Doba kamenná - Doba bronzová - Doba železná - Kolonizace - Římané - Vizigóti - Maurové - Reconquista - Katoličtí králové - Habsburkové - Bourboni a Napoleon - Válka za nezávislost - 19. století - 20. století - Občanská válka - Frankismus - Demokracie - 21. století
Doba kamenná
Paleolit (starší doba kamenná)
Nejstarší dějiny Pyrenejského poloostrova jsou obestřeny rouškou tajemství, kterou se daří poodkrýt jen v případě hmatatelných nálezů (kosterní pozůstatky, zbraně, jeskynní umění). Za prvními předky Španělů musíme na sever do pohoří Atapuerca v blízkosti města Burgos, kde byly objeveny kosterní pozůstatky člověka neandrtálského, jejichž stáří se odhaduje na 500 000 let př. n. l. O člověku neandrtálském coby nositeli civilizace středního paleolitu ve starší době kamenné víme, že začal pohřbívat své mrtvé a pobýval v jeskyních, což dokládají jeskynní naleziště s velkým množství nástrojů a zbraní z té doby.
Leťte do Andalusie v dobré partě
Leťte na Mallorcu v dobré partě
Člověka neandrtálského v období mladého paleolitu střídá člověk kromaňonský (nazvaný podle naleziště Cromagnon ve střední Francii), jehož existence je spojena s jeskynním uměním. Nejznámějším španělským dokladem toho je jeskyně Altamira poblíž přístavního města Santander, která byla obydlena zhruba před 14 000 lety. Jeskyně má nejen historickou hodnotu, ale i hodnotu uměleckou. Najdeme v ní na sto padesát maleb a rytin zvířat (bizon, kanec, jelen, koně), otisků lidských rukou a různých symbolů vypovídajících o způsobu života tehdejšího člověka, který se věnoval hlavně lovu.
Mezolit (střední doba kamenná)
Vlivem klimatických změn (oteplování) v období mezolitu se ohniska civilizace přesunují do pro život příhodnějších severních a pobřežních oblastí. Kantaberská oblast (severní pobřeží Atlantského oceánu) a levantská oblast (východní pobřeží Středozemního moře) se stávají hlavními civilizačními centry té doby. Dokladem toho je celá řada významných lokalit jako např. Calapatá, Cogul či Minateda, kde se zachovaly skupinové malby zvířat a lidí znázorňující lov, rituální tance a snad i sběr medu.
Neolit (mladší doba kamenná)
V mladší době kamenné dochází ke změně ve způsobu získávání obživy, k tzv. neolitické revoluci. Kořistnický způsob života lovu a sběru nahrazuje produktivní hospodářství v podobě chovu dobytka, obdělávání půdy a pěstování plodin. Rovněž dochází ke zdokonalování nástrojů s využitím nových materiálů – nejdříve mědi, pak bronzu. Období neolitu je v tomto ohledu jasnou předzvěstí konce doby kamenné a počátku doby bronzové.
Nositeli neolitické civilizace byly ve Španělsku populace neindoevropského původu, které přišly na Pyrenejský poloostrov ze severní Afriky a osídlily kolem roku 3000 př. n. l. především jeho jižní pobřeží s centrem v dnešní provincii Almería. Tato civilizace (tzv. almerijská kultura) po sobě zanechala dokonale opracované nástroje a zbraně, keramiku a šperky a rozšířila se po celém levantském pobřeží až do Katalánska.
Iberové
Existuje řada dokladů o tom, že nositeli neolitické revoluce a potažmo almerijské kultury byly Iberové. Iberové jsou vůbec prvním písemně doloženým etnikem na Pyrenejském poloostrově. V řeckých análech se jim dostalo pojmenování Iberové podle toho, že sídlili v oblasti kolem řeky Iber (Ebro) protékající severovýchodní části Španělska. Po Iberech je dodnes ve španělštině pojmenován Pyrenejský poloostrov jako Iberský poloostrov (península Ibérica).
Doba bronzová
Iberové přišli na Pyrenejský poloostrov podle historiků ve dvou vlnách: nejprve v neolitu, kdy vytvořili tzv. almerijskou kulturu, a pak na počátku doby bronzové, kdy dali vznik bájné tartéské civilizaci pojmenované podle řeky Tartesso (dnešní Guadalquivir).
Iberové vynikali v umění. Nejreprezentativnějším důkazem toho je Dama de Elche, soška představující kněžku či ženu iberského náčelníka, pojmenovaná podle svého naleziště městečka Elche. Dokladem vysokého úrovně iberského umění jsou i malované vázy a výjevy z bitev, ozdobné předměty, náhrdelníky a zbraně.
Baskové
Nad původem dalšího etnika, který obýval v té době (a dodnes obývá) severovýchod Španělska, dosud visí otazník. O obyvatelích Baskicka někteří soudí, že jsou potomky původních pravěkých obyvatel v této oblasti, nicméně z pera řeckých historiků a zeměpisců se nám dostává tvrzení, že Baskové a Iberové si byli fyzicky podobní a mluvili podobnými jazyky.
