Izraelsko-palestinský konflikt

Jeruzalém - Palestinská města - Pojmy

Jeruzalém

Jeruzalém se 750 tisíci obyvateli je v současnosti hlavní město Státu Izrael. Po staletí toto město představovalo pro velkou část lidstva důležité duchovní centrum, a to hlavně díky důležitým transcendentním událostem judaismu, křesťanství a islámu, které se udály přímo v něm nebo v jeho blízkém okolí. Jádrem Jeruzaléma bylo vždy opevněné centrum zvané dnes „Staré město“. Právě tam, nebo v jeho nejbližším okolí, se nachází většina svatyní a posvátných míst – Chrámová hora se Zdí nářků a mešitami Al-Aksá a Skalním dómem, Chrám Božího hrobu, Křížová cesta, hora Sión, Olivová hora a mnoho dalších svatých míst.

Leťte do Izraele a Palestiny v dobré partě

Staré město se dnes podle náboženského hlediska dělí na tři části – židovskou, křesťanskou a muslimskou, přičemž z křesťanské části bývá samostatně vydělována čtvrť arménských křesťanů (Arménská čtvrť). V průběhu tisíciletí se přes mnohé konflikty vyvinul určitý status quo, v jehož rámci se tři náboženství navzájem respektovala. Až ve 20. století začalo ve městě docházet k velkým změnám v náboženské situaci. Po roce 1948 se město stalo jedním z ústředních center izraelsko-arabského konfliktu.

Návrh OSN na internacionalizaci města, který bral v potaz výjimečnost města a jeho důležitost pro všechny tři víry, nerespektoval po roce 1949 Izrael ani Jordánsko. V mezidobí 1948–67 byl Jeruzalém rozdělen na západní část (izraelskou – židovskou) a východní část (jordánskou – arabskou), mezi kterými byla kvůli válečnému stavu jen minimální vzájemná komunikace. Po šestidenní válce (1967) byl východní (arabský) Jeruzalém anektován Izraelem jako „jediné a nedělitelné“ hlavní město Izraele. Tato anexe však nebyla mezinárodním společenstvím dosud plně uznána, a proto mají zastupitelské úřady většiny zemí své sídlo v Tel-Avivu.

„Nedělitelné“ hlavní město je rovněž stále na první pohled rozděleno na židovské a arabské čtvrti. Ty mají odlišnou infrastrukturu a komunikace mezi nimi je stále omezená. Arabští občané Jeruzaléma nemají (na rozdíl od ostatních izraelských Arabů) izraelské občanství, ale jen zvláštní status. Izraelsko-palestinské napětí tak v Jeruzalémě stále přetrvává, neboť Palestinci považují východní část Jeruzaléma za hlavní město budoucího palestinského státu. Izraelci však vybudovali v arabské části separační bariéru a v okolí města prstenec židovských osad, takže dnes již není prakticky uskutečnitelné, aby byl Jeruzalém hlavním městem dvou států. Jeruzalém tak zůstává i do budoucna jedním z ústředních ohnisek izraelsko-palestinského konfliktu.

Související pojmy

Chrámová hora (heb. Har Ha-Bajit, arab. Al-Haram al-Kudsí aš-Šaríf – jeruzalémský posvátný okrsek) je nejposvátnější místo judaismu; v biblických dobách zde stával První (967–586 př. n. l.) a Druhý (516 př. n. l. 70 n. l.) židovský chrám. Zeď nářků je největší dochovanou zdí Druhého chrámu. Podle mesianistických teologických konceptů v judaismu je Chrámová hora místo, kde bude s příchodem Mesiáše vybudován Třetí židovský chrám. Chrámová hora je rovněž třetím nejposvátnějším místem islámu (po Mekce a Medíně), protože zde stojí dvě významné mešity Al-Aksá a Skalní dóm (arab. Kubbat as-Sachra). Vzhledem ke svému teologickému významu je Chrámová hora velice citlivý bod izraelsko-palestinského konfliktu. Podle náboženského statu quo je Chrámová hora pod patronátem muslimské nadace – wakfu. Velké napětí ze strany muslimů vyvolávají zdejší izraelské archeologické práce. Významná část izraelských rabínů zakázala z teologických důvodů na Chrámovou horu vstup.

