Doba kamenná a bronzová - Starověk - Nástup islámu a Turků - Turecká republika
Turecko se svou polohou na rozhraní dvou kontinentů a dvou moří hrálo vždy v dějinách lidstva zásadní úlohu. Popisovat podrobně dějiny Turecka je námět na celou knihu. Milovníci historie prominou, že na tomto místě o ní napíšeme jen to nejdůležitější.
Leťte do Turecka v dobré partě
Doba kamenná a bronzová
Nejstarší památky na lidskou civilizaci v Turecku patří mezi nejstarší památky na lidskou civilizaci vůbec. V době kamenné se civilizace vyvíjela hlavně na jižním okraji Anatolské plošiny. Nejznámějšími nalezišti jsou města Çatal Hőyűk, Alaca Hőyűk a Hacilar nedaleko dnešní Konye. Zdejší nálezy se datují až do doby 7 000 až 5 000 let před naším letopočtem.
O několik tisíciletí později, zhruba v době 2 600-1 300 př. n. l. měla na území Anatólie centrum starověká říše Chetitů. Její centrum bylo ve městě Chattušaš asi 200 km východně od dnešní Ankary. Chetité měli i bohaté styky se starověkým Egyptem, v Chattušaši lze třeba nalézt modrý kámen, který daroval chetitskému vládci faraon Ramses II.
V té samé době, kdy střední Anatólii ovládala Chetitská říše, se začaly na pobřeží Egejského moře usazovat první kmeny, které daly později vznik civilizaci starověkého Řecka. Nejznámější z jejich sídlišť byla Trója (Ilinois) poblíž Dardanelského průlivu (Helespontu). K tomuto městu a k této době se též vztahuje známá antická pověst o trojské válce.
Starověk
Nejstarší antické památky na území Turecka pochází z let 800 až 300 př. n. l. Kromě relativně nezávislých městských států na pobřeží Egejského moře se v těchto staletích postupně objevilo několik mocných říší. Frýgové, kterým vládl i legendární král Midas (který měl podle bájí oslí uši), přišli do Anatólie z Evropy a centrum své říše měli okolo města Gordion západně od Ankary. O něco dál na jihozápad, s centrem v městě Sardy, se rozkládala říše Lýdů.
Tajuplná Kárie pak ležela ještě dál na západ při pobřeží Egejského moře, jižně od dnešního Izmiru. Její král Mausolus si nechal v Halikarnassu (dnešní Bodrum) postavit ojedinělou hrobku, jeden z antických sedmi divů světa. Jihozápadní část pobřeží Turecka pak ovládala lýcká říše, v podstatě silně decentralizovaný svazek městských států s unikátní kulturou. Současníky Frýgů, Kárů a Lýků byla na východě země v okolí jezera Van říše Urartu silně ovlivněná civilizací starověké Mezopotámie.
Zásadním přelomem v dějinách Turecka a celého světa bylo tažení Alexandra Makedonského na východ v roce 334 př. n. l. Poprvé se podařilo sjednotit rozsáhlá území východní Evropy a Asie pod společnou vládu a vnutit jim společnou kulturu. Po smrti Alexandra, který je mimochodem podle některých pramenů pohřben v Turecku ve městě Phaselis, se jeho jednotná říše opět rozpadla na řadu menších a kratší či delší dobu trvajících států. Z těch, které nechaly své stopy v Turecku, je nutné jmenovat říši pergamskou s centrem poblíž dnešního města Bergama na Egejském pobřeží, a říši kommagenskou, jejíž král Antiochus nechal vystavět legendární obří sochy a pyramidu na vrcholu hory Nemrut.
K dalšímu sjednocení tehdy známého světa došlo na konci římské republiky a za prvních římských císařů, tedy zhruba v 2. a 1. století př. n. l. Nadvláda Říma nad územím Turecka pak s menšími peripetiemi vydržela až do doby císaře Konstantina, tedy do roku 324 n. l. Na tuto dobu vrcholné antiky také v Turecku nalezneme nejvíce památek, ať již se jedná o Efes u Egejského moře, Aspendos na jižním pobřeží nebo lázně Hierapolis poblíž travertinových teras v Pamukkale.
V roce 325 císař Konstantin přijal křesťanství a o pět let později přesunul centrum Římské říše z Říma do Konstantinopole, dnešního Istanbulu. Několik let po jeho smrti došlo k rozdělení Římské říše na říši západní, která během dalšího století zanikla, a křesťanskou Byzantskou říši s hlavním městem Konstantinopol, která s větším nebo menším rozsahem vydržela dalších tisíc let do roku 1453.
