii západní Evropy. Salazar prosazoval tři hlavní hodnoty: Boha, rodinu a práci. Zařídil základní vzdělání pro všechny, ale to vysoké bylo dostupné málokomu. Naopak podporoval tradiční venkovský způsob života. Uznávání autorit a řád si vynucoval pomocí tajné policie PIDE a cenzury.

Velkou důležitost Salazar přikládal zarputilému udržování vlivu v koloniích, k čemuž se nezdráhal využívat krvavé metody. Díky izolaci od zbytku světa došlo k poklesu ekonomické výkonnosti země. Jediný pozitivní přínos, který se dá této izolaci přičítat, je to, že se Salazarovi podařilo udržet neutralitu Portugalska v druhé světové válce. V roce 1968 se po Salazarově mrtvici stává jeho následovníkem Marcelo Caetano, který pokračuje v jeho ideologii, nicméně v zemi dochází k uvolnění a mírnému ekonomickému růstu. Dále však pokračují ozbrojené guerillové boje v Africe, které pohlcují 40 % portugalských státních výdajů.

Rozhořčení lidu a vojska nad bezvýchodnou koloniální politikou je neudržitelné. 25. dubna 1974 přebírá iniciativu generál Antonio de Spínola se svým Hnutím ozbrojených sil. Přednese lidu prostřednictvím rádia svůj manifest a následně bez jediného výstřelu svrhne vládu. Symbolicky je tato událost pojmenována jako karafiátová revoluce – podle květin, které lidé strkali vojákům do hlavní pušek.

Cesta k prosperitě

V roce 1975 je uznána nezávislost Angoly, Mosambiku, Sao Tomé a Principes a Kapverdských ostrovů. Poslední portugalskou kolonií ve světě bylo Macao, které připadlo v roce 1999 Číně.

První svobodné roky se Portugalsko hledá. Dochází ke sporům politických stran, dokud se situace neustálí pod levicovou vládou. Jsou znárodněny banky a některé průmyslové podniky, ustanovena zemědělská reforma. V roce 1986 se stává po svobodných volbách prezidentem Aníbal Cavaco Silva a Portugalsko vstupuje do Evropského společenství. Roku 1999 přijímá za svou evropskou měnu euro a od roku 2004 Portugalec José Manuel Barosso předsedá Evropské komisi.

Po roce 2008 začíná na zemi dopadat krize, v jejímž důsledku je vláda nucena utáhnout si opasky a přijímat nepopulární úsporná opatření. Portugalsko dlouho odmítá finanční pomoc Evropské Unie, nakonec ji ale přijímá, aby se vyhnulo hrozícímu bankrotu. Nyní se propad hrubého domácího produktu pomalu snižuje a celková situace se podle EU „vyvíjí uspokojivě“. Před Portugalskem ale stojí dlouhý restrukturalizační proces a hledání cest k opětovnému nastartování konkurenceschopnosti.

Autorkou textu je Karolína Chmelařová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.