Al-Aksá je mešita nacházející se ve východním Jeruzalémě v areálu tzv. Posvátného okrsku (arab. Al-Haram al-Kudsí aš-Šaríf), což je místo identické s židovskou Chrámovou horou. Velmi často je za mešitu Al-Aksá chybně označována nejvýraznější jeruzalémská mešita se zlatou kopulí zvaná Skalní dóm (arab. Kubbat as-Sachra). Méně nápadná mešita Al-Aksá však stojí o několik desítek metrů dál v tomtéž areálu. Pro muslimy jsou místa, kde se mešity nacházejí, třetím nejvýznamnějším místem hned po Mekce a Medíně. Podle Koránu byla totiž Chrámová hora dějištěm tzv. „Mohamedovy noční pouti“ (událost, při které prorok Mohamed navštívil nebesa). Teologický význam místa, na kterém se mešita nachází, vedl ve 20. a 21. století k mnoha nábožensko-politickým konfliktům. Poblíž mešity Al-Aksá byl např. spáchán atentát na jordánského krále Abdalláha I. Stejné místo bývá spojováno s vypuknutím druhé palestinské intifády v roce 2000.

Palestinská města hrající významnou roli v izraelsko-palestinském konfliktu

Betlém je jedno z nejvýznamnějších palestinských měst na Západním břehu Jordánu (cca 25 000 obyvatel). Díky důležitým událostem spojeným s křesťanstvím mělo město vždy významnou arabskou křesťanskou komunitu. Ta se však stále zmenšuje a dnes již většinu obyvatel Betléma tvoří muslimové. Město se mnohokrát stalo dějištěm izraelsko-palestinského konfliktu a různých násilných událostí s ním spjatých.

Hebron je město ležící asi třicet kilometrů jižně od Jeruzaléma (přibližně 150 tisíc obyvatel). Je to jedno z nejstarších blízkovýchodních měst a zároveň nejdéle osídlených lidských sídlišť vůbec. Ve zdejší svatyni Machpela spočívají ostatky praotce judaismu, křesťanství a islámu Abraháma (heb. Avraham, arab. Ibráhím) a jeho synů Izáka (heb. ,Jicchak, arab. Ishák), Jákoba (heb. Jákov, arab. Ja´akúb) a jejich manželek. Pro Židy je Hebron jedním ze čtyř nejposvátnějších měst (vedle Jeruzaléma, Safedu a Tiberiasu).

I přes společného proroka jsou vzájemné vztahy muslimů a Židů v Hebronu hluboce polarizované. Vzájemné násilí a terorismus zde dosáhlo těch nejhorších forem. Na rozdíl od většiny současných židovských osad na Západním břehu byla židovská přítomnost v Hebronu nepřetržitá od starověku až do první poloviny 20. století (s výjimkou období křížových výprav). V roce 1929 však došlo k velkému masakru hebronských Židů a přeživší museli být v následujících letech evakuováni.

Po šestidenní válce (1967) se Židé do Hebronu vrátili. Pod vedením rabína Moše Levingera z hnutí Guš Emunim založili v těsné blízkosti města židovskou osadu Kirjat Arba. Později obsadili i samotný střed Hebronu. O to se v roce 1979 zasadila hlavně Miriam Levinger, rabínova žena. V Hebronu se nyní střetává historický nárok Židů sídlit zde se skutečností, že místní židovští osadníci patří mezi největší radikály v regionu (viz např. masakr z roku 1994 spáchaný Baruchem Goldsteinem a mnoho dalších krvavých incidentů). V okolí Hebronu bylo postaveno mnoho dalších židovských osad. Také různá palestinská radikální hnutí mají v dnešním Hebronu velmi silné zastoupení.

Ramalláh je významné palestinské město na Západním břehu Jordánu (v současnosti 25 tisíc obyvatel) a de facto hlavní město Palestinské autonomie, kde má sídlo množství palestinských institucí. Město se mnohokrát stalo dějištěm izraelsko-palestinského konfliktu a různých násilných událostí s ním spjatých. Zvláště během druhé intifády došlo ve městě a jeho okolí k vážným střetům mezi Palestinci a izraelskou armádou. Jásir Arafat strávil obklíčen ve svém prezidentském sídle v Ramalláhu poslední roky svého života.

Pojmy související s islámem

Džihád (arab. „úsilí“, „snaha“) je významný a zároveň nejednoznačně interpretovaný pojem islámské věrouky vyjadřující závazek a „boj“ v duši každého muslima plnit povinnosti vyplývající z islámu. Jeho výklad může jít od důrazu na dodržování etických principů islámu až po obrannou válku islámu proti jinověrcům. Šarí´a vymezuje čtyři základní typy džihádu. První z nich – džihád srdce (náboženská sebekultivace, konání dobra atd.) – je jako jediný z džihádů označován jako „velký džihád“. Ostatní jsou tzv. „menší džihády“: džihád rukou (charitativní a sociální činnost), džihád jazyka (šíření víry mírumilovnou cestou), džihád meče (obrana islámu násilím). Soudobí islámští fundamentalisté vykládají džihád spíše radikálním způsobem. I proto současné západní chápání džihádu deformuje původní pojem pouze na jeho násilné podoby, či přímo na „svatou válku“ (džihadismus).