Nástup islámu a Turků
V první polovině 7. století se na Arabském poloostrově zrodilo nové náboženství - islám. Armády arabských chalífátů s centry v Damašku, Bagdádu a Káhiře se pak během dalších staletí mnohokrát střetly s vojsky Byzantské říše a několikrát stály i před branami Konstantinopole. Na druhou stranu přes území Turecka postupovaly i křesťanské armády při křížových výpravách. Památkou na ně jsou mohutné opevněné hrady, například hrad Anamur na jižním pobřeží.
Koncem tisíciletí pronikly do Malé Asie z východu bojovné a kočovné kmeny Turků. Jejich armády postupně porazily Araby i Byzantince a vytvořily v centrální Anatólii mocnou Seldžuckou říši s centrem v Iconiu (dnešní Konya). Ani tato říše ale neměla dlouhého trvání, podlehla ve 13. století dalším nájezdníkům z východu.
Po staletích nestability a vlády mnoha malých království a sultanátů se na konci 13. století jako nejmocnější ukázala říše kmene Osmanů. Její centrum se původně nacházelo na jih od Marmarského moře ve městě Bursa. Během 14. století a první poloviny století 15. století si Osmané dokázali podmanit nejen celou Anatólii, ale také rozsáhlá území bývalých arabských chalífátů na východě a neméně rozsáhlá území na Balkánském poloostrově. V roce 1529 stála osmanská vojska dokonce před branami Vídně.
Hlavní město přesunuli Osmané nejprve v roce 1363 do evropského Edirne. V roce 1453 pak sultán Mehmet Fatih (Mehmed Dobyvatel) dobyl Konstantinopol a ukončil tak existenci tisícileté Byzantské říše. Zároveň město přejmenoval na Istanbul, přesunul sem své sídlo a založil tak říši, která po dalších 450 let ovládala podstatnou část tehdy známého světa.
Turecká republika
Na přelomu 19. a 20. století zažil Osmanský sultanát několik pro něj nepříznivých událostí. Po několika balkánských válkách byli Turci téměř vytlačeni z Balkánského poloostrova, kde postupně vznikly pod patronátem Ruska a západních mocností nové státy jako Řecko, Srbsko a Bulharsko. Též Osmanské državy na východě se výrazně zmenšily. Když se pak Turecko ocitlo na straně poražených i v první světové válce, byl se sultanátem konec.
První světová válka sice v Evropě skončila v roce 1918, v Turecku se však kvůli bojům s Řeckem o dalších pět let protáhla. Až do roku 1923 se formoval charakter a rozsah nového tureckého státu. Nakonec po komplikovaných bojích a politických jednáních byla v roce 1923 vyhlášena Turecká republika. Jejím prezidentem se stal úspěšný vojevůdce a válečný hrdina Mustafa Kemal zvaný Atatűrk (otec Turků).
Již během války se Turecko v podstatě zbavilo národnostních menšin, Řekové byli vystěhováni do Evropy, početná arménská menšina byla částečně zmasakrována, částečně odešla do Sýrie a do Ruska. Atatűrk provedl řadu reforem, které měly zásadní charakter, a jejichž důsledky jsou patrné i v dnešní době. Hlavní město země přesunul z historického Istanbulu do tehdy provinčního města Ankary. Zavedl latinku místo arabského písma. Především ale provedl důslednou odluku církve od státu a udělal z Turecka světský stát, jaký známe dodnes.
Mustafa Kemal zemřel 10. 11. 1938 v Istanbulu. Jeho nástupce, generál Inőnű dokázal udržet Turecko neutrální během druhé světové války. Přes mnohé peripetie v druhé polovině 20. století Turecko zůstalo republikou a demokratickou zemí do dnešních dnů. Velkou zásluhu na tom má armáda, od dob Atatűrka hlavní síla v zemi. Několikrát ve chvíli ohrožení demokracie armáda neváhala zasáhnout a dvakrát v 60. a v 80. letech byl v zemi vyhlášen výjimečný stav.
Konec 20. století byl v Turecku poznamenán útlakem početné kurdské menšiny a bojem marxistické a teroristické organizace PKK (Kurdská strana pracujících) proti centrální vládě. Tyto problémy se sice nepodařilo dodnes zcela vyřešit, od uvěznění vůdce PKK Abdulaha Ocalana v roce 1999 jsou však problémy mezi Turky a Kurdy mnohem menší.
Autorem textu je Tomáš Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.