Fauna a flóra Turecka

Klima - Šíření druhů - Domovina mnoha druhů - Život v mořích - Flóra - Fauna

Turecko leží v oblasti Malé Asie na Anatolském poloostrově, který se nachází na hranici tří kontinentů: Evropy, Asie a Afriky. Jeho území je z velké části tvořeno centrální náhorní plošinou obklopenou řetězci horských pohoří. Průměrná nadmořská výška v Turecku je 1 100 m, zatímco v Evropě je to pouhých 200 m.

Jeďte do Turecka v dobré partě

Pobřeží země je omýváno hned čtyřmi moři: Černým, Marmarským, Egejským a Středozemním, která se od sebe dost liší svými vlastnostmi. Turecko je ale bohaté i na zdroje sladké vody, má poměrně rozsáhlou říční síť, kterou využívají jak živočichové, tak i člověk. Mezi největší řeky patří Sakarya, Kızılırmak a YeÅŸilirmak, které ústí do Černého moře. Nejznámějšími řekami ale jednoznačně zůstávají Eufrat a Tigris, které pramení v centrální Anatolii a vlévají se do Perského zálivu. Na jejich březích vznikly nejstarší civilizace světa.

Další vodní plochy tvoří zhruba 300 přírodních a 130 umělých jezer. Nejvíce se jich nachází ve východní Anatolii, kde leží ve výšce 1 719 m n. m. největší jezero Turecka Van s rozlohou 3 713 km2. Dosahuje délky 120 km, šířky 80 km a hloubky až 457 m. Je jedním z největších bezodtokých jezer světa. Má dvojí původ, vzniklo tektonickou i sopečnou aktivitou. Voda ve Vanském jezeře je brakická (má koncentraci soli někde mezi mořskou a sladkou vodou), silně alkalická (pH 9,8) a bohatá na uhličitan sodný a další soli, které tak dávají vodě její charakteristické zbarvení. Žije zde pouze jeden endemický druh ryby – ouklej turecká (Alburnus tarichi). Kromě toho zde údajně žije i Van Canavarı, tzv. Vanská příšera, která byla v roce 1995 několikrát spatřena a natočena. Podle některých nepravděpodobných popisů měří okolo 15 metrů, tělo je černé s trojúhelníkovitými výběžky na hřbetě a má velmi chlupatou rohatou hlavou. Dokonce existují i zprávy o pozorování dvou exemplářů najednou.

Turecko je jakousi mozaikou nejrůznějších biotopů. Najdeme zde vysoká horská pohoří, náhorní plošiny, řeky, slaná i sladká jezera, mořská pobřeží, mokřady, a dokonce dvě vyhaslé sopky.

Klima

Díky své poloze na rozhraní tří kontinentů je podnebí v Turecku ovlivňováno klimatickými podmínkami Evropy, Asie i Afriky. Vlivem členitosti terénu, různé nadmořské výšky a typu povrchu se zde vyskytuje široká škála klimatických zón a přechodných mikroklimat, která se mohou velmi rychle střídat i na malém území.

Na severu Turecka, podél pobřeží Černého moře, převažuje mírné klima s dostatkem srážek a vlhkosti. Na východě země je klima podobné sibiřskému, které je charakteristické suchými a studenými zimami, zatímco jihovýchod země má už téměř pouštní charakter. Centrální část Turecka se vyznačuje horkými suchými léty a chladnými zimami s velkým množstvím sněhu. Na jihozápadě a západě země je středozemní klima, které se vyznačuje suchými horkými léty a deštivými zimami.

Tato rozdílnost klimatických podmínek společně s bohatou členitostí terénu umožnila nevídaný rozkvět druhové bohatosti jak rostlin, tak i živočichů.

Šíření druhů

V minulosti ovlivnilo složení fauny a flóry celého světa střídání dob ledových a meziledových v období čtvrtohor. Nárůst ledovce v severních oblastech a jeho rozrůstání na jih způsobilo postupný posun vegetačních pásem na celé severní polokouli. Většina druhů se stáhla do několika jižně položených oblastí s vhodnými podmínkami.