Imám (arab. doslova „ten, kdo stojí vepředu“) je v islámu ten, kdo může vést modlitbu v mešitě či na jiném vhodném místě. Teoreticky to může být jakýkoliv muslim. Imám však může být přeneseně i nejvyšší duchovní vůdce či hlava státu. To platí hlavně v ší´itském islámu (např. íránský imám Chomejní). Specifické je pojetí imámů v ší´itském islámu, kde je imám ztělesněním dokonalosti, neboť je veden samotným Bohem (Alláhem). V ší´itském islámu má významné postavení 12 ústředních imámů, počínaje Alím (bratrancem a zetěm Mohammedovým) a Mahdím (mesiášem) konče.

Korán je základní posvátná kniha islámu. Skládá se ze 114 kapitol (súra) a 6226 veršů (ája), které vyjadřují slovo Boží (Alláhovo). Korán je základním pramenem islámského práva šarí´a. Některá islamistická hnutí se na Korán odvolávají jako na ústavu (např. Muslimské bratrstvo). Podobně jako židovské a křesťanské posvátné texty obsahuje i Korán některé nejednoznačné pasáže, které mohou radikální interpretátoři vyložit tak, že mohou podněcovat k násilí.

Kúfíja je tradiční arabský šátek určený jako pokrývka hlavy. Ve světě se stal známý hlavně díky tomu, že jej s oblibou nosil Jásir Arafat. Kúfíja (černobílé barvy) je spojována hlavně s Palestinci a v jistém smyslu je i jejich symbolem. Je však oblíbena i v jiných arabských zemích (a jako módní doplněk i mezi mládeží na Západě). Její nošení nemusí proto mít nutně spojitost s podporou Palestinců, či mít politický nebo náboženský kontext (kúfíje nosí i arabští křesťané). Kúfíje se vyrábějí v různých barvách. Nejrozšířenější jsou černo a červenobílé.

Šarí´a (arab. „cesta k prameni“) je arabský termín pro islámské právo. Je to soubor Bohem (Alláhem) zjevených nařízení obsažených v Koránu, hadísech (souborech výroků, činů a postojů proroka Mohameda a prvních stoupenců islámu), právních tradicích a v muslimské právní vědě (fikhu). Šarí´a se zabývá všemi podstatnými problémy lidského života, přes rodinné právo, sexualitu a sociální záležitosti až po obchod a politiku. Šarí´a je v jistém smyslu obdoba židovské halachy. V sunnitském islámu jsou čtyři základní právní školy – hanáfíjská, hanbalovská, málikovská a šáfi´ijovská. V ší´itském islámu je dominantní dža´faríjovská škola. Šarí´a obsahuje některé kontroverzní otázky (např. odpadlictví od islámu). Je to však v prvé řadě otázka jejího výkladu, který může být stejně jako v případě ostatních náboženských textů umírněný, moderní či naopak doslovný, fundamentalistický až militantní.

Další pojmy důležité pro izraelsko-palestinský konflikt

Fatah (správněji Fath, arab. „dobytí“, zároveň zkr. pro Harakat at-Tahrír al-Filastíníj – „Palestinské osvobozenecké hnutí“) je palestinská sekulární nacionalistická a politická organizace založená v r. 1959. Od svého vzniku byl její nejvýraznější postavou Jásir Arafat, který byl také po několik desetiletí jejím předsedou. Fatah byl z počátku známý svým radikalismem a používáním teroristických metod boje. Postupně však změnil kurz a politici Fatahu se stali důležitými aktéry izraelsko-palestinského mírového procesu 90. let. Přelomovým okamžikem pro Fatah byla smrt jeho dlouholetého předsedy Arafata v r. 2004. Po ní posílily nejen konflikty uvnitř Fatahu, ale zintenzivnil se i konflikt Fatah – Hamás.