Doba železná
Doba železná je spojena s nejvyspělejší kulturou středoevropského pravěku, jejímiž nositeli byli Keltové. Keltové pronikají do Španělska ze severu, tedy ze střední a západní Evropy, v 5. století př. n. l. a usazují se zejména v severních a středních oblastech Španělska (vnitrozemská pahorkatina – Meseta), v dnešním Katalánsku, v Galicii a v Asturii. Keltové byli nejen jedni z nejlepších zpracovatelů železa, zdatní řemeslníci (hrnčířský kruh, výroba skla), ale i válečníci, kteří se neobávali konfliktu s Římany. Přestože nikdy nevytvořili jednotný kmenový svaz, byli na vyšší civilizační úrovni než Iberové a postupným soužitím Keltů a Iberů došlo ke vzniku etnika Keltiberů.
Kolonizace
Pyrenejský poloostrov pro svá bohatá ložiska kovů, kvalitní andaluskou půdu a rybolov nezůstal dlouho prost zájmu ostatních národů – kolonizátorů. Noví osadníci s sebou do kolonií přinášeli civilizační vymoženosti té doby jako hrnčířský kruh, znalost písma, ražbu mincí nebo také pěstování olivovníků.
Féničané
Prvními kolonizátory, kteří se na jihu Španělska v 11. století př. n. l. usazují, jsou Féničané. Tento semitský národ, jehož domovinou byla Syropalestinská oblast na východním pobřeží Středozemního moře s hlavním střediskem v městě Tyros, ve Španělsku zakládá nejstarší evropské město Gádir (Cádiz). Gádir se stává zároveň východiskem pro zakládání dalších kolonií a plaveb za Gibraltar a od 11. do 6. století př. Kr. se fénická města rozkládají podél celého pobřeží od Cádizu až po Baleáry. K nejvýznamnějším patří Málaka (Málaga) a Hispalis (Sevilla). Úpadek moci Féničanů přichází v 8. století př. Kr., kdy se Syropalestina dostává pod nadvládu Asyřanů.
Řekové
S úpadkem moci Féničanů nad Středomořím přichází do hry nový kolonizátor, tentokrát z Řecka. Řekové začínají do Španělska pronikat v 7. a 6. stol. př. n. l., a to především na dosud neobsazené východní pobřeží Pyrenejského poloostrova. Výchozím bodem řecké kolonizace se stává řecký přístav Massalia (Marseille) a nejvýznamnější řeckou kolonií ve Španělsku pak Emporion (Ampurias) v Katalánsku. Díky Řekům začala na Pyrenejském poloostrově kultivace vinné révy, olivovníku nebo také ražba mincí.
Kartaginci
Po Řecích se na koloniální výsluní ve Středomoří dostávají opět Féničané, ale tentokrát v podobě bývalé fénické kolonie Kartágo, která se stala po pádu Fénicie dědicem fénické moci. Kartaginská kolonizace Pyrenejského poloostrova začala v 6. století př. n. l. dobýváním bývalých kolonií včetně Gádiru a zakládáním obchodních cest a nových měst (Nové Kartágo – Cartagena) na východním pobřeží.
Ve 4. stol. př. n. l. však vyvstává ve Středomoří pro Kartágo nový soupeř – Řím. Do otevřeného konfliktu se obě mocnosti dostávají roku 264 př. n. l., kdy vypukne první punská válka o nadvládu nad Sicílií. Punové, jak byli Kartaginci v Římě nazýváni, v ní byli poraženi. K boji o Pyrenejský poloostrov mezi Římem a Kartágem dochází během druhé punské války, jejíž rozbuškou bylo napadení města Saguntum (blízko Valencie), které bylo pod římskou ochranou, kartaginským generálem Hannibalem. Hannibal se nespokojí s dobytím města a pokračuje dál na sever přes Pyreneje dobýt Řím. Jeho tažení, které vešlo do dějin, je ve svých počátcích úspěšné, nicméně v rozhodující bitvě u Zamy (jihozápadně od Kartága) roku 202 př. n. l. je poražen a s porážkou se všechna území na Pyrenejském poloostrově dostávají pod nadvládu Říma.
Vláda Kartaginců, přestože trvala přes tři staletí, nezanechala na Pyrenejském poloostrově kromě četných nálezů mincí (Gádir, Nové Kartágo) a uměleckých předmětů (amfory, amulety) hlubší stopu.