Oblast Anatolie byla jednou z nich a stala se tak důležitým refugiem (útočištěm). V době meziledové následovaly některé živočišné a rostlinné druhy ustupující ledovec zpět na sever a jiné zde zůstaly a přizpůsobily se měnícím se podmínkám. Proto se zde dnes vyskytují i druhy, které mají svůj původ v severnějších oblastech Evropy.

Na šíření druhů měly a stále mají podstatný vliv také přirozené bariéry, jako jsou četné horské masivy nebo úžiny Bospor a Dardanely. Stejně jako v případě klimatických podmínek se v Anatolii střetávají rostlinné a živočišné druhy tří kontinentů. Jejich šíření napomohlo i osídlení člověkem, jehož první doklady sahají až do doby 10 000 let př. n. l.

Domovina mnoha druhů

Oblast Anatolie je považována za oblast s vysokou mírou druhové diverzity (tzv. hot spot) a genetické centrum mnoha druhů a poddruhů rostlin i živočichů.

Z této oblasti pochází řada velmi důležitých zemědělských plodin, patří mezi ně pšenice, ječmen, cizrna, čočka, fíky, třešně, višně, mandle, meruňky a lískové ořechy. Tento fakt je zachycen v názvech některých z nich, např. latinské pojmenování fíkovníku smokvoně – Ficus carica znamená „fík z Carie“, což je území na jihu egejské oblasti, kde existovala stejnojmenná starověká civilizace. Také vědecké pojmenování třešní – Cerasus pochází ze starověkého názvu místa jejich původu, dnešní provincie Giresun na pobřeží Černého moře.

Jen málokdo ví, že z oblasti Turecka se do Evropy dostalo i mnoho okrasných rostlin, které se běžně vyskytují i v našich zahradách. Jsou to například krokusy (šafrán), lilie, sněženky, a dokonce i tulipány. Ty pochází z Číny a do Evropy se dostaly právě přes Turecko, kde se pěstovaly již během 15. století. Vrcholem byla tzv. „tulipánová éra“ za vlády sultána Ahmeda III. v 17. století. Zřejmě první tulipány v Evropě byly vysazeny za vlády Rudolfa II. v Královské zahradě u Letohrádku královny Anny. V Turecku jsou dodnes velmi oblíbené a dá se říci, že jsou téměř i národní květinou.

S mnoha z výše uvedených rostlin se můžeme setkat volně v přírodě, kde stále rostou jejich původní divoké formy.

Život v mořích Turecka

Moře omývající břehy Turecka jsou stále ještě velmi bohatá na podmořský život. Bohužel i zde se ale projevuje negativní vliv člověka. V Černém moři počet živočišných i rostlinných druhů postupně klesá vlivem rostoucího znečištění. To pochází nejen z bezprostředně přilehlých zemí, ale i třeba z Evropy, odkud se do něj dostává prostřednictvím Dunaje. Nejčistší částí z celého Středomoří je východní část Středozemního moře okolo jižního pobřeží Turecka.

Zde se nejčastěji můžeme setkat s vzácnými mořskými živočichy. Vyskytují se zde dva druhy mořských želv: běžnější kareta obecná (Caretta caretta) a méně častá kareta obrovská (Chelonia mydas). Na pobřeží Turecka se nachází 17 písčitých pláží, kam se želvy opakovaně vydávají klást vejce. Tyto oblasti jsou přísně chráněny, protože vlivem turismu a rostoucího průmyslu vhodných míst pro rozmnožování želv rychle ubývá.

Dalším velmi vzácným zvířetem obývajícím tyto vody je kriticky ohrožený tuleň středomořský (Monachus monachus). Jejich celkový počet je odhadován na přibližně 500 jedinců žijících roztroušeně po celém Středomoří. Tento pokles početnosti má na svědomí člověk, který je lovil a také znečišťoval a zabíral jejich přirozené prostředí. Tuleni jsou velmi plaší a často se ukrývají v podmořských jeskyních. Město Foça nedaleko Izmiru na pobřeží Egejského moře je známé častým výskytem těchto tuleňů, své jméno také dostalo od fénického pojmenování pro tuleně.

Při troše štěstí můžeme vidět i delfíny, rejnoky nebo i žraloky a murény. V mořích okolo Turecka se běžně setkáme s velkým množstvím nejrůznějších ryb, korýšů a s jinými bezobratlými, například medúzami. Běžně se zde vyskytují dva druhy: talířovka ušatá (Aurelia audita) a kořenoústka plicnatá (Rhizostoma pulmo), ani jedna nepředstavuje pro člověka nebezpečí. S globálním oteplováním se ale do Středozemního moře dostávají i nepůvodní druhy z Rudého moře. Např. medúza Rhopilema nomadica, jejíž požahání už může být bolestivé a v některých případech i nebezpečné.

Flóra Turecka

Díky variabilním klimatickým podmínkám je flóra této oblasti velmi rozmanitá. Ne nadarmo je Turecko někdy nazýváno botanickou zahradou Evropy. V celé Evropě roste zhruba 12 000 druhů rostlin, v Anatolii je to něco okolo 9 000 druhů, z toho je téměř 3 000 rostlin endemických pro tuto oblast! Dalo by se říci, že každý region Turecka má svoji charakteristickou flóru.

Nejčastějším typem porostu, vyskytujícím se na tureckém pobřeží, je keřovitá macchie rostoucí v nadmořské výšce 0 až 1 000 m. Nejběžnějšími druhy macchie jsou vřesovec stromovitý (Erica arborea), dub cesmínový (Quercus ilex), cypřiš, myrta obecná (Myrtus communis), rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis), jalovec, vavřín, levandule a tymián.

V Turecku dále roste velké množství různých typů lesů, od jehličnatých, listnatých přes smíšené až ke galeriovým lesům podél velkých řek v centrální a východní části Anatolie. Najdeme zde 564 druhů stromů, z toho je 76 druhů endemických. Celkově je zalesněno 26 % území Turecka, většina z toho je zachovaný původní typ lesa (v Evropě je to pouhých 5 %). V minulosti pokrývaly lesy většinu území Turecka, během času ale byly vykáceny, ať už jako zdroj paliva, stavebního materiálu, nebo při získávání zemědělské půdy. V současnosti se objevují snahy o opětovné zalesňování území. Většina lesů se nachází na pohořích, která se táhnou podél mořských pobřeží v nadmořské výšce 0 až 2 000 m. Centrální a východní oblasti Turecka jsou zalesněny méně.

Z jehličnatých stromů jsou nejčastější různé druhy borovic. Podél pobřeží Středozemního moře nejčastěji roste borovice kalábrijská (Pinus brutia) a černá (P. nigra). Dále borovice lesní (Pinus silvestris) a v severní Anatolii i jedle kavkazská (Abies nordmanniana). V pohoří Taurus se můžeme setkat s jedlí cilisijskou (Abies cilicica) a cedrem libanonským (Cedrus libani). Ve východních a severovýchodních pohořích Turecka je nejčastější smrk východní (Picea orientalis).

Mezi nejrozšířenější listnaté stromy patří duby, kterých v Anatolii roste hned 18 druhů, z celkových 27 druhů vyskytujících se v celé Evropě. Dalším častým stromem je buk východní (Fagus orientalis) rostoucí hlavně na západě a severu Turecka. Běžnými stromy jsou také javory, jasany, kaštanovníky, lípy, jeřáby, habry, olše, platany, vrby a topoly. V Turecku má svůj původ třešeň a višeň, země je největším světovým producentem těchto druhů ovoce.

Velmi zajímavá je ambroň východní (Liquidambar orientalis), která je endemitem této oblasti. Vyskytuje se jen ve vlhkých údolích jihovýchodního Turecka, v místech, kde je vysoká hladina spodní vody. Dále roste ještě na několika málo Egejských ostrovech. Z její mízy se získává olej, který se používá v tradiční medicíně a při výrobě parfémů (tzv. styrax, vykuřovadlo trochu podobné kadidlu). Tento druh je pozůstatkem z třetihor, kdy měl mnohem větší rozšíření.

Dalším častým typem biotopu jsou stepi, které se vyskytují hlavně v centrální a východní Anatolii. Najdeme je v horách ve výšce nad 2 000 m, ale také v suchých a studených oblastech Turecka. Stepní vegetace je tvořena velkým množstvím různých druhů trav, jako např. kostřava, kavyl a oves, a bylinami, jako např. pelyněk, tymián, divizna, šalvěj, kozinec a kručinka. Mnoho z těchto rostlin je léčivých nebo aromatických. Travnaté louky jsou během jara pokryty pestrobarevnou směsí kvetoucích rostlin, z nichž mnohé pěstujeme na našich zahradách. Najdeme zde tulipány, hořce, máky, sasanky, narcisy, kosatce, bramboříky, šafrány, zvonky a lilie.

Velmi zajímavá rostlinná společenstva najdeme v málo běžných biotopech. V okolí slaného jezera Tuz (Tuz Gölü) je obsah solí rozpuštěných v půdě několikanásobně vyšší než je běžné. Proto zde mohou růst jen rostliny, které jsou na to přizpůsobené (tzv. halofyty). V okolí jezera tak najdeme více jak 30 endemických druhů rostlin. V blízkosti řek a vodních nádrží se nachází množství mokřadů, ve kterých převládají šáchorovité a sítinovité rostliny.

Fauna Turecka

Stejně jako v případě rostlin je i fauna Turecka velmi rozmanitá a bohatá. Žije zde okolo 80 000 druhů živočichů, v porovnání s celou Evropou (bez Turecka) je to o 20 000 druhů živočichů více! Mnoho druhů, které jsou v jiných částech světa chráněny a jejich populace uměle udržovány, se v této oblasti vyskytují ve vysokých počtech a ve svém přirozeném prostředí.

I některé dnes hojně rozšířené živočišné druhy mají svoji domovinu v oblasti Turecka. Například daněk evropský (Dama Dama) má svůj původ na východě Eurasie, do Evropy se rozšířil s pomocí člověka z oblasti Anatolie. V antickém Řecku si lidé mysleli, že daňci zabíjí hady a proto byli vysazeni na ostrově Rhodos, dodnes je tam připomínají dvě sochy umístěné v přístavu. Dalším takovým druhem je bažant obecný, který se vyskytoval od pobřeží Černého moře dále na východ. Odtud ho rozšířili lidé, protože se stal oblíbenou lovnou zvěří. Jeho vědecké jméno Phasianus colchicus také odráží jeho původ. Slovo „Phasianus“ je starý název pro řeku Kizilirmak a „colchicus“ je odvozeno z názvu starověkého království Kolchis, které leželo na pobřeží Černého moře v podhůří Kavkazu (dnešní Gruzie).

Savci

Dnes se v Turecku vyskytuje okolo 411 druhů savců, stejné druhy žijí z velké části i v Evropě. Ve většině hornatých oblastí Turecka se můžeme setkat s velkými masožravci: medvědem hnědým (Ursus arctos) a vlkem obecným (Canis lupus). V nižších polohách a v lesích je velmi časté prase divoké (Sus scrofa), jelen lesní (Cervus elaphus), srnec obecný (Capreolus capreolus), jezevec obecný (Meles meles) a zajíc polní (Lepus europaeus). Velmi rozšířený je také šakal obecný (Canis aureus) a liška obecná (Vulpes vulpes), kteří se vyskytují na celém území Turecka.

Vzácnější je kočka divoká (Felis silvestris), kočka bažinná (Felis chaus) a rys ostrovid (Lynx lynx), kteří žijí jen na některých místech. Na jihu Anatolie se ještě můžeme setkat s karakalem (Caracal caracal), daňkem (Dama dama) a kozou bezoárovou (Capra aegagrus), která stála u zrodu domestikovaných koz. Z exotičtějších zvířat žije na jihu Turecka hyena žíhaná (Hyena hyena) a dikobraz srstnatonosý (Hystrix indica). Nejvzácnějším velkým savcem je levhart skvrnitý (Pantera pardus), který je v celé oblasti na pokraji vyhubení.

Z drobnějších savců jednoznačně převažují hlodavci, kterých žije v Turecku obrovské množství, např. sysel maloasijský (Spermophilus xanthoprymnus), veverka krátkouchá (Sciurus anomalus), frček Williamsův (Allactaga williamsi), myš kilikijská (Acomys cilicicus), plchové, slepci a mnoho druhů myší a hrabošů.

Některé druhy, které se zde dříve vyskytovaly, byly lidmi už v minulosti vyhubeny, např. lvi, divocí osli a tygr turanský (poslední byl zastřelen v roce 1974 v Hakkarijské provincii).

Ptáci

Velký počet stěhovavých ptáků využívá strategické polohy Turecka na hranici Evropy, Asie a Afriky během svých každoročních migrací. Na jaře míří severním směrem do Asie a Evropy a na podzim se vrací zpět do jižních oblastí a Afriky. Nejokázalejší migrací této oblasti je podzimní a jarní tah čápů přes Bospor. Okolo čtvrt milionu čápů letí po dobu několika týdnů v obrovských hejnech přes Istanbul.

V Evropě se vyskytuje zhruba 560 druhů ptáků, z toho v Turecku můžeme pozorovat 456 druhů. Z velkých dravců zde žijí orel volavý (Aquila clanga) a královský (A. heliaca), sup mrchožravý (Neophron percnopterus), poštolka jižní (Falco neumanni), luňák hnědý (Milvus migrans), raroh velký (Falco cherrug), jestřábi, sovy a sokoli. Na většině území Turecka se setkáme s podobnými druhy jako v Evropě, běžné jsou kukačky, datli, drozdi, vlaštovky nebo slavíci. Mezi nejpestřeji zbarvené ptáky, které lze spatřit, patří hrdlička senegalská (Streptopelia senegalensis), vlha modrolící (Merops persicus)a iranie bělohrdlá (Irania gutturalis). K vidění jsou tu i mandelíci, vlhy a dudci.

Nejlepšími oblastmi pro pozorování ptáků jsou mokřady, kde hnízdí mnoho vzácných druhů, např. pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus), kormorán malý (Phalacrocorax pygmaeus), anhinga rezavá (Anhinga melanogaster), berneška rudokrká (Branta ruficollis), kachnice bělohlavá (Oxyura leucocephala), koliha tenkozobá (Numenius tenuirostris), rybařík jižní (Ceryle rudis) a plameňák růžový (Phoenicopterus roseus). V Sultan Marshes (Sultan Sazlığı) ve střední Anatolii se vyskytuje 250 druhů ptáků, 20 z nich je považováno za ohrožené druhy. Navíc je tato oblast považována za jediné místo na světě, kde společně hnízdí plameňáci, pelikáni, jeřábi a volavky. Jednou z nejbohatších ptačích lokalit je jezero Manyas nedaleko západního pobřeží, jehož břehy jsou domovem zhruba 200 druhů vodních ptáků. Dále se v mokřadech vyskytují běžné druhy jako racci, divoké kachny a husy.

Ve stepních oblastech můžeme potkat i jednoho z nejtěžších létajících ptáků světa dropa velkého (Otis tarda). V jihovýchodní Anatolii u města Birecik se nachází jedno z posledních míst, kde hnízdí ibis skalní (Geronticus eremita), který je na pokraji vyhubení.

Plazi a obojživelníci

V Turecku žije velké množství druhů plazů a obojživelníků. Na sušších slunných místech nacházíme různé scinky, agamy, blavory a ještěrky, které bývají často pestře zbarvené. V horách můžeme narazit na jedovaté druhy hadů, např. zmiji anatolskou (Vipera barani) a tureckou (Montivipera xanthina), které patří mezi endemické druhy této oblasti. Dále zde žijí neškodné druhy: užovky, slepáci, hroznýšek turecký (Eryx jaculus), štíhlovka kaspická (Dolichophis caspius) a východní (D. jugularis). Mezi užovky patří i mravencojedka černohlavá (Rhynchocalamus melanocephalus), která se živí převážně mravenci a jejich kuklami. V noci můžeme po zdech domů, zdech a kamenech vidět lézt gekona tureckého (Hemidactylus turcicus).

Časté jsou v Turecku také želvy, ze suchozemských to je želva žlutohnědá (Testudo graeca) a z vodních želva kaspická (Mauremys caspica), želva tmavobřichá (Mauremys rivulata) a kožnatka eufratská (Rafetus euphraticus). V okolních mořích žije kareta obecná (Caretta caretta) a kareta obrovská (Chelonia mydas). Z povodí Nilu se sem přes moře dostává kožnatka africká (Trionyx triunguis).

Ve vodních nádržích žijí nejčastěji skokani: skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus) a endemický druh skokan maloasijský (Rana macrocnemis). Jinak zde žijí i ropuchy a rosničky. U potoků a ve vlhkých lesích se vyskytují čolci a mloci, např. mertensiela kavkazská (Mertensiela caucasica).

Ryby

V mořích obklopujících Turecko žije velké množství různých druhů ryb. Některé z nich, jako jsou sardinky, sardele a tuňáci, se využívají ke komerčnímu rybolovu (tuňákům hrozí v jeho důsledku vyhynutí). V řekách a jezerech najdeme parmice, cejny, pstruhy, slunky, oukleje, okounky, sekavce a ostroretky. Mnohé z nich jsou endemickými druhy jako pstruh plochohlavý (Salmo platycephalus), slunka maloasijská (Pseudophoxinus anatolicus) a několik druhů halančíkovců.

Bezobratlí

Vzhledem k velkému množství rostlinných druhů je Turecko bohaté i na hmyz a další bezobratlé. Na kvetoucích rostlinách můžeme pozorovat pestrobarevné motýly, jako jsou modrásci nebo okáči. Běžně narazíme na kobylky, sarančata, cikády a různé druhy brouků. Dále zde žije množství pavouků, štírů a stonožek, někteří z nich jsou i jedovatí. Hojní jsou také suchozemští i vodní plži, korýši a medúzy.

Nebezpeční živočichové

V Turecku žije několik druhů živočichů, kteří mohou ohrozit zdraví nebo i život člověka. Každého asi hned napadnou velká divoká zvířata, jako jsou medvědi, vlci a rysi obývající opuštěná pohoří. Tato zvířata jsou však velmi plachá, a pokud mohou, tak se člověku vyhnou velkým obloukem. Naopak velmi často se setkáme se zdivočelými psy, kteří se potulují téměř všude. Je lepší se od nich držet dál, bývají většinou nemocní a vzteklina u nich není ničím neobvyklým.

V oblasti Turecka žijí i jedovatí živočichové: několik druhů zmijí, štírů, stonožek a pavouků. Žádné z těchto zvířat ale bez důvodu na člověka nezaútočí. V případě hadů je třeba si dávat pozor v horách a kamenitých místech, kde se přes den vyhřívají. Štíři a stonožky jsou poměrně běžní, jejich bodnutí je bolestivé, ale málokdy život ohrožující. Ze svých úkrytů vylézají hlavně navečer, kdy se vydávají na lov.

Určité nebezpečí představují i komáři, kteří v některých oblastech Turecka mohou přenášet i malárii. V moři jsou nebezpečné hlavně různé druhy žraloků, rejnoků a murén.

Pěstování plodin a chov zvířat

Díky příhodným klimatickým podmínkám se v Turecku pěstuje velké množství zemědělských plodin. Daří se tu jak méně náročným rostlinám, jako jsou brambory, cukrová řepa, luštěniny nebo slunečnice, tak i těm náročným, jako jsou banánovníky, fíkovníky, datlové palmy a citrusy. Velmi rozšířené je také pěstování pistácií, lískových ořechů, jedlých kaštanů, hroznového vína, bavlny, tabáku a čaje.

V zemi je stále ještě velmi rozšířené pastevectví. Nejčastěji se chovají ovce, kozy a krávy. Jako pracovní síla se využívají koně, osli a jejich kříženci (mula, mezek). Setkat se ale můžeme i s buvoly a velbloudy.

Turecká plemena

Anatolský pastevecký pes – kangal je tureckým národním plemenem, jehož pravlastí je ale zřejmě Himálaj. První zmínky o tomto plemeni nacházíme na babylonských a asyrských reliéfech, v této době byl používán k lovu lvů. Tento mohutný pes byl a je využíván jako hlídač stád domácích zvířat, která chrání před šakaly, vlky, ale i medvědy.

Turecká van (vanská kočka) je polodlouhosrsté plemeno kočky domácí, které bylo vyšlechtěno již před několika tisíci lety v blízkosti jezera Van. Do Evropy bylo dovezeno až v roce 1955. Tato kočka se vůbec nebojí vody a velmi ráda plave, dokonce umí pod vodou chytat rybky. Říká se o ní, že dokáže přeplavat jezero Van. Má bílou srst s červeno-rezavou skvrnou na hlavě a ocasu. Oči jsou stejnobarevné, ale někteří jedinci mohou mít jedno oko modré a druhé zelené (jantarové). Kočka také zvláštně mňouká.

Turecká angorská kočka je jedním z nejstarších kočičích plemen. Své jméno dostala podle hlavního města Turecka Ankary, které se ve středověku nazývalo Angora. I tyto kočky mohou mít nestejně barvené oči, oproti turecké van ale současně s tím mohou trpět hluchotou. V Turecku jsou tyto kočky téměř posvátné, protože oblíbenou kočkou proroka Mohameda byla právě bílá angora s různobarevnýma očima. Údajně nosí tyto kočky štěstí, přání pošeptané bílé angoře se vyplní, pokud kočka sežere nabízený pamlsek. Další legenda tvrdí, že se turecký národní hrdina Mustafa Kemal Atatürk znovu narodí převtělen do angory s jedním okem zeleným a druhým jantarovým.

Angorská koza je velmi staré plemeno, které vzniklo v turecké provincii Angora. První zmínky o použití její vlny, které se říká mohér, se datuje okolo roku 1 500 př. n. l. Mohér se stal cenným produktem, a tak byl chov tohoto plemene rozšířen po celém světě. Do Evropy se první angorské kozy dostaly v roce 1554. Obvykle se zvířata stříhají dvakrát ročně a za jedno stříhání se získá až 5,3 kg mohéru. Drahá „angorská“ vlna však nepochází z tohoto plemene koz, ale ze srsti angorských králíků, kteří mají své jméno také odvozené od provincie Angora.

Národní parky a chráněné oblasti

V Turecku najdeme 39 národních parků, první z nich byl založen v roce 1958. Dohromady zabírají plochu o rozloze 7 970 km2. Některé z těchto parků byly původně založeny na ochranu archeologických památek, ale zároveň se na jejich území vyskytuje množství chráněných druhů rostlin a živočichů. Mezi parky chránící oblasti se stepní vegetací patří například Göreme ve vnitrozemí Anatolie a údolí Munzur ve východní Anatolii. Velmi významný je také park Kuscenneti, který je tvořen mokřinou a leží v jižní části regionu Marrmara. V posledních letech vznikly národní parky i v oblasti hory Ararat a v pohoří Allahüekber.

Kromě národních parků je v Turecku ještě velké množství přírodních rezervací a chráněných oblastí menšího rozsahu.

Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Jeďte do Turecka v dobré partě