Pásmo Gazy je pobřežní oblast na izraelsko-egyptském pomezí o rozloze 360 km2. Před rokem 1948 bylo pásmo Gazy součástí britského mandátu Palestina. V mezidobí 1948–67 se dostalo pod egyptskou správu a od roku 1967 ho okupuje Izrael. Od r. 1948 žije v pásmu Gazy množství palestinských uprchlíků a nachází se zde řada uprchlických táborů. Vzhledem k malé rozloze území, velké hustotě obyvatelstva a nedostatku pracovních příležitostí byla zdejší hospodářská situace vždy značně komplikovaná. Navíc Izrael započal v pásmu Gazy s plánovanou politikou výstavby židovských osad. V období po roce 1967 získala izraelská přítomnost v pásmu Gazy čtyři formy: židovské osady, průmyslové zóny, vojenská stanoviště a dopravní síť určená pouze k pohybu izraelské armády a osadníků. Pásmo Gazy se stalo po roce 1948 jedním z největších ohnisek izraelsko-palestinského napětí. V 50. letech se zde nacházely základny fidájínů. V roce 1987 právě zde vypukla první intifáda. V 90. letech získalo pásmo Gazy v rámci mírového procesu omezenou autonomii. Zároveň se také stalo základnou radikálně islamistických skupin Hamás a Palestinského islámského džihádu. Po vypuknutí druhé intifády se stalo pásmo Gazy opět svědkem nárůstu násilí spojeného s izraelsko-palestinským konfliktem (viz mimosoudní fyzické likvidace, rakety Kassám) a cílem řady izraelských vojenských operací. V roce 2005 byly evakuovány všechny židovské osady v pásmu Gazy (žilo zde přibližně 8 tisíc osadníků). V důsledku konfliktu mezi sekulárními palestinskými nacionalisty (Fatah) a islamisty (Hamás) se v roce 2007 dostalo pásmo Gazy pod takřka úplnou kontrolu Hamásu.

Hamás (arab. „nadšení“, přičemž zároveň je toto slovo zkratkou pro Al-Haraka al-Mukáwama al-Islámíjja – „Hnutí islámského odporu“) je v současnosti nejvýznamnější palestinská radikálně islamistická organizace. I když jsou po světě známé hlavně teroristické akce Hamásu, hnutí v sobě spojuje dvě odlišná poslání – charitu (vůči Palestincům) a teror (vůči Izraeli). Civilní křídlo Hamásu je výraznou složkou hnutí a navazuje na aktivity egyptského Muslimského bratrstva. Vyvíjí činnost na podporu chudého palestinského obyvatelstva: provozuje vlastní školy a systém sociálního zabezpečení.

„Zeď“ – separační bariéra mezi Izraelem a Palestinou začala být budována v r. 2002 mezi Izraelem a Západním břehem osídleným Palestinci. Za hlavní účel této stavby Izrael označil „zabránění průniku palestinských teroristů do Izraele“. Ve světových médiích se začalo mluvit o „zdi“, což ale nebylo přesné. Na větší části úseků se totiž nejedná o zeď, ale o plot s elektronickými čidly na některých místech doplněný také hlubokým příkopem. Osm metrů vysoká betonová bariéra s pozorovacími a palebnými věžemi je sice jen menší součástí projektu, nachází se však v nejhustěji osídlených oblastech Západního břehu. Výstavba bariéry sice částečně omezila průnik sebevražedných atentátníků na izraelské území, způsobila však i řadu problémů. Izraelská vláda pod vedením Ariela Šarona totiž nepojala výstavbu bariéry v duchu „zelené linie“, ale na mnoha místech za tuto linii výrazně přesáhla směrem na palestinská území. To přispělo k tomu, že k izraelskému území byly de facto připojeny některé židovské osady a jejich okolí. Bariéra také komplikuje život těm Palestincům, kteří s terorismem nic společného nemají: izoluje je do enkláv, brání rolníkům starat se pravidelně o jejich pozemky, rozděluje rodiny apod. Ve prospěch Palestinců tak již několikrát zásáhl izraelský Nejvyšší soud, který trasu bariéry pozměnil.

Palestinské uprchlické tábory jsou neoddělitelně spjaty s izraelsko-palestinským sporem a s občanskou válkou v Libanonu. Uprchlické tábory jsou budovány buď OSN, nebo různými nevládními organizacemi. Často ale uprchlické tábory vznikají spontánně bez vnější organizace. Na pomoc uprchlíkům disponuje OSN Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR), ale i specializovanou agenturou UNRWA určenou přímo na pomoc palestinským uprchlíkům. Vzhledem k velké chudobě, která ve většině uprchlických táborů panuje, využívají uprchlíci často charitativních aktivit civilních křídel radikálních organizací. V utečeneckých táborech tak mají radikální organizace nezřídka své základny.