Římané
Druhou punskou válkou začíná na Pyrenejském poloostrově období romanizace, která je ve svých počátcích násilně vedena římskou armádou. Římané se při vstupu na španělskou půdu musejí vypořádat s odporem domácích kmenů. V roce 152 př. n. l. například proti Římanům vypukne povstání ve východním Španělsku v čele se schopným vojevůdcem Viriatusem, jiní římští vojevůdci svádí kruté boje kolem města Numancie, které vešlo svým osudem do dějin, ale i do literatury (drama Numancia od Miguela Cervantese). Nakonec je však římské tažení trvající přes dvě staletí úspěšné a na přelomu letopočtu dochází k podrobení celého Pyrenejského poloostrova, kterému se dostává pojmenování Hispania.
Důsledkem dlouhodobého pobytu římských vojsk z římských vojenských táborů postupně vznikala města. Příkladem je vznik města León na severovýchodě Španělska, které sice nese v názvu krále zvířat lva, ale pochází z latinského slova legio (legie), protože město vzniklo kolem ležení římské legie. Romanizace na Pyrenejském poloostrově vyvrcholila příchodem křesťanství. Podle tradice zde kázal a šířil křesťanství apoštol Jakub, který dal vzniknout slavné pouti – Svatojakubské cestě, jejímž cílem je katedrála v Santiagu de Compostela, kde jsou uloženy jeho ostatky.
[image:right:7669]Ač romanizace neprobíhala z počátku dobrovolně, přinesla obyvatelům poloostrova pokrok v mnoha oblastech života a co je snad nejdůležitější, položila základy, na nichž se začaly vyvíjet románské jazyky a románská kultura. Římané po sobě zanechali na Pyrenejském poloostrově několik stavebních památek civilního rázu jako opevnění (Tarragona), silnice, mosty a akvadukty (Segovia, Mérida).
Vizigóti
Úpadek římského impéria byl urychlen vpádem germánských kmenů do římských provincií během tzv. stěhování národů ve 4. až 7. století n. l. Germánská invaze měla z počátku poklidný průběh v podobě osidlování a pronikání barbarů do všech společenských vrstev včetně vojska, záhy však vyústila v otevřený konflikt.
Rozdělení Římské říše v roce 395 n. l. na její západní a východní část využil germánský kmen Vizigótů, když se zmocnili roku 410 Říma. Římský císař proti Vizogótům musel povolat římské legie od rýnské hranice, čímž uvolnil průchod jiným germánským kmenům z řad Suevů, Vandalů a Alanů do Hispánie.
Vizigóti mezitím v Římě uzavřeli s císařem příměří a pod formálním uznáním svrchovanosti císaře se stali římskými spojenci v boji proti ostatním barbarům v Hispánii. Na konci 5. století už Vizigótské království s centrem v Toledu zabíralo většinu Pyrenejského poloostrova s výjimkou Galicie, kde žili Suevové. O století později pak Vizigóti, vyznavači ariánství, podléhají domorodé většině a přijímají za oficiální náboženství katolickou víru. Osudným se nakonec Vizigótům stane boj o moc ve vlastních řadách, kdy vizigótská šlechta nepřijme za následníka trůnu syna posledního zemřelého krále Witizy (701–710) a volí za panovníka svého zástupce, šlechtice Rodericha. Roderich se zmocňuje trůnu a Witizovi potomci v nouzi proti Roderichovi požádají o pomoc Maury.
Vizigóti nevynikali v umění. V architektuře kopírovali stavby římské, které obohatili některými prvky byzantskými. Z mála vizigótských staveb, které se dochovaly, zasluhuje zmínku bazilika San Juan de Baňos u Palencie. Hojnější jsou vizigótské náhrobky a křtitelnice. Na poměrně vysokém stupni vývoje stálo vizigótské zlatnictví, jak to dokazuje nález královského pokladu v Guarrazar (provincie Toledo), obsahující kromě drobných šperků i drahokamy vykládané královské koruny.
Maurové
Na žádost Witizových potomků v roce 711 Maurové (arabsko-berberští obyvatelé) překračují z jihu hranice Pyrenejského poloostrova a obsazují města Gibraltar a Algeciras. Dva roky poté (713) je svedena bitva, ve které Roderich umírá a Maurové dobývají centrum vizigótského království Toledo. Odtud pokračují v obsazování poloostrova a nakonec se jim podaří zmocnit se všech území s výjimkou severu, kde jsou v roce 722 v bitvě u Covadongy odraženi křesťanským vojskem. Maury dobytá území jsou spojena v jednotný správní celek – emirát – v čele s emírem. Ten podléhal ústřední moci světského a duchovního vůdce arabského kalifátu, který sídlil v Damašku.
V Damašku je však v roce 750 sesazena a vyvražděna vládnoucí dynastie Ummájovců dynastií Abbásovců. Masakr přežije Ummájovec Abder-Rahman, který uniká do Španělska a tam vyhlašuje na damašském kalifátu nezávislý emirát s centrem v Córdobě. Córdoba se tímto stává nejdůležitějším hospodářským a kulturním městem na západě. Další panovníci se už nespokojí s titulem emíra a počínaje Abder-Rahmanem III. se nazývají kalify nezávislé říše, Cordóbského kalifátu. Rozkvět říše trvá zhruba do 11. století, kdy po smrti Almansora (976–1013), dobyvatele Santiaga de Compostela, dochází k pozvolnému úpadku moci Córdobského kalifátu, který se drobí na řadu drobných knížectví, tzv. taifas. Navrch v té době získávají křesťanské státy na severu, které postupně zatlačí Maury až na nejzazší jih Andalusie a nakonec je ze Španělska úplně vypudí.
Maurové vynikali především v architektuře. Nejkrásnější ukázkou toho jsou jejich modlitebny – mešity. Ve Španělsku i ve světě je věhlasná mešita v Córdobě, jejíž stavba byla započata v roce 785. Pak byla postupně rozšiřována a upravována do dnešního komplexu s prvky arabského umění od konce 8. do konce 10. století. Další ukázkou maurské architektury je původně minaret, dnes zvonice, Giralda - stometrová věž v Seville nebo palác zaragozských emírů Aljafería.
Reconquista
Reconquistou ve španělských dějinách označujeme období trvající téměř osm staletí, od 8. do 15. století, kdy probíhal proces tzv. znovudobývání území ovládaných muslimy (Maury), která se postupně vrací do rukou křesťanů, dosud obývajících především sever Španělska (Aragonie, Kastilie, Navarra, Barcelona).
Zde vznikající křesťanské státy se prohlašovaly za dědice Vizigótů a křesťanského království a v tomto duchu pojímají své výboje proti muslimům, tj. jako znovudobývání toho, co kdysi patřilo Vizigótům – křesťanům, jejich předkům. Reconquista probíhala v duchu střídavého vítězství té či oné strany. Například po rozpadu Córdobského kalifátu nebyly jednotlivé taifas schopné čelit expanzi křesťanských států a výsledkem se stalo znovudobytí Toleda roku 1085 kastilským králem Alfonsem VI.
Almorávidé a Almohadové
V zájmu větší obranyschopnosti jsou Maurové nuceni žádat o pomoc své soukmenovce ze severní Afriky – dynastii Almorávidů, kteří zatlačili vojska Alfonse VI. a změnili Al-Andalus na almorávidskou provincii. Křesťanské státy (Aragonie, Kastilie, Navarra, Barcelona) nicméně v průběhu 12. století posunovaly hraniční linie směrem na jih. Jako reakce na islám byly v rámci reconquisty organizovány četné křížové výpravy, jichž se zúčastnily mezinárodní vojenské síly. Brzy tak ani pomoc Almorávidů nepostačovala k udržení nájezdů křesťanských vojsk, a proto na Pyrenejský poloostrov proniklo vojsko Almohadů, kteří postupně dobyli např. Sevillu, Méridu, Córdobu.
Svým úspěšným tažením navrátili arabským dobyvatelům upadající slávu a dokázali sjednotit muslimskou část Španělska a udržet si svou moc až do bitvy v Las Navas de Tolosa (1212). V bitvě zvítězili křesťané pod vedením kastilského krále Alfonse VIII. Do konce 13. století pak zůstává v rukou Maurů pouze království Granada a malá část Portugalska na jihu.
Katoličtí králové
Bylo jen otázkou času, kdy dojde k definitivnímu vypuzení Maurů. Příhodným momentem k tomu se díky manželskému svazku mezi Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským stalo spojení dvou mocných křesťanských království Kastilie a Aragónu. Ferdinand společně s Isabelou zahajují poslední tažení reconquisty, jejichž výsledkem je dobytí poslední bašty Maurů, Granadského království, v roce 1492. Připojením Granady a anexí křesťanského království Navarry roku 1512 jsou položeny základy budoucího jednotného státu, Španělska.
Ruku v ruce se snahou o územní sjednocení jde i snaha o náboženské spojení. Katoličtí králové dávají ve Španělsku v roce 1474 vzniknout inkvizici, která se soustředí na vymýcení kacířů především z řad konvertovaných židů a muslimů, protože jiné než katolické vyznání není povoleno.
V zahraniční politice katolická Veličenstva sází na sňatkovou politiku a na expanzi do Latinské Ameriky. S vidinou většího bohatství podporují Kolumbovu výpravu směrem na západ, která po objevení Ameriky dne 12. 10. 1492 začne přinášet své kýžené ovoce v podobě cenných surovin.
Habsburkové
Po smrti katolických Veličenstev převzal španělské dědictví jejich vnuk Karel I. (1516–1556), Habsburk po svém otci Filipu Sličnému. Za Karlovy vlády přichází po objevitelích řada na dobyvatele. V Americe je dobyta v roce 1521 Aztécká říše a v roce 1533 Incká říše. Španělsko tehdy dosahuje svého vrcholu – stává se koloniální říší, nad kterou „slunce nezapadá“.