Západní břeh je oblast o rozloze 5 860 km2 mezi západním břehem řeky Jordán a Izraelem. Před r. 1948 byla součástí britského mandátu Palestina. V mezidobí 1948–67 se území dostalo pod jordánskou správu a v r. 1967 toto území obsadil Izrael. Palestinci považují Západní břeh za základ svého budoucího samostatného státu a za své hlavní město východní Jeruzalém, který s ním sousedí. De facto je však nejdůležitějším administrativním centrem Západního břehu město Ramalláh. Kromě přibližně 2,5 miliónu Palestinců žije na Západním břehu přibližně 270 tisíc židovských osadníků ve 120 židovských osadách (mezi největší patří osady Modi´in Illit, Ma´ale Adummim a Ariel). Od vzniku Izraele do současnosti se stal Západní břeh dějištěm mnoha násilností spojených s izraelsko-palestinským konfliktem. Jednalo se jak o násilí spojené se střety izraelské armády s Palestinci (hlavně období první a druhé intifády), tak i o časté konflikty mezi Palestinci a židovskými osadníky. Západní břeh byl vždy v lepší hospodářské situaci než pásmo Gazy, což byl jeden z důvodů, proč zde islamistické organizace (hlavně Hamás), nedosahovaly takové popularity jako v pásmu Gazy. V důsledku konfliktu mezi sekulárními palestinskými nacionalisty z Fatahu a radikálními islamisty z Hamásu se dostal Západní břeh v roce 2007 pod kontrolu Fatahu.

Zelená linie je v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu velmi často užívaný termín. Označuje hranici mezi okupovanými územími a Izraelem po šestidenní válce (1967). Odkazuje na ni mj. řada rezolucí OSN a je i předmětem sporů mezi Izraelci a Palestinci o průběh tzv. separační bariéry.

Židovské osady (židovští osadníci) jsou výrazem izraelské osadnické politiky, která začala na okupovaných územích po šestidenní válce v roce 1967. Plánované osídlování zahájila labouristická vláda Lévyho Eškola (1896–1969). Zprvu byla státní osídlovací politika soustředěna hlavně na údolí řeky Jordán oddělující Západní břeh od Jordánska. Zdejší osady měly střežit území, které bylo často odrazovým můstkem pro palestinské radikální skupiny. Byl rovněž vytvořen blok osad Ecijon nedaleko Betléma a tolerováno bylo i založení osady Kirijat Arba u Hebronu. Zatímco bezpečnost Izraele by daleko lépe zajistily vojenské základny na okupovaných územích, osadnická politika – tj. přesouvání izraelských civilistů na okupovaná území – se dostala do rozporu s mezinárodním právem. Osad bylo zpočátku relativně málo, takže nepředstavovaly výraznější komplikaci pro Palestince. Problém však vyvstal, když začali projevovat o osadnictví zájem někteří náboženští radikálové. Napětí posiloval i fakt, že osady byly zakládány na těch nejvýhodnějších místech, nezřídka na zkonfiskované půdě. Opravdový osadnický boom vypukl až po roce 1977, kdy se dostal k vládě Likud. Za pomoci různých zvýhodnění (daňových, sociálních) začaly izraelské vlády motivovat stěhování civilistů, nezřídka nových přistěhovalců do Izraele, do osad. V 80. letech vznikla celá osadnická města (Ma´ale Adumim, Ariel). Právě aktivity izraelských pravicových vlád dávaly najevo, že se Izrael pokouší prostřednictvím osadnické politiky změnit demografickou strukturu palestinských území. Tyto snahy však narážely na palestinský odpor a posilovaly izraelsko-palestinské napětí. Navíc se čím dál více ukazovalo, že se demograficky Palestince přečíslit nepodaří. Jako odpověď na osadnické hnutí vznikla v Izraeli rozličná mírová hnutí, která začala usilovat o vyklizení osad a odchod Izraele z okupovaných území. Zvláštním paradoxem židovských osad se stal fakt, že se na jejich výstavbě z pragmatických důvodů mnohdy podílely i palestinské firmy a dělníci, kteří dostali za tuto práci dobře zaplaceno. Osady se staly velmi nepopulární mezi většinou izraelské veřejnosti. To byl také jeden z důvodů, proč byly v roce 2005 osady evakuovány z pásma Gazy (tam žilo přibližně 8 tisíc osadníků, tedy relativně malý počet). Na současném Západním břehu žije kolem 270 tisíc osadníků v přibližně 120 osadách (Palestinců je na Západním břehu cca 2,5 miliónu). Vyřešení budoucnosti židovských osad s ohledem na Palestince bude jedním ze základních bodů případného izraelsko-palestinského urovnání.

Autorem textu je Marek Čejka, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Leťte do Izraele a Palestiny v dobré partě