Mocenského vrcholu si ještě užívá Karlův nástupce, jeho syn Filip II. (1556–1598), který k říši připojuje Floridu, Filipíny a nakonec i Portugalsko a platí tak za nejmocnějšího panovníka v Evropě. Nicméně po vrcholu nezvratně přichází pád. Symptomem pádu je po velkých bojích odtržení severního Nizozemí (1581) a porážka španělské „neporazitelné Armady“ Anglií roku 1588. Do ještě hlubšího úpadku je pak Španělsko přivedeno za Filipových následovníků: Filipa III. (1598–1621) a Filipa IV. (1621–1665). Vrcholem úpadku je období po smrti posledního zástupce Habsburské dynastie Karla II. (1665–1700), který umírá bez potomků. Důsledkem je válka o španělské dědictví (1700–1713).
Bourboni a Napoleon
Karel II. sice odkázal trůn svému příbuznému Filipovi V. (1714–1746) z rodu Bourbonů, kandidátovi na francouzský trůn, nicméně proti tomu se ostře postavil habsburský císař Leopold II., kterému nebylo po chuti eventuální spojení francouzské a španělské koruny. Deset let trvající boje skončily v roce 1713 Utrechtským mírem, který uznal za krále Španělska Filipa V. Filip si nakonec podržel Španělsko, ale na úkor ztráty Sicílie a jižního Nizozemí ve prospěch Rakouska a Gibraltaru a Menorky ve prospěch Anglie.
Po Filipově smrti v roce 1746 se postupně na trůně vystřídají Ferdinand VI. (1746–1759), Karel III. (1759–1788) a Karel IV. (1788–1808). Je to období, které se nese v duchu uzavírání politických dohod se sousední Francií. Zlom však nastává, když ve Francii vypukne Francouzská revoluce a je odstraněna královská moc. Revoluční Francie neváhá Španělsku vyhlásit válku, která končí smírem a strategickým spojenectvím s Francií proti společnému protivníkovi Anglii.
S nástupem Napoleona k moci ve Francii se Španělsko díky svému spojenectví stává francouzským satelitem. Podobná situace nastává v Portugalsku, které zase pod tlakem tradičního spojence Anglie, se staví na stranu Anglie. V roce 1805 je svedena námořní bitva u Trafalgaru, ve které poráží anglické loďstvo pod vedením admirála Nelsona spojenou španělsko-francouzskou flotilu a potvrzuje nadvládu Anglie na moři.
Válka za nezávislost (1808–1814)
Ovládnutí Anglie je pro Napoleona nereálné, svou pozornost tedy zaměří na Portugalsko, dlouholetého spojence Anglie. Pod záminkou boje proti Portugalsku vpadnou v roce 1807 francouzská vojska do Španělska, ale překvapivě nezamíří do Lisabonu, ale začnou obsazovat strategické body ve Španělsku. Královský dvůr před Napoleonem ustoupí a abdikuje, ne však španělský lid. Ten převezme iniciativu a dokáže, že i bez krále a armády je schopen bojovat za svou nezávislost.
Boje za nezávislost vypuknou naplno v roce 1808 a trvají do roku 1814. S ohledem na absenci armády Španělé volí taktiku partyzánské války: napadání nepřítele v malých skupinkách ze zálohy. To by samo o sobě nestačilo na vítězství proti zkušenému veliteli Napoleonovi, ale Španělé získávají i mocného spojence, Anglii pod vedením generála Wellingtona. Válka tak není nakonec ani o Španělsku nebo Portugalsku, ale o souboji dvou velmocí o evropské prvenství, který znovu vyhrává Anglie. Napoleonova vojska jsou nakonec vyhnána ze země za obrovských ztrát na obou stranách.
Válka za nezávislost v koloniích
Boje za nezávislost ve Španělsku se přesunou i do španělských kolonií v Latinské Americe. Místní kreolové (potomci španělských dobyvatelů) se však neobrací proti Francii, ale proti samotnému Španělsku, proti španělské ústřední vládě. Kolonie čile využívají vpádu francouzských vojsk do Španělska a dosahují své nezávislosti. Španělsko postupně ztrácí status imperiální velmoci. Nezávislost nejdříve vyhlašuje Chile, později Paraguay a Uruguay, dále Kolumbie, Venezuela, Peru, Argentina, Mexiko. Pod španělskou nadvládou zůstávají jen ostrovy Kuba, Puerto Rico (Portoriko), Filipíny a Guam, ale jen dočasně do roku 1898, kdy o ně Španělsko přichází ve válce s USA.
19. století
První ústava
Během španělské války za nezávislost funkci vlády v exilu vykonávají Kortesy (stavovská shromáždění, předchůdce dnešního parlamentu). Ty přijímají roku 1812 v Cádizu po vzoru francouzské revoluční ústavy z roku 1791 jednu z nejliberálnějších ústav té doby, která zachovává monarchii, ale ruší inkvizici a zaručuje svobodu tisku. Po válce se navrátivší král Ferdinand VII. (1813–1833) se však nezdráhá ústavu v roce 1814 nekompromisně zrušit a nastolit absolutistický režim se znovuobnovenou inkvizicí, cenzurou a perzekucí liberálů.
Karlistické války a první republika
Po Ferdinandově smrti v roce 1833 vypukl spor o králova nástupce, neboť po králi zůstaly jen dvě dcery, z nichž ta starší Isabela II. se měla stát podle Ferdinandovy poslední vůle jeho následnicí. Podle bourbonského zákona však byly ženy z nástupnictví vyloučeny, čehož se nezdráhal využít Ferdinandův bratr Karel. Španělsko tak vstoupilo do období vleklých, neobyčejně krutých tří karlistických válek trvajících po celé 19. století. V nich šlo spíše než o následnictví o boj dvou nesmiřitelných táborů, kde na jedné straně stáli zastánci liberalismu (intelektuálové a nově se rodící buržoazie podporující Isabelu), na straně druhé pak konzervativní síly (feudálové, aristokrati, církev – stoupenci Karla), které stranily politickému absolutismu a zachování starých pořádků.
V roce 1839 dohodou mezi oběma tábory končí první karlistická válka (1833–1839). Karel emigruje do Francie a na trůn se dostává Isabela. Její panování probíhající v duchu postupné modernizace (rozkvět obchodu, hornictví, železnice), ale také obohacování úzkého kruhu lidí trvá do roku 1868, kdy je státním převratem vedeným generálem Juanem Primou její vláda svržena. Následujícího roku je přijata nová ústava, jejíž ustanovení překvapivě zachovává monarchii.
S novým monarchou Amadeem I. (1870–1873) přichází na španělský trůn i nová italská dynastie Savojských. Její panování však nemá dlouhého trvání, v roce 1873 král reaguje na vnitřní politickou rozpolcenost země a abdikuje. Španělsko se tak hned následujícího dne poprvé ve své historii stává federální republikou. S nově vzniklou republikou však opět zamává v pořadí už třetí karlistická válka (1872–1876).
Restaurace Bourbonů
Republika nakonec přežije jen 11 měsíců, roku 1874 je svržena státním převratem a na španělský trůn je uveden z prohlášení generála Martíneze Campose Alfons XII. (1874–1885), syn svržené Isabely II. Restaurací Bourbonů je potlačena karlistická opozice a obnovuje se veřejný pořádek.
Po smrti Alfonse XII. (1885) vykonávala regentství jeho manželka Marie Kristina až do plnoletosti Alfonse XIII. (1902–1931). Za jejího „panování“ došlo v roce 1898 ke ztrátě posledních španělských kolonií, a to po španělsko-americké válce, v níž bylo zcela zničeno španělské loďstvo. Kapitulací Španělsko podstoupilo vítězi Puerto Rico, Guam a Filipíny, zatímco Kuba se stala republikou pod protektorátem USA.
Začátek 20. století
První světová válka
Počátek 20. století se nese ve znamení světového konfliktu, první světové války (1914–1918), ke které Španělsko zaujme neutrální postoj a to pro něj znamená hospodářský rozvoj. Nicméně v kontextu revoluce v Rusku se vyostřuje dlouholetý třídní boj i ve Španělsku. Roku 1917 byla vyhlášena všeobecná stávka, které se změnila ve stávku politickou za svržení monarchie a za republiku. Vojska však stávku krvavě potlačila a vláda tímto krokem ztratila poslední zbytky své důvěryhodnosti, což vyústilo ve státní převrat.
Diktatura a druhá republika
Roku 1923 generál Primo de Rivera provedl s podporou většiny obyvatel vojenský převrat. Fašistický režim, který byl za tichého souhlasu krále Alfonse XIII. postupně ve Španělsku nastolen, rozpustil všechny politické strany i parlament, omezil základní občanská práva, zrušil svobodu tisku a zavedl přísnou cenzuru. Rivera podporoval průmysl, budoval přehrady a elektrárny. V zahraniční politice se snažil ukončit marockou válku, která vypukla proti protektorátu, který zde Španělsko vykonávalo.
Na začátku roku 1930 dorazila do Španělska světová hospodářská krize, která urychlila pád diktatury. Po pádu diktatury následoval rok nato i pád monarchie. V roce 1931 je vyhlášena v pořadí druhá španělská republika a král Alfons XIII. odchází do exilu do Itálie, kde roku 1941 umírá.
Vláda republikánsko-socialistického bloku nově nastolené republiky se pokusí o realizaci několika klíčových reforem, především reformy agrární, církevní a vojenské. Ty jsou však nakonec uskutečněny jen částečně, někde vůbec, až jsou nakonec úplně zastaveny, když se k moci opět dostane krajní pravice (1933). Je nastolena vláda Alejandra Lerrouxe, který se spolčuje s monarchisty a krajní pravicí (fašistická strana Falanga).
Napětí v zemi vzrůstá a vrcholí nepokoji v Asturii, kde horníci převzali vládu do svých rukou. Ústřední vláda se rozhodne povolat do Asturie španělskou cizineckou legii vedenou generálem Franciscem Francem. Proti asturské rebelii je vysláno 40 000 vojáků, kteří povstání krutě potlačí. Asturie se stane předzvěstí toho, co nastane o dva roky později.
Události naberou rychlý spád. Z nutnosti spojení všech demokratických sil je v roce 1936 vytvořena Lidová fronta, která spojuje levicové strany s komunisty. Následkem odhalení rozsáhlé korupce, do které byli zapleteni i členové vlády (zejména Lerroux), došlo k vládní krizi. Jsou vypsány volby, ve kterých vítězí levicová Lidová fronta. Ta má před sebou nelehký úkol vypořádat se s dědictvím let minulých a reakčními silami z řad pravice. Ty zahajují hned po svém debaklu ve volbách přípravy na násilný převrat. Fašisté jsou ilegálně vyzbrojováni a jejich aktivita se zvyšuje.
Občanská válka 1936–39
Občanská válka vypukne dne 17. 7. 1936 povstáním španělské vojenské posádky v severoafrické Melille proti vládě. V následujících dnech se přidávají další posádky ve velkých městech i na poloostrově. Velitelem povstalců se stává Francisco Franco. Reakcí levicové vlády je příkaz k vyzbrojování lidových milicí a vojska, které zůstalo věrné republice.
Díky německým a italským lodím se Francovi podařilo přepravit do Španělska cizineckou legii a marocké oddíly. Zvyšoval se i příliv zbraní a jednotek z Itálie a Německa. Zbrojní průmysl dal Francovi k dispozici i portugalský diktátor Salazar.
Vládní jednotky naproti tomu zůstávají v boji proti fašismu oslabeni. Francouzská a anglická vláda vyhlašují politiku nevměšování a přísný zákaz vývozu zbraní a munice do Španělska. Podporu republice poskytuje Sovětský svaz a Mexiko. Vznikají mezinárodní brigády španělské republikánské armády – interbrigády. Válka nakonec trvá tři roky. Po tvrdých bojích dne 1. 4. 1939 vstupuje Franco do Madridu a vyhlašuje konec války. Končí jedna z nejtragičtějších španělských válek, která si vyžádala na milión obětí a zanechala nesmazatelnou stopu v paměti španělského národa.
Frankismus (1939–1975)
Vítězstvím Francisca Franca je ve Španělsku nastolen diktátorský fašistický režim, a to pár měsíců před vypuknutím druhé světové války. S diktaturou končí opozice a začíná pronásledování odpůrců režimu. Jedinou povolenou politickou stranou je fašistická strana Falanga, za jejíhož vůdce je zvolen Franco. Razí se myšlenky o nedělitelnosti Španělska a v tomto duchu jsou zrušeny autonomie Katalánska a Baskicka. V roce 1959 je v Baskicku založena teroristická organizace ETA (Euskadi Ta Askatasuna), která bojuje všemi prostředky za nezávislost Baskicka.
V zahraniční politice je pod rouškou neutrality Španělska jasná jeho orientace na fašistické sousedy Německo a Itálii. Během druhé světové války se Španělsko stává Hitlerovou zásobárnou surovin a na ruskou frontu vysílá tzv. Modrou divizi v počtu 60 000 mužů. Nicméně s koncem války a se změnou politické situace se mění i orientace Španělska. Španělsko coby podporovatel nacistického Německa však není přijato do nově vznikajících mezinárodních institucí OSN a NATO a dostává se do politické a ekonomické izolace, která vyústí koncem 40. let v tzv. léta hladu.
Zlepšení přichází s 50. léty, kdy se opět mění politická situace v souvislosti se studenou válkou. Frankův antikomunismus najednou přichází vhod, Španělsku se dostává značné hospodářské pomoci a v roce 1955 je přijato do OSN. Frankismus nakonec přežívá o dalších 20 let déle a to do chvíle vůdcovy smrti. Franco umírá ve věku 82 let 20. 11. 1975. Jeho nástupcem je ještě za jeho života jmenován španělský princ Juan Carlos.
Demokracie a návrat Bourbonů
Se španělským králem Juanem Carlosem I. v čele země je ve Španělsku zahájen demokratizační proces. Do čela vlády je v roce 1976 jmenován Adolfo Suárez, schopný politik, který dokáže sestavit schopnou vládu z různých politických seskupení, jejímž společným jmenovatelem je skončit s frankismem.
V roce 1977 se konají po více než 40 letech svobodné volby, ve kterých jasně vítězí Suarézova strana Unie demokratického centra. Veřejností zvolená vláda schvaluje roku 1978 španělskou ústavu. Je zrušena Falanga a jsou povoleny politické strany, odbory i právo na stávku. Suaréz vítězí i ve volbách o 5 let později, ale nakonec z vysoké politiky předčasně odchází demisí v roce 1981.
Pokus o státní převrat r. 1981
Při oficiálním uvedení Suarézova nástupce Leopolda Calva Sotela do úřadu předsedy vlády dne 23. 2. 1981 vpadne do parlamentu podplukovník Civilní gardy Antonio Tejero Molina s ozbrojenou skupinou a drží parlament v zajetí skoro 24 hodin. Tento pokus o vojenský puč, poslední křeč frankismu, je však zmařen králem, který dá vojenským velitelům jasně najevo, že nemají jeho podporu.
O rok později roku 1982 se konají další volby, ve kterých už vítězí opoziční levicová strana Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) a na dlouhých 14 let se stává ministerským předsedou její představitel Felipe González. Španělsko se pro tentokrát loučí s pravicovým vedením země a v roce 1986 vstupuje do Evropské unie. V roce 1992, 500 let po objevení Ameriky, se konají v Barceloně Olympijské hry a v Seville světová výstava Expo. Španělsko nastupuje na cestu hospodářského růstu, ale vláda je zmítaná sérií skandálů. Peníze mizí v černých dírách a korupce nezná hranic.
V roce 1996 vítězí ve volbách pravicová strana Lidová fronta (PP) vedená José María Aznarem a v roce 2000 má Španělsko nejrychleji rostoucí ekonomiku v EU. Následující volby o 4 roky později znovu vyhrává Aznarova strana a poprvé v dějinách demokratického Španělska získává parlamentní většinu. Za Aznarova druhého volebního období pokračuje hospodářský růst, důsledkem čehož je však zvýšená imigrace. Za prací do Španělska míří tisíce Severoafričanů, Jihoameričanů a Východoevropanů (Rumunů).
Teroristický útok v Madridu
Populární Aznar získává body i na mezinárodním poli. Stává se spojencem USA při invazi do Iráku v letech 2003 až 2011, která má za cíl svrhnout režim Saddáma Husajna. Španělsko však posláním svých vojáků do Iráku začíná figurovat na seznamu cílů radikálních muslimských teroristických skupin. Ty udeří 11. 3. 2004 instalováním bomb do příměstských vlakových linek v centru Madridu. Výbuchy v ranní špičce si vyžádají 191 obětí a více než 1 500 zraněných.
K atentátu dochází pouhé 3 dny před konáním parlamentních voleb a Lidové straně v čele Aznarem jde o všechno. Po atentátu Aznar bláhově sází na špatnou kartu a obviňuje z atentátu baskickou teroristickou skupinu ETA. K atentátům se však hlásí islamistická teroristická skupina a v očích veřejnosti Aznarova strana rapidně klesá. Ve volbách tak jasně vítězí opozice, levicová strana PSOE.
21. století
Levicová strana PSOE vládne ve Španělsku pod vedením José Luis Rodríguez Zapatery od roku 2004 do roku 2011, kdy opratě moci opět přebírá opoziční pravicová strana PP. Vláda PSOE je často nejen opozicí kritizována za to, že během jejího volebního období přivedla zemi do vleklé ekonomické krize. K významným politickým událostem lze zařadit odchod španělských jednotek z Iráku nebo v roce 2011 oznámení baskické separatistické organizace ETA o definitivním ukončení násilí. Dále jsou schváleny zákony, které povolují uzavírání manželství mezi osobami stejného pohlaví či legalizace potratu do 14 týdne těhotenství, což je v katolické zemi, jakou je Španělsko, nevídané.
V roce 2011 se v důsledku hospodářské krize znovu obrací přízeň voličů spíše napravo. Španělé volí opoziční pravicovou Lidovou stranu (PP). Ta se stává jasným vítězem voleb a do čela vlády se staví její předseda Mariano Rajoy. Jeho vláda se musí vypořádat s důsledky ekonomické krize, které oslabují španělskou ekonomiku za posledních 5 let. Míra nezaměstnanosti neustále stoupá a Španělsko se s 27% nezaměstnaností řadí mezi země s nejvyšší nezaměstnaností v Evropské unii. Nezaměstnaných je ve Španělsku přes 6 000 000, přičemž ve více než polovině případů jde o mladé lidi. Španělská vláda je nucena šetřit a škrtat i v citlivých sektorech, jako je zdravotnictví či školství, což vyvolává vlny protestů.
Ekonomická krize a nezaměstnanost se mají stát prioritou také pro nově jmenovaného španělského krále Filipa VI., poté co jeho otec Juan Carlos I. dne 19. 6. 2014 v jeho prospěch abdikoval.
Autorkou textu je Kamila Rusnoková